neděle 25. listopadu 2012

A přece se nosí!

Zlé sudičky mi předvídaly, že až děti ztěžknou, nošení mě přestane bavit. Pravda je, že nosíme o dost míň, ale nesouvisí to s hmotností dětí, spíš s jejich přirozenou potřebou se víc hýbat. Nošením jsem taky holky, když byly malé, uklidňovala i uspávala. Teď jsou přeci jen větší, adaptované na svůj dost pevný režim a spát chodí obvykle do postýlky a bez potíží, takže z nošení je spíš praktický způsob přesouvání než prohlubování bondingu.

Trochu víc teď nosíme Marušku, protože Bětka cape po svých a Maruška se nosí ráda, čímž se dá na krátké vzdálenosti eliminovat kočárek.

Pěkně jsme si ale zanosili koncem října, kdy jsme se vypravili do Orliček na podzimní prázdniny. Podzim to byl moc pěkný, tedy v pátek. V sobotu už byla najednou zima, tím myslím, že sněžilo a mrzlo a nás to, navzdory předpovědi, poněkud zaskočilo. (Neschopná matka samozřejmě nevzala ani zimní fusaky do kočárku). Bětka ve sněhu chodit nechtěla vůbec, a tak když jsme si udělali výpravu zasněženou krajinou k opuštěnému kostelíku, děti jsme navázala do tandemu (tatínek má odrovnaná záda co se děti narodily, takže nošení je obvykle mou výsadou). Holky vydržely krásně přes hodinu, napřed koukaly na sníh, pak spaly. A pro mě ve sněhu byla ta hodina s dvacetikilovou zátěží (byť rovnoměrně rozloženou vpředu a vzadu) taky tak akorát. Kostel ovšem nebyl ani zdaleka opuštěný, jen tak zdálky (i zblízka) vypadal. Když jsme zkusmo vzali za kliku, jestli se nebudeme moct podívat dovnitř, vpadli jsme přímo doprostřed mše, pan farář měl zrovna doširoka rozpřažené paže a něco vyzpěvoval. Asi že byl rád, že i v omlácených kostelích má v neděli narváno :)

Technické informace pro zasvěcené: Původní bundu Suses Kinder jsem prodala a koupila místo ní Angel Wings, je lépe ušitá, softshellová a dá se pěkně nosit, i když nenosím. Setrvale tandemuju tak, že přední dítě se nese v šátku (kapsa s křížem venku) a zadní dítě v Manduce. Nemůžu tak ale chodit sama, protože když zadní dítě usne, nejsem mu schopná zajistit hlavu tím mandukovým chráničem. Leda bych si dítě už "zajištěné" na záda hodila. Období obdivování různých šátků mám za sebou, oba dva "nadbytečné" jsem dost rychle prodala a nosíme v Amitole (Girasol), která mi naprosto vyhovuje, hodí se ke všemu a nebojím se, že ji zničím.



Zde méně oteplená varianta bez bundy, děti v overalech Hoppediz, což je jedna z investicí, kterých nelituju.


A teplejší verze s bundou AW (a manželem vesele vykukujícícm v pozadí, aby dorovnal počet dospělých a dětských hlav).

pátek 23. listopadu 2012

45/52 Mám krásný děti!

Když je jednou za čas vyndám z kočičícho záchodku, kde si poslední dobou hrají nejraději, umeju je a místo praktického termoprádla navléknu do něčeho slušivého - a stihnu vyfotit dřív, než se polejou, roztrhají, ušmudlají, rozbrečí nebo navzájem pokoušou....



...jsou nádherný. Díky, Pane.

úterý 13. listopadu 2012

S hračkami to není hračka...

Asi mám přehnané nároky. Asi určitě. Obchody přetékají hračkami, ze kterých jen oči přechází, a díky širokopásmovému připojení k Internetu si dokonce můžu v klidu poklikat z domu a nechat si metráky hraček doručit až před práh. Kvůli dětem je člověk ochotný se plácnout přes kapsu, takže by výběr hraček k Vánocům a jiným příležitostem pro asi rok a půl staré děti neměl být problém.

Jenže.

Mám ty nároky. Zas tak moc jich není. Posuďte sami:

1. Chci, aby hračka byla estetická. Půlkilový plastový výlisek v divokých barvách mě neohromí, ani když se jmenuje Mluvící hrnec a stojí tolik jako večeře v luxusní restauraci.

