Pracovní prázdninový plán

Mohla bych si dát za úkol, že je naučím plavat, jezdit na kole, odplenkuju nebo naučím aspoň 10 nových písmen. Ale jsou (už skoro) prázdniny. A ty jsou časem společných zážitků, večerních ohníčků, jahodových pasek a pohádek do spacáku.

Takže náš P-P-P:

Pracovní prázdninový plán, 

aneb 

co chceme stihnout, než se na polích objeví strniště a v lesích první žluté listy:

- vidět padat hvězdu (a něco si u toho přát)
- zajezdit si na tobogánu (a nezapomenout si při pádu do vody pořádně zacpat nos)
- otrhat třešně (a uvařit voňavou marmeládu, která je nejlepší na palačinky)
- zajít na pohádku do letního kina (a tulit se k sobě pod dekou, aby nám nebyla zima)
- navštívit hrad (a sáhnout si staleté zdi)
- přespat ve stanu (a sledovat, jak se světlo baterky odráží na plachtě)
- vykoupat se v rybníce (a pozorovat u toho bruslařky a vodoměrky)
- najít poklad (a rozdělit se o něj)
- natrhat lesní jahody (a napichovat je na dlouhá stébla trav)
- navštívit zámek (a představovat si, kde spal král a kde se koupala královna)
- zpívat s kytarou u večerního ohně (a zjišťovat, které dřevo nejvíc voní)
- jet na výlet vlakem (a mávat protijedoucím rychlíkům)
- vylézt na rozhlednu (a zkoušet hádat, kudy vede cesta domů)
 - šplhat po skalách (a svačit na jejich vrcholku)
- svézt se na člunu (a pádlovat jako o život)
- přespat pod širákem (a povídat si u toho o souhvězdích)
- natrhat borůvky (a udělat k nim lívance s kysanou smetanou)
- postavit přehradu v potoce (a házet žabky o hladinu).

Sezónu jsme zatím zahájily trháním rybízu, louskáním hrášku a hrou na obchod ve starém keři na konci zahrady.

Léto je nádherné a nekonečné, když je vám čerstvě pět a na všechny hry a objevy máte tři nerozlučné parťačky.

Milá Fanynko,

už ti bude skoro pět měsíců a teprve teď se dostávám k dopisu pro Tebe. Těším se, že si ho jednou budeš číst a ucítíš, s jakou radostí a láskou v srdci Ti píšu. Jsi úžasná.

Všechno, co se týká tvého život před i po narození pro nás bylo nečekaným darem. Od snadného těhotenství, přes krásný a klidný porod až po první týdny s Tebou, prožité v klidu, radosti a štěstí. Přinesla jsi do života naší rodiny nové světlo a ráda říkám, že jsme ani nevěděli, jak moc tě potřebujeme, dokud jsme tě nedostali.

Vím, že jako páté dítě v rodině to nemáš snadné. Ne vždycky tě někdo může pochovat hned, jak si začneš stěžovat. Někdy musíš čekat, než na Tebe přijde řada. Mrzívá mě to, ale tak to prostě je. Na druhou stranu máš kolem sebe neustále spoustu lidí, které můžeš pozorovat - a to miluješ. Navíc máš rodiče. kteří vědí, co dělají - nepřenášíme na Tebe svou nervozitu nebo nerozhodnost, jako to bývá u rodičů, pro které je všechno nové. Snad ten klid a otevřená náruč velké rodiny všechno vyváží.

Prvních pár týdnů jsi mívala potíže se spaním. Spávala jsem v polosedě v křesle a držela tě na rukou, tak jsi byla neklidnější. Užívaly jsme si to obě - já si tolik mazlení s dvojčaty užívat nemohla a tys spala klidně, když jsi slyšela moje srdce. Jako za odměnu jsi pak kolem třetího měsíce začala spávat celou noc. Teď je ti pět měsíců a občas se zase budíš, ale nevadí mi to. Nemám kvůli nočnímu kojení pocit, že bych byla unavená, a jsem Ti za to vděčná.

Od narození se ráda koupeš, voda je tvůj živel. Taky máš moc ráda svoje sestřičky, za kterými jsi strašně brzo začala otáčet hlavu, aby ti nic neuniklo. Vidím, že tě to naše rušné prostředí táhne dopředu. Byly ti sotva tři měsíce, když ses začala otáčet na břicho, a teď už se otáčíš jako profík. Tajím dech, abys s tím vývojem zase tak nepospíchala, chci si tě chovat, mazlit a užívat. Jsi naše sluníčko. Když se směješ nahlas, hřeje to u srdce.

Dívám se na tebe a těším se, v jakou holčičku vyrosteš - budeš klidná, čtecí a hloubací? Nebo šídlo, které chvíli neposedí? Jaké budeš mít vlasy? Co tě bude bavit? Zatím nevíme, je to jako mít narozeninový dárek, který se rozbaluje postupně a každá nově objevená krabička je ještě hezčí, než ta předchozí.

Milujeme Tě. Já, táta, Maruška, Bětuška, Amálka, Rozárka, babička a celá rodina. Je to velká hromada lásky na takového malého kojence :)

Nemůžu se dočkat, co nám ještě přineseš!

     Pusu

                                                                                                                            máma

                                                                                               

Kapička smůly

Už jsem onehdy psala, že chodíme s holkama bosky. Tak často, jak jen to jde. Když to nejde, chodíme aspoň v botách, které chůzi naboso simulují. Věřím, že chodit bosky je zdravé pro držení těla, pomáhá to správně upevňovat pohybový aparát a procvičovat různé velmi potřebné svaly, navíc je to prevence plochých nohou, vbočených palců a jiných neduhů chodidel.

