Vánoční přání

Pečeme, vaříme, balíme a uklízíme a těšíme se, až budeme jíst, pít, rozbalovat a radovat se. 

Bětuška se už moc těší, že přijde "ježk" a přinese jí lízátko (nic lepšího si totiž, dcerka naše, představit neumí). Obávám se, jestli vůbec dokáže zpracovat to Lego, Magformers a knížky, které pro ni Ježíšek připravil. Možná ještě budu muset na poslední chvíli zaskočit do obchodu a nějaké to lízátko pořídit, je to koneckonců jediné přání, které zatím verbalizovala...

Navzdory mým snahám o zdravou stravu se holky cpou plnými talíři cukroví, Maruška to příležitostně zajídá svátečním špekem s kyselou okurkou. Okna nejsou umytá, zato jsou na nich nalepené vánoční samolepky a holčičky tu vesele pokřikují "hadom, hadom, dydydom".

Zkrátka, vše je tak, jak má před Vánoci a o Vánocích být. 

Moc Vám přeju, ať jsou Vaše svátky alespoň tak pestré veselé, jako ty naše (a mnohem organizovanější a uklizenější!). Ať je to čas radostných setkání a klidných spočinutí. A ať se Vám splní i všechna nemateriální přání!

Dvakrát dvě deci anebo všechno je hezky sudé

Neměli jsme původně v úmyslu naše těhotenství oznamovat nijak brzo, ale když máte v jedenáctém týdnu břicho jako běžná matka pár týdnů před porodem, není jaksi už téměř co tajit (v podstatě tedy ani není co oznamovat, vyjma virtuálních přátel, před kterými se skutečný stav věcí přeci jen tají lépe, a krátkozrakých babiček, které vás milují tak, že by vám obří panděro nepředhodily, ani kdyby si ho všimly).

Poněkud nás zarazilo, že jednou z nejběžnějších reakcí (kromě komentáře ohledně očekávaného pohlaví, viz poslední příspěvek) byl dotaz: "A zase dvě?"

Ačkoli pochopitelný, je tento dotaz přeci jen poněkud nelogický. Porod dvojčat nijak výrazně nezvyšuje šanci na další "dvojčetné" (či vícečetné) nadělení a ačkoli dvojčata jsou dnes díky metodám asistované reprodukce mnohem běžnější než dříve, rodin s více páry dvojčat je velmi, velmi málo. Na českém Internetu jsem našla (ať už aktivní nebo z druhé ruky zmíněné) jen čtyři případy, ve skutečnosti jich bude samozřejmě víc, ale stejně se jedná o úkaz dosti vzácný.

Proč mě to tak zajímá? Protože k nim brzy budeme patřit i my (dá-li Bůh a vše bude v pořádku).

Zatímco u holčiček jsme s možností dvojité nadílky trochu počítali, tentokrát to byl pro nás dost velký šok. I když na bezprostřední sdělení této novinky jsem u doktorky reagovala záchvatem smíchu ("To si ze mě děláte legraci, že?" - "To jsem ráda paní H., že to berete tak s humorem"), postupně to na mě docela dolehlo a chvíli mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že ani tentokrát to nebude jedno nenáročné miminko, které budu s sebou všude tahat v šátku a jinak v podstatě lítat s holčičkama tak, jak jsme zvyklé. O míře časových, finančních a jiných obětí, které bude nové rodinné uspořádání vyžadovat, snad ani nemluvě...

Protože jsme si tedy tuto výživnou novinku potřebovali napřed sami trochu zpracovat, vyjma nejužší rodiny jsme se o dvojité nadílce raději moc nezmiňovali. Nějak jsme naivně nepředpokládali, že se nás na to bude tolik lidí explicitně ptát, ehm.

Na myšlenku, že budu matkou čtyř dětí, jsem si ještě úplně nezvykla (natož na to, že budu jednu chvíli matkou čtyř dětí mladších tří let), ale postupně si to sedá a některé výživnější detaily jsem si raději zakázala představovat. V tomto bylo první těhotenství jednodušší, neb blahá nevědomost a tak dál. Pro nejbližší měsíce se tedy držíme hesla Lepší víc dětí než míň, modlíme se a doufáme, že to ustojíme bez ztráty kytičky (nebo alespoň bez ztráty duševního zdraví). 

