Pořád se mě na to někdo ptá. Jak to všechno zvládám. Pět malých dětí, domácnost, skauty, nedělní školu, výuku angličtiny pro předškoláky.
Moc nevím, co na takovou otázku odpovědět. Protože pravda je, že nezvládám. Tedy ne všechno, ne vždy, ne na 100 %. Mám dny, kdy v přiměřeném předstihu odevzdávám v klidu přeložené projekty svým oblíbeným překladatelských agenturám. Mám dny, kdy si dopředu nachystám vymakaný program na skautskou schůzku, který děti zároveň baví i rozvíjí. Mám dny, kdy se naše domácnost blýská. Mám dny, kdy jsme s dětmi doma, čteme si, malujeme, hrajeme a užíváme si.
Bohužel tyto dny nepřicházejí současně. Věnuju-li čas přípravě skautského programu, musím vlastní práci dohánět v noci. Strávím-li půl odpoledne s holkama na gauči čtením knížek, nestihnu vytřít v celém domě podlahy. Když chystám na pondělní odpoledne anglické hry pro šest předškoláčků (z nichž jen dva jsou moji vlastní), doháním pak přípravu skautské schůzky s jazykem na vestě a v poklusu.
Přiznám se, že mi to nějak moc nevadí. Snažím se to všechno dělat tak, abych se za sebe nemusela stydět. Nemusí to být na 100 %. Stačí, když je to dostatečně dobré. Good enough, jak říkají mí přátelé za mořem. Rozděluju priority, napínám síly tam, kde vždy aktuálně vidím největší smysl, a nevyčítám si, když něco neklapne úplně tak, jak bych si představovala. Good enough, moji milí, je prostě enough.
Nejsem žádná nadžena, můj den má stejně hodin, jako den kohokoli jiného. Kouzlo mého "zvládání" tkví z větší části ve schopnosti a ochotě dělat kompromisy.
Ta rovnováha je křehká, nepopírám. Nechci dělat deset věcí a všechny blbě. Ale chci dělat věci, které mě těší, tak dlouho, dokud mě budou těšit a budu v nich vidět smysl.
V neposlední řadě na to nejsem sama, naše holčičky mají kromě poněkud přetížené maminky i prima tátu, který je schopen je nakrmit, umýt, uspat, utěšit, pobavit a netrpí pocitem, že "mi" umyl nádobí. Bez něj by to nešlo (a nebylo). A babička, to je úplný poklad, který svým nasazením vydá za tři až čtyři průměrné prarodiče.
Takže tak, mílí moji. Tak to dělám. Makám od okamžiku, kdy otevřu oči, do okamžiku, kdy je večer zaklapnu, což se někdy stává například v jednu ráno nad klávesnicí počítače. Volné chvíle jsou vzácnost, rande ve dvou už několik let nepoznaný luxus, kafe piju jen studené, pokud je dřív nestihnu někde doma ztratit, jak ho za sebou poponáším celé odpoledne z místnosti do místnosti podle toho, kde zrovna řádí naše tři nejmladší, neustálý dozor vyžadující ratolesti.
Znáte takovou tu chvíli, kdy uložíte děti a konečně máte chvíli pro sebe?
Nebo kdy jsou děti po ústavech a doma je klid, takže můžete třeba uklidit?
Když děti odjedou na víkend k babičce a vy si můžete s mužem otevřít lahev vína a povídat si?
No, tak já ne. Takové chvíle prakticky nemám (ale to nevadí, ony zase přijdou). Do té doby žongluju ve vzduchu několika míčky najednou a jsem vděčná všem, kteří mi pomáhají, aby mě ty míčky nezavalily.
Zobrazují se příspěvky se štítkemRodičovství. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemRodičovství. Zobrazit všechny příspěvky
čtvrtek 22. června 2017
úterý 20. června 2017
O velké rodině (v České kotlině)
Máme pět dětí. To je už celkem solidní velká rodina, zejména v kontextu naší země, kde všichni normální lidé mají děti dvě, a kdo se dopustí tří dětí, je považován za dobrodruha. Tři děti jsou omluvitelné jen v případě, že první dvě děti byly omylem stejného pohlaví. Pak vám mnozí lidé odpustí, že "to" budete "ještě zkoušet". Nechcete-li se však stát terčem posměchu, musí se vám "to" konečně podařit, protože mít jen děti jednoho pohlaví je zřejmě opravdová smůla.
Jednou z věcí, které s sebou život v takto velké rodině nese, je určitá ztráta soukromí a anonymity. Já si možná nepamatuju každého, koho potkáváme, ale začínám zjišťovat, že si téměř každý pamatuje nás. Nejen na malé vesnici, kde žijeme, ale i ve městě. A protože jsme tak výrazně jiní, než "normální" rodiny, jsme také často zkoumáni a hodnoceni. V obchodě, v čekárně u lékaře, v cukrárně. Jak to ta matka zvládá? Jak se ty děti chovají? A jsou dostatečně čisté a učesané? (Roztomilé rozcuchání si může dovolit jen jedináček. U dětí s velkým počtem sourozenců se tomu říká zanedbání).
Já to v podstatě chápu, takových rodin, kde by měli pět dětí narozených během čtyř let, na ulici moc nepotkávám ani já a když náhodou někde vidím maminku se třemi dětmi, mám z ní v první chvíli pocit, že má hromadu dětí - aniž bych si okamžitě uvědomila, že jich pořád má podstatně míň než já. Podobné "wow" momenty zažívám, když někdy vidím svoji maminku někam jít s většinou mých dětí. Pozorováno takto zvenku to skutečně vypadá jako mateřská školka na výletě. Navíc i když jsou ty interakce s okolím často únavné, někdy jsou i velmi milé (a za ty stojí žít).
Zvláštní jev ale je, že mnozí lidé, kolem kterých procházíme třeba na parkovišti nebo na chodníku, z nějakého důvodu předpokládají, že jsme hluší. Jinak si nedokážu vysvětlit ty polohlasité výkřiky typu "ježišikriste, myslíš, že je to všechno její?", "ty vole, to bych nechtěla" a "hele a na zádech má další, no to je mazec". Nechápejte to špatně, mě osobně je skutečně naprosto jedno, co si o mém rodinném uspořádání myslí náhodní kolemjdoucí, ale uvědomují si ti lidé, že je slyší i moje děti? Z důvodů, které mi nejsou tak zcela jasné, jsou tak moje holčičky téměř každý den konfrontovány s názorem okolí, že je jich moc a že je to divné. Když nás komentuje paní v obchodě nebo sestřička u lékaře, můžu alespoň obratem sdělit že "ano, jsou všechny moje, děti jsou velká radost" a nahlas tak svoje děti ujistit, že je pro nás jejich život především a zdaleka nejvíc požehnáním a potěšením - navzdory tomu, co říká okolí. Proti anonymním výkřikům zděšení na ulici ale moc obrany není. Tak jen prostě doufám, že je holky moc nevnímají - a snažím se je vykompenzovat zvýšenou dávkou pozitivních sdělení v rámci soukromí naší rodiny.
Dalším aspektem je sociální postavení velkých rodin. Ve velkých městech se asi najdou početnější rodiny se slušným životním standardem, ale na venkově je s vyšším počtem dětí jednoznačně spojené stigma "sociálního případu". Někdy se to projevuje mile, jako když vám sousedi po dalším přírůstku do rodiny začnou nosit přebytky ze zahrádky a hodné tety v obchodě kupují vašim dětem lízátka. Jindy musíte na veřejnosti snášet komentáře typu "No jo, to je přídavků, co?" a "Tak ta asi makat nikdy nepůjde". Dotyčné (obvykle paní středního až vyššího věku) ani nemá cenu se pokoušet zastavit a vysvětlovat jim, že pracujete celou dobu, co máte děti, a přídavky že neberete vůbec (to ostatně měla problém pochopit i paní na pracovním úřadě). Abychom si rozuměli, nastane-li doba, kdy ty přídavky budeme potřebovat, s klidem na srdci si o ně požádáme: státu vychováváme pět daňových poplatníků a celkem nic moc jsme od něj zatím nechtěli, takže se mu pořád vyplatíme, ať už s přídavky nebo ne. Jen to zatím, díky Bohu, potřeba nebylo a děti si živíme sami.
Zkrátka na více než tři děti se u nás stále hledí jako na velkou zvláštnost a rozhodně se s nimi nepočítá: ve vlacích, v autobusech, v rodinných slevách tady všude je jen podporován standard "dvě děti a dost". Ubytování v hotelu je naprosto nerealistické, dovolené přicházejí v úvahu jen v apartmánech určených pro "větší skupinu přátel" nebo v kempech, ovšem ve vlastním stanu, protože sehnat větší stan nebo mobilhome pro více než 6 lidí je taky umění.
Myslím si ale, že se tento trend pomalu mění. Čím dál častěji je slyšet o známých osobnostech, které se starají o větší počet dětí. Zakrátko třeba budou velké rodiny skutečně v kurzu a já budu moct s úšklebkem prohlašovat, že jsem si tolik dětí pořídila ještě před tím, než to bylo cool.
Výše uvedené berte prosím s nadsázkou. Nemyslím si, že by "alespoň pět dětí" bylo nejlepším řešením pro všechny rodiny. Popravdě věřím, že smysluplný, naplněný život lze žít i bez dětí, i s jedináčkem, i s dvanácti dětmi v pěstounské péči. Lze ho žít ve víru velkoměsta i ve srubu uprostřed lesů s topením na tuhá paliva. O samotě i uprostřed rozvětvené rodiny. Naplnění a vnitřní mír přicházejí totiž zevnitř, nikoli zvenku.
Nepociťuju potřebu popohánět své bezdětné přátele k tomu, aby si honem pořídili nebo adoptovali aspoň 6 dětí, protože to je jediná smysluplná životní cesta. Maminky obligátních dvou dětí také na potkání nečastuji pohrdáním nad tím, jak "málo" toho zvládají a že já "bych to teda takhle fakt nechtěla". Žít a nechat žít, milí přátelé. A když už lidé neumí "nechat žít" náhodné kolemjdoucí s nadprůměrným počtem dětí, mohli by se aspoň naučit mlčet a nechat si to své odsouzení pro sebe. Nebo s tím alespoň počkat, než zajdeme za roh.
Já to v podstatě chápu, takových rodin, kde by měli pět dětí narozených během čtyř let, na ulici moc nepotkávám ani já a když náhodou někde vidím maminku se třemi dětmi, mám z ní v první chvíli pocit, že má hromadu dětí - aniž bych si okamžitě uvědomila, že jich pořád má podstatně míň než já. Podobné "wow" momenty zažívám, když někdy vidím svoji maminku někam jít s většinou mých dětí. Pozorováno takto zvenku to skutečně vypadá jako mateřská školka na výletě. Navíc i když jsou ty interakce s okolím často únavné, někdy jsou i velmi milé (a za ty stojí žít).
Zvláštní jev ale je, že mnozí lidé, kolem kterých procházíme třeba na parkovišti nebo na chodníku, z nějakého důvodu předpokládají, že jsme hluší. Jinak si nedokážu vysvětlit ty polohlasité výkřiky typu "ježišikriste, myslíš, že je to všechno její?", "ty vole, to bych nechtěla" a "hele a na zádech má další, no to je mazec". Nechápejte to špatně, mě osobně je skutečně naprosto jedno, co si o mém rodinném uspořádání myslí náhodní kolemjdoucí, ale uvědomují si ti lidé, že je slyší i moje děti? Z důvodů, které mi nejsou tak zcela jasné, jsou tak moje holčičky téměř každý den konfrontovány s názorem okolí, že je jich moc a že je to divné. Když nás komentuje paní v obchodě nebo sestřička u lékaře, můžu alespoň obratem sdělit že "ano, jsou všechny moje, děti jsou velká radost" a nahlas tak svoje děti ujistit, že je pro nás jejich život především a zdaleka nejvíc požehnáním a potěšením - navzdory tomu, co říká okolí. Proti anonymním výkřikům zděšení na ulici ale moc obrany není. Tak jen prostě doufám, že je holky moc nevnímají - a snažím se je vykompenzovat zvýšenou dávkou pozitivních sdělení v rámci soukromí naší rodiny.
Dalším aspektem je sociální postavení velkých rodin. Ve velkých městech se asi najdou početnější rodiny se slušným životním standardem, ale na venkově je s vyšším počtem dětí jednoznačně spojené stigma "sociálního případu". Někdy se to projevuje mile, jako když vám sousedi po dalším přírůstku do rodiny začnou nosit přebytky ze zahrádky a hodné tety v obchodě kupují vašim dětem lízátka. Jindy musíte na veřejnosti snášet komentáře typu "No jo, to je přídavků, co?" a "Tak ta asi makat nikdy nepůjde". Dotyčné (obvykle paní středního až vyššího věku) ani nemá cenu se pokoušet zastavit a vysvětlovat jim, že pracujete celou dobu, co máte děti, a přídavky že neberete vůbec (to ostatně měla problém pochopit i paní na pracovním úřadě). Abychom si rozuměli, nastane-li doba, kdy ty přídavky budeme potřebovat, s klidem na srdci si o ně požádáme: státu vychováváme pět daňových poplatníků a celkem nic moc jsme od něj zatím nechtěli, takže se mu pořád vyplatíme, ať už s přídavky nebo ne. Jen to zatím, díky Bohu, potřeba nebylo a děti si živíme sami.
