Tedy skoro čerstvé, v pátek jsme se byli zaregistrovat v místní porodnici, kde chceme rodit (rodinná atmosféra, status Baby Friendly, velká podpora kojení a v neposlední řadě to máme 15 minut cesty, takže lepší varianta než kterákoli velkovýrobní porodnice v Brně).
Znova mě překvapilo, jak milí všichni byli: absolvovali jsme delší čekání na monitor (mají jen jeden, který umí natáčet dvojčata, a ten byl zrovna obsazený), pak hodinu na monitoru - naše holčičky jsou prostě nadprůměrně akční a kdykoli se podařilo je obě chytit, jedna se rozhodla přesunout rezidenci o pár centimetrů jinam a sestřička ji mohla hledat znova. Netřeba zdůrazňovat, že jakmile byla znovu chycena, zakopala párkrát zase ta druhá a tak pěkně pořád dokola. Naštěstí byly sestřičky milé a usměvavé a místo aby mě poslaly někam, ještě se mi omlouvaly, že to tak dlouho trvá. Starší staniční sestra se pak se mou loučila slovy: "No jestli budou takhle živý i až se narodí, tak vás poteš Pán Bůh". (Děkujeme, už nás potěšil :) ).
Potom kontrola u lékařky, mladá, štíhlounká (napadlo mě, jestli by štíhlé doktorky neměly být vyloučeny z péče o těhotné v devátém měsíci, protože nás fakt deptají) a moc fajn, všechno bylo v pořádku, jen se jí hodně nelíbily moje otoky. V posledních pár týdnech se se mnou rozloučily moje kotníky a otoky postupně lezou nahoru, takže mám nohy rozměrů menších betonových sloupů. Poslala mě proto ještě na krev a na kontrolu moči, kde bylo naštěstí vše v pořádku, jen jsem pořád silně anemická. No holt devět měsíců zvracení se musí někde projevit, řekla bych.
Výsledek z kontroly: obě holčičky hlavou dolů ("To je ale dobře, určitě chcete rodit přirozeně, ŽE?" "Uh oh"... "No přirozeně je to určitě nejlepší!". "Aha..."). Otevřená na prst, holčičky shledány zralými pro případný příchod na svět. Mám přijít zase za týden, ale kdybych toho už měla plné zuby, můžu přijít i dřív, paní doktorka nevidí důvod, proč to protahovat, můžeme začít vyvolávat kdykoli...
Zajímavé je, že před kontrolou jsem měla pocit, že bych už nejraději porodila...ale když mi bylo řečeno, že opravdu můžu porodit vlastně kdykoli, když budu chtít, začalo mi být líto vzdávat se pupíku a nutit holčičky na cestu ven....Pravda je, že objektivně už toho má moje tělo dost, takže nosit do termínu je prostě nebudu, ale nejraději bych, aby se porod spustil sám - tak na nás myslete. Koncem tohoto týdne by se to docela hodilo :)
Bylo nás pět - tedy, je jich pět. Dva páry dvojčat a novorozeně. Především o nich a taky trochu o životě je tento spontánní, nedesignový a nepromyšlený blog, který svou chaotičností a upřímností poměrně věrně odráží náš život.
pondělí 20. června 2011
čtvrtek 16. června 2011
Sháním dvě kozy!
Tenhle text jsem četla před lety v Reader's Digest, ale nedávno sem na něj narazila znovu a pořád mi připadá stejně dobrý. Jelikož je taška do porodnice sbalená, formuláře se jmény vyplněné a na ledničce vizí barevně diverzifikovaný seznam s věcmi, které do tašky přihodit "až to na mě přijde", mohlo by se zdát, že jsem připravená. Teď ale potřebuji ještě nacvičit nějaké praktické dovednosti....takže na seznam připisuju dvě chobotnice, dvě síťové tašky a dvě dospělé kozy.
Příprava na děti
Zapomeňte na teorii a vrhněte se do praxe. Pokud chcete zjistit, jestli jste na vznešené rodičovské poslání dobře připraveni, řiďte se následujícími pokyny:
1a. Ženy: První krok v přípravě na mateřství je jednoduchý. Oblečte si župan a na břicho si zavěste pytel s fazolemi. Noste ho devět měsíců potom desetinu fazolí odeberte.