Tak nám prosím držte palce a pokud vám to přesvědčení dovoluje, modlete se za nás, aktuálně nám nejvíc záleží na zdraví pro všechny děti (včetně mě), v pátek mě pustili z nemocnice a doufáme, že ji zase uvidím až před porodem. Jedno hladké, bezproblémové těhotenství zakončené přirozeným porodem dvou krásně donošených dětí by se nám teď šiklo :)

Tak ještě toho chlapečka!

Zdá se, že zatímco pro část populace je rozhodnutí mít více než dvě děti naprosto nepochopitelné, u některých lidí máme omluvu, protože je jasné, že ještě chceme zkusit toho chlapečka.

A tak se začínají množit duchaplné dotazy:

Tak tentokrát konečně kluk? (Proč, vy na něho čekáte?)
A už víte, co to bude? (Bude to miminko, vypadám snad, jako bych pod srdcem nosila štěňata?)
Tatínek chce určitě chlapečka! (Tatínek se chce hlavně konečně někdy vyspat a jestli mu to umožní kluk, holčička nebo hrst Diazepamu už je podružné).

Zdá se, jako bych povitím dvou holčiček splnila mateřskou roli jen napůl. Když už jsme měli tu smůlu, že dvojčata nebyla páreček, je jasné, že se pokoušíme zajistit rodině mužského dědice alespoň takto.

Prd a vořech, milí zlatí. Proti chlapečkům naprosto nic nemám a klidně sbírku hraček (k Bětuščiné velké radosti) rozšíříme o další bagry a traktory. Ale jaké bude pohlaví našich dalších potomků (kdo říkal, že skončíme na třech?) je mi srdečně a naprosto šumák. Člověk si asi musí projít tím, čím jsme si prošli my, aby dokázal vnitřně naprosto přijmout, že jakékoli dítě je zázrak a jediné, v co máme jako rodiče nárok doufat, je jeho zdraví a prospěch - jestli se mu bude mezi nožičkama něco houpat je naprostá podružnost.

Mimochodem, jedna z mých oblíbených knížek, Little Women, pojednává o rodině čtyř sester a vždycky mi to připadalo jako úžasná kombinace. V Pride and Prejudice je dcer dokonce pět (tam už to ale taková rodinná harmonie nebyla, to uznávám). Každopádně ještě máme co dohánět...takového schodečky by taky byly moc roztomilé!

Do třetice...

Koukám, že si musím přiznat, že je tento blog opravdu značně sporadický. Na druhou stranu mi připadá, že je to i zdravé. Celé léto jsme byli někde venku a pryč - Chorvatsko, Jizerské hory, Vysočina, mezitím vybalit, vyprat, sjet se několikrát vykoupat a zase znovu balit. Sedět za teplých letních večerů u blogu by mi nepřipadalo moc zdravé. Jen se ochladilo a večery se prodloužily, vrátila se i touha něco sem tam sepsat, ale skončila u několika rozepsaných a nezveřejněných příspěvků. Aniž bych chtěla zabíhat do podrobností, od konce září do konce listopadu jsem většinu času trávila s hlavou v záchodové míse, případně úpící z postele a snažící se sebrat alespoň základní sílu na existenci, mateřství a práci. Vše ostatní, nepovinné a volitelné, muselo jít stranou.

Díky Bohu už se pomalu vzpamatovávám. 

A tady je ten důvod mých nevolností. Vypadá sice jako návštěva z jiných světů, ale je to lidské mládě ve vývinu a než se dopeče, oči se mu (snad) posunou kam patří, nos se vytvaruje, tělo natáhne a zesílí a zkrátka, bude nás zase o něco víc. 