Zkrátka na více než tři děti se u nás stále hledí jako na velkou zvláštnost a rozhodně se s nimi nepočítá: ve vlacích, v autobusech, v rodinných slevách tady všude je jen podporován standard "dvě děti a dost". Ubytování v hotelu je naprosto nerealistické, dovolené přicházejí v úvahu jen v apartmánech určených pro "větší skupinu přátel" nebo v kempech, ovšem ve vlastním stanu, protože sehnat větší stan nebo mobilhome pro více než 6 lidí je taky umění.
Myslím si ale, že se tento trend pomalu mění. Čím dál častěji je slyšet o známých osobnostech, které se starají o větší počet dětí. Zakrátko třeba budou velké rodiny skutečně v kurzu a já budu moct s úšklebkem prohlašovat, že jsem si tolik dětí pořídila ještě před tím, než to bylo cool.
Výše uvedené berte prosím s nadsázkou. Nemyslím si, že by "alespoň pět dětí" bylo nejlepším řešením pro všechny rodiny. Popravdě věřím, že smysluplný, naplněný život lze žít i bez dětí, i s jedináčkem, i s dvanácti dětmi v pěstounské péči. Lze ho žít ve víru velkoměsta i ve srubu uprostřed lesů s topením na tuhá paliva. O samotě i uprostřed rozvětvené rodiny. Naplnění a vnitřní mír přicházejí totiž zevnitř, nikoli zvenku.
Nepociťuju potřebu popohánět své bezdětné přátele k tomu, aby si honem pořídili nebo adoptovali aspoň 6 dětí, protože to je jediná smysluplná životní cesta. Maminky obligátních dvou dětí také na potkání nečastuji pohrdáním nad tím, jak "málo" toho zvládají a že já "bych to teda takhle fakt nechtěla". Žít a nechat žít, milí přátelé. A když už lidé neumí "nechat žít" náhodné kolemjdoucí s nadprůměrným počtem dětí, mohli by se aspoň naučit mlčet a nechat si to své odsouzení pro sebe. Nebo s tím alespoň počkat, než zajdeme za roh.
úterý 28. června 2016
Pracovní prázdninový plán
Mohla bych si dát za úkol, že je naučím plavat, jezdit na kole, odplenkuju nebo naučím aspoň 10 nových písmen. Ale jsou (už skoro) prázdniny. A ty jsou časem společných zážitků, večerních ohníčků, jahodových pasek a pohádek do spacáku.
Takže náš P-P-P:
- vidět padat hvězdu (a něco si u toho přát)
- zajezdit si na tobogánu (a nezapomenout si při pádu do vody pořádně zacpat nos)
- otrhat třešně (a uvařit voňavou marmeládu, která je nejlepší na palačinky)
- zajít na pohádku do letního kina (a tulit se k sobě pod dekou, aby nám nebyla zima)
- navštívit hrad (a sáhnout si staleté zdi)
- přespat ve stanu (a sledovat, jak se světlo baterky odráží na plachtě)
- vykoupat se v rybníce (a pozorovat u toho bruslařky a vodoměrky)
- najít poklad (a rozdělit se o něj)
- natrhat lesní jahody (a napichovat je na dlouhá stébla trav)
- navštívit zámek (a představovat si, kde spal král a kde se koupala královna)
- zpívat s kytarou u večerního ohně (a zjišťovat, které dřevo nejvíc voní)
- jet na výlet vlakem (a mávat protijedoucím rychlíkům)
- vylézt na rozhlednu (a zkoušet hádat, kudy vede cesta domů)
- šplhat po skalách (a svačit na jejich vrcholku)
- svézt se na člunu (a pádlovat jako o život)
- přespat pod širákem (a povídat si u toho o souhvězdích)
- natrhat borůvky (a udělat k nim lívance s kysanou smetanou)
- postavit přehradu v potoce (a házet žabky o hladinu).
Sezónu jsme zatím zahájily trháním rybízu, louskáním hrášku a hrou na obchod ve starém keři na konci zahrady.
Léto je nádherné a nekonečné, když je vám čerstvě pět a na všechny hry a objevy máte tři nerozlučné parťačky.
Takže náš P-P-P:
Pracovní prázdninový plán,
aneb
co chceme stihnout, než se na polích objeví strniště a v lesích první žluté listy:
- vidět padat hvězdu (a něco si u toho přát)
- zajezdit si na tobogánu (a nezapomenout si při pádu do vody pořádně zacpat nos)
- otrhat třešně (a uvařit voňavou marmeládu, která je nejlepší na palačinky)
- zajít na pohádku do letního kina (a tulit se k sobě pod dekou, aby nám nebyla zima)
- navštívit hrad (a sáhnout si staleté zdi)
- přespat ve stanu (a sledovat, jak se světlo baterky odráží na plachtě)
- vykoupat se v rybníce (a pozorovat u toho bruslařky a vodoměrky)
- najít poklad (a rozdělit se o něj)
- natrhat lesní jahody (a napichovat je na dlouhá stébla trav)
- navštívit zámek (a představovat si, kde spal král a kde se koupala královna)
- zpívat s kytarou u večerního ohně (a zjišťovat, které dřevo nejvíc voní)
- jet na výlet vlakem (a mávat protijedoucím rychlíkům)
- vylézt na rozhlednu (a zkoušet hádat, kudy vede cesta domů)
- šplhat po skalách (a svačit na jejich vrcholku)
- svézt se na člunu (a pádlovat jako o život)
- přespat pod širákem (a povídat si u toho o souhvězdích)
- natrhat borůvky (a udělat k nim lívance s kysanou smetanou)
- postavit přehradu v potoce (a házet žabky o hladinu).
Sezónu jsme zatím zahájily trháním rybízu, louskáním hrášku a hrou na obchod ve starém keři na konci zahrady.
Léto je nádherné a nekonečné, když je vám čerstvě pět a na všechny hry a objevy máte tři nerozlučné parťačky.
středa 6. května 2015
Co všechno se nedá dělat s dvojčaty
Při rozechvělém očekávání narození prvních dvojčat mě do stavů zmatení a lehkého strachu uváděly různá tvrzení o tom. co všechno s dvojčaty nejde dělat, a co všechno je obrovský problém.
Donosit je do termínu. Přirozeně porodit. Kojit. Látkovat. Nosit v šátku. Vařit jim domácí stravu. Stíhat u péče o ně ještě pracovat. Cestovat. Brát je na nákupy. Tedy vše, co jsem v mateřství chtěla aspoň vyzkoušet, když už ne rovnou aplikovat.
To u druhých holek už jsem v tomto ohledu byla dosti klidná, vědouc, že o tom, co všechno budeme dělat, rozhoduju jen já podle svých aktuálních sil, ne žádný škarohlíd v čekárně u doktora nebo anonymní uživatelka internetové diskuze.
Samozřejmě donošení do termínu, způsob porodu a částečně i kojení jsou okolnosti, které lze ovlivnit jen do určité míry a někdy vůbec ne. V tomto ohledu si nepřičítám žádnou zásluhu za donošení všech čtyř dětí, ani si nevyčítám jejich "nepřirozený" příchod na svět, nebo oboje bylo jaksi v rukou Někoho jiného a zkrátka díky Jemu, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Látkování, vaření domácí stravy, kontaktní rodičovství, prodloužení úspěšného kojení za hranici jednoho roku, práce "na mateřské", to je jiná kapitola. To jsou povětšinou záležitosti volby a priorit. Když o ně opravdu stojíte, nějak se to obvykle provést dá. Možná ne dokonale, ale dá.
Znám i maminku, která s dvojčaty aplikuje bezplenkovou metodu. To už je pro mě za hranicí toho, co jsem ochotná dělat, ale jen to ukazuje, že když se chce, nejde sice všechno, ale jde toho opravdu hodně.
A tak tedy u nás doma látkujeme, nosíme, kojíme, vaříme (povětšinou) domácí jídla, pracujeme, cestujeme a vůbec se chováme tak, jako by nám nikdy nikdo neřekl, že to nejde. Nejsme žádní supermani a chce se mi říct - když to zvládáme my, zvládnete to i vy. Jen je potřeba si vybrat priority a jet si po tom, na čem vám opravdu záleží.
A jestli chcete něco negativního na závěr (protože lidé milují hlavně špatné zprávy), tak v sestavě jeden rodič a dvě nechodící dvojčata nejde:
- chodit na plavání miminek (pokud vám druhé dítě "neodplave" instruktorka)
- cestovat vlakem s kočárem (a i bez kočáru jen velmi těžko)
- a dost riskantní je chodit naslepo k dálkovým autobusům a doufat, že se s kočárem vlezete. Tam je úspěšnost tak půl napůl.
Jinak, nastávající maminky dvojčat, vězte, že zvládnete všechno, co budete opravdu chtít. Ostatně tak, jako tomu obvykle v životě je.
Donosit je do termínu. Přirozeně porodit. Kojit. Látkovat. Nosit v šátku. Vařit jim domácí stravu. Stíhat u péče o ně ještě pracovat. Cestovat. Brát je na nákupy. Tedy vše, co jsem v mateřství chtěla aspoň vyzkoušet, když už ne rovnou aplikovat.
To u druhých holek už jsem v tomto ohledu byla dosti klidná, vědouc, že o tom, co všechno budeme dělat, rozhoduju jen já podle svých aktuálních sil, ne žádný škarohlíd v čekárně u doktora nebo anonymní uživatelka internetové diskuze.
Samozřejmě donošení do termínu, způsob porodu a částečně i kojení jsou okolnosti, které lze ovlivnit jen do určité míry a někdy vůbec ne. V tomto ohledu si nepřičítám žádnou zásluhu za donošení všech čtyř dětí, ani si nevyčítám jejich "nepřirozený" příchod na svět, nebo oboje bylo jaksi v rukou Někoho jiného a zkrátka díky Jemu, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Látkování, vaření domácí stravy, kontaktní rodičovství, prodloužení úspěšného kojení za hranici jednoho roku, práce "na mateřské", to je jiná kapitola. To jsou povětšinou záležitosti volby a priorit. Když o ně opravdu stojíte, nějak se to obvykle provést dá. Možná ne dokonale, ale dá.
Znám i maminku, která s dvojčaty aplikuje bezplenkovou metodu. To už je pro mě za hranicí toho, co jsem ochotná dělat, ale jen to ukazuje, že když se chce, nejde sice všechno, ale jde toho opravdu hodně.
A tak tedy u nás doma látkujeme, nosíme, kojíme, vaříme (povětšinou) domácí jídla, pracujeme, cestujeme a vůbec se chováme tak, jako by nám nikdy nikdo neřekl, že to nejde. Nejsme žádní supermani a chce se mi říct - když to zvládáme my, zvládnete to i vy. Jen je potřeba si vybrat priority a jet si po tom, na čem vám opravdu záleží.
Ten, kdo tvrdí, že něco nejde udělat, by neměl zaclánět lidem, kteří už to mezitím dělat začali.
A jestli chcete něco negativního na závěr (protože lidé milují hlavně špatné zprávy), tak v sestavě jeden rodič a dvě nechodící dvojčata nejde:
- chodit na plavání miminek (pokud vám druhé dítě "neodplave" instruktorka)
- cestovat vlakem s kočárem (a i bez kočáru jen velmi těžko)
- a dost riskantní je chodit naslepo k dálkovým autobusům a doufat, že se s kočárem vlezete. Tam je úspěšnost tak půl napůl.
Jinak, nastávající maminky dvojčat, vězte, že zvládnete všechno, co budete opravdu chtít. Ostatně tak, jako tomu obvykle v životě je.
P.S, Vím, vím, vím, že jsou výjimky. Děti, které se kojit odmítají, děti, které se z látkovek oprudí a šátek nesnášejí. Cílem toho příspěvku není uvádět jejich maminky do deprese, ale povzbudit nastávající matky dvojčat, které jsou okolím bombardovány negativními připomínkami a předpověďmi.
sobota 11. dubna 2015
Drama o třech dějstvích aneb To si jen tak jdete nakoupit...
..a navíc v dobré sestavě, oba rodiče a jen tři děti - Amálka zůstala tentokrát doma, do půjčeného auta se všechny děti nevejdou, takže doma s babičkou zůstalo to, které zrovna spalo.
Předehra: Krásný sluneční den, chtělo by se říct, že sluníčko si svítí, jako by taky nečekalo žádné dramatické události. Kupuje se zmrzlina, idyla, pohoda, klídek, bez tabáčku.
Dějství první: Maminka veze Rozárku na nákupním vozíku v autosedačce typu vajíčko. Jako mnohokrát před tím. Jako před tím nesčetněkrát malou Marušku nebo malou Bětušku. Vozík naráží vpředu na terénní vyvýšeninu, autosedačka se zvedá saltem do vzduchu a převrací se do vozíku "Rozárkou napřed". Pěkně ji tam přiklopí, následují tři vteřiny ticha, během nichž matka počítá, zda bude potřeba volat záchranku, nebo do blízké nemocnice doběhne rychleji pěšky. Poté řvoucí dítě vráceno do polohy hlavou vzhůru, ohledáno, uklidněno, zdá se, že to odneslo jen šrámem na čele - a matka deseti šedivými vlasy.
