Proč jsme si pořídili tolik dětí

Milá Zito, 

ve svém komentáři pod článkem Ke Dni matek se mě ptáte:

Jako groteska dobrý, ale pokud to myslíte vážně, proč jste si pořizovala tolik dětí? 

Ne že by Vám do toho něco bylo. Ne že bych měla povinnost na svém blogu obhajovat svůj životní styl, své volby a boje. Ne že bych si myslela, že Vás moje odpověď bude opravdu zajímat. Přesto, pro Vás a třeba pro jiné, které si tuto otázku kladou.

V prvé řadě bych Vám chtěla napsat, že děti "se nepořizují". Pořídit si můžete skandinávský nábytek nebo chalupu v Českém ráji.  Děti se (v lepším případě) přejí, v děti se doufá, někdo se o ně modlí, a k nám všem děti někdy přicházejí - a někdy taky ne. Ano, samozřejmě svým chováním můžeme pravděpodobnost, že nám nějaké dítě přijde, tím či oním směrem ovlivňovat, ale to je asi tak všechno.  (Až budete mít chvíli, zkuste se zamyslet na nad pravděpodobností, s jakou si lze "naplánovat" dvojčata - a hned dvoje).  Nicméně ano, přivítali jsme do našeho života pět dětí, V DNEŠNÍ DOBĚ! Proč? 

Protože je bezmezně milujeme.

Protože jsou to jedinečné, úžasné dary (a dary se přece nevracejí). 

Protože sdílet s nimi svět, provázet je na jejich cestě a učit se od nich na každém kroku považujeme za výsostné požehnání a radost, o které víme, že je mnohým odepřena. 

Protože si myslíme, že bezpodmínečně milované a správně vychované děti jsou obrovskou nadějí pro tento svět.

Protože máme srdce tak velký, že obligátní dvě děti to nespravily.

Protože těch pět let, co je máme, bylo a je nejšťastnějšími obdobím našeho života, ačkoli to (nikoli shodou okolností) byla léta nejnáročnější, nejbolestivější a nejustaranější.

Protože nevidíme smysl svého života v exotických dovolených, luxusních autech, domácí vířivce a objevování nových gurmánských pokrmů. Kdyby se nám tyto jistě příjemné věci do života připletly, brali bychom je jako třešničku na dortu - dort svého života z nich ale uplácat nechceme. 

A protože, ačkoli většinu večerů padáme do postele vyčerpaní a víme, že nás čeká jen několik hodin přerušovaného spánku, chodíme také spát se šťastným a klidným vědomím lidí, kteří celý den dělali něco bytostně důležitého a smysluplného. 

A vůbec. Dobrých lidí se hodně vejde!

Matka v akci

Dnešní poznatky z kontroly kyčlí:

- Většina maminek chodí pěkně upravená. Kromě mě tam nebyla žádná maminka neučesaná, nenamalovaná a se skvrnami od mléka na šatech.
Zřejmě to bude tím, že žádná z nich za sebou neměla ranní likvidaci roztříštěné lahve s litrem bezového sirupu, což obnášelo třikrát vydrhnout podlahu v kuchyni, v chodbě i v obýváku, vydrhnout čtyřem chodícím dětem papuče, aby se přestaly při každém kroku lepit na zem, dvakrát se osprchovat, abych se zbavila sladké břečky na rukou, obličeji a ve vlasech, Betynce vyndat střepy z prstů na nohou a zalepit rány na chodidle, Amálku celou převléct a dvacet minut ji chovat, protože do té sirupo-skelné suspenze vlítla obličejem napřed, a po tom všem ještě honem honem jedno dítě nakojit, tři děti přebalit a dvě děti uspat.

- U jiných rodin jsou kontroly kyčlí zřejmě oblíbenou rodinou zábavou. S každým dítětem tam byli minimálně oba rodiče, s některými i babička. Skutečnost, že někomu stojí za to vstávat, upravovat se a vypravovat se, abych doprovodil dítě/vnouče/vnučku na bezbolestné vyšetření trvající asi 90 vteřin mě nesmírně fascinuje.

- Matky na tato vyšetření vesměs přicházejí ozbrojeny nacpanou přebalovací taškou nebo dvěma, kabelkou a vytůněným kočárkem s oku lahodícím fusakem a barevně sladěnou kombinézou. Na rozdíl ode mne, která jsem tam přiběhla (už zase) ulepená a zpocená 5 minut po hodině, na kterou jsme byly objednané, bez bundy (je květen, co na tom, že mrzne), s dítětem v autosedačce bez deky (ať se taky otužuje), bez očkovacího průkazu (kam jsme ho zase, sakra práce, zaseli?), bez průkazky pojištěnce (ta je asi pečlivě uskladněná v tom očkováku), bez mobilu (včera se vybil a stejně nemám nabíječku), s peněženkou obsahující kromě tlustého svazku účtenek už jen oslňující částku 13 korun, která mi zbyla ze včerejšího nákupu.