Máme hlavně radost. Velkou. Pak máme taky samozřejmě strach, jednak z bezprostřední budoucnosti, protože konec těhotenství s holčičkami byl (jemně řečeno) suboptimální a opakování podobného scénáře bychom se raději vyhnuli. Taky samozřejmě nevíme, jak to všechno budeme zvládat, jestli se z toho - jak nám dobré duše prorokují - nezblázníme a vůbec. Zkrátka přehoupli jsme se ze socialisticky zavedených a společensky přijatelných dvou dětí do kategorie velkých rodin, na které se kde kdo může dívat spatra a ťukat si na čelo. Jak to v upřímném údivu vyjádřil můj šéf: "Dvě děti nestačí???? Tos' mě teda překvapila!". 

Nestačí, no. Ne že bychom toho neměli někdy (často) dost tak, jak to je. Ale dát život a vychovat člověka od okamžiku, kdy ho poprvé sevřete v náručí (a divíte se, kde se ve vaší pohledné až atraktivní rodině vzala tahle svraštělá opička) do okamžiku, kdy ho vyšlete na vlastní cestu a už se jen zpovzdálí modlíte, aby se ty tisíce hodin dřiny a odříkání při výchově někde odrazily a mohli jste být na své dítě - teď už nejkrásnější a nejúžasnější na světě - pyšní, to mi přijde hluboký, smysluplný poslání, kterému stojí za to leccos obětovat. I fyzické pohodlí, i noční spánek, i cestovatelské sny (alespoň na čas), i finanční bezstarostnost. 

A nebo jsme prostě blázni. 

Tak jako tak, koncem května nás bude, dá-li Bůh, víc a tento blog se asi stane ještě nárazovějším (pokud nezačnu přispívat v šílené hodiny mezi nočním kojením a přebalováním). Uvidíme!

Milá Bětuško,

v červnu jsi oslavila dva roky a mám pocit, že jsi čím dál tím kouzelnější. Jsi neskutečná, veselá, vynalézavá, hravá, máš dobrodružnou povahu a tělesnou zdatností si nezadáš s dětmi o rok staršími.

Umíš krásně běhat, skákat na trampolíně, šplhat po žebříku, uděláš hravě kotrmelec a v rukou máš takovou sílu, že mě to vždycky překvapí. Všechno chceš vidět, vědět, vyzkoušet, všeho se zúčastnit. Moc ráda pomáháš s domácími pracemi, luxuješ, dáváš prádlo do pračky, pomáháš vařit. Všude je tě plno a každý si tě na první pohled zamiluje.

Přitom ale nesmírně potřebuješ pevný, známý prostor, své hranice, ve kterých můžeš bezpečně řádit. V novém prostředí se zpočátku držíš hodně zpátky, trvá ti chvíli, než si zvykneš. Když jsme s tebou začali chodit plavat, první hodinu jsi ani nechtěla do vody, nakonec jsi svolila jen k tomu, že budeš tatínkovi sedět na klíně v brouzdališti. Po několika lekcích už jsi byla sebevědomá, krásně skákala do vody a nakonec ses i potápěla. A stejné to je v každém novém prostředí, než začneš vypouštět svou obvyklou vlnu energie, potřebuješ si opatrně osahat prostor.

Jsme s tatínkem moc pyšní na to, jak jsi šikovná, jak snadno ses těsně po druhém roce zbavila plen, začala jsi spávat v postýlce pro větší děti a teď už dokonce i bez dudlíku. Za každý pokrok jsme nesmírně vděční a radujeme se z něj. S tebou to ani nejde jinak, šíříš kolem sebe veselou náladu a štěstí.

Máš moc ráda systém a pořádek a často se mi stane, že mě napomínáš, abych si vzala boty, nebo si něco uklidila tam, kam to patří. Budu se ještě muset hodně učit, abych tě svým neorganizovaným životním stylem moc neničila.

Oblíbila sis knížky, ve kterých tě nejvíc zajímají bagry, auta, jeřáby a traktory. Dlouho také bylo tvou nejoblíbenější hračkou Lego. Zkrátka, vyrůstal by z tebe moc prima chlapeček, nebýt tvé záliby v parádění, sponečkách, culíčcích, korálkách a nadšeném shlížení se v zrcadle, když tě podle tvých pokynů ozdobím. Dívám se, jak se na sebe spokojeně směješ, jak se sama sobě líbíš, a modlím se, aby ti to vydrželo. Abys vždycky věděla, že opravdu jsi nádherná, úžasná, jedinečná, že máš nesmírnou cenu.

