sobota 25. února 2012

Milá Maruško,

dnes je ti osm měsíců a máš toho tolik, tolik za sebou. Jsi úžasná!

Napřed to nejkrásnější - tvůj smích. Ne jen úsměv, ale přímo smích, který mě vždycky dostane. Nesměješ se často a není lehké tě rozesmát, ale někdy se sama začneš smát věcem, které tě obklopují. Nedávno jsem uklízela a hodila jsem vedle tebe do postýlky lehkou hračku, kterou jsem našla. Strašně tě rozesmálo, že vedle tebe najednou z ničeho nic přistála hračka - takže jsem pak strávila deset minut tím, že jsem těsně vedle tebe z dálky házela hračky a poslouchala, jak se můžeš popukat smíchy. Pár dní poté jsi nás překvapila při nákupu v IKEA: v kočárku už se ti nelíbilo, tak jsem si tě vzala přes rameno a jednou rukou tlačila kočárek s Bětuškou - a ty ses přes rameno začala nahlas smát na procházející lidi a mávat na ně šťastně ručičkama. Spoustu lidí to přimělo zastavit a obdivovat, jaká jsi veselá (to byli ti, kteří tě před tím neslyšeli v kočárku řvat jako na lesy) a jakého máš pěkného bratříčka (ti, kteří vědí jistě, že miminko v modrém musí být chlapeček, i když má náušnice). Od té doby vím, že jsi skrytá šoumenka, v nemocnici jsi pak dělala totéž na sestřičky, když jsem se s tebou procházela po chodbě.

Nemocnice pro tebe byla docela těžká, na JIP se ti nelíbilo, kolik lidí kolem tebe pořád chodilo a různě s tebou manipulovalo. Rozveselila ses až na normálním pokoji, kde jsme byly samy - tam jsi dokázala ležet celý den v postýlce na zádech a hrát si s hračkami, nic jiného než mou tichou přítomnost jsi nepotřebovala. Všechno jsi ale zvládla a mohly jsme naštěstí brzy domů, protože se ti rána pěkně hojila.

Děláš také pokroky, otáčíš se hodně na bříško a už na něm dlouho vydržíš, začala jsi s prvními slabikami - napřed "ďá-ďá", teď už to zní víc jako "bá-bá". S jídlem to bylo horší, po prvních příkrmech ses osypala, navíc kvůli operaci jsi musela zůstat kojená, takže příkrmy znovu zavádíme až teď. Po několika rozpačitých dnech už teď sama otvíráš pusu, ale málokdy sníš víc než pár lžiček a dáváš jasně najevo, že jako zpeštření jsou příkrmy zajímavé, ale mléko od maminky jimi rozhodně nehodláš nahrazovat. Dávám ti čas, nechci tě nikam tlačit a nepotřebuju, aby ses mi vešla do tabulek. Věřím, že sama svým tempem nakonec všechno zvládneš tak, jak bude potřeba.

S tatínkem tě moc milujeme.

Pusu
         máma

Milá Bětuško,

dnes je ti přesně 8 měsíců. Jsi – samozřejmě – úžasná! Vlastně čím dál úžasnější, nevím, jak to děláš.

Vyklubal se z tebe smíšek, hned od rána se směješ, máváš ručičkama, se vším si hraješ a dlouho vydržíš sama na bříšku, už mě nepotřebuješ, abych tě každé dvě minuty obracela zpátky na záda.Naopak si teď dlouho vystačíš a i když ještě nelezeš, máš docela velký akční radius. Dokážeš se přesunout asi o metr a půl ve všech směrech prostě jen tím, že sebou meleš a nějak se doplácáš z místa na místo. Bez potíží se na bříšku otáčíš dokola podle toho, odkud jdou zvuky, které tě zrovna zajímají. Když se doplácáš ke krabici s hračkami, dokážeš ji otočit a vybrat si hračku, která tě zrovna zajímá. Jinak si nejraději hraješ s pěnovým puzzle, dokážeš je naprosto dokonale rozberat během několika minut, potom ležíš na holé zemi a spokojeně žvýkáš některé z písmenek, která zůstala v tvém dosahu.