Jipíjej, kyčle máme v pořádku!

Celou akci prohlašuji za úspěšnou, neboť:

1. Na kontrolu jsme se (téměř na čas!) dostavily, tj. nezapomněly jsme na ni, měla jsem ji pečlivě zapsanou v diáři a ten jsem nezapomněla zkontrolovat.
2. Dítě bylo vykoupané, přebalené, nakrmené, mělo ostříhané nehty a čisté oblečení.
3. O zbylé 4 děti bylo doma po dobu mé nepřítomnosti vzorně postaráno.

Ronja vs. všednodenní život 3:0! (A ten zbytek jsou jen takové provozní drobnosti).

Ke dni matek

Narcisy mi rostou na zahradě, čokoládu nejím, dětských obrázků dostávám každý den asi třicet (Bětuška je líná s tím chodit do koše), hrnečky na kávu nepotřebuju, protože nemám čas si kafe uvařit, natož vypít a všechny kytky v květináči u mě přežijí přesně tak dlouho, jak dlouho zvládnou žít bez zalití. Neberte to ale tak, že ke dni matek nic nechci - chci! Alespoň toto:

1. Dvanáct hodin spánku. Nepřerušovaného. Nekojit, nepodávat dudlík, nedoprovázet nikoho na záchod, neposazovat nikoho na nočník, nebalit novorozeně v noci do klubíčka, aby se konečně vykakalo a přestalo ječet. OK, tak aspoň osm hodin. S kojením, přece nenechám ňuňátko hlady.

2. Ticho. Naprosté, Aspoň hodinu. Žádné požadavky, dotazy, stížnosti, žalování, sténání, fňukání, vřeštění, ječení, úpění, skuhrání. Žádná televize ani rádio. Žádná sekačka na trávu. Sedět, poslouchat to ticho a nemluvit.

3. Výlet. Na záchod. O SAMOTĚ! Ano, byly doby, kdy jsem lítala po světě, vandrovala po Americe a přespávala ve stanu za polárním kruhem. Dnes by mi pro pocit spokojenosti stačila možnost odebrat se na toaletu a vyřídit si tam vše, co potřebuji, bez asistence 2-4 blonďatých škodíků čůrajících na nočník (nebo na podlahu), hádajících se o toaletní papír, házejících zubní kartáčky do odpadu umyvadla a svlékajících se (ten den už po padesáté), aby mi ukázaly, kam přesně je sourozenec kousl.

4. Teplé jídlo. Tedy jídlo čerstvě uvařené a ještě zatepla snězené, aniž bych od něj musela 20x vstávat a foukat horkou polévku, podávat utěrku, jiné lžičky, další maso, další maso, šťávu, džus, další maso, hadr na utření podlahy a další maso. Aby mi přitom nikdo neseděl na klíně, nešťoural se v mém talíři rukama a nelovil mi z něj - hádejte co? - maso. Abych se u toho nemusela dívat, jak si Amálka s Rozárkou dělají z krupicové kaše pleťovou masku a Maruška už dnes potřetí polévá celý stůl jablečným mostem ("Ups, ale to nevadí mami, co se utše").

5. Možnost přečíst si knížku. Celou. Aniž bych mezitím pětkrát zapomněla, o čem to vlastně bylo těch pět prvních stran, co jsem si přečetla před měsícem. Takovou knížku, ve které se nevyskytuje medvídek Pů, Lisa, Britta, Anna, Lasse, Bosse, Olle ani jiní malinkatí sajrajti z Bullerbynu, Mumínci, Ronja s Birkem, továrna na čokoládu a není v ní ani jedna princezna. Mít na tu knížku zároveň čas i sílu, přečíst si ji celou, bez přerušování, nemuset od ní vstávat ani nikomu vysvětlovat, co se tam píše.

Když na to tak koukám, stačil by mi jeden jediný den, který bych strávila v tichosti na záchodě, kde bych se napřed v klidu najedla, pak si tam přečetla celou knížku a následně na 12 hodin usnula. To snad není tak moc???

Protože však splnění výše uvedených přání následujících pět let nehrozí, budu se místo toho soustředit na to, abych příští neděli nezapomněla donést narcis, čokoládu, hrnek na kávu nebo kytku v květináči svojí mamince. Ta si to totiž opravdu zaslouží.

Utírala mi totiž zadek, než mě pracně naučila, jak si ho mám utírat sama. A to se počítá.