Moc tě s tatínkem milujeme a nemůžeme se dočkat dalších let, co všechno s tebou ještě zažijeme!

Uspávanky

I přes své omezené hudební nadání se snažím s holčičkama hodně zpívat. Maruška lásku k hudbě zřejmě zdědila (překvapivě) po mě - jen doufám, že k ní do kombinace nezdědila i neschopnost udržet čistý tón. Bětuška občas ráda poslouchá a jinak naše zpívánky spíš toleruje, než že by ji uváděly do hudební extáze. Uspávanky si tedy před spaním vybírá Maruška a já si připadám trochu jako juke-box.

Náš uspávací repertoár je ovšem poněkud nestandardní, což je dané především mou nechutí zpívat stále dokola Hají-belí a Hajajaja, Kuba, Lenka, máma a ještě kdosi další. Momentálně u nás tedy vedou tyto hity:

1. Páp. Přeloženo „pán“, celým jménem Starej pán. Nádherný jazz od Skoumala a jedna z nejoblíbenějších písniček, které jsme zpívávali v noci (a nad ránem) u ohně s kytarou na botanických výpravách, když jsem ještě byla mladá, bezdětná a toulala se po světě. Starej pán má pro děti výhodu, že je hudebně skvělý, rychlostí uspávací a pravidelně se v něm vyskytuje pes. No neberte to.

2. Teta. Momentálně Maruščina nejoblíbenější uspávací píseň, zřejmě proto, že holky mají tet hned několik a všechny jsou oblíbené. Tety jsou vlastně v této písničce od Suchého hned tři. Pro účely uspávání zpívám písničku asi o třetinu pomaleji a snažím se tím zakrýt skutečnost, že je to vlastně vypalovačka.

3. Táta. Písnička, kterou nám kdysi, hodně dávno, zpívával náš kamarád Šimon u klavíru při četných návštěvách u něj na husitské faře. Čas plynul, Šimon si (postupně) pořídil ženu a osm dětí. A tak jinteď zpívám svých dětem já. Je to jediná písnička, při jejímž zpěvu bezpečně poznám, jestli Maruška už spí. Když je totiž vzhůru, přidává se ke zpěvu refrénu docela roztomilým popěvkem "taťooo-ooo-ooo".

4. Dost dlouho jsme zpívali i písničku Velmi nesmělá od Jablkoně. Její výhodou je, že je dlouhá, melodická a opakovaně se v ní vyskytují motorky, auta a tramvaje, čímž je zajímavá i pro Bětušku.

Poslední dobou se snažím náš repertoár trochu přiblížit běžné představě o dětských písničkách, takže zavádím (pro nás) neoposlouchanou ukolébavku od Skoumala, zatím ale v konkurenci spíše zaostává.

Kromě těchto idylických písní mám v repertoáru ovšem i písně výhružné, které nasazuji jako obrannou zbraň v okamžicích, kdy mi holčičky skáčou po hlavě a všelijak jinak mi dávají najevo, že tu výchovu moc nezvládám. Například tato roztomilá písnička o dědečkovi: 

Nebo Hutkova verze středověkého popěvku: 

Naštěstí si z toho zatím nic nedělají, ale budu toho muset už brzo nechat, protože hrozí, že Maruška pochopí, o co v písni jde, a bude z toho mít trauma. Ona má totiž trauma i z Krtečka, což je jeden z důvodů, proč se v podstatě nedívají na televizi (ale o tom zase jindy)...

A jak jsme se měli, aneb X/52 - 25/52

Od dubna sbírám fotky zásadních okamžiků s holkama, ale nestíhám je průběžně zveřejňovat. Takže tady aspoň stručný průřez posledními měsíci.