1b. Muži: V rámci příprav na otcovství zajděte do nejbližší drogerie, vysypte obsah peněženky na pult a řekněte prodavači, aby si vzal, kolik chce. Pak zajeďte do supermarketu a sdělte vedoucímu, ze si může nechat od vašeho zaměstnavatele poukazovat celý váš plat.
2. Abyste si vyzkoušeli, jak to bude vypadat v noci, procházejte se denně od pěti odpoledne po obývacim pokoji a na rameni při tom držte mokrou tašku o váze tří až šesti kilogramů. V deset si jděte lehnout, ale přesně o půlnoci vstaňte a pochodujte až do jedné. Pak si nařiďte budík na třetí hodinu ranní. Protože neusnete, ve dvě vstaňte a dejte si panáka. Ve tři čtvrtě na tři ale určite jděte do postele. Až začne ve tři budík
zvonit, hbitě vyskočte, ale nerozsvěcujte. Do čtyř hodin zpívejte ukolébavky, potom si budík nařiďte na pátou. Vstaňte a uvařte snídani. Dělejte to pět let. Tvařte se při tom vesele.
3. Vezměte meloun a vydlabejte z něj dřeň. Pak v něm vyvrtejte otvor velikosti pingpongového míčku,
zavěste ho na provázku ke stropu a rozhoupejte. Vezměte misku krupičné kaše a zkuste ji po lžičkách do melounu vpravit. Musíte však předstírat, že jste letadlo, to znamená, ze byste měli vrčet a dělat se lžičkou
krouživé pohyby. Vytrvejte, dokud polovina kase nezmizí, a potom si zbytek vylijte do klína.
Pokud jste to zvládli, jste připraveni na krmeni ročního miminka. Abyste se přichystali i na batole, pomažte pohovku nějakou pomazánkou a všechny záclony zapatlejte džemem. Za rádio hoďte chleba s máslem a
několik měsíců ho tam nechejte.
4. Oblékaní malých děti není tak snadné, jak se na první pohled zdá. K nácviku potřebujete chobotnici a síťovou tašku. Pokuste se nastrkat chobotnici do tašky tak, aby žádné chapadlo neviselo ven.
Máte na to celé dopoledne.
5. Zapomeňte na sportovní vůz a kupte si kombík. A nemyslete si, ze s ním budete moct parkovat před domem. Rodinnými auty se totiž majitelé nemůžou moc chlubit. Chcete-li vědet, jak bude vypadat, kupte kornout čokoládové zmrzliny a položte ho do přihrádky pod přístrojovou desku. Pak do přehrávače strčte minci, roztlučte rodinné balení čokoládových sušenek a drobty vysypte na zadní sedadlo.
Nakonec přejeďte kapotu po obou stranách hráběmi.
To by snad stačilo.
6. Nácvik na procházku: Oblečte se a půl hodiny čekejte před záchodem. Potom vyjděte před domovní dveře, ale hned nato se vraťte. Totéž zopakujte ještě dvakrát. Pak několikrát jděte k brance a zase zpátky k domu. Nakonec vyjděte na chodník a pět minut se velmi pomalu procházejte. Podrobně prozkoumejte každý vajgl, žvýkačku, papírový kapesníček a mrtvého brouka, které najdete. Občas se pár metrů vraťte, a pak teprve pokračujte dál. Ve chvíli, kdy zvrátíte hlavu a začnete ječet, ze už to dal nevydržíte
ani minutu, jste připraveni vzít dítko na procházku. Vyjevených sousedu si nevšímejte.
7. Běžte do supermarketu. Vezmete si s sebou něco, co se podoba předškolnímu dítěti. Ideální je dospělá koza. Plánujete-li víc dětí, jedna koza nebude stačit. Obstarejte si nákup na celý týden, aniž byste z nich spustili zrak. Uhraďte všechno, co snědí nebo zničí.
8. Naučte se nazpaměť jména všech postaviček z dětských večerníčků, Křemílkem počínaje a Rumcajsem konce. Až se v koupelně přistihnete, že si zpíváte úvodní melodii rozhlasového večerníčku Hajaja, budete na rodičovství dobře připraveni.
9. Všechno, co řeknete, minimálně pětkrát zopakujte.
10. Ještě než učiníte konečné rozhodnutí, zajděte na návštěvu k nějakým nešťastníkům, kteří už děti mají.
Proberte s nimi chyby, kterých se podle vašeho názoru ve výchově dopustili, a vysvětlete jim, jak by měli postupovat. Nezapomeňte pohovořit o trpělivosti a důslednosti, bez nichž žádný rodič ničeho nedosáhne.