Dějství druhé: S plnými vozíky se rodina blíží k pokladnám, maminka se musí ještě pro něco vrátit. V nastalém zmatku vyráží maminka s Maruškou vzad pro zapomenutý tvaroh, tatínek vpřed pro džus a Bětuška se ztrácí. Zjištěno asi po pěti minutách maminkou, která zaslechne nezaměnitelný jekot, bohužel jí sluchová vada neumožní určit přesně směr, odkud zvukové vlny přichází. Nastává zmatené pobíhání, volání, hledání, odkládání Marušky a vozíku, dokud se z reproduktoru neozve vyčítavé hlášení, aby si maminka laskavě Bětušku vyzvedla na informacích. Převzato psychicky vyřízené usoplené dítě, které naštěstí v okamžiku krize poprvé někomu sdělilo, jak se jmenuje jménem I příjmením. Zaplať Pán Bůh za ty dary.
Dějství třetí: O 15 minut později, DM za rohem, dokupujeme drogérii. M+B ponechány v herním minikoutku, maminka se rozhoduje, zda koupit leštidlo EcoVer nebo Frosh. Náhle se z herního koutku začne linout nezaměnitelný jekot, tentokrát styl Maruška. Maminka v černé předtuše vybíhá za roh, kde se jí naskytne pohled na Marušku sedící na dřevěném koni, vřeštící na plné kolo, s krví proudící z pusy a skrápící koně, kalhoty i podlahu. Za ní Bětuška, která do ní vesele buší a pokouší se vydobýt si místo ke zhoupnutí. Maminka distribuuje pohlavky. útěchu, kapesník, dobré rady a výhrůžky, s šíleným pohledem v očích dokončuje nákup a odjíždí se domů.
Epilog. V autě ještě jedna počůraná sedačka, nejmenovaným dítětem, které už je dva roky bez nehod odplenkováno. To už mě ale ani nepřekvapuje, nebýt mi to trapné, počůrala jsem se dnes taky.
Předehra: Krásný sluneční den, chtělo by se říct, že sluníčko si svítí, jako by taky nečekalo žádné dramatické události. Kupuje se zmrzlina, idyla, pohoda, klídek, bez tabáčku.
Dějství první: Maminka veze Rozárku na nákupním vozíku v autosedačce typu vajíčko. Jako mnohokrát před tím. Jako před tím nesčetněkrát malou Marušku nebo malou Bětušku. Vozík naráží vpředu na terénní vyvýšeninu, autosedačka se zvedá saltem do vzduchu a převrací se do vozíku "Rozárkou napřed". Pěkně ji tam přiklopí, následují tři vteřiny ticha, během nichž matka počítá, zda bude potřeba volat záchranku, nebo do blízké nemocnice doběhne rychleji pěšky. Poté řvoucí dítě vráceno do polohy hlavou vzhůru, ohledáno, uklidněno, zdá se, že to odneslo jen šrámem na čele - a matka deseti šedivými vlasy.
Dějství druhé: S plnými vozíky se rodina blíží k pokladnám, maminka se musí ještě pro něco vrátit. V nastalém zmatku vyráží maminka s Maruškou vzad pro zapomenutý tvaroh, tatínek vpřed pro džus a Bětuška se ztrácí. Zjištěno asi po pěti minutách maminkou, která zaslechne nezaměnitelný jekot, bohužel jí sluchová vada neumožní určit přesně směr, odkud zvukové vlny přichází. Nastává zmatené pobíhání, volání, hledání, odkládání Marušky a vozíku, dokud se z reproduktoru neozve vyčítavé hlášení, aby si maminka laskavě Bětušku vyzvedla na informacích. Převzato psychicky vyřízené usoplené dítě, které naštěstí v okamžiku krize poprvé někomu sdělilo, jak se jmenuje jménem I příjmením. Zaplať Pán Bůh za ty dary.
Dějství třetí: O 15 minut později, DM za rohem, dokupujeme drogérii. M+B ponechány v herním minikoutku, maminka se rozhoduje, zda koupit leštidlo EcoVer nebo Frosh. Náhle se z herního koutku začne linout nezaměnitelný jekot, tentokrát styl Maruška. Maminka v černé předtuše vybíhá za roh, kde se jí naskytne pohled na Marušku sedící na dřevěném koni, vřeštící na plné kolo, s krví proudící z pusy a skrápící koně, kalhoty i podlahu. Za ní Bětuška, která do ní vesele buší a pokouší se vydobýt si místo ke zhoupnutí. Maminka distribuuje pohlavky. útěchu, kapesník, dobré rady a výhrůžky, s šíleným pohledem v očích dokončuje nákup a odjíždí se domů.
Epilog. V autě ještě jedna počůraná sedačka, nejmenovaným dítětem, které už je dva roky bez nehod odplenkováno. To už mě ale ani nepřekvapuje, nebýt mi to trapné, počůrala jsem se dnes taky.
A tak idylicky to zpočátku vypadalo!
čtvrtek 9. dubna 2015
Trpaslík a domeček aneb Dva druhy dětí
Jsou na světě dva druhy dětí, pro jednoduchost jim říkejme typ B a typ M. Když jim předložíte v pracovním sešitě úkol najít pro trpaslíka cestu bludištěm k domečku, typ B vezme barevnou tužku, velmi pečlivě, s vystrčeným jazykem, začne kreslit cestičku tak, aby se nikde nedotýkala stěny bludiště, a trpaslíka v bezpečí dopraví domů.
Typ M se zeptá, kde ten trpaslík byl, proč má na rameni krumpáč a jestli mají trpaslíci taky jazyk. Potom si vezme fixku, škrtne napříč bludištěm a když matka vyjádří svou nelibost, prohlásí, že "na to počebuje fijajovou". Začne ji okamžitě hledat pod gaučem (kde nikdy nebyla), po cestě najde bublinkovou fólii, sedne si a začne si lupat bublinky.
Trpělivá matka s andělským úsměvem pracovní sešit zavře a nabídne jinou činnost.Normální matka buší v zoufalství hlavou do stolu a přemýšlí, jestli "to" vůbec půjde normálně vzdělávat, nebo má raději pomalu začít kontaktovat zvláštní školy v okolí.
Na scénu naštěstí přichází moudrý otec, který praví, že svět potřebuje oba typy lidí. Ty, kteří podle pokynů pečlivě kreslí cestičky, i ty, kteří se ptají, proč to mají dělat, zajímají se o širší souvislosti a prostě, jak se pěkně česky říká, "think out of the box".
Jsou každá jiná, chtělo by se říct, jako den a noc. Někdy mě ta pestrost baví. Někdy mě trochu ničí. A někdy mě ničí tak, že mám chuť bušit hlavou do stolu.
Typ M se zeptá, kde ten trpaslík byl, proč má na rameni krumpáč a jestli mají trpaslíci taky jazyk. Potom si vezme fixku, škrtne napříč bludištěm a když matka vyjádří svou nelibost, prohlásí, že "na to počebuje fijajovou". Začne ji okamžitě hledat pod gaučem (kde nikdy nebyla), po cestě najde bublinkovou fólii, sedne si a začne si lupat bublinky.
Trpělivá matka s andělským úsměvem pracovní sešit zavře a nabídne jinou činnost.Normální matka buší v zoufalství hlavou do stolu a přemýšlí, jestli "to" vůbec půjde normálně vzdělávat, nebo má raději pomalu začít kontaktovat zvláštní školy v okolí.
Na scénu naštěstí přichází moudrý otec, který praví, že svět potřebuje oba typy lidí. Ty, kteří podle pokynů pečlivě kreslí cestičky, i ty, kteří se ptají, proč to mají dělat, zajímají se o širší souvislosti a prostě, jak se pěkně česky říká, "think out of the box".
Jsou každá jiná, chtělo by se říct, jako den a noc. Někdy mě ta pestrost baví. Někdy mě trochu ničí. A někdy mě ničí tak, že mám chuť bušit hlavou do stolu.
pondělí 9. března 2015
Homo erectus
Pokus první.
Lézt po čtyřech to neumí, sednout si to neumí, ale stoupat si a šplhat, kam to jde, to by šlo.
Amálka si umí stoupnout - a Rozárka zase sednout. Dohromady vydají za jedno normální dítě. Vlastně ne, po čtyřech neleze ještě ani jedna. Mám já to zase individuality!
Lézt po čtyřech to neumí, sednout si to neumí, ale stoupat si a šplhat, kam to jde, to by šlo.
Amálka si umí stoupnout - a Rozárka zase sednout. Dohromady vydají za jedno normální dítě. Vlastně ne, po čtyřech neleze ještě ani jedna. Mám já to zase individuality!
středa 4. února 2015
Dvojčata poprvé a podruhé
Je to jiný, než poprvé? ptají se mě lidé. Rozhodně je .
Asi takhle:
U prvních dvojčat jsem řešila barevné sladění oblečení a na veřejnost vycházely pouze ve stejných nebo ladících oblečcích. Procházku mi dokázalo zkazit, když si jedno z dětí ušpinilo tričko a musela jsem je vyměnit tak, že už k sobě tak pěkně neladily.
U druhých dvojčat řeším pouze to, jestli pro každou najdu oblečení alespoň přibližně odpovídající jejich velikosti a ročnímu období. Na veřejnost vycházíme pouze v zimních kombinézách a overalech, které maskují skutečnost, že mají skoro pořád každou ponožku jinou. A to pouze v těch lepších dnech - dost často totiž se stane, že ponožky nemají vůbec.
U prvních dvojčat jsem příkrmy zaváděla opatrně, dbala jsem na postupné a sledované zavádění alergenů, cukr, lepek a bílek byly neznámými pochutinami až téměř do prvních narozenin, existenci ryb, ořechů a kakaa jsme před nimi tajili ještě déle.
U druhých dvojčat praktikuji přirozené zavádění příkrmů (tzv. Baby Led Weaning, Ronja's Style) spočívající v tom, že si dítě zavede takový příkrm, ke kterému se dokáže připlazit. Zatím (8 měsíců) si Amálka zavedla do stravy musli tyčinky, syrovou papriku a vlastní bobky, Rozárka zase burizony, psí chlupy, papír a cukr krystal. Zdá se, že jim to zdravotně prospívá.
U prvních dvojčat jsem na preventivní prohlídky k obvodnímu lékaři chodila s obavami, zda se moje děti správně vyvíjejí, zda je nemám lépe stimulovat a rozvíjet a zda nejsou oproti svým vrstevníkům pozadu.
U druhých dvojčat už vím, že každé zdravé dítě začne lézt, sedět, mluvit a chodit na nočník a je naprosto jedno, kdy se tak stane. K lékaři na preventivní prohlídky chodím s obavami, aby nevyšlo najevo, že jsou děti nemyté, nemají ostříhané nehty, mají špinavé uši, opruzeniny nebo plesnivé nohy.
U prvních dvojčat jsem dbala na správné spánkové návyky, nechtěla jsem je "zvyknout" na spaní s dudlíkem, na spaní v mé posteli, na spaní v hacce nebo v kočárku.
U druhých dvojčat vítám jakoukoli pomůcku, která pomůže děti uspat. Ať klidně chrní u mě v posteli a třeba s pěti dudlíky, když to jinak nejde! Ještě jsem nepotkala dospělou osobu, která by k usínání vyžadovala dudlík nebo spala u rodičů v posteli. Z toho odvozuji, že si od všeho odvyknou, až přijde jejich čas.
Je to jiné.
A přece je to stejné. Vždycky, když mám pocit, že mě už nic nepřekvapí, děti na mě zase vymyslí něco nového. Jen mě už i ty nové věci nechávají povětšinou v klidu.
Když nejde o život...
Asi takhle:
U prvních dvojčat jsem řešila barevné sladění oblečení a na veřejnost vycházely pouze ve stejných nebo ladících oblečcích. Procházku mi dokázalo zkazit, když si jedno z dětí ušpinilo tričko a musela jsem je vyměnit tak, že už k sobě tak pěkně neladily.
U druhých dvojčat řeším pouze to, jestli pro každou najdu oblečení alespoň přibližně odpovídající jejich velikosti a ročnímu období. Na veřejnost vycházíme pouze v zimních kombinézách a overalech, které maskují skutečnost, že mají skoro pořád každou ponožku jinou. A to pouze v těch lepších dnech - dost často totiž se stane, že ponožky nemají vůbec.
U prvních dvojčat jsem příkrmy zaváděla opatrně, dbala jsem na postupné a sledované zavádění alergenů, cukr, lepek a bílek byly neznámými pochutinami až téměř do prvních narozenin, existenci ryb, ořechů a kakaa jsme před nimi tajili ještě déle.
U druhých dvojčat praktikuji přirozené zavádění příkrmů (tzv. Baby Led Weaning, Ronja's Style) spočívající v tom, že si dítě zavede takový příkrm, ke kterému se dokáže připlazit. Zatím (8 měsíců) si Amálka zavedla do stravy musli tyčinky, syrovou papriku a vlastní bobky, Rozárka zase burizony, psí chlupy, papír a cukr krystal. Zdá se, že jim to zdravotně prospívá.