2. Nepotřebuji žádné zbytečnosti navíc. Pokud je to knížka, ať je to prosím knížka, nemusí ještě robotickým hlasem (nejčastěji v cizím jazyce) předčítat části textu, ani "hrát" při stisknutí tlačítka falešné melodie.Pokud se mají na tyč navlékat kroužky, tak nepotřebuju, aby jich ještě polovina byla průhledná, blikala a při úspěšném navlečením spustila diodovou diskotéku.

3. Chci, aby se s hračkou dalo hrát takovým způsobem, k jakému je určena. Připadá vám to samozřejmě? Tak to byste se divili. Na jednoduchém příkladu vkládaček (tj. hraček, které slouží ke vkládání kostek různých tvarů do příslušných otvorů) můžu ukázat, že většina hraček je prodejná (lidi koupí všechno), některé asi děti nějakým způsobem zabaví, možná zaujmou, ale najít takovou, na které by se dítě skutečně mohlo naučit vkládat různě tvarované kostky do stejně tvarovaných otvorů je prostě věda.

Takže, v čem je problém vkládaček?

  •  Mega populární Mluvicí hrnec: 

Zcela pomíjím naťuknuté estetické hledisko (ty barvy míchal kdo???) a nebudu se ani pouštět do kritiky úrovně zpívaných textů, které se přehrají, když kostka propadne správným otvorem (nebo hlavním otvorem nahoře). I kdyby dítě o spuštění těchto zvuků skutečně stálo, což se může stát, i cvičené orangutanní mládě přijde během tří minut na to, že zvuk lze spustit vložením "čehokoli" (např. ruky) do hlavního otvoru, a není nijak motivováno vhazovat hlavním otvorem zrovna kostky. Taky mi jaksi není jasné, proč tato hračka (stejně jako tisíce dalších hraček pro děti ve věku od šesti měsíců) řeší tvary a počty (jiné hračky zase písmena abecedy). Možná jsem předpotopní matka a moje děti jsou odsouzeny k celoživotnímu duševnímu krnění, ale ve věku, kdy je chci učit chápat, že kulatou kostku neprorvou čtveratým otvorem, nemám ještě ani zdaleka na programu učit je počítat, neřku-li číst. Zároveň doufám, že až přejdeme k počtům do pěti, budou už chápat rozdíl mezi trojúhelníkem a hvězdičkou a k jejich prohození správnými otvory budou používat inteligenci, nikoli sílu.
Nechápejte mě špatně. Holky si zrovna s touto (poděděnou) hračkou vyhrály dost a dost. Princip snadno sundatelné a vrátitelné pokličky je okouzlil a držel několik měsíců a v hrnci se postupně vystřídala většina předmětů naší domácnosti. Co mi ale vadí je, že na této hračce prostě nemají šanci naučit se vkládat tvary (i když se hračka na první pohled jako vkládačka tváří). Tvary se totiž mají vkládat bokem, což je pro dítě, které jemnou motoriku teprve trénuje, dost těžké (mnohem lepší je plnění "shora"). Navíc se musí trefit velmi přesně, protože otvory nemají skoro žádnou vůli. A hlavně, při zasouvání přesně umístěné kostky do vypouklého boku musí dítě vyvinout i určitou sílu, protože v každém z otvorů dříme nezbytně nutné čidlo, které se musí stlačit, aby hrnec vydal přitroublý smích a šikovné batole tak pochválil. Takže pokud chcete hračku, která vás dítěte na chvíli zbaví, a neřešíte vzhled či hudební sluch, mohu směle doporučit. Pokud ale chcete, aby se dítě naučilo vkládat tvary, radši ty prachy roztočte U Kastelána.


  •  Hračky pro rodiče:


Tyhle vkládací kostky (nebo i vícehrany) jsou úžasné. Zaprvé značně ušetříte, protože stojí od 50 do 100 korun a neberte to, za ty prachy! Samozřejmě jsou plastové a asi je vyráběly nezletilí Číňánci, ale nebudeme se tu zabývat malichernostmi. Při troše štěstí se barvou z nich neotrávíte, naopak si s nimi užijete hodiny zábavy. Tím myslím vy. Ne vy a vaše dítě - ale vy. Dítě, které se právě učí poznávat různé tvary, totiž nedokáže rozpoznat a povhazovat 18 různých tvarů (a některé varianty jich mají i víc!).  Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že najít správný otvor pro neidentifikovatelný osmihran je úkolem hodným vysokoškoláka. Neberte mě ale vážně. Mě prostě geometrie nikdy nešla.