V dubnu mě naprosto nadchlo, že už holky chtějí pomáhat s pečením perníků, chvíli u toho vydrží a dokonce i cíleně mydlí formičkami do těsta. V této souvislosti jsem na jaře začala prožívat, že nastává doba mateřství, na kterou jsem se opravdu těšila: doba společných výtvorů, společné činnosti, společné kreativity, věcí, u kterých se můžeme bavit všechny tři. Že je cílové skóre 10 dobrých perníčků a 25 zmetků na plech je mi šumák. Hlavně, že nás to baví.

.

Jaro, které nepřišlo, jsme využily k otužování a vycházkám v dešti. Holky jsou na ně vybavené dokonale, mě nepromokavý overal trochu chybí, ale co bych neudělala pro tu radost v kalužích.

Obzvlášť šarmantní byl výlet do deštivého a opuštěného westernového městečka. Zkraje náměstí obrovská hromada písku, kam se hrabe nějaké pískovišťátko před naším domem. V hromadě zely hluboké díry, sem tam zakopané hračky, bylo co objevovat a holky vypadaly trochu jako objevitelé Marsu ve skafandrech.

Ne že bychom se doma nudily. S Bětuškou to ani nejde, té nápady na různé nové a ještě nevyzkoušené kulišárny tryskají v hlavě jako islandské gejzíry. Tady například experiment hodnotící objem boxu na hračky a skladnost dvouletého dítěte. Závěrem lze konstatovat, že jsou navzájem kompatibilní. Ale ty hračky je předem nutné rozmetat po pokoji.

První nesmělé náznaky léta v polovině května jsme oslavily čachtáním v potoce. Docela mě překvapilo, jak dlouho holky v té ledárně vydržely. Určitě déle než já. 

Jak se máme a jak jsme slavili (část první)

Holčičkám se blíží druhé narozeniny. Protože tu babičku příští víkend nemáme, naplánovali jsme malou rodinnou oslavu už tento víkend. Příští týden bude velká garden party s přáteli, o které poreferuji odděleně (pokud ještě budu schopna!)

Poslední týdny byly náročné ve všech směrech. Úrazy a nemoci se u nás střídaly tak pravidelně a spravedlivě, že už za dobrý považujeme den, kdy je aspoň jedna z holek jakž takž v pohodě a koloběh uspávání-řvaní-braní léků-uspávání pořádáme jen v mono provedení. Protože se nerada nudím, měla jsem k tomu mimořádný pracovní zátah, překládala knížku a dělala na dalších projektech, takže nebyl čas na podřadné věci typu úklid, spánek, jídlo či blog. Na oslavu jsem se ale moc těšila a naplánovala si výrobu hned dvou dortů - vláčků z Bebe sušenek: pro každou z holek jeden. Bětuška vláčky miluje (ještě víc miluje bagry, ale moje téměř bezmezná mateřská láska lepení bagrů ze sušenek nepokrývá) a Maruška miluje, když má totéž, co Bětuška. Prostý plán poslepovat dva vláčky se začal komplikovat už v obchodě: mají kakaové a mléčné Bebe sušenky. A v hlavě se roztáčí kreativní soukolí. To znamená, že část by mohla z kakaových a část z bílých...a pokud možno u obou vláčků opačně...mašinka by mohla být z rolády, jedna ze světlé, jedna z tmavé...kolečka z piškotů, u světlých vagonků tmavých, u tmavých naopak ze světlých. Prostě jsem nakonec vyprojektovala dva inverzně provedené vláčky včetně cisterniček a potahu z bílé, respektive tmavé čokolády. Jak se mi to občas stává, nezdravě jsem se na ně upla. Když jsme v noci před oslavou ještě v 11 s mou obětavou sestrou plácaly rolády, začínala jsem mít strach, že se to nestihne a oslava tím pádem nebude stát za nic. V průběhu celé akce jsem rovněž učinila důležité zjištění: z bílé čokolády se nedá udělat poleva tím, že ji rozpustíte s tukem. Tuk se vyseparuje nahoře a "poleva" se srazí. A nezáleží to na teplotě. Věřte mi, zničila jsem tři stogramové tabulky, než jsem si tento fyzikální jev empiricky ověřila.