U prvních dvojčat jsem na preventivní prohlídky k obvodnímu lékaři chodila s obavami, zda se moje děti správně vyvíjejí, zda je nemám lépe stimulovat a rozvíjet a zda nejsou oproti svým vrstevníkům pozadu.
U druhých dvojčat už vím, že každé zdravé dítě začne lézt, sedět, mluvit a chodit na nočník a je naprosto jedno, kdy se tak stane. K lékaři na preventivní prohlídky chodím s obavami, aby nevyšlo najevo, že jsou děti nemyté, nemají ostříhané nehty, mají špinavé uši, opruzeniny nebo plesnivé nohy.
U prvních dvojčat jsem dbala na správné spánkové návyky, nechtěla jsem je "zvyknout" na spaní s dudlíkem, na spaní v mé posteli, na spaní v hacce nebo v kočárku.
U druhých dvojčat vítám jakoukoli pomůcku, která pomůže děti uspat. Ať klidně chrní u mě v posteli a třeba s pěti dudlíky, když to jinak nejde! Ještě jsem nepotkala dospělou osobu, která by k usínání vyžadovala dudlík nebo spala u rodičů v posteli. Z toho odvozuji, že si od všeho odvyknou, až přijde jejich čas.
Je to jiné.
A přece je to stejné. Vždycky, když mám pocit, že mě už nic nepřekvapí, děti na mě zase vymyslí něco nového. Jen mě už i ty nové věci nechávají povětšinou v klidu.
Když nejde o život...
pátek 16. ledna 2015
Až do dna - až na dno?
Nepíšu. Témat by bylo hodně, ale není síla. Jsme střídavě unavení a vyčerpaní. Posledních pár měsíců pociťujeme, jaké to je, sáhnout si na dno.
Nejde o to, že ty děti jsou čtyři - spousta lidí má mnohem větší rodiny. Jenže když si větší rodinu porodíte normálním způsobem, tedy po jednom dítěti, pak v době, kdy jsou děti už čtyři, je nejstarší minimálně v první třídě, tedy schopné se samo oblíct, najíst a ještě zásadně pomoct s péčí o mladší sourozence. Ne tak u nás - tříleťačky se samozřejmě do jisté míry o sebe postarají, ale asistence u převlékání, hygieny i jídla je pořád nutná. Krát čtyři. Jen klasické ranní kolečko nakojit-přebalit-převlíct, nakojit-přebalit-převlíct, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, celou osádku odtransportovat po schodech dolů do kuchyně (nevím, kde máš papučky, ano, dám ti ruku, ne, tuhle ti dát nemůžu, v té držím Amálka, jejda, Amálko, nepadej prosím tě, Bětuško kam jdeš? Aha, tak si vem broučka s sebou. Ne. vracet se pro tebe nahoru nebudu. Pojď prosím dolů sama. Ty kvůli tomu pláčeš? Tak prosím neplač, dám ti ruku, až půjdu nahoru pro Rozárku) je někdy tak vyčerpávající, že už v 8 hodin ráno mám pocit, že bych užila velkého panáka, velký čokoládový dort, nebo velké auto, které by mě na tři měsíce odvezlo na exotickou dovolenou.
Tohle ale v zásadě zvládáme. Jedeme od Božího rána do pozdní noci, čas na klidné jídlo nebo šance prohodit víc než pár vět jen mezi čtyřma očima jsou výjimečné, ale dá se to. Pokud jsme všichni zdraví - a pokud se aspoň trochu slušně vyspíme.
Loňský podzim byl vypečený tím, že se nekonalo ani jedno z toho. Od září jsme si poctivě předávali tam a zpět virózy, syndromy ruka-noha-ústa, střevní chřipky a laringitidy až do prvních mrazů. A v říjnu se Rozárka rozhodla, že přestane spát. Toto její rozhodnutí jsme nepřivítali s povděkem, ale jelikož na něm od té doby trvá, snažíme se mu nějak přizpůsobit.
Mám takový poznatek, že si člověk o sobě může nalhávat leccos. Třeba, že je trpělivý a silný jedinec. Nebo že má dobré nervy. Že by svým dětem nikdy neublížil. Že miminka jsou sladká a malé děti přinášejí do života rovnováhu a soulad se Všehomírem.
Dokud...
Dokud tři měsíce nevstává desetkrát za noc k ječícímu miminu.
Dokud ho naprosto zmlácenýho a v polovičních mdlobách dvě vřeštící mimina nenutí vstávat o půl čtvrté ráno.
Dokud mu poslední zbytek sil nevysaje několik měsíců se táhnoucí nemoc, kterou není kdy a jak vyležet, a o které (marně) doufá, že pokud bude ignorovat on ji, bude ignorovat ona jeho.
Pak se může docela klidně stát, že se dostanete do situace, která se přihodila mým známým. Jsou silní, racionálně založení, nesmírně obětaví. Mají osm dětí, porůznu svých, osvojených, adoptovaných, k tomu hospodářství a mezi těmi dětmi jen tak mimochodem jedna dvojčata. Když byla ta dvojčata v nejuřvanějším nočním období, byli už oba manželé nesmírně unavení. Tak unavení, že když matka v noci zase jednou vstala, zvedla z postýlky ječící dítě a šla otevřít ventilačku, manžel vyskočil lvím skokem z postele a strhl matku i s dítětem asi o metr na stranu, protože se (zcela racionálně) ulekl, že jeho žena jde to dítě vyhodit z okna.
Tak daleko, že bych mimina házela z okna, to u nás ještě nedošlo (odložte prosím své mobilní telefony. Střešním oknem by dítě prohodit stejně nešlo, takže bych je v nejhorším mohla jen strčit na balkón). Naprosté vyčerpání se na nás ale podepisuje. Před Vánoci jsem brečela na rameni své přítelkyni, že jsem tak unavená, tak strašně unavená, u-n-a-v-e-n-á, že když ty mimina v noci beru z postýlky, mám někdy chuť je něžně upustit na zem. A ta nejlaskavější, nejmírnější žena, kterou znám, mi na to řekla: "No jasně, kdo by neměl? Tak si na tu tu zem dej peřinu a nemusíš si dělat starosti!"
Na peřinu ještě nedošlo, ale nevylučuju, že ta chvíle přijde. Zatím jedeme dál a kromě velkého vyčerpání pořád zažíváme i velké radosti - když se ty noční běsnící příšerky začnou ve dne s úsměvem plazit vpřed, smějí se na nás a vůbec se tváří jako nejhodnější miminka pod sluncem. Když starší holky projevují dojímající míru vzájemné lásky a soucítění (Bětuška: Majůůůů (kvílí), já jsem měla v kindervajíčku nálepku a ty ji tam nemáš a mě je to moc líííítooooo!!!). Ne, nedějí se nám jen těžké věci, ale chvílemi je těch těžkých chvil hodně naráz. Potřebujeme se vyspat, všechno ostatní by nějak šlo. Zítra jedeme na týden na hory, tak snad horský vzduch udělá své (s Rózou. My s mužem bychom spali kdekoli a v jakékoli atmosféře).
Nejde o to, že ty děti jsou čtyři - spousta lidí má mnohem větší rodiny. Jenže když si větší rodinu porodíte normálním způsobem, tedy po jednom dítěti, pak v době, kdy jsou děti už čtyři, je nejstarší minimálně v první třídě, tedy schopné se samo oblíct, najíst a ještě zásadně pomoct s péčí o mladší sourozence. Ne tak u nás - tříleťačky se samozřejmě do jisté míry o sebe postarají, ale asistence u převlékání, hygieny i jídla je pořád nutná. Krát čtyři. Jen klasické ranní kolečko nakojit-přebalit-převlíct, nakojit-přebalit-převlíct, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, celou osádku odtransportovat po schodech dolů do kuchyně (nevím, kde máš papučky, ano, dám ti ruku, ne, tuhle ti dát nemůžu, v té držím Amálka, jejda, Amálko, nepadej prosím tě, Bětuško kam jdeš? Aha, tak si vem broučka s sebou. Ne. vracet se pro tebe nahoru nebudu. Pojď prosím dolů sama. Ty kvůli tomu pláčeš? Tak prosím neplač, dám ti ruku, až půjdu nahoru pro Rozárku) je někdy tak vyčerpávající, že už v 8 hodin ráno mám pocit, že bych užila velkého panáka, velký čokoládový dort, nebo velké auto, které by mě na tři měsíce odvezlo na exotickou dovolenou.
Tohle ale v zásadě zvládáme. Jedeme od Božího rána do pozdní noci, čas na klidné jídlo nebo šance prohodit víc než pár vět jen mezi čtyřma očima jsou výjimečné, ale dá se to. Pokud jsme všichni zdraví - a pokud se aspoň trochu slušně vyspíme.
Loňský podzim byl vypečený tím, že se nekonalo ani jedno z toho. Od září jsme si poctivě předávali tam a zpět virózy, syndromy ruka-noha-ústa, střevní chřipky a laringitidy až do prvních mrazů. A v říjnu se Rozárka rozhodla, že přestane spát. Toto její rozhodnutí jsme nepřivítali s povděkem, ale jelikož na něm od té doby trvá, snažíme se mu nějak přizpůsobit.
Mám takový poznatek, že si člověk o sobě může nalhávat leccos. Třeba, že je trpělivý a silný jedinec. Nebo že má dobré nervy. Že by svým dětem nikdy neublížil. Že miminka jsou sladká a malé děti přinášejí do života rovnováhu a soulad se Všehomírem.
Dokud...
Dokud tři měsíce nevstává desetkrát za noc k ječícímu miminu.
Dokud ho naprosto zmlácenýho a v polovičních mdlobách dvě vřeštící mimina nenutí vstávat o půl čtvrté ráno.
Dokud mu poslední zbytek sil nevysaje několik měsíců se táhnoucí nemoc, kterou není kdy a jak vyležet, a o které (marně) doufá, že pokud bude ignorovat on ji, bude ignorovat ona jeho.
Pak se může docela klidně stát, že se dostanete do situace, která se přihodila mým známým. Jsou silní, racionálně založení, nesmírně obětaví. Mají osm dětí, porůznu svých, osvojených, adoptovaných, k tomu hospodářství a mezi těmi dětmi jen tak mimochodem jedna dvojčata. Když byla ta dvojčata v nejuřvanějším nočním období, byli už oba manželé nesmírně unavení. Tak unavení, že když matka v noci zase jednou vstala, zvedla z postýlky ječící dítě a šla otevřít ventilačku, manžel vyskočil lvím skokem z postele a strhl matku i s dítětem asi o metr na stranu, protože se (zcela racionálně) ulekl, že jeho žena jde to dítě vyhodit z okna.
Tak daleko, že bych mimina házela z okna, to u nás ještě nedošlo (odložte prosím své mobilní telefony. Střešním oknem by dítě prohodit stejně nešlo, takže bych je v nejhorším mohla jen strčit na balkón). Naprosté vyčerpání se na nás ale podepisuje. Před Vánoci jsem brečela na rameni své přítelkyni, že jsem tak unavená, tak strašně unavená, u-n-a-v-e-n-á, že když ty mimina v noci beru z postýlky, mám někdy chuť je něžně upustit na zem. A ta nejlaskavější, nejmírnější žena, kterou znám, mi na to řekla: "No jasně, kdo by neměl? Tak si na tu tu zem dej peřinu a nemusíš si dělat starosti!"
Na peřinu ještě nedošlo, ale nevylučuju, že ta chvíle přijde. Zatím jedeme dál a kromě velkého vyčerpání pořád zažíváme i velké radosti - když se ty noční běsnící příšerky začnou ve dne s úsměvem plazit vpřed, smějí se na nás a vůbec se tváří jako nejhodnější miminka pod sluncem. Když starší holky projevují dojímající míru vzájemné lásky a soucítění (Bětuška: Majůůůů (kvílí), já jsem měla v kindervajíčku nálepku a ty ji tam nemáš a mě je to moc líííítooooo!!!). Ne, nedějí se nám jen těžké věci, ale chvílemi je těch těžkých chvil hodně naráz. Potřebujeme se vyspat, všechno ostatní by nějak šlo. Zítra jedeme na týden na hory, tak snad horský vzduch udělá své (s Rózou. My s mužem bychom spali kdekoli a v jakékoli atmosféře).
středa 10. září 2014
Charta práv rodičů
1. Rodič má právo být sám na toaletě.
2. Rodič má právo na mléčnou pěnu a šlehačku ze své kávy.
3. Po té, co uloží děti do postele, má rodič právo na večerní klid.
4. Rodič má právo na místo ve své posteli, aniž by byl neustále okopáván.
5. Má rovněž právo na polštář a přikrývku.
6. Rodič má právo omezit počet repríz i toho nejoblíbenějšího dětského pořadu, filmu či pohádky.
7. Rodič má právo vybrat si hudbu, když řídí auto.
8. Rodič má právo na své oblečení v šatníku.
9. Rodič má také právo na své vlastní kosmetické přípravky.
10. Rodič má právo na alespoň jedno teplé jídlo denně zkonzumované v klidu, bez okupanta na kolenou.
11. Rodič má právo chodit potmě ve svém bytě bez rizika poranění chodidel.
Mám pocit, že má práva jsou bezuzdně pošlapávána. Funguje Modrá linka bezpečí pro týrané rodiče?