Navrhněte jim, jak by mohli své ratolesti naučit chodit na nočník, jíst příborem, poslouchat a chodit do postele bez odmlouvání. Vychutnejte si to - bude to totiž naposledy, kdy budete mít na všechno odpověd.
Příprava na děti
Zapomeňte na teorii a vrhněte se do praxe. Pokud chcete zjistit, jestli jste na vznešené rodičovské poslání dobře připraveni, řiďte se následujícími pokyny:
1a. Ženy: První krok v přípravě na mateřství je jednoduchý. Oblečte si župan a na břicho si zavěste pytel s fazolemi. Noste ho devět měsíců potom desetinu fazolí odeberte.
1b. Muži: V rámci příprav na otcovství zajděte do nejbližší drogerie, vysypte obsah peněženky na pult a řekněte prodavači, aby si vzal, kolik chce. Pak zajeďte do supermarketu a sdělte vedoucímu, ze si může nechat od vašeho zaměstnavatele poukazovat celý váš plat.
2. Abyste si vyzkoušeli, jak to bude vypadat v noci, procházejte se denně od pěti odpoledne po obývacim pokoji a na rameni při tom držte mokrou tašku o váze tří až šesti kilogramů. V deset si jděte lehnout, ale přesně o půlnoci vstaňte a pochodujte až do jedné. Pak si nařiďte budík na třetí hodinu ranní. Protože neusnete, ve dvě vstaňte a dejte si panáka. Ve tři čtvrtě na tři ale určite jděte do postele. Až začne ve tři budík
zvonit, hbitě vyskočte, ale nerozsvěcujte. Do čtyř hodin zpívejte ukolébavky, potom si budík nařiďte na pátou. Vstaňte a uvařte snídani. Dělejte to pět let. Tvařte se při tom vesele.
3. Vezměte meloun a vydlabejte z něj dřeň. Pak v něm vyvrtejte otvor velikosti pingpongového míčku,
zavěste ho na provázku ke stropu a rozhoupejte. Vezměte misku krupičné kaše a zkuste ji po lžičkách do melounu vpravit. Musíte však předstírat, že jste letadlo, to znamená, ze byste měli vrčet a dělat se lžičkou
krouživé pohyby. Vytrvejte, dokud polovina kase nezmizí, a potom si zbytek vylijte do klína.
Pokud jste to zvládli, jste připraveni na krmeni ročního miminka. Abyste se přichystali i na batole, pomažte pohovku nějakou pomazánkou a všechny záclony zapatlejte džemem. Za rádio hoďte chleba s máslem a
několik měsíců ho tam nechejte.
4. Oblékaní malých děti není tak snadné, jak se na první pohled zdá. K nácviku potřebujete chobotnici a síťovou tašku. Pokuste se nastrkat chobotnici do tašky tak, aby žádné chapadlo neviselo ven.
Máte na to celé dopoledne.
5. Zapomeňte na sportovní vůz a kupte si kombík. A nemyslete si, ze s ním budete moct parkovat před domem. Rodinnými auty se totiž majitelé nemůžou moc chlubit. Chcete-li vědet, jak bude vypadat, kupte kornout čokoládové zmrzliny a položte ho do přihrádky pod přístrojovou desku. Pak do přehrávače strčte minci, roztlučte rodinné balení čokoládových sušenek a drobty vysypte na zadní sedadlo.
Nakonec přejeďte kapotu po obou stranách hráběmi.
To by snad stačilo.
6. Nácvik na procházku: Oblečte se a půl hodiny čekejte před záchodem. Potom vyjděte před domovní dveře, ale hned nato se vraťte. Totéž zopakujte ještě dvakrát. Pak několikrát jděte k brance a zase zpátky k domu. Nakonec vyjděte na chodník a pět minut se velmi pomalu procházejte. Podrobně prozkoumejte každý vajgl, žvýkačku, papírový kapesníček a mrtvého brouka, které najdete. Občas se pár metrů vraťte, a pak teprve pokračujte dál. Ve chvíli, kdy zvrátíte hlavu a začnete ječet, ze už to dal nevydržíte
ani minutu, jste připraveni vzít dítko na procházku. Vyjevených sousedu si nevšímejte.
