úterý 26. ledna 2016

Rostou!

Jako z vody, nebo jako houby po dešti. Včera to byly dva ukňourané uzlíky v zavinovačkách a dnes jsou to odvážné průzkumnice, které milují knížky, magnetické stavebnice, jedna druhou, suché těstoviny, ale nejvíc ze všeho - babičku.

19  měsíců uběhlo, jako vždycky, dřív, než se člověk nadál. A upřímně řečeno, nelituji, že jsou za námi. Rozárčiny bezesné noci při růstu zubů a zejména poslední rok kojení s nočním vstáváním po půl hodině, to byly dost vyčerpávající zkušenosti. Stály za to, ale už jsou za námi. Díky Bohu za to.
Rozárka s Amálkou jsou jiné, než byly Maruška s Bětuškou v jejich věku. Odvážnější, průbojnější, vývojově napřed. Poměrně logicky, žijí v úplně jiných podmínkách. Jednak jsou obě zdravé: Maruška udělala v 18 měsících první krok, ony už od léta běhají, lezou po žebřících, kloužou se samy na skluzavkách a skáčou po hlavě na gauč. Jednak se musejí umět prosadit, protože v domácnosti se 4 dětmi do 4 let opravdu nikdo nereaguje na mírné podráždění, lehký diskomfort nebo drobný problém, kterému dítě čelí. Chce-li dítě pozornost, musí si ji umět získat. A Rozárka s Amálkou to umí, velmi dobře. Tak dobře, že mi z toho jde denně hlava kolem.

Jsou pokročilejší i v řeči, mají větší slovní zásobu a začaly mnohem dřív spojovat slova, než Maruška s Bětuškou. To přisuzuji jednak tomu, že opravdu milují knížky (torpédo Bětuška nedokázala v klidu sedět na klíně asi do dvou let. Rozárka s Amálkou jsou čtecí teroristky, které většinu dne chodí v pokojíčku s knížkou v ruce a dožadují se, kdo jim bude "čít, čít"). Druhak si myslím, že je jejich rychlejší start řeči zapříčiněn konstantním vystavením mluvenému slovu. S Maruškou a Bětuškou jsem byla vesměs sama doma. Ne že bych na ně nemluvila, ale s přívalem slov, citoslovcí, zvuků a situací, které denně produkuje naše současná početná domácnost, se to nedá srovnat.

Celkově jsou Amálka s Rozárkou úžasný (a akční holky). Je jich všude plno a přes předchozí zkušenost s dvojčaty v batolecím věku někdy nepřestávám žasnout, co jsou schopné vymyslet a spojenými silami realizovat. Uhlídat je, aby si neublížily, zničily jen nezbytné minimum věci, nepokousaly jedna druhou a pokud možno se navzájem nezavíraly do sušičky na prádlo je někdy nadlidský úkol. Ještě štěstí, že mě to vesměs baví. I když mě ten humor nepochybně přejde, až tu obsazenou sušičku jednou spustí. Nebo až na ně ty dveře ze sprchového koutu opravdu spadnou. Nebo až do toho odpadu u umývadla hodí něco opravdu důležitého. Nebo až ten záchod toaletním papírem opravdu ucpou.

Zatím se nic z toho nestalo. A když jim někdo čte, jsou to klidný zlatíčka.



neděle 3. ledna 2016

Táhla dítě do šaliny aneb Jak netrávit nedělní odpoledne

Razím teorii, že děti jsou téměř nerozbitné a v období "všude vlezu-všechno prozkoumám" je dobré jim nechat prostor, aby tak činily. Možná jsem jen nikdy neměla dítě-sebevraha, ale osvědčilo se mi nechat malé průzkumníky, ať zkoumají, pokud to jen trochu jde. Čím dřív se naučí lézt po schodech nebo na žebřík, tím dřív tak budou činit bezpečně a tím méně mého dozoru k tomu budou potřebovat.

Dnes jsem se tuto teorii pokoušela vysvětlit několika přátelům, kteří se po skončení bohoslužby oprávněně děsili toho, že Amálka s Rozárkou lezou bez mého dozoru po židlích a zase slézají dolů. Uznávám, že moje argumenty o bezpečném chování mých dětí značně utrpěly skutečností, že jsem hned vzápětí Amálce vykloubila loket.

Ooops.

Pokud jste to ještě nikdy svému dítěti nezpůsobili, vězte, že je to úraz typický pro předškolní děti, které ještě nemají zpevněné vazy v kloubech. Úraz vzniká prudkým zatažením za pootočenou končetinu. Mezi brněnskými ortopedy se prý tomuto úrazu říká "táhla dítě do šaliny".

Dnes se nám to stalo tak, že Amálka, vidouc mě stát vedle židle, po které lezla, pojala nápad chytit se mě za ruku a skočit dolů. Zaujatá rozhovorem jsem ji nechala, samozřejmě doskok na zem z vysoké židle neustála a spadla, jenže já ji u toho pořád držela za tu ruku.

Nebo se to může stát, když vám dítě začne stávkovat na pískovišti a vy se ho za ruku pokusíte z pískoviště vytáhnout (můj muž, dvouletá Bětuška a pohotovost v Novém městě na Moravě).

Nebo když váš tříleťák  dostane první hysterický záchvat v obchodním centru, po jehož skončení k vám zoufale natáhne ruku, abyste mu pomohla vstát ze země. Vy mu v dobré vůli chcete pomoct, za ruku zatáhnete, v ruce křupne... (moje sestra, malá neteř a chirurgická ambulance v Dětské nemocnici v Brně).