2. Rodič má právo na mléčnou pěnu a šlehačku ze své kávy.
3. Po té, co uloží děti do postele, má rodič právo na večerní klid.
4. Rodič má právo na místo ve své posteli, aniž by byl neustále okopáván.
5. Má rovněž právo na polštář a přikrývku.
6. Rodič má právo omezit počet repríz i toho nejoblíbenějšího dětského pořadu, filmu či pohádky.
7. Rodič má právo vybrat si hudbu, když řídí auto.
8. Rodič má právo na své oblečení v šatníku.
9. Rodič má také právo na své vlastní kosmetické přípravky.
10. Rodič má právo na alespoň jedno teplé jídlo denně zkonzumované v klidu, bez okupanta na kolenou.
11. Rodič má právo chodit potmě ve svém bytě bez rizika poranění chodidel.
Mám pocit, že má práva jsou bezuzdně pošlapávána. Funguje Modrá linka bezpečí pro týrané rodiče?
sobota 9. srpna 2014
Jak jsem děti učila konzumu
V letních vedrech a následných bouřkách mě nečekaně popadla chuť plánovat Vánoce.
Anebo to bylo tím, že mě prostě ten překlad, na které jsem dělala, nebavil a nebavil.
Zkrátka otevřela jsem stránky svého oblíbeného obchodu s hračkami a začala kout pikle, co by Ježíšek mohl letos nadělit. Domeček pro panenky, nebo snad dřevěný bagr? Pravda, mám vytříbený vkus - hračky, které se mi líbily, byly označeny čtyřmístnou cenovkou. Ale do dětí se přeci investovat může, navíc kvalitní hračky rozvíjí estetické cítění, a to za to stojí!
A tak jsem začala u holek nenápadně vyzvídat, co by od Ježíška chtěly. Nejdřív jsem si tedy musela ověřit, že si holky pamatují, jak tu byl o minulých Vánocích Ježíšek. Prý že jo, že si to pamatují. Maruška dokonalé pochopení konceptu Ježíška ihned ilustruje básní:
Liška běží k Táboru, nese pytel zázvoru.
Ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá!
Aha. Dalších patnáct minut vysvětluji rozdíl mezi ježkem a Ježíškem. Nakonec se dobereme toho, že Ježíšek jim přinese dárek a že si můžou samy přát, co by chtěly.
Bětuška měla jasno hned: chtěla by, třeba třebá, novej kartáček (zrovna jsme si čistily zuby).
Říkám, že může klidně chtít i něco většího, že si může přát cokoli.
Maruška na to, že by chtěla nějakou dobrůtku.
Ujistím ji, že dobrůtky budou tak jako tak, že se na Vánoce peče cukrovíčko. Ale že si můžou přát i něco velkého, novou hračku, třeba panenku.
Maruška na to oslnivě logicky, že panenky už mají (malé plastové, líbila by se mi pro ně pořádná velká, nejlépe Waldrofská).
Tak říkám, že si můžou přát třeba i autíčko. Bětuška mi vysvětlila, že autíčko už přece taky mají (každá sadu tří plastových mini autíček z pouti - já pro ně chtěla pořádný traktor, nejlépe plechový nebo velký z masivního dřeva).
A tak jsem se najednou přistihla,jak jim vysvětluju, že autíčka, která mají, jsou malá, plastová, a že můžou dostat něco pořádného, velkého.
V tom okamžiku mi došlo, že svoje děti, které by byly šťastné z nového zubního kartáčku a kousku cukroví, učím, že je možné a oprávněné přát si neustále něco většího, lepšího, nového. Že jedna pana nestačí a tři autíčka taky ne, že je třeba kupovat, hromadit, upgradovat, nahrazovat. Že už to, že někde existuje něco lepšího, je dostatečným důvodem proto, abychom to chtěli.
A tak jsem se kousla do jazyka. Uvědomila jsem, že moje děti budou šťastné, když budeme spolu péct cukroví, zdobit stromeček a zalezeme si ke krbu a budeme si spolu pěkně v klidu číst. Že budou nadšené, když si budeme zpívat koledy a pouštět ořechové skořápky. A že jim, na rozdíl od jejich mámy, ke štěstí bohatě stačí nový zubní kartáček.
A že se od nich mám ještě hodně co učit.
Anebo to bylo tím, že mě prostě ten překlad, na které jsem dělala, nebavil a nebavil.
Zkrátka otevřela jsem stránky svého oblíbeného obchodu s hračkami a začala kout pikle, co by Ježíšek mohl letos nadělit. Domeček pro panenky, nebo snad dřevěný bagr? Pravda, mám vytříbený vkus - hračky, které se mi líbily, byly označeny čtyřmístnou cenovkou. Ale do dětí se přeci investovat může, navíc kvalitní hračky rozvíjí estetické cítění, a to za to stojí!
A tak jsem začala u holek nenápadně vyzvídat, co by od Ježíška chtěly. Nejdřív jsem si tedy musela ověřit, že si holky pamatují, jak tu byl o minulých Vánocích Ježíšek. Prý že jo, že si to pamatují. Maruška dokonalé pochopení konceptu Ježíška ihned ilustruje básní:
Liška běží k Táboru, nese pytel zázvoru.
Ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá!
Aha. Dalších patnáct minut vysvětluji rozdíl mezi ježkem a Ježíškem. Nakonec se dobereme toho, že Ježíšek jim přinese dárek a že si můžou samy přát, co by chtěly.
Bětuška měla jasno hned: chtěla by, třeba třebá, novej kartáček (zrovna jsme si čistily zuby).
Říkám, že může klidně chtít i něco většího, že si může přát cokoli.
Maruška na to, že by chtěla nějakou dobrůtku.
Ujistím ji, že dobrůtky budou tak jako tak, že se na Vánoce peče cukrovíčko. Ale že si můžou přát i něco velkého, novou hračku, třeba panenku.
Maruška na to oslnivě logicky, že panenky už mají (malé plastové, líbila by se mi pro ně pořádná velká, nejlépe Waldrofská).
Tak říkám, že si můžou přát třeba i autíčko. Bětuška mi vysvětlila, že autíčko už přece taky mají (každá sadu tří plastových mini autíček z pouti - já pro ně chtěla pořádný traktor, nejlépe plechový nebo velký z masivního dřeva).
A tak jsem se najednou přistihla,jak jim vysvětluju, že autíčka, která mají, jsou malá, plastová, a že můžou dostat něco pořádného, velkého.
V tom okamžiku mi došlo, že svoje děti, které by byly šťastné z nového zubního kartáčku a kousku cukroví, učím, že je možné a oprávněné přát si neustále něco většího, lepšího, nového. Že jedna pana nestačí a tři autíčka taky ne, že je třeba kupovat, hromadit, upgradovat, nahrazovat. Že už to, že někde existuje něco lepšího, je dostatečným důvodem proto, abychom to chtěli.
A tak jsem se kousla do jazyka. Uvědomila jsem, že moje děti budou šťastné, když budeme spolu péct cukroví, zdobit stromeček a zalezeme si ke krbu a budeme si spolu pěkně v klidu číst. Že budou nadšené, když si budeme zpívat koledy a pouštět ořechové skořápky. A že jim, na rozdíl od jejich mámy, ke štěstí bohatě stačí nový zubní kartáček.
A že se od nich mám ještě hodně co učit.
středa 23. července 2014
Jedna noc v životě...
...dvouměsíčního dítěte.
Amálka:
20:00 Piju. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak chvíli řvu. Máma mě nosí, tak na chvíli řvát přestanu.
20:30 Máma mě položila. Dělám, že spím.
20:32 Jsem vzhůru. Máma hned nepřiběhne, tak ječím, dokud mě nevezme babička. Dokud mě bude babička nosít, neřvu.
20:45 Dělám, že spím. Babička mě pokládá do postýlky. Chacha.
20:46 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mi dá napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Předstírám, že jsem usnula do prsa, tak mě pokládá do houpacího lehátka.
20:55 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mě začne houpat a dívá se u toho na film. Pokaždé, když mi vypadne dudlík, začnu řvát. Jinak dudlám dudlík a koukám se s ní. Něco o doktorech.
21:30 Řvu tak dlouho, až mi dá máma zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si cucám prso a jsem spokojená. Když mi máma prso sebere, začnu řvát.
22:00-22:30 Máma mě houpá v lehátku, podává mi dudlík a nadává. Dvakrát předstírám, že spím, ale jakmile přestane houpat, začnu řvát.
22:30 Máma mi dává zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si mě máma bere do postele a rukou mi drží u pusy dudlík. Usínám.
04:30 Mám hlad. Řvu, dokud mě táta nenakrmí.
06:30 Zase mám hlad. Řvu, dokud nedostanu další mlíko. Pak ještě chvíli řvu, než usnu. A může začít další zábavný den!
Rozárka:
20:00 Piju mlíčko. Mňam. Když dopiju, jdu spát.
22:30 Máma mě budí, abych si dala další mlíčko. Nechce se mi vstávat. Trvá na tom. Nakonec otevřu pusu a v polospánku se trochu napiju, pak jdu zase spát.
04:30 Amálka řve. Když už jsem vzhůru, tak si teda taky dám mlíčko.
06:30 Amálka zase řve, budí mě a kopá mě do hlavy. Otevřu oči, koukám se na kolotoč nad postýlkou a nechám se okopávat, dokud máma Amálku nevyndá z postýlky. Pak jdu ještě na tři hodiny spát.
Amálka:
20:00 Piju. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak chvíli řvu. Máma mě nosí, tak na chvíli řvát přestanu.
20:30 Máma mě položila. Dělám, že spím.
20:32 Jsem vzhůru. Máma hned nepřiběhne, tak ječím, dokud mě nevezme babička. Dokud mě bude babička nosít, neřvu.
20:45 Dělám, že spím. Babička mě pokládá do postýlky. Chacha.
20:46 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mi dá napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Předstírám, že jsem usnula do prsa, tak mě pokládá do houpacího lehátka.
20:55 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mě začne houpat a dívá se u toho na film. Pokaždé, když mi vypadne dudlík, začnu řvát. Jinak dudlám dudlík a koukám se s ní. Něco o doktorech.
21:30 Řvu tak dlouho, až mi dá máma zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si cucám prso a jsem spokojená. Když mi máma prso sebere, začnu řvát.
22:00-22:30 Máma mě houpá v lehátku, podává mi dudlík a nadává. Dvakrát předstírám, že spím, ale jakmile přestane houpat, začnu řvát.
22:30 Máma mi dává zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si mě máma bere do postele a rukou mi drží u pusy dudlík. Usínám.
04:30 Mám hlad. Řvu, dokud mě táta nenakrmí.
06:30 Zase mám hlad. Řvu, dokud nedostanu další mlíko. Pak ještě chvíli řvu, než usnu. A může začít další zábavný den!
Rozárka:
20:00 Piju mlíčko. Mňam. Když dopiju, jdu spát.
22:30 Máma mě budí, abych si dala další mlíčko. Nechce se mi vstávat. Trvá na tom. Nakonec otevřu pusu a v polospánku se trochu napiju, pak jdu zase spát.
04:30 Amálka řve. Když už jsem vzhůru, tak si teda taky dám mlíčko.
06:30 Amálka zase řve, budí mě a kopá mě do hlavy. Otevřu oči, koukám se na kolotoč nad postýlkou a nechám se okopávat, dokud máma Amálku nevyndá z postýlky. Pak jdu ještě na tři hodiny spát.
neděle 13. července 2014
Komu patří výchova aneb všude dobře...
...ale doma nejlépe. Aspoň nám - aspoň zatím.
Posledního půl roku se na mě téma školky pro starší holky valilo ze všech stran. Část rozšířené rodiny ani nenapadlo, že by starší holky od září nemusely nastoupit na pět dní týdnu do klasické školky. Neznámí lidé mě v těhotenství i po porodu Malenek běžně ujišťovali, že "naštěstí už jsou starším tři, to už můžou do školky, tak si trochu odpočinete". Otázky pak směřovaly spíš k tomu, jestli "nám je do školky vezmou", málokoho napadlo se zeptat, jestli je tam vůbec dáme.
Abychom si rozuměli: samozřejmě že bych si ráda odpočinula. Ze srdce ráda bych občas starší holky "někam šoupla" a v době, kdy Malenky spí, měla čas péct buchty, louskat knížky, nebo se, považte, v klidu osprchovat (nebo dokonce pracovat a vydělat tak peníze na vylepšení našeho napnutého rodinného rozpočtu). Má to bohužel několik háčků.
První spočívá v tom, že holky nikam nechtějí. Zatím si ve svém minikolektivu vystačí samy a nepozorovala jsem u nich žádné známky toho, že by toužily po seznamování s novými dětmi a pravidelném, byť jen půldenním odloučení od mámy. Díky mé silně společenské povaze se ostatně do kontaktu s dětmi vně rodiny dostanou poměrně pravidelně při návštěvách kamarádek, na hřišti či v hernách. A po narození Malenek se obě starší holky ke mě upnuly znatelně víc. V době, kdy se chtějí převlékat jen s mámou, čistit zuby jen s mámou a jíst (jak jinak) jen s mámou by je pravidelné celodenní odložení do školky o mojí trvající lásce asi příliš nepřesvědčilo.