7. Běžte do supermarketu. Vezmete si s sebou něco, co se podoba předškolnímu dítěti. Ideální je dospělá koza. Plánujete-li víc dětí, jedna koza nebude stačit. Obstarejte si nákup na celý týden, aniž byste z nich spustili zrak. Uhraďte všechno, co snědí nebo zničí.
8. Naučte se nazpaměť jména všech postaviček z dětských večerníčků, Křemílkem počínaje a Rumcajsem konce. Až se v koupelně přistihnete, že si zpíváte úvodní melodii rozhlasového večerníčku Hajaja, budete na rodičovství dobře připraveni.
9. Všechno, co řeknete, minimálně pětkrát zopakujte.
10. Ještě než učiníte konečné rozhodnutí, zajděte na návštěvu k nějakým nešťastníkům, kteří už děti mají.
Proberte s nimi chyby, kterých se podle vašeho názoru ve výchově dopustili, a vysvětlete jim, jak by měli postupovat. Nezapomeňte pohovořit o trpělivosti a důslednosti, bez nichž žádný rodič ničeho nedosáhne.
Navrhněte jim, jak by mohli své ratolesti naučit chodit na nočník, jíst příborem, poslouchat a chodit do postele bez odmlouvání. Vychutnejte si to - bude to totiž naposledy, kdy budete mít na všechno odpověd.
pondělí 13. června 2011
Z deníku noční můry aneb Vyspi se, kdo můžeš
Spací zvyklosti před těhotenstvím: večerka kolem 02:00. Vstanu od PC, rychle vyčistím zuby a svlíknu se. Zalehnu - usnu - otevřu oči, je ráno, většinou po deváté, někdy po desáté. Sprcha, pohoda, klid.
Spaní za stavu 3 v 1.
20:30 Začátek přípravy na spaní. Čistím zuby, mažu břicho, stehna, prsa. Oblékám noční košili. Zjišťuju, že už se do ní neobleču. Vyhazuju ji do krabice věcí, které si chci znovu zkoušet až po šestinedělí. Oblékám jinou košili. Jsou na ní skrvny od mléka, které se nevypraly. Vyhazuju košili do špíny, oblékám tričko velikosti cirkusového stanu. Stejně mi stěží zakryje břicho. K posteli připravuju sklenici vody (kdyby byla žízeň), balíček sušenek (kdyby byl hlad), pastilky proti pálení žáhy (kdyby byl hlad a jedla jsem ty sušenky), špejle do uší, mastičku na rty, pouzdro na kontaktní čočky, roztok. Ujišťuju se, že mám kapesník a 3 polštáře: dva pod hlavu, jeden pod nohy. Na dvou matracích spím od pátého měsíce, částečně to eliminuje noční bolest kyčlí.
21:00 Pouštíme si jeden díl How I Met Your Mother. Ke konci už nemůžu udržet oči otevřené.Vyndávám čočky a s dobrým pocitem člověka připraveného na bojovou výpravu usínám.
22:30 Budí mě pálení žáhy. Cucám dvě pastilky. Rovnou jdu i na záchod (kdybych nešla, vzbudí mě to za půl hodiny). Nerozsvěcím, světlo přitahuje kočky. Plížím se do koupelny ninja stylem a v tichosti zdolávám i cestu zpět, navzdory několika schodkům v chodbě. To nemohla žádná kočka slyšet. Zavřu dveře v ložnici, dávám si víc pod hlavu, v duchu se za to omlouvám páteři a zase usínám.
22:45 Vrní tady kočka! Mrcha sem proklouzla, když jsem byla v koupelně. Vstávám, rozsvěcím, vyhazuju kočku a pečlivě zavírám dveře. Napiju se, vycucám ještě jednu pastilku, usínám.
23.30 Ve spánku se otáčím na záda, okamžitě jsem vzhůru - dusím se. Vstávám a chvíli přecházím po pokoji. Chce se mi čůrat, ale bojím se koček. Nakonec stejně jdu. Ninja styl a zavřené dveře tentokrát fungují. Uléhám na bok, usínám.
01:30 Budí mě bolest zad. Ubírám jeden polštář. Za dvě minuty nemůžu dýchat, navíc mě začne zase pálit žáha. Sedám si, rozvěcím, čtu si knížku. Asi po hodině (jedna cesta na záchod, jedna pastilka na pálení žáhy, jedno namazání rozpraskaných rtů, 5 kapitol nenáročného anglického románku) konečně zase usínám.