Nakonec jsem se tedy smířila s tím, že obě mašinky budou hnědé, hodinu před naplánovanou oslavou jsme polily poslední díly a vláčky zkompletovaly. Hurá, cítila jsem se (deset minut) jako kreativní matka a šla se trochu namalovat, aby se slavnostní hosté nevyděsili z kruhů pod očima, které mě ty vlaky stály. V tu chvíli zasáhl osud v podobě psa, který byl vláčky také nadšen. A to až do té míry, že se vplížil do pracovny, kde dílo tuhlo, vyhlédl si jednu z cisterniček (láskyplně potřenou čokoládou, ozdobenou barevným sypáním, vybavenou nárazníky z piškotů a ventily z lentilek) a velmi opatrně ji z vláčku vypreparoval a požil. Nezanechal u toho ani drobek. Cisterna se prostě vypařila a jeden z vláčků byl o vagónek kratší. 

Kupodivu mě taková rána do mého dokonalého plánu vrátila na zem, uvědomila jsem si, že o vlaky jde až ve druhé řadě, psa jsem po krátké meditaci nechala naživu, vagónky ožraného vlaku srazila k sobě a pevně věřila, že holky budou tak uchvácené z nákladu, že si nepoměru v počtu přívěsů ani nevšimnou. Což se také stalo.

Největší atrakce byly stejně svíčky. A gumoví medvídci, které holky dostaly poprvé. 

Mizerná fotka vláčku, který přežil

Mizerná fotka psem zkráceného vlaku

Bětuška si své dvě hodiny slávy užila, co to šlo.

Holky, kousek babičky, kousek prababičky a magnetické skládačky od Grimms, které sklidily velký úspěch.

Kočárky jsou hit. Bětuška s ním chtěla jít i spát. 

Vydařilo se skoro všechno, počasí, dort (alespoň torzo, které zbylo), dárky, ale hlavně mohly přijet obě prababičky, které holky mají. Na své narozeniny tak holky mohly dělat to, co jsem si pro ně přála - radovat se z dárků, obklopené milující rodinou. A vo tom to je...

O hodných doktorech

Minule jsem se tu radovala, že se nám při Maruščině úrazu na zubní pohotovosti v Brně chovali moc hezky. Tedy chovalY, byla tam mladá paní doktorka a starší sestřičky a všechny byly moc milé.

A taky bohužel byly úplně k ničemu.

V podstatě od nás vyfasovaly 90 korun za pohotovostní ošetření, Marušce mrkly do pusy, řekly, že se s tím nedá nic dělat a ať počkáme, až jí splaskne otok dásní (cca 14 dní) a pak vyhledáme dětského stomatologa, který bude poškozené zoubky sledovat. Jsem děvče dobře vychované a když mi autorita řekne, ať čekám, tak čekám.

Tak čekáme, čekáme a dásně nesplaskávají. Zoubky vpředu moc nečistíme, protože hodně krvácejí. Potom začnou krvácet i při spaní a otok se zhoršuje. To už mi přišlo divné, tak jsem 10 dní po úraze zašli k dospělácké zubařce, která nás okamžitě poslala do Brna na dětskou stomatologickou kliniku. V puse měla Maruška velký zánět, navíc bylo potřeba udělat rentgen a zhodnotit stav zubů. Ukázalo se, že na pohotovosti

- neudělali rentgen (což měli, bylo potřeba zhodnotit stav poškozených zoubků a zjistit, zda nebyly poškozeny také zárodky zubů trvalých
- nám neřekli, že má Maruška mít kašovitou stravu
- nás neinformovali o tom, že jí hrozí zánět a musíme zoubky velmi důkladně čistit. Od věci by bývalo nebylo ani preventivní nasazení antibiotik.

Nebo nám, kurník šopa, mohli aspoň říct: "My na to teď kašleme (nemáme čas, prostor, peníze, chuť), ale akutně si zajděte na dětskou stomatologii, ať jí ten rentgen zítra udělají a podle toho ji léčí. Navalte devadesát penízů a nazdar bazar".