Druhý háček vězí ve výchově. Vnímám vůči svým dětem velkou odpovědnost ohledně toho, jakou projdou výchovou a jací lidé na ně budou působit. Protože je naše výchova přeci jen trochu jiná, než jakou běžně pozoruju kolem sebe, ještě se mi nechce pustit výchovné otěže z rukou a předat je učitelkám, o kterých toho mnoho nevím. Doba, kdy jsou rodiče pro děti nejvyšší autoritou a mají jejich bezmeznou důvěru, je totiž velmi krátká. Raději budu aktivně výchovně působit teď, dokud to děti ještě vnímají a reflektují, dokud se budují základy osobnosti a staví se vztah, který bude trvat celý život. Mám naději, že tak bude náš vztah pevnější a užší a až nadejde ten správný čas, bude pro mě snazší děti pustit do světa - spoléhajíc na všechno, co jsem do nich dostala během společných let.
A třetí, už jen doplňující háček je ten, že si chci holek ještě docela prostě užít. Malé dítě je dar a každý den, který s nimi trávím, mě naplňuje radostí a údivem nad tím, jak rychle rostou, co všechno už umějí a říkají. A pokud si můžu dovolit tento společný čas prodloužit, proč to neudělat? Do práce nenastupuju, takže si místo toho užijeme luxusu být prostě spolu. Aspoň ještě rok.
Zastánci pětidenní docházky do školky mi obvykle argumentují tím, že "stejně na starší holky nebudu mít čas, když mám ještě dvě mimina" (a kolik času na ně má učitelka, která má těch dětí ve školce 20?) a "musí si zvykat na kolektiv" (a proč by si na něj měly zvykat právě ve třech letech? Stane se snad něco, když si začnou zvykat o rok nebo dva později?)
Bude to pro nás oba samozřejmě znamenat větší psychickou i fyzickou investici, než kdybychom dali starší holky do školky. Snad to ustojíme a snad to bude stát za to.
Posledního půl roku se na mě téma školky pro starší holky valilo ze všech stran. Část rozšířené rodiny ani nenapadlo, že by starší holky od září nemusely nastoupit na pět dní týdnu do klasické školky. Neznámí lidé mě v těhotenství i po porodu Malenek běžně ujišťovali, že "naštěstí už jsou starším tři, to už můžou do školky, tak si trochu odpočinete". Otázky pak směřovaly spíš k tomu, jestli "nám je do školky vezmou", málokoho napadlo se zeptat, jestli je tam vůbec dáme.
Abychom si rozuměli: samozřejmě že bych si ráda odpočinula. Ze srdce ráda bych občas starší holky "někam šoupla" a v době, kdy Malenky spí, měla čas péct buchty, louskat knížky, nebo se, považte, v klidu osprchovat (nebo dokonce pracovat a vydělat tak peníze na vylepšení našeho napnutého rodinného rozpočtu). Má to bohužel několik háčků.
První spočívá v tom, že holky nikam nechtějí. Zatím si ve svém minikolektivu vystačí samy a nepozorovala jsem u nich žádné známky toho, že by toužily po seznamování s novými dětmi a pravidelném, byť jen půldenním odloučení od mámy. Díky mé silně společenské povaze se ostatně do kontaktu s dětmi vně rodiny dostanou poměrně pravidelně při návštěvách kamarádek, na hřišti či v hernách. A po narození Malenek se obě starší holky ke mě upnuly znatelně víc. V době, kdy se chtějí převlékat jen s mámou, čistit zuby jen s mámou a jíst (jak jinak) jen s mámou by je pravidelné celodenní odložení do školky o mojí trvající lásce asi příliš nepřesvědčilo.
Druhý háček vězí ve výchově. Vnímám vůči svým dětem velkou odpovědnost ohledně toho, jakou projdou výchovou a jací lidé na ně budou působit. Protože je naše výchova přeci jen trochu jiná, než jakou běžně pozoruju kolem sebe, ještě se mi nechce pustit výchovné otěže z rukou a předat je učitelkám, o kterých toho mnoho nevím. Doba, kdy jsou rodiče pro děti nejvyšší autoritou a mají jejich bezmeznou důvěru, je totiž velmi krátká. Raději budu aktivně výchovně působit teď, dokud to děti ještě vnímají a reflektují, dokud se budují základy osobnosti a staví se vztah, který bude trvat celý život. Mám naději, že tak bude náš vztah pevnější a užší a až nadejde ten správný čas, bude pro mě snazší děti pustit do světa - spoléhajíc na všechno, co jsem do nich dostala během společných let.
A třetí, už jen doplňující háček je ten, že si chci holek ještě docela prostě užít. Malé dítě je dar a každý den, který s nimi trávím, mě naplňuje radostí a údivem nad tím, jak rychle rostou, co všechno už umějí a říkají. A pokud si můžu dovolit tento společný čas prodloužit, proč to neudělat? Do práce nenastupuju, takže si místo toho užijeme luxusu být prostě spolu. Aspoň ještě rok.
Zastánci pětidenní docházky do školky mi obvykle argumentují tím, že "stejně na starší holky nebudu mít čas, když mám ještě dvě mimina" (a kolik času na ně má učitelka, která má těch dětí ve školce 20?) a "musí si zvykat na kolektiv" (a proč by si na něj měly zvykat právě ve třech letech? Stane se snad něco, když si začnou zvykat o rok nebo dva později?)
Bude to pro nás oba samozřejmě znamenat větší psychickou i fyzickou investici, než kdybychom dali starší holky do školky. Snad to ustojíme a snad to bude stát za to.
čtvrtek 12. června 2014
Měsíc!
Dnes je to měsíc, co jsme přivedli na svět Amálku s Rozárkou. Těžko už někdy zažijeme intenzivnější měsíc života. Měsíc, do kterého se toho vešlo tolik, že by to vydalo na román.
Na jeho začátku ležím s obrovským břichem, neskutečně oteklá a vyčerpaná v nemocniční posteli a snažím se připravit na operační zákrok a následující hodiny. Zároveň se nesmírně těším, až holčičky poprvé uvidím. Jsem zvědavá, jak budou vypadat, jestli se budou podobat Marušce nebo Bětušce, nebo budou úplně jiné, svoje.
Na prvních stránkách románu je děj hodně zahuštěný. Příprava na operaci - jedna procedura nepříjemnější než druhá. Marné pokusy píchnout mi kapačku (opět). Převoz na sál s tím, že mě "snad" napíchne někdo z ARA. Další injekce do rozbodaných rukou a konečně zajištění žíly. Píchnutí epidurálu, čeká se, až zabere. Nezabírá, pořád nohy cítím. Celý operační tým čeká, anesteziologové se mě neustále ptají, co cítím, kde to cítím a jestli je kov, který mi pokládají na různá místa těla, teplý nebo studený. Po deseti minutách je jasné, že epidurál nezabral. Anesteziologové by teď rádi přistoupili k celkové narkóze, prosím je ale, aby zkusili ještě jednou epidurál. Druhý pokus, o poznání bolestivější, než první. Zabírá! Bohužel až moc. Klesá mi tlak, sálová světla se mi někde ztrácí, hlasy slyším jen zdálky, ale vnímám to jako příjemnou úlevu. Další látka do žíly a vracím se zpět do reality. Operace začíná a za chvíli už brečí Amálka. Po krátkém ošetření ji dostává manžel na hrudník. Slyším, jak trochu protestuje, že už neví, jak má miminko chovat. Zdravě mě to naštve - jedeme sem přes půl republiky, abychom měli děti hned u sebe, já tady procházím všemi komplikacemi a on se "to" bojí pochovat! Naštěstí nemám čas přemýšlet a svoje pocity verbalizovat, protože už je venku Rozárka a za krátkou chvíli mi vrní na hrudníku. Je mokrá, teplá, měkká a nádherně voní. Jakmile ji na mě položí, přestane křičet a jen přede, trochu jako kočka. Operatér dokončuje operaci a mě v tu chvíli vůbec nezajímá, co se za plentou děje. S M. si sdělujeme pocity a popisujeme druhému, jak vypadá miminko, které chováme. Sálové sestry se rozplývají nad tím, jak si mě Rozárka objímá ručičkou. Někdo nás oba fotí a už se jede na pokoj. Další kapačky, analgetika a opětovné přikládání obou dětí. Amálka saje jako drak. Rozárka spí a je k zulíbání.
Na dalších stránkách se děj románu zauzlovává. Nejprve to vypadá na poklidnou rodinou idylu, ale pak se dostavují komplikace. Bolesti, potíže s jídlem a těžká chudokrevnost na straně matky. Děti by pily, ale nemají co. Při čekání na mléko hubnou pod kritickou hranici deseti procent porodní váhy. Navíc nastupuje žloutenka. Děti spí moc, rodiče málo. Matka bojuje s hormony a střídavě propadá euforii a panice. Otec se snaží držet nad vodou, ale je v těžké pozici, obvyklé úplaty matčiných rozjitřených nervů zákusky a čokoládou se nesetkávají s úspěchem. Kolotoč kojení-odsávání-dokrmování-přebalování, mírné obavy z každé vizity, tlak na to, aby nás pustili co nejdřív domů (na další týden už nemáme hlídání pro starší děti). Konečně v neděli odjezd domů, první setkání celé rodiny a začátek nové éry.
Ve druhém svazku se zaběhává nový rodinný model. V první polovině jde především o neustálé převažování a dokrmování dětí a atmosféra díla je zamlžená až ponurá. Rychle se ale vyjasňuje a hlavní hrdinové zažívají i příjemné chvíle: výlet do herny, procházky s kočárem i s miminy poprvé navázanými v šátku. Než nadejdou závěrečné kapitoly, vyřeší se zápletka s kojením, děti začnou sát samy a dobře. Poslední část románu pak popisuje návrat otce rodiny do pracovního procesu a nečekaně hladké fungování všech čtyř trpaslíků pod matčinou taktovkou.
V epilogu pak Amálka s Rozárkou oslaví své měsíčniny tím, že celý den prospí. Všechno funguje, miminka rostou, jak mají, brambory jsou v řádku a tak dál. Šťastný čtenář zaklapne knížku a jde spát. Matka odchází kojit.
Na jeho začátku ležím s obrovským břichem, neskutečně oteklá a vyčerpaná v nemocniční posteli a snažím se připravit na operační zákrok a následující hodiny. Zároveň se nesmírně těším, až holčičky poprvé uvidím. Jsem zvědavá, jak budou vypadat, jestli se budou podobat Marušce nebo Bětušce, nebo budou úplně jiné, svoje.
Na prvních stránkách románu je děj hodně zahuštěný. Příprava na operaci - jedna procedura nepříjemnější než druhá. Marné pokusy píchnout mi kapačku (opět). Převoz na sál s tím, že mě "snad" napíchne někdo z ARA. Další injekce do rozbodaných rukou a konečně zajištění žíly. Píchnutí epidurálu, čeká se, až zabere. Nezabírá, pořád nohy cítím. Celý operační tým čeká, anesteziologové se mě neustále ptají, co cítím, kde to cítím a jestli je kov, který mi pokládají na různá místa těla, teplý nebo studený. Po deseti minutách je jasné, že epidurál nezabral. Anesteziologové by teď rádi přistoupili k celkové narkóze, prosím je ale, aby zkusili ještě jednou epidurál. Druhý pokus, o poznání bolestivější, než první. Zabírá! Bohužel až moc. Klesá mi tlak, sálová světla se mi někde ztrácí, hlasy slyším jen zdálky, ale vnímám to jako příjemnou úlevu. Další látka do žíly a vracím se zpět do reality. Operace začíná a za chvíli už brečí Amálka. Po krátkém ošetření ji dostává manžel na hrudník. Slyším, jak trochu protestuje, že už neví, jak má miminko chovat. Zdravě mě to naštve - jedeme sem přes půl republiky, abychom měli děti hned u sebe, já tady procházím všemi komplikacemi a on se "to" bojí pochovat! Naštěstí nemám čas přemýšlet a svoje pocity verbalizovat, protože už je venku Rozárka a za krátkou chvíli mi vrní na hrudníku. Je mokrá, teplá, měkká a nádherně voní. Jakmile ji na mě položí, přestane křičet a jen přede, trochu jako kočka. Operatér dokončuje operaci a mě v tu chvíli vůbec nezajímá, co se za plentou děje. S M. si sdělujeme pocity a popisujeme druhému, jak vypadá miminko, které chováme. Sálové sestry se rozplývají nad tím, jak si mě Rozárka objímá ručičkou. Někdo nás oba fotí a už se jede na pokoj. Další kapačky, analgetika a opětovné přikládání obou dětí. Amálka saje jako drak. Rozárka spí a je k zulíbání.