Nedávno se ti taky povedlo vyslovit první slabiku. Nejprve jen nesměle v zápalu hry, ale teď už jednoslabičně, ale o to živěji komentuješ všechno, co se okolo tebe děje. Tvoje paleta sahá od veselého "ba-ba-ba, to mám ale pěkné kousátko" přes nadšené, ale mírně frustrované "a-Ba-ba-ba, to je krásný kolotoč, ale já na něj nedosáhnu" až po spravedlivě rozhořčené "BA-ba-BA-BA-ba-ba-ba, tak kde je jako ta vačeře???"

Pořád jsi zvyklá v noci vstávat po dvou třech hodinách a ráno tě málokdy zastihne v postýlce po páté hodině. Přes den ale spáváš ochotně a už se tak často nezlobíš.

Raduju se, jak živé a veselé děťátko z tebe roste, s rošťáckým úsměvem, ďolíčky ve tváři a čupřinou světlých vlásků jsi jako z knížky o šťastném dětství. Tvůj úsměv je tnakažlivý a i když někdy vstávám hondě nevyspalá, musím ti ho vždycky opětovat a jsem strašně moc ráda, že tě mám.


S tatínkem těm oc milujeme.

Pusu

           máma

7/52 Láska

Maruška milovnice koček a Líza nádražní, plachá a stydlivá kočka, která se od Marušky nechává šťastně dlachmit, tahat za kožíšek a trhat si uši - láska od prvních dnů a na první pohled.

neděle 19. února 2012

Konečně po dvou!

Dnes (posílená famózní pomalu pečenou kachnou s hrnkovými knedlíky a karamelovým zelím) jsem se konečně odhodlala vyrazit s holčičkama ven v tandemu - tj. jednu na břiše, jednu na zádech. Nutno dodat, že jsem potřebovala pomoc muže, abych na se vůbec holky zvládla spráně navěsit, a trekingových hůlek, abych venku neuklouzla a nezpůsobila rodinou tragédii. Ale bylo to...skvělé. Moc ráda holky nosím, chovám si je a hladím, a dneska konečně jsem je měla na sobě/u sebe obě zároveň, krásně mě hřálý a moc jsme si tu kratičkou vycházku s D+V užily.


středa 15. února 2012

4-6/52

A únorová série :)

4/52 Týden v Motole. Marušku na hadičkách a přístrojích přivázanou k posteli jsme si nefotili, ale mám tu dvě veselejší fotky. Bětuška nadšená z neergonomického, pediatry nedoporučovaného chodítka, které bylo k dispozici v herně na JIP. Domů jí ho kupovat nebudu, ale za těch pár minut jí to, myslím, páteř nezničilo :)


A první pochování po odpojení z přístrojů a vytažení všech hadiček. Konečně i nesmělý úsměv.





5/52 Doma a leží sníh. Bobování s Aničkou stylem "Mamí, vez mě rychléééé! Ale jenom do kopce, z kopce se bojím..."



6/52 Babička je ještě pořád doma. Na jednu stranu je nám jí líto, že nemůže chodit...na druhou stranu se s ní holčičky můžou válet v peřinách a užívat si babičky, kterou jinak vídají jen o víkendu - a navíc jim z dlouhé chvíle upletla samo-domo svetříky :)

1-4/52

Čas nikdy neletí tak rychle, jako když máte malé děti, které se vám mění před očima. Když nevyfotím holky dva týdny, mám někdy pocit, že se najednou koukám na úplně jiné děti.

Budu sem tedy zkoušet dát z každého týdne roku 2012 aspoň jednu fotku. 52 fotek zachycujících růst a důležité vývojové milníky holčiček a taky trochu náš život, protože některé fotky budou mít i jinou tématiku. Snad se mi ten roční fotoblog povede :) Nápad není samozřejmě můj, kradu ho z BabyCafe - Projekt 52/2012. Některé fotky se budou řídit stanovenými tématy, jiné budou živelně reagovat na situace tak, jak je život přinese. Začínám tradičně se zpožděním, takže tady jsou fotky za první čtyři lednové týdny:

1/52: Opožděné Vánoce s mojí sestrou a Aničkou. Na Vánoce nemohly přijet, malá dostala neštovice, nadílka se proto odehrála až v lednu. Protože se nám za celé hektické Vánoce nepodařilo se s M. a holčičkama pořádně vyfotit, vyžebrala jsem na sestře pořízení několika tématických rodinných záběrů u stromečku. Vznikla série děsivých fotografií, na kterých s M. vypadáme jako nadměrně živený Olgoj Chorchoj, který s Kostějem Nesmrtelným  drží pod krkem ubohá neviňátka zírající vytřeštěně do objektivu. Jednu z nejméně děsivých fotek přikládám, s Maruškou na ní symbolicky zahajujeme leden vzhlížejíce ke světlým zítřkům:




2/52 Druhý lednový týden se u nás nesl ve znamení snahy udržet obě holky zdravé, aby se nemusela operace odkládat. Měli jsme zejména obavy z Bětušky, která má tendenci se v teplém oblečení venku potit, logicky pak následně nachladit a nakazit nás všechny. Vzhledem k plánovanému výletu na hory a častým přechodům ze zimy do tepla jsme holkám pro jistotu koupili funkční oblečky ze směsi merino vlny a hedvábí. Možná i díky nim se nám podařilo nevyhnutelnou rýmu chytit až po operaci :)



 3/52 Orlické hory s D+V, v centru Deštného, hromady sněhu a skvělá hospoda přes ulici. Na hřebenech to vypadalo jako v ledovém paláci z Doktora Živago.



4/52 Týden strávený doma v izolaci, balíme věci a chystáme se Motola. Vtipně se trefujeme do předepsaného tématu "Písmena abecedy" (omluvte mírně mázlou Bětušku, ale zachytit naši tryskomyš v klidu je úkol na několik hodin, kterými obvykle nedisponuju).




středa 8. února 2012

Jsme doma!

Od pondělka jsme doma. Maruščina operace byla podstatně náročnější, než jsme čekali. Na sále byla přes čtyři hodiny, potom nás čekaly 4 dny na JIP s postupným odpojováním od přístrojů, vyndáváním hadiček, cévek a epidurálu, až se nakonec Maruška směla nakrmit, nás přesunuli na běžné oddělení a život se vrátil alespoň určitým způsobem k normálu.
Bětuška to zvládla skvěle, maminka jí nijak nechyběla - ta chyběla spíš tatínkovi, protože péče o naši mladší ratolest není práce pro jednoho člověka (leda možná pro chronického nespavce, který je po 4 hodinkách lehkého spánku připraven čelit nástrahám dne). Ani Maruška se na JIP nijak zvlášť netvářila, že by jí moje přítomnost v čemkoli pomáhala, uspávat se umí sama usilovným cucáním prstu a nic jiného jsem pro ni dělat nemohla. Mírně mě tento zjevný nezájem obou dětí o drahou rodičku znervóznil, až jsem na okamžik zatoužila po separační úzkosti, alespoň na půl dne, abych si mohla připadat výjimečná (samozřejmě že až nastane, budu jí mít za ten půl den plné zuby).
Díky Maruščinu neuvěřitelně rychlému zotavování jsme mohli po 8 dnech domů, odvážejíce si dvě děti s rýmou a rostoucími zuby - to asi kvůli zpestření domácí aklimatizace. Jsme moc vděční Bohu, že Marušku provázel, nenastaly žádné nečekané komplikace a dalších operací ani vyšetření už nebude zapotřebí. Upřímně řečeno, stačilo nám to. Na druhé straně vidět na oddělení břišní chirurgie ostatní případy mě docela rychle vrátilo do reality: takže pokud máte dítě, které se narodilo alespoň přiměřeně zdravé, může jíst, pít, čůrat a kakat, vzdávejte chválu - není to totiž samozřejmost (i když nespí, ječí a všemožně se snaží, abyste ho měli plné zuby, stejně JE to malý zázrak). Mě se pořád ještě tají dech nad neuvěřitelnýnm požehnáním, že se nám takové děti narodily hned dvě. Bohu díky.Za ně - a za to, že Maruščiny potíže jsou za námi.