  •  Hračky přijatelné esteticky i počtem tvarů...ale hratelné jen omezeně. Smutným příkladem je tento výrobek od nejmenované firmy, kterou mám jinak moc ráda:  
Hračka je dřevěná, esteticky přitažlivá, barvy neškodné, navíc vypadá variabilně - destička s otvory se dá vytáhnout a otočit - z druhé strany je jednobarevná - a dítě může zpočátku pouze házet barevné kostky do příslušných otvorů a teprve později přejít k tomu, že jejich omalovanou stranou doplňuje obrázek, který vidíte výše. Bohužel je to ale hračka, se kterou si vyhraje opět až mnohem starší dítě nebo dospělý. Zaprvé je potřeba vytahovat tu destičku, což je manuálně dost náročné ještě i pro tříleťáka (respektive náročné je vracet ji zpět do kolejniček). Zadruhé kostka představující korunu stromu je tak neskutečně složitě vyříznutá, že mi vždycky zabere několik pokusů, než se správně trefím. Dítě je bez šance, respektive potřebuje neustálý dohled a pomoc dospělého. Většina kostek navíc sedí jen jedním směrem, tedy neomalovanou stranou pokud se používá zadní strana destičky, a omalovanou stranou, pokud se používá obrázek. Takže hračka pěkná, ale dítě si s ní samo hrát nemůže. 


A vkládačky jsou opravdu jen jedním z příkladů hraček, které nejsou domyšlené nebo dotažené do konce. Výrobci nás také obšťastňují odrážedly, která mají kola tak moc v boku, že dětem vadí při odrážení, navlékacími kroužky, u kterých se tyč k navlékání směrem nahoru zužuje: dítě tak navleče jako první nejmenší koružek (protože ten se mu nelíp drží), ten zůstane viset úplně nahoře a hra skončila, nebo aktivními chodítky, která jsou tak nestabilní, že každému chůzi se teprve učícímu dítěti musí nutně pod rukama podjet a seslat ho s knock-outem na bradu k zemi. A to prosím mluvím pouze z omezené vlastní zkušenosti s hračkami pro úplná mrňata. Nechci vidět, až budu odhalovat vady těch hraček pro pokročilé. Podle mě by měl každý výrobce ty hračky na dětech testovat, než je pustí do oběhu - to by se určitě nepočítalo jako dětská práce, která je u nás nelegální, ne?



úterý 6. listopadu 2012

Něco o tomto blogu

Tento blog vznikl jako osobní psychoterapie v době, kdy jsem čekala dvojčata. Spíš pro vlastní potřebu jsem si psala různé postřehy, které si nakonec našly své čtenáře i mimo okruh mých známých, což mě nepřestává udivovat.


Postupně se z blogu stává spíš rodinná kronika tu a tam proložená postřehy odjinud, protože i když svou rodinu miluju, zajímají mě i jiné věci než vaření (manželovi) a utírání zadků (dětem). Nedělám si nárok na absolutní pravdu a pochopení ve věcech, o kterých píšu. Je to osobní blog, příspěvky vyjadřují můj názor (a rozpoložení) v době, kdy vznikají. Čtenáři, kteří chtějí přes blog virtuálně nahlédnout do mého života, tu pochopit, tu se zasmát, tu nesouhlasně zakroutit hlavou, jsou vítaní a pokud zanechají kometář, tím lépe, čtu je moc ráda, i když nestihnu vždycky zareagovat. Pitomé, pohrdavé a jinak nepříjemné komentáře ke zveřejnění neschválím - pokud si potřebujete tímto způsobem kompenzovat traumata z dětství, čiňte tak jinde než v mém virtuálním obýváku.

Kdybyste mi chtěli napsat a máte podobně jako já problém vejít se do vyhrazeného prostoru, pište na ronjinblog@gmail.com. Budu se vždycky snažit odpovědět.