Každopádně se úraz projevuje silnou bolestí zápěstí, dítě ruku odmítá používat, a když máte štěstí na šikovného doktora, čeká vás až příkladný obraz návštěvy nemocnice. To do ambulance vnášíte plačící, bolestí zničené dítě, které během tří minut opouští ambulanci po svých, mává oběma rukama a shání se po něčem k snědku.  Chvat, který na to lékaři používají, asi není úplně triviální, naposledy jsem loudila, aby mě ho pan doktor naučil, ale byla jsem odmítnuta. Inu, co je dovoleno lékaři...není dovoleno matce, která svému dítěte vykloubí loket. Notabene v neděli v kostele.

Mé hříchy jsou snad odčiněny tím, že jsem návštěvu nemocnice musela absolvovat se čtyřmi dětmi, které neobědvaly a neměly možnost spát, jak jsou zvyklé. Nebo tím, že jsem si pak s Amálkou doma prošla celou Svojtkovu encyklopedii Svět zvířat a ukázala jí úplně všechny medvědy. Fakt úplně všechny.

A poučení na závěr: jsou okamžiky, kdy je lepší padající dítě pustit, protože příliš pevným držením za ruku mu můžete ublížit podstatně víc, než by mu ublížil ten pád. Což je vlastně docela pěkný obraz toho, jak někdy funguje i při výchově.


Večer v pelíšku, "nemocná" ruka umožňuje současně přidržovat flašku i svírat dudlík. Dvojité blaho.






pátek 1. ledna 2016

Když láme se rok jako chléb...

Silvestrovské oslavy jsem nikdy nějak nezvládala. Co jsem dospělá a můžu je s klidem v duši vynechat, docela se mi ulevilo. Dejte mi na večeři tatarák, připijte si se mnou a nechte mě jít spát, tři z mých dětí vstávají mezi pátou a šestou, takže po mě nemůžete chtít zázraky!

Posledních pět let našeho života ale bylo tak turbulentních a nabitých zážitky, že pociťuju potřebu si každý rok alespoň stručně napsat, co se dělo, jaký ten rok vlastně byl. Pro mou vlastní potřebu, pro možnost se k těm záznamům vrátit, pro posílení paměti - nu a letos i na blog.

Ronjin rok 2016 ve stručných bodech

Přežili jsme bez ztráty kytičky.
Ale chvílemi to bylo o fous.
Narodil se mi synovec.
Malenky vyrostly z kojenců ležících jen na zádech ve dvě neřízené střely, které běhají, skáčou, na gauči metají přemety, lezou po žebříku, sní, na co přijdou, spí celou noc, strašně moc se smějí a pořád vstávají nepřiměřeně brzo ráno.
Starší holky oslavily v červnu 4. narozeniny a od září začaly chodit do lesní třídy ve státní školce. Zvykly si tam neuvěřitelně rychle, jsou tam strašně spokojené, dospěly, vyrostly a jsou to prima holky, se kterými je radost být.
Pracovně se mi dařilo velmi dobře, zakázek bylo pořád dost a ačkoli teoreticky pracuju jen dva dny v týdnu (a noční směny a kradené hodinky v době, kdy děti po obědě spí), můj celkový příjem se příliš neliší od doby, kdy jsem pracovala na plný úvazek (díky Bohu za ty dary).
Zvládli jsme dovolenou u moře.¨
Přešla jsem na chození bosky nebo v barefoot botách a zamilovala jsem se do toho.
Zjistili jsme, že počet členů naší domácnosti ještě není konečný.
Strávili jsme krásný týden v Jizerkách.
Zorganizovali jsme prima tábor pro předškolní děti.
Starší holky si užily léto plné plavání, táboráků, her na zahradě a zmrzliny.
Od září jsme rozjeli skautskou družinu určenou předškolním dětem. Chodí nám tam dvakrát víc dětí, než jsme čekali, přesto se nám vesměs dařily smysluplné schůzky a výpravy a celkově nám Benjamínci dělají obrovskou radost.
Dům pro rodiče, který měl být hotový, se ještě nepodařilo dokončit (a hlavně připojit k elektrické rozvodné síti, díky, E.ONe).
Nedaří se mi být tak trpělivou mámou, jakou bych si pro svoje holky přála.
Pracovně většina zakázek přichází od jednoho klienta, což je pro mě jako pro freelancera do budoucna poněkud rizikové, pokud tento klient vypadne, bude to znamenat minimálně dočasný výpadek příjmů.
Měla jsme strašně málo času pro sebe. Strašně málo.
Management domácnosti se sice zlepšil, avšak stále je spíš slabý. Kamarádi už na neplánované návštěvy přijet můžou, tchýně ještě ne.
Maruška se naučila říkat "R".
Ale ještě se nenaučila říkat "K".
Nepotřebovali jsme celý rok pohotovost, nikdo z nás nebyl ani v nemocnici.
Sáhli jsme si dost hluboko do zásobáren sil. Kdo nezažil několikaměsíční spánkovou deprivaci, těžko pochopí.
I přes drobná klopýtnutí posledních měsíců je nám všem spolu pořád dobře.

Celkově se mi chce říct - vlastně spíš zvolat - díky Bohu za ty dary!

A do příštího roku si přeju

  • abych byla trpělivější
  • abych se lépe starala o domácnost
  • abych si našla víc času sama pro sebe
  • abych mohla víc číst
  • abych se vrátila ke klarinetu
  • aby se mi podařilo žít zdravěji
  • abych se dokázala profesně posunout vpřed
  • a hlavně


abych se měla pořád ráda, i když nic z toho nedokážu tak úplně realizovat.