03:40 Musím čůrat. Zapotřebí je maximální obezřetnosti. Už svítá, když mě zmerčí kočka, začně mrančet, vzbudí psa, ten bude chtít vstávat a vzbudí maminku. Našlapuju potichu,ale zkuste se plížit v pološeru a tlačit přitom před sebou tank! Zakopávám o schodek, dole začíná vřeštět kočka. Než se vyčůrám, kňučí už dole pes a domáhá se snídaně. Naboso se valím dolů ze schodů, krmím zvěř a přemlouvám je, ať ještě vydrží, maminka vstává až po páté. Po chvíli lezu zpět nahoru a svalím se do postele. Podniknu nesmělý pokus ještě usnout, ale už je to bez šance. Čtu si, dokud po páté nevstane Michal. Na otázku, jak jsem se vyspala, jen vycením zuby a vydám ze sebe neartikulovaný skřek.
Pointa? Asi žádná. Jen, že dalšího dobráka, který mi poradí, ať se vyspím teď, dokud ještě můžu, proplesknu z obou stran svým obřím panděrem!
Spaní za stavu 3 v 1.
20:30 Začátek přípravy na spaní. Čistím zuby, mažu břicho, stehna, prsa. Oblékám noční košili. Zjišťuju, že už se do ní neobleču. Vyhazuju ji do krabice věcí, které si chci znovu zkoušet až po šestinedělí. Oblékám jinou košili. Jsou na ní skrvny od mléka, které se nevypraly. Vyhazuju košili do špíny, oblékám tričko velikosti cirkusového stanu. Stejně mi stěží zakryje břicho. K posteli připravuju sklenici vody (kdyby byla žízeň), balíček sušenek (kdyby byl hlad), pastilky proti pálení žáhy (kdyby byl hlad a jedla jsem ty sušenky), špejle do uší, mastičku na rty, pouzdro na kontaktní čočky, roztok. Ujišťuju se, že mám kapesník a 3 polštáře: dva pod hlavu, jeden pod nohy. Na dvou matracích spím od pátého měsíce, částečně to eliminuje noční bolest kyčlí.
21:00 Pouštíme si jeden díl How I Met Your Mother. Ke konci už nemůžu udržet oči otevřené.Vyndávám čočky a s dobrým pocitem člověka připraveného na bojovou výpravu usínám.
22:30 Budí mě pálení žáhy. Cucám dvě pastilky. Rovnou jdu i na záchod (kdybych nešla, vzbudí mě to za půl hodiny). Nerozsvěcím, světlo přitahuje kočky. Plížím se do koupelny ninja stylem a v tichosti zdolávám i cestu zpět, navzdory několika schodkům v chodbě. To nemohla žádná kočka slyšet. Zavřu dveře v ložnici, dávám si víc pod hlavu, v duchu se za to omlouvám páteři a zase usínám.
22:45 Vrní tady kočka! Mrcha sem proklouzla, když jsem byla v koupelně. Vstávám, rozsvěcím, vyhazuju kočku a pečlivě zavírám dveře. Napiju se, vycucám ještě jednu pastilku, usínám.
23.30 Ve spánku se otáčím na záda, okamžitě jsem vzhůru - dusím se. Vstávám a chvíli přecházím po pokoji. Chce se mi čůrat, ale bojím se koček. Nakonec stejně jdu. Ninja styl a zavřené dveře tentokrát fungují. Uléhám na bok, usínám.
01:30 Budí mě bolest zad. Ubírám jeden polštář. Za dvě minuty nemůžu dýchat, navíc mě začne zase pálit žáha. Sedám si, rozvěcím, čtu si knížku. Asi po hodině (jedna cesta na záchod, jedna pastilka na pálení žáhy, jedno namazání rozpraskaných rtů, 5 kapitol nenáročného anglického románku) konečně zase usínám.