                                                                                                                         Ronja

neděle 4. listopadu 2012

44/52: A znovu Šmelcovna

Vzhledem ke své prozatímní neschopnosti vytřídit prázdninové, zářijové a říjnové fotky (oops) navazuju na projekt 52/365 a pokračuju plynule dál (jinak bych se asi musela zaseknout do konce roku. Uvidíme, zbyde-li nějaký čas na retrospektivní doplnění.

Šmelcovna je příjemné arboretum: můžete si tu koupit něco pěkného na zahradu (pokud nejste tak beznadějný nezahradník jako já, která uznávám jen jediný způsob obhospodařování zahrady: dvacet kilo osiva Alpská louka a děj se vůle Boží). Kromě toho je to nádherná procházka i z botanického hlediska, od jarních tulipánů a rododendronů po podzimní ocúny - hlavně ale, což oceňuju až v poslední době, tu mají černé a hnědé ovce, kozy se zakroucenými rohy a chlupaté králíky a na to všechno se holky chodí moc rády koukat.Zvířátka u nás tradičně berou spíš Marušku, která by je asi chtěla všechny domů, ale i Bětku kozy baví, hlavně když se projevují akčně a někam lezou...že by tip na dárek k Vánocům?


sobota 3. listopadu 2012

Výchovné cíle anebo o čem matka sní

Pro svoje holčičky sním velké sny. Nestojí v nich navlečené do promočního taláru, třímajíc v podpaží červený diplom z práv (popravdě, kolik znáte šťastných a vyrovnaných právniček?) ani z medicíny (horších povolání pro ženskou už asi moc není). (Samozřejmě kdyby se některá z nich chtěla stát světově uznávanou právničkou bojující za práva menšin, nebo vědkyní, která vynalezne univerzální lék na rakovinu, tak jim v tom zuby nehty bránit nebudu).Moje sny jsou ale jiné.

Sním - přeju si - doufám - toužím po tom, aby z holek vyrostly ženy, na které budu pyšná. Vím, že něco se výchovou ovlivnit dá a něco ne. Do něčeho můžu vložit kolik chci energie a stejně se to nepovede. Jinde zase můžu výchovně selhávat, ale nakonec bude výsledek i tak dobrý. Nedělám si iluze, že všechno zmůžu (zmůžeme) výchovou. Přijde mi ale smysluplné říct si, jaké mám  cíle, a jak jich chci dosáhnout. Zda to bude stačit už je jiná věc - ale zkusit to musíme, od toho jsme rodiče.

Takže jaké bych chtěla mít dospělé dcery?

  • Pravdomluvné. Chtěla bych, aby holky říkaly pravdu i tehdy, když to pro ně bude nepříjemné nebo nevýhodné. Toho se snažím dosáhnout tak, že jim sama nelžu. Ani v maličkostech. Když chtějí před večeří další sušenku, neříkám jim, že "sušenky už nejsou". Pravdivě jim říkám, že už nechci, aby si teď další sušenku braly, ale že můžou další dostat po večeři. Zrovna tak bych jim nelhala, že jim "paní doktorka nebude nic dělat", když vím, že je bude očkovat. Myslím, že by děti od rodičů měly slyšet vždycky pravdu, samozřejmě přiměřenou věku. Výmysly a pohádky "na ochranu dětí" u nás doma zavádět nechci...