Na dětské stomatologii u Sv. Anny jí udělaly rentgen. Zoubky prý jsou v pořádku, ale v puse velký zánět. Po troše handlování (obě jedničky a dvojky? Jen jedničky? Jednu jedničku a obě dvojky?) se přítomné lékařky rozhodly, že je okamžitě potřeba vytrhnout obě jedničky a jednu dvojku. Představovaly si to tak, že Marušku budu držet, oni jí opíchají dáseň a pak jí ty zoubky vytáhnou. Jinak se prý zánět nemá šanci zahojit.

Zazněla také moje oblíbená věta: "Je ještě malá, nebude si to pamatovat". Takovým blbostem, prosím vás, nikdy nevěřte. Moje šestiměsíční miminko si doktory a sestřičky pamatovalo jako strůjce bolesti přes půl roku. Samotu a opuštění z JIP (a matku, která mu nepomohla, ačkoli u toho byla) si v sobě neslo ještě mnohem déle.

Naštěstí a díky Bohu už mám z Maruščina raného dětství bolestnou zkušenost nevěřit lékařům a nenechat jí ubližovat, dokud si nejsem 100% jistá, že je to nutné. Zákrok jsem na místě odmítla, podepsala revers a v autě se potom sesypala, protože zpochybňovat autority a být problémová matka, to prostě není moje silná stránka.

Chápala jsem, že zoubky se budou muset vytáhnout (a že mi pak dítě bude šišlat, nebude moct jíst a ve třech letech bude muset dostat protézku). Jen jsem chtěla, aby jí to udělali někde, kde jsou vybavení na děti. Rajský plyn. Částečná narkóza. Barevné zdi. Hračky. Milé chování. Minimalizace traumatu. Možná vás to překvapí, ale na dětské stomatologické klinice nic takového nenabídli.

Kromě doktorů, kterým je jedno, kolik zubů vašemu dítěti vytáhnou, a jak to na ně bude působit, naštěstí existují i jiní. Doktoři, kterým jde o co nejlepší a nejšetrnější léčbu. Kteří dokážou natáhnout svůj už tak nabitý rozvrh a do telefonu zcela neznámým vyděšeným rodičům se dvěma řvoucími dětmi říct: "Přijeďte hned. Rád se na ni podívám". Kteří vyděšené dítě pohladí, ukážou mu obří plyšovou opici, velkým kartáčkem mu na opici ukáží, co budou dělat....Ten náš se jmenoval Pavel Lukl. A rozhodně doporučil zoubky zatím netrhat.

Po čtrnácti dnech užívání antibiotik a pečlivého čištění velmi zanedbaného zánětu je jisté, že dvojky i jedna jednička jsou v pořádku. O druhé jedničce to zatím nevíme jistě, ale i kdyby se nakonec musela trhat, aspoň nemáme strach ze zákroku a víme, že bude tak šetrný, jak to jde.

Některé věci, kterými si projdete, začnou dávat smysl až o mnoho let později. Mě teď začalo dávat smysl, proč jsem se těsně po narození Marušky musela naučit nedůvěřovat slepě doktorům a tvrdě vyžadovat odpovědi i čas na rozmyšlenou. Nebýt toho, je dnes Maruška o tři přední zuby chudší a velké trauma "bohatší".

Takže závěr...pokud se v ordinaci lékaře se svým dítětem dostanete do situace, která vás zaskočí, bojujte o čas. Pokud to není extra akutní, odmítněte. Požádejte o druhý názor. Nebo o třetí. I kdybyste se nakonec smyčkou dostali k první variantě, alespoň budete vědět, že to jinak nešlo. A v nejlepším případě můžete dítěti (i sobě) ušetřit hodně bolesti.

Na prvního máje...

...jsme si naplánovali pěkný den. Měla jsem trochu práce, plánovala si pracovní dopoledne a odpolední rodinný výlet do arboreta, pohodu a klid.

A takhle to nakonec dopadlo:

Zatím poslední a nejhorší z mnoha Maruščiných pádů a úrazů. Je to náš otloukánek, na pohotovosti jsme vypadali jako tyrani, protože jsme nevěděli jistě, jestli tu bouli na čele má z dneška, nebo je to jedna ze starších. Ne že by snad byla nějaký kaskadér...