Prochodily jsme bosky celé loňské léto bez větších problémů a vůbec, je to zdravé, přirozené a super.

Pokud ovšem nemáte zrovna trošku smůlu, že si bodnete do chodidla trn (z jediného pichlavého keře, který nám na dvoře roste).
A pěkně hluboko, protože zrovna nesete v náručí dítě.
A  není, kdo by vám ho vytáhl.
A když konečně o půlnoci přijede domů manžel, nepodaří se mu ten trn vyndat.
A když se v tom ráno porýpe maminka, máte v noze kráter, na jehož dně pořád trčí ten trn.
Smůla je i v tom, že je zrovna sobota, takže si musíte zajet na pohotovost, aby vám ten trn vytáhli.
Další smůla: doktorka, která slouží na chirurgii, neuvěří vašemu tvrzení, že tam máte trn, ránu vám jen vypláchne a pošle vás domů.

Pak už následuje jen logické pokračování, kdy se vám hluboko v chodidle utvoří velký absces, noha oteče a když už konečně seženete hlídání aspoň pro některé děti a dorazíte zpět do nemocnice, hurá a třikrát sláva, konečně nějaké štěstí - doktor, kterému nepřipadá stav vašeho chodidla normální. Tedy pokud se dá hovořit o štěstí, když vám někdo rozřeže chodidlo, vypreparuje třícentimetrový trn, odřeže atrofovanou kůži, přeočkuje vás proti tetanu a pošle vás domů s dovětkem, že to "muselo bolet jako prase". Já jsem mu tedy děkovala se slzou v oku.

Zítra čekejte pokračování, "Péče o pět malých dětí, když máte v domě všude příkré schody a bolestí nemůžete chodit ani s berlemi". Možná bych měla odkaz poslat té paní doktorce, která mě ujišťovala, že v ráně nic není a i kdyby, tak si s tím tělo hravě poradí.

P.S. Ne, nezačnu teď konečně nosit boty. Jen si budu víc dávat pozor. Na trny a na doktory!

Jak bylo letos u moře

Stručně řečeno - letos podstatně lépe, než loni. Na druhé straně loňská dovolená, kdy můj nejmilejší muž po deseti minutách na slunci hned první den ochořel třídenním těžkým úžehem a po zbytek pobytu odmítal chodit na slunce, nám poskytla mnoho materiálu na veselé historky vyprávěné známým za dlouhých zimních večerů. Letos se žádná krize nekonala, oproti obvyklým rituálům nikdo neonemocněl, cestu všichni přežili v rámci svých individuálních možností dobře, auto nás nezradilo a tak v zimě nebude, čím u lahve bílého bavit známé.

Ne snad, že by byla nuda. Se sedmi dětmi se člověk ani nudit nemůže a když venku lije jako z konve a vy tu smečku musíte zabavit v miniaturních mobilhomech tak, aby to přežili oni, vy i ten mobilhome, zpotíte se přesto, že je venku příjemných patnáct stupňů Celsia. Naštěstí ale pršelo jen párkrát a hlavně se pak hned dalo vyběhnout ven a užívat si vodního živlu ve sladké formě:

Když zrovna nepršelo a teplota na teploměru začínala dvojkou, trávili jsme čas na pláži. Mělká zátoka, kde máte vody po kolena ještě 100 metrů od břehu, sice není ideál žádného plavce, ale pro předškoláky (a jednu mladší školačku) je to, zejména v kombinaci s pískem, naprostý ráj. Odvázala se i Amálka, která měla dosud k vodě vztah spíše opatrný.

Letos hodně frčelo budování písečných pevností na hranici přílivové zóny a následné sázky na to, ze které strany hrad první padne, až začne stoupat voda. Velkou výhodou je, že cyklus budování-destrukce-budování-destrukce bavil i tatínka, který tak chvílemi zapomínal na to, že vzduch je moc teplý a moře zase příliš studené.

Využili jsme babiččiny dobrosrdečnosti a podnikli i jeden výlet jen se staršími dětmi a Fanynkou (rozuměj, Amálku a Rozárku jsme nechali doma a v sestavě 3 dospělí a 4 děti jsme se oddávali pocitu, že se dovolenkujeme). V zátoce s kamenitým dnem jsme se kromě sběru mušlí věnovali hlavně odlovu mořské fauny.

Podařil se nám i výlet lodí. Pravda, Amálka s Rozárkou už v podvečerních hodinách přepínají na režim "siréna", ale s pomocí babičky, zpívání, chování a hlavně bonbónů jsme to nakonec zvládli! A viděli jsme delfíny, spoustu delfínů. Nečekaná nádhera!

A nějaká kultura taky proběhla. Takže vlastně dost perfektní dovolená. Ty dovolené, kdy můžete do noci sedět na terase u vína, druhý den spát do oběda, přesouvat se, kdy se vám chce a kam se vám chce, jíst v restauracích a vůbec se chovat jako lidé na dovolené, no tak ty snad zase někdy nastanou :) Zatím takhle, a dobrý, dobrý!

7 dní a 7 dětí v Chorvatsku

V plné sestavě a posíleni o babičku, sestru mé dvě neteře.

Bylo to intenzivní a báječné.

Teď peru osmou pračku a několik jich ještě čeká. Podrobné hlášení a průběhu dovolené přijde v nejbližších dnech, společně s fotodokumentací. Zatím jen Amálka, Rozárka, mediteránní flóra a moře poblíž ostrova Rab.