  •  Respektující druhé i samy sebe. Sebeúcta vůbec je obrovské téma. Nesmí jí být moc ani málo. Tak akorát. Chci, aby holky věděly, na čem stojí jejich cena, a že je obrovská. Zároveň ale musí oceňovat i druhé. O tom, jak toho dosáhnout, je celá knížka Respektovat a být respekotván. Pro začátek se snažím, aby holky cítily, že k nim mám úctu, že respektuju jejich potřeby. A vypouštím věty typu "no ty jsi ale prasátko/trdlo/nemehlo". Přemýšlím, co chci, aby slyšely z úst své matky - a takováto hodnocení to rozhodně nejsou. Pokud budou zdravě sebevědomé, s menší pravděpodobností se někdy nechají využívat - nebo dokonce zneužívat.
  • Se zdravým vztahem k jídlu i k pohybu. Chci, aby holky chápaly jídlo jako jednu z příjemných částí života, dokázaly si ho užít, ale neřešily jím své problémy. Snažím se v nich nebudovat mentální spojení nepříjemný zážitek = dobré jídlo, které ho vyváží. Takže když spadnou, dostanou napít vody, v nejhorším případě z flašky s dudlíkem, ale nedávám jim sušenku. Zároveň chci, aby odmalička přičichly k různým tělesným aktivitám a braly je jako normální součást života. Mimo jiné je chci naučit základní dovednosti - bruslit, plavat, jezdit na kole, lyžovat. Aby nebyly ve škole ani mezi dětmi outsideři, v žádném ohledu. Jestli budou tělesně "nadané" po mě, rozhodně z nich nikdy hvězdy sjezdovek nebudou - ale o to ani nejde :)
  • Schopné navazovat a udržovat hluboká přátelství. Samozřejmě mají skvělou matku ;) a báječného tatínka, k tomu navíc  sestru rovnou z jednoho vrhu, ale věřím, že upřímné, dlouhodobé přátelství nedokáže rodina nahradit (a naopak, samozřejmě). Jsou zážitky a věci, které chcete zavolat kamarádce a ne mámě. Přátelé nás vždycky překvapí tím, jak jsou jiní, a jak nám přitom stále dokáží rozumět. Navazováním přátelství se člověk naučí respektovat odlišnosti (a uvědomit si na nich svoje vlastní chyby), tolerovat, milovat. Moc bych si přála, aby holky (tak jako já, díky Bohu) vždycky měly v telefonu několik čísel, na které můžou zavolat ve dne v noci, kdykoli, cokoli.
  • Aktivní. Chci, aby se zajímaly o život kolem sebe a věřily, že ho může ovlivňovat. Aby nečekaly na zázračnou ruku osudu/státu/štěstěny, ale dokázaly vzít život do vlastních rukou a žít ho tak, jak chtějí a jak to považují za správné. Chci, aby chtěly a odkázaly svět měnit k lepšímu. Aby chápaly, že když se nepodílí na řešení problému - jsou samy jeho částí...

Když si to po sobě pročítám, trochu se děsím.  Hlavně toho, že většinu těchto věcí do dětí nejde nahustit neustálým opakováním nebo zázračnými formulemi. Musí to vidět - a pak udělat to, co je pro děti nejpřirozenější: napodobit. Takže se zdá, že mám před sebou velký kus práce - sama na sobě. To ostatní už by pak mělo přijít - no, více méně samo...

A o duchovních cílech raději až příště...

čtvrtek 1. listopadu 2012

Už listopad - jak se to stalo?

Tak jsem si právě všimla, že za říjen se mi na blog podařilo napsat jen jednou. Ani se nedivím, teda spíš se divím, že se našel čas aspoň na ten jeden příspěvek. Nestíhám. Teda, nestíhlala jsem v říjnu, teď už je to lepší.

Opět se u mě projevila neschopnost odmítat dobré zakázky, takže jsem na říjen vzala velkou práci, na které jsem dělala (doslova) dnem i nocí, takže pokud byste se mě v říjnu snažili zastihnout, zjistili byste, že jsem : a) byla s holkama b) pracovala. Na to v klidu si něco přečíst, najíst se, natáhnout se přes den nebo se, považte, vykoupat (ehm ehm) jsem hledala čas dost těžko. Naštěstí už je ten pracovní maraton za mnou a mě zbývá předsevzetí do budoucna - takhle si totiž svůj život nepředstavuju, takže příště doufám, že se mi podaří vzít jen část nabízené práce, nebo ji zcela odmítnout.

Na svou obhajobu chci podotknout, že osoby, které dokází při parkování zdemolovat rovnou dvě auta (to, ve kterém sedí, a to, do kterého narazí, protože se neumí správně podívat do zpětného zrcátka), a jejichž výdaje na opravu zubů začínají dosahovat několika průměrných měsíčních platů, prostě nějakou tu korunu navíc dost nutně potřebují. Z rodičáku totiž takové srandy nepořídíte, ani kdybyste ho rozkrájeli.

Takže vítej, listopade, a doufám, že si spolu užijeme. Mám totiž obrovský plány! Cesta do New Yorku k nim (bohužel) teď nepatří, ale stejně...mohla by!