Na dalších stránkách se děj románu zauzlovává. Nejprve to vypadá na poklidnou rodinou idylu, ale pak se dostavují komplikace. Bolesti, potíže s jídlem a těžká chudokrevnost na straně matky. Děti by pily, ale nemají co. Při čekání na mléko hubnou pod kritickou hranici deseti procent porodní váhy. Navíc nastupuje žloutenka. Děti spí moc, rodiče málo. Matka bojuje s hormony a střídavě propadá euforii a panice. Otec se snaží držet nad vodou, ale je v těžké pozici, obvyklé úplaty matčiných rozjitřených nervů zákusky a čokoládou se nesetkávají s úspěchem. Kolotoč kojení-odsávání-dokrmování-přebalování, mírné obavy z každé vizity, tlak na to, aby nás pustili co nejdřív domů (na další týden už nemáme hlídání pro starší děti). Konečně v neděli odjezd domů, první setkání celé rodiny a začátek nové éry.
Ve druhém svazku se zaběhává nový rodinný model. V první polovině jde především o neustálé převažování a dokrmování dětí a atmosféra díla je zamlžená až ponurá. Rychle se ale vyjasňuje a hlavní hrdinové zažívají i příjemné chvíle: výlet do herny, procházky s kočárem i s miminy poprvé navázanými v šátku. Než nadejdou závěrečné kapitoly, vyřeší se zápletka s kojením, děti začnou sát samy a dobře. Poslední část románu pak popisuje návrat otce rodiny do pracovního procesu a nečekaně hladké fungování všech čtyř trpaslíků pod matčinou taktovkou.
V epilogu pak Amálka s Rozárkou oslaví své měsíčniny tím, že celý den prospí. Všechno funguje, miminka rostou, jak mají, brambory jsou v řádku a tak dál. Šťastný čtenář zaklapne knížku a jde spát. Matka odchází kojit.
Bonus: no nejsou k sežrání?
sobota 15. února 2014
Paní zubatá
Holčičky za sebou mají první návštěvu u zubaře sloužící jako preventivní prohlídka. Maruška si naštěstí ze svého úrazu a následného nepříjemného ošetřování nic nepamatovala, obě holky se k paní zubařce těšily. Na místě se předháněly, která bude v křesle dřív, víc otevře pusu, nechá si líp nabarvit zoubky a lépe se předvede, jak si umí vypláchnout.
Potud dobré. Horší je, že navzdory dost pečlivému čištění mají obě kaz, takže příští týden nás čeká odstraňování. Doufám, že jim ten pozitivní přístup k dentistům vydrží i poté.
Paní zubařka se holkám moc líbila. Maruška o ní sice mluvila jako po "paní zubaté", ale jen s námi v soukromí - s cizími lidmi téměř nemluví. O trapný moment se tak postarala jen Bětuška. Chtěli jsme koupit rovnou i nové zubní kartáčky a paní zubařka je marně hledala v různých skříních, aby nám dala vybrat barvy. Když jsem Bětušce vysvětlila, co se děje, vytrhla se mi z klína, rozběhla se přes celou ordinaci k paní zubařce, zatahala ji za plášť a silným hlasem si poručila: "Zubaško, Bety moduej, Maju taky moduej"!!!
Paní zubařka modré kartáčky neměla a asi není tak úplně zvyklá, aby ji někdo oslovoval "zubaško", bez obligátní "paní", ale ustála to statečně, holky dostaly kartáček žlutý a oranžový a snažíme se zuby drhnout o sto šest, aby se jim žádné další kazy už neudělaly.
Musíme jen doufat, že pečlivá hygiena vykompenzuje špatný genetický materiál, protože po rodičích chuděry holky opravdu zdravé zuby mít nemůžou....
Potud dobré. Horší je, že navzdory dost pečlivému čištění mají obě kaz, takže příští týden nás čeká odstraňování. Doufám, že jim ten pozitivní přístup k dentistům vydrží i poté.
Paní zubařka se holkám moc líbila. Maruška o ní sice mluvila jako po "paní zubaté", ale jen s námi v soukromí - s cizími lidmi téměř nemluví. O trapný moment se tak postarala jen Bětuška. Chtěli jsme koupit rovnou i nové zubní kartáčky a paní zubařka je marně hledala v různých skříních, aby nám dala vybrat barvy. Když jsem Bětušce vysvětlila, co se děje, vytrhla se mi z klína, rozběhla se přes celou ordinaci k paní zubařce, zatahala ji za plášť a silným hlasem si poručila: "Zubaško, Bety moduej, Maju taky moduej"!!!
Paní zubařka modré kartáčky neměla a asi není tak úplně zvyklá, aby ji někdo oslovoval "zubaško", bez obligátní "paní", ale ustála to statečně, holky dostaly kartáček žlutý a oranžový a snažíme se zuby drhnout o sto šest, aby se jim žádné další kazy už neudělaly.
Musíme jen doufat, že pečlivá hygiena vykompenzuje špatný genetický materiál, protože po rodičích chuděry holky opravdu zdravé zuby mít nemůžou....
pátek 13. září 2013
Uspávanky
I přes své omezené hudební nadání se snažím s holčičkama hodně zpívat. Maruška lásku k hudbě zřejmě zdědila (překvapivě) po mě - jen doufám, že k ní do kombinace nezdědila i neschopnost udržet čistý tón. Bětuška občas ráda poslouchá a jinak naše zpívánky spíš toleruje, než že by ji uváděly do hudební extáze. Uspávanky si tedy před spaním vybírá Maruška a já si připadám trochu jako juke-box.
Náš uspávací repertoár je ovšem poněkud nestandardní, což je dané především mou nechutí zpívat stále dokola Hají-belí a Hajajaja, Kuba, Lenka, máma a ještě kdosi další. Momentálně u nás tedy vedou tyto hity:
1. Páp. Přeloženo „pán“, celým jménem Starej pán. Nádherný jazz od Skoumala a jedna z nejoblíbenějších písniček, které jsme zpívávali v noci (a nad ránem) u ohně s kytarou na botanických výpravách, když jsem ještě byla mladá, bezdětná a toulala se po světě. Starej pán má pro děti výhodu, že je hudebně skvělý, rychlostí uspávací a pravidelně se v něm vyskytuje pes. No neberte to.
2. Teta. Momentálně Maruščina nejoblíbenější uspávací píseň, zřejmě proto, že holky mají tet hned několik a všechny jsou oblíbené. Tety jsou vlastně v této písničce od Suchého hned tři. Pro účely uspávání zpívám písničku asi o třetinu pomaleji a snažím se tím zakrýt skutečnost, že je to vlastně vypalovačka.
3. Táta. Písnička, kterou nám kdysi, hodně dávno, zpívával náš kamarád Šimon u klavíru při četných návštěvách u něj na husitské faře. Čas plynul, Šimon si (postupně) pořídil ženu a osm dětí. A tak jinteď zpívám svých dětem já. Je to jediná písnička, při jejímž zpěvu bezpečně poznám, jestli Maruška už spí. Když je totiž vzhůru, přidává se ke zpěvu refrénu docela roztomilým popěvkem "taťooo-ooo-ooo".
4. Dost dlouho jsme zpívali i písničku Velmi nesmělá od Jablkoně. Její výhodou je, že je dlouhá, melodická a opakovaně se v ní vyskytují motorky, auta a tramvaje, čímž je zajímavá i pro Bětušku.
Poslední dobou se snažím náš repertoár trochu přiblížit běžné představě o dětských písničkách, takže zavádím (pro nás) neoposlouchanou ukolébavku od Skoumala, zatím ale v konkurenci spíše zaostává.
Kromě těchto idylických písní mám v repertoáru ovšem i písně výhružné, které nasazuji jako obrannou zbraň v okamžicích, kdy mi holčičky skáčou po hlavě a všelijak jinak mi dávají najevo, že tu výchovu moc nezvládám. Například tato roztomilá písnička o dědečkovi:
Nebo Hutkova verze středověkého popěvku:
Naštěstí si z toho zatím nic nedělají, ale budu toho muset už brzo nechat, protože hrozí, že Maruška pochopí, o co v písni jde, a bude z toho mít trauma. Ona má totiž trauma i z Krtečka, což je jeden z důvodů, proč se v podstatě nedívají na televizi (ale o tom zase jindy)...
Náš uspávací repertoár je ovšem poněkud nestandardní, což je dané především mou nechutí zpívat stále dokola Hají-belí a Hajajaja, Kuba, Lenka, máma a ještě kdosi další. Momentálně u nás tedy vedou tyto hity:
1. Páp. Přeloženo „pán“, celým jménem Starej pán. Nádherný jazz od Skoumala a jedna z nejoblíbenějších písniček, které jsme zpívávali v noci (a nad ránem) u ohně s kytarou na botanických výpravách, když jsem ještě byla mladá, bezdětná a toulala se po světě. Starej pán má pro děti výhodu, že je hudebně skvělý, rychlostí uspávací a pravidelně se v něm vyskytuje pes. No neberte to.
2. Teta. Momentálně Maruščina nejoblíbenější uspávací píseň, zřejmě proto, že holky mají tet hned několik a všechny jsou oblíbené. Tety jsou vlastně v této písničce od Suchého hned tři. Pro účely uspávání zpívám písničku asi o třetinu pomaleji a snažím se tím zakrýt skutečnost, že je to vlastně vypalovačka.
3. Táta. Písnička, kterou nám kdysi, hodně dávno, zpívával náš kamarád Šimon u klavíru při četných návštěvách u něj na husitské faře. Čas plynul, Šimon si (postupně) pořídil ženu a osm dětí. A tak jinteď zpívám svých dětem já. Je to jediná písnička, při jejímž zpěvu bezpečně poznám, jestli Maruška už spí. Když je totiž vzhůru, přidává se ke zpěvu refrénu docela roztomilým popěvkem "taťooo-ooo-ooo".
4. Dost dlouho jsme zpívali i písničku Velmi nesmělá od Jablkoně. Její výhodou je, že je dlouhá, melodická a opakovaně se v ní vyskytují motorky, auta a tramvaje, čímž je zajímavá i pro Bětušku.
Poslední dobou se snažím náš repertoár trochu přiblížit běžné představě o dětských písničkách, takže zavádím (pro nás) neoposlouchanou ukolébavku od Skoumala, zatím ale v konkurenci spíše zaostává.
Kromě těchto idylických písní mám v repertoáru ovšem i písně výhružné, které nasazuji jako obrannou zbraň v okamžicích, kdy mi holčičky skáčou po hlavě a všelijak jinak mi dávají najevo, že tu výchovu moc nezvládám. Například tato roztomilá písnička o dědečkovi:
Nebo Hutkova verze středověkého popěvku:
Naštěstí si z toho zatím nic nedělají, ale budu toho muset už brzo nechat, protože hrozí, že Maruška pochopí, o co v písni jde, a bude z toho mít trauma. Ona má totiž trauma i z Krtečka, což je jeden z důvodů, proč se v podstatě nedívají na televizi (ale o tom zase jindy)...
sobota 3. listopadu 2012
Výchovné cíle anebo o čem matka sní
Pro svoje holčičky sním velké sny. Nestojí v nich navlečené do promočního taláru, třímajíc v podpaží červený diplom z práv (popravdě, kolik znáte šťastných a vyrovnaných právniček?) ani z medicíny (horších povolání pro ženskou už asi moc není). (Samozřejmě kdyby se některá z nich chtěla stát světově uznávanou právničkou bojující za práva menšin, nebo vědkyní, která vynalezne univerzální lék na rakovinu, tak jim v tom zuby nehty bránit nebudu).Moje sny jsou ale jiné.
Sním - přeju si - doufám - toužím po tom, aby z holek vyrostly ženy, na které budu pyšná. Vím, že něco se výchovou ovlivnit dá a něco ne. Do něčeho můžu vložit kolik chci energie a stejně se to nepovede. Jinde zase můžu výchovně selhávat, ale nakonec bude výsledek i tak dobrý. Nedělám si iluze, že všechno zmůžu (zmůžeme) výchovou. Přijde mi ale smysluplné říct si, jaké mám cíle, a jak jich chci dosáhnout. Zda to bude stačit už je jiná věc - ale zkusit to musíme, od toho jsme rodiče.
Takže jaké bych chtěla mít dospělé dcery?
Když si to po sobě pročítám, trochu se děsím. Hlavně toho, že většinu těchto věcí do dětí nejde nahustit neustálým opakováním nebo zázračnými formulemi. Musí to vidět - a pak udělat to, co je pro děti nejpřirozenější: napodobit. Takže se zdá, že mám před sebou velký kus práce - sama na sobě. To ostatní už by pak mělo přijít - no, více méně samo...
A o duchovních cílech raději až příště...
Sním - přeju si - doufám - toužím po tom, aby z holek vyrostly ženy, na které budu pyšná. Vím, že něco se výchovou ovlivnit dá a něco ne. Do něčeho můžu vložit kolik chci energie a stejně se to nepovede. Jinde zase můžu výchovně selhávat, ale nakonec bude výsledek i tak dobrý. Nedělám si iluze, že všechno zmůžu (zmůžeme) výchovou. Přijde mi ale smysluplné říct si, jaké mám cíle, a jak jich chci dosáhnout. Zda to bude stačit už je jiná věc - ale zkusit to musíme, od toho jsme rodiče.
Takže jaké bych chtěla mít dospělé dcery?