03:40 Musím čůrat. Zapotřebí je maximální obezřetnosti. Už svítá, když mě zmerčí kočka, začně mrančet, vzbudí psa, ten bude chtít vstávat a vzbudí maminku. Našlapuju potichu,ale zkuste se plížit v pološeru a tlačit přitom před sebou tank! Zakopávám o schodek, dole začíná vřeštět kočka. Než se vyčůrám, kňučí už dole pes a domáhá se snídaně. Naboso se valím dolů ze schodů, krmím zvěř a přemlouvám je, ať ještě vydrží, maminka vstává až po páté. Po chvíli lezu zpět nahoru a svalím se do postele. Podniknu nesmělý pokus ještě usnout, ale už je to bez šance. Čtu si, dokud po páté nevstane Michal. Na otázku, jak jsem se vyspala, jen vycením zuby a vydám ze sebe neartikulovaný skřek.
Pointa? Asi žádná. Jen, že dalšího dobráka, který mi poradí, ať se vyspím teď, dokud ještě můžu, proplesknu z obou stran svým obřím panděrem!
sobota 11. června 2011
Naše akrobatky
Minulý pátek nás čekalo na kontrole velké překvapení: ne jedna, ale hned obě naše holčičky se otočily, a to vzorně hlavou dolů. Otvírá se nám tak možnost přirozeného porodu (pokud si to ještě nerozmyslí). Kromě toho i krásně přibraly, bohužel ale Maruška hodně naléhala na čípek a díky tomu jsem byla na konci 34. týdne otevřená na prst, což pana doktora nepotěšilo. Poslal mě proto do nemocnice, aby mě ještě dva týdny (do ukončeného 36. týdne) pohlídali.
V nemocnici mi nejprve sdělili, že mě tam budou "udržovat" do 38. týdne, potom, že tedy do toho 36. a nakonec - zřejmě pod vlivem kapacity napnuté k prasknutí - mě pustili domů po ukončeném 35. týdnu s tím, že týden ještě doma určitě vydržím. To už jsem byla zase zavřená, holčičky vážily 2 350 a 2 450 g a byly pořád hlavou dolů. Týden se ještě budu poflakovat doma a pak se přihlásím do místní porodnice, kde s nimi proberu porod, případně naplánujeme datum.
Být v takto pozdním stádiu v nemocnici na udržování spočívalo jen v tom, že jsem ležela, zpočátku dostávala kapačky magnézia, potom už jen tablety, občas mi změřili tlak a natočili monitor. Mezitím jsem v klidu pracovala na notebooku a přijímala návštěvy, takže v zásadě asi jediná letošní letní dovolená, která se bude konat :) Díky Bohu jsou holčičky krásně zdravé a všechno je v pořádku. Teď je podstatné, aby vydržely ještě týden (do ukončeného 36. týdne), to už budeme moct rodit v místní porodnici, kterou máme blízko a zdá se nám dobrá. A za týden se může rodit - jediné co nevím, je, kdo je bude rodit a jak, protože já se rozhodně na nic takového necítím. Řečeno slovy klasika českého porodnictví Járy Cimrmana: V životě jsem nic takovýho nedělal a nikdo mě k tomu nedonutí.
V nemocnici mi nejprve sdělili, že mě tam budou "udržovat" do 38. týdne, potom, že tedy do toho 36. a nakonec - zřejmě pod vlivem kapacity napnuté k prasknutí - mě pustili domů po ukončeném 35. týdnu s tím, že týden ještě doma určitě vydržím. To už jsem byla zase zavřená, holčičky vážily 2 350 a 2 450 g a byly pořád hlavou dolů. Týden se ještě budu poflakovat doma a pak se přihlásím do místní porodnice, kde s nimi proberu porod, případně naplánujeme datum.
Být v takto pozdním stádiu v nemocnici na udržování spočívalo jen v tom, že jsem ležela, zpočátku dostávala kapačky magnézia, potom už jen tablety, občas mi změřili tlak a natočili monitor. Mezitím jsem v klidu pracovala na notebooku a přijímala návštěvy, takže v zásadě asi jediná letošní letní dovolená, která se bude konat :) Díky Bohu jsou holčičky krásně zdravé a všechno je v pořádku. Teď je podstatné, aby vydržely ještě týden (do ukončeného 36. týdne), to už budeme moct rodit v místní porodnici, kterou máme blízko a zdá se nám dobrá. A za týden se může rodit - jediné co nevím, je, kdo je bude rodit a jak, protože já se rozhodně na nic takového necítím. Řečeno slovy klasika českého porodnictví Járy Cimrmana: V životě jsem nic takovýho nedělal a nikdo mě k tomu nedonutí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)