- Pravdomluvné. Chtěla bych, aby holky říkaly pravdu i tehdy, když to pro ně bude nepříjemné nebo nevýhodné. Toho se snažím dosáhnout tak, že jim sama nelžu. Ani v maličkostech. Když chtějí před večeří další sušenku, neříkám jim, že "sušenky už nejsou". Pravdivě jim říkám, že už nechci, aby si teď další sušenku braly, ale že můžou další dostat po večeři. Zrovna tak bych jim nelhala, že jim "paní doktorka nebude nic dělat", když vím, že je bude očkovat. Myslím, že by děti od rodičů měly slyšet vždycky pravdu, samozřejmě přiměřenou věku. Výmysly a pohádky "na ochranu dětí" u nás doma zavádět nechci...
- Respektující druhé i samy sebe. Sebeúcta vůbec je obrovské téma. Nesmí jí být moc ani málo. Tak akorát. Chci, aby holky věděly, na čem stojí jejich cena, a že je obrovská. Zároveň ale musí oceňovat i druhé. O tom, jak toho dosáhnout, je celá knížka Respektovat a být respekotván. Pro začátek se snažím, aby holky cítily, že k nim mám úctu, že respektuju jejich potřeby. A vypouštím věty typu "no ty jsi ale prasátko/trdlo/nemehlo". Přemýšlím, co chci, aby slyšely z úst své matky - a takováto hodnocení to rozhodně nejsou. Pokud budou zdravě sebevědomé, s menší pravděpodobností se někdy nechají využívat - nebo dokonce zneužívat.
- Se zdravým vztahem k jídlu i k pohybu. Chci, aby holky chápaly jídlo jako jednu z příjemných částí života, dokázaly si ho užít, ale neřešily jím své problémy. Snažím se v nich nebudovat mentální spojení nepříjemný zážitek = dobré jídlo, které ho vyváží. Takže když spadnou, dostanou napít vody, v nejhorším případě z flašky s dudlíkem, ale nedávám jim sušenku. Zároveň chci, aby odmalička přičichly k různým tělesným aktivitám a braly je jako normální součást života. Mimo jiné je chci naučit základní dovednosti - bruslit, plavat, jezdit na kole, lyžovat. Aby nebyly ve škole ani mezi dětmi outsideři, v žádném ohledu. Jestli budou tělesně "nadané" po mě, rozhodně z nich nikdy hvězdy sjezdovek nebudou - ale o to ani nejde :)
- Schopné navazovat a udržovat hluboká přátelství. Samozřejmě mají skvělou matku ;) a báječného tatínka, k tomu navíc sestru rovnou z jednoho vrhu, ale věřím, že upřímné, dlouhodobé přátelství nedokáže rodina nahradit (a naopak, samozřejmě). Jsou zážitky a věci, které chcete zavolat kamarádce a ne mámě. Přátelé nás vždycky překvapí tím, jak jsou jiní, a jak nám přitom stále dokáží rozumět. Navazováním přátelství se člověk naučí respektovat odlišnosti (a uvědomit si na nich svoje vlastní chyby), tolerovat, milovat. Moc bych si přála, aby holky (tak jako já, díky Bohu) vždycky měly v telefonu několik čísel, na které můžou zavolat ve dne v noci, kdykoli, cokoli.
- Aktivní. Chci, aby se zajímaly o život kolem sebe a věřily, že ho může ovlivňovat. Aby nečekaly na zázračnou ruku osudu/státu/štěstěny, ale dokázaly vzít život do vlastních rukou a žít ho tak, jak chtějí a jak to považují za správné. Chci, aby chtěly a odkázaly svět měnit k lepšímu. Aby chápaly, že když se nepodílí na řešení problému - jsou samy jeho částí...
Když si to po sobě pročítám, trochu se děsím. Hlavně toho, že většinu těchto věcí do dětí nejde nahustit neustálým opakováním nebo zázračnými formulemi. Musí to vidět - a pak udělat to, co je pro děti nejpřirozenější: napodobit. Takže se zdá, že mám před sebou velký kus práce - sama na sobě. To ostatní už by pak mělo přijít - no, více méně samo...
A o duchovních cílech raději až příště...
úterý 18. září 2012
Kdybych neměla Bětušku...
- nevěděla bych, jaké to je, nechat si žaludek zvenku několik měsíců okopávat malýma, ale děsně akčníma nožičkama
- netušila bych, že i novorozeně, které vypadá, že se nedokáže pohnout ani o pár centimetrů, s sebou může v nestřežené chvíli mrsknout tak, že spadne. Odkudkoli. Jakkoli.
- nestal by se ze mě expert v oblasti ekotoxilogie, který ví přesně, kolik kondicionéru na vlasy může malé dítě vypít, aniž by se mu něco stalo, že silikagel je sice nechutný, ale nikoli jedovatý a že požívání vlastních výměšků dětem zjevně nevadí, naopak prospívá
- nevěřila bych, že roční batole může každý den vykakat polovinu toho, co samo váží ("true story")
- nenaučila bych se strefovat malou lžičkou do malé pusy dítěte stojícího v dětské židličce, které se u toho kolébá doleva a doprava a přitom houká jako sova
- nebyla bych tak nekompetentní matka, že mě napomínají i spoluobčanky Romské národnosti ("Pani, dyť vám to děcko spadne!!!") - asi se žádné z jejich osmi dětí nechce vozit v kočáře výhradně vestoje
- nepovažovala bych kočičí granule za běžné zpestření batolecí stravy
- nelovila bych během jednoho dne počůrané plínky v dětském stanu, separačku v krabici s hračkama, flísovou vložku na křesle, rozmotanou roli toaleťáku po celém domě a rumba koule v záchodě.
Prostě bych vedla nudný život nudné matky na nudné mateřské dovolené :)
- netušila bych, že i novorozeně, které vypadá, že se nedokáže pohnout ani o pár centimetrů, s sebou může v nestřežené chvíli mrsknout tak, že spadne. Odkudkoli. Jakkoli.
- nestal by se ze mě expert v oblasti ekotoxilogie, který ví přesně, kolik kondicionéru na vlasy může malé dítě vypít, aniž by se mu něco stalo, že silikagel je sice nechutný, ale nikoli jedovatý a že požívání vlastních výměšků dětem zjevně nevadí, naopak prospívá
- nevěřila bych, že roční batole může každý den vykakat polovinu toho, co samo váží ("true story")
- nenaučila bych se strefovat malou lžičkou do malé pusy dítěte stojícího v dětské židličce, které se u toho kolébá doleva a doprava a přitom houká jako sova
- nebyla bych tak nekompetentní matka, že mě napomínají i spoluobčanky Romské národnosti ("Pani, dyť vám to děcko spadne!!!") - asi se žádné z jejich osmi dětí nechce vozit v kočáře výhradně vestoje
- nepovažovala bych kočičí granule za běžné zpestření batolecí stravy
- nelovila bych během jednoho dne počůrané plínky v dětském stanu, separačku v krabici s hračkama, flísovou vložku na křesle, rozmotanou roli toaleťáku po celém domě a rumba koule v záchodě.
Prostě bych vedla nudný život nudné matky na nudné mateřské dovolené :)
neděle 1. července 2012
Špinavé děti
Mám špinavé děti. Tedy ne pořád. Ale většinou ano, a děsně.
Není to jen tím, že každé dítě se sem-tam ušpiní, což je roztomilé a hned se to umeje. Já mluvím o černých rukou, špíně od hlavy až k patě a nevypratelných skvrnách na zánovních oblečkách. Můžu si za ně sama, protože holky nechávám:
A navíc - já stejně nemám srdce jim tu legraci upřít :)
Není to jen tím, že každé dítě se sem-tam ušpiní, což je roztomilé a hned se to umeje. Já mluvím o černých rukou, špíně od hlavy až k patě a nevypratelných skvrnách na zánovních oblečkách. Můžu si za ně sama, protože holky nechávám:
- nechávám je plazit se po zemi, když to potřebujou. To znamená i špinavou (a studenou) kostelní podlahu nebo odlehlý koutek v Globusu, dětské hřiště a v nejhorším případě i parkoviště. Pokud už nechtějí být v kočárku nebo nosítku, dám jim prostor, kdekoli to alespoň trochu jde.
- nechávám je, aby se krmily samy, když o to stojí. I když to obnáší těstoviny všude po zemi, rozžvýkanou chlebovou směs na triku a drobky v plínce. (Zajímalo by vás, jak se v dětských vláskách zachová důmyslně vetřená směs melounové šťávy a lučiny? Jako totální tužidlo. Přemýšlím, že si to necháme patentovat.)
- nechávám je, ať si hrají, pokud nepojmu vážné podezření, že by je nově vymyšlená hra mohla ohrozit na zdraví nebo na životě. Nechávám je, ať jsou dětmi a ne výstavními panenkami v "hadříkách z Nextu" a novou super super čelenkou z Há-a-Em.
A navíc - já stejně nemám srdce jim tu legraci upřít :)
neděle 10. června 2012
Odstavená matka
Naše Bětuška už je veliká. Stoupá si, zkouší první krůčky kolem nábytku, vydrží se sama bavit lezením po domě a ozve se, jen když někam spadne (nebo něco spadne na ni) a když přijde čas na jídlo nebo pití.
Je tak veliká, že už nepotřebuje kojení. Kojení je pro mimina a Bětuška na ně stejně nemá čas. Ještě jí není rok a už mi ukázala, jak samozřejmě se děti osamostatní a jak s tím máma nic neudělá. Myslela jsem, že budu kojit dlouho - ale nějak jsem to s Bětuškou neprobrala a ta si v klidu prosadila svou. Nezájem. A ty se s tím, matko, vyrovnej.
Nečekala jsem, že mi to bude tak líto. Ostatně kojit Bětušku nebyla žádná velká romantika, kopala u toho, různě mi kroutila prsem, občas hryzla. S převahou jsem tvrdila, že ji jednou odstavím mile ráda - ale to jsem nevěděla, že to bude opačně - že odstaví ona mě. Je to jako loučit se s miminkem, kterým byla a už není.
Marušku kojím dál a tam to na žádné odstavování nevypadá, její spotřeba se poslední dobou spíš zvyšuje. Takže ani pozitivní stránky odstavení ("můžu děti odložit k babičce, můžu jet někam přes noc, můžu jíst co chci") si ještě neužiju. Mám jen o jednoho kojence méně. Jen se teď musím naučit kojit napřeskáčku z každého prsu, což s mojí sklerózou nebude jednoduchý. Když jsem kojila dvě, měla každá svoje prso a hotvo. Takhle si budu muset pamatovat, ze kterého se pilo naposledy. Další zátěž na můj přetížený mateřský mozek.
Každopádně, Bětuška se odstavila sama a beru to teda tak, že už tedy mléko nepotřebuje. Nehodlám zavádět Nutrilon ani jiné náhrady mateřského mléka. Zkusíme kozí mléko, jogurty a sýry, ať dostává bílkoviny. Kozí výrobky by měly být dobré i na Maruščin ekzém, tak aspoň nějaké plus. Uvidíme.
P.S. Můj splín "odstavené matky" ještě vylepšil můj drahý muž sdělením, že "jednou stejně obě odejdou z domu". Tak nevím, chtěl mě tím uklidnit, nebo dorazit?
Je tak veliká, že už nepotřebuje kojení. Kojení je pro mimina a Bětuška na ně stejně nemá čas. Ještě jí není rok a už mi ukázala, jak samozřejmě se děti osamostatní a jak s tím máma nic neudělá. Myslela jsem, že budu kojit dlouho - ale nějak jsem to s Bětuškou neprobrala a ta si v klidu prosadila svou. Nezájem. A ty se s tím, matko, vyrovnej.
Nečekala jsem, že mi to bude tak líto. Ostatně kojit Bětušku nebyla žádná velká romantika, kopala u toho, různě mi kroutila prsem, občas hryzla. S převahou jsem tvrdila, že ji jednou odstavím mile ráda - ale to jsem nevěděla, že to bude opačně - že odstaví ona mě. Je to jako loučit se s miminkem, kterým byla a už není.
Marušku kojím dál a tam to na žádné odstavování nevypadá, její spotřeba se poslední dobou spíš zvyšuje. Takže ani pozitivní stránky odstavení ("můžu děti odložit k babičce, můžu jet někam přes noc, můžu jíst co chci") si ještě neužiju. Mám jen o jednoho kojence méně. Jen se teď musím naučit kojit napřeskáčku z každého prsu, což s mojí sklerózou nebude jednoduchý. Když jsem kojila dvě, měla každá svoje prso a hotvo. Takhle si budu muset pamatovat, ze kterého se pilo naposledy. Další zátěž na můj přetížený mateřský mozek.
Každopádně, Bětuška se odstavila sama a beru to teda tak, že už tedy mléko nepotřebuje. Nehodlám zavádět Nutrilon ani jiné náhrady mateřského mléka. Zkusíme kozí mléko, jogurty a sýry, ať dostává bílkoviny. Kozí výrobky by měly být dobré i na Maruščin ekzém, tak aspoň nějaké plus. Uvidíme.
P.S. Můj splín "odstavené matky" ještě vylepšil můj drahý muž sdělením, že "jednou stejně obě odejdou z domu". Tak nevím, chtěl mě tím uklidnit, nebo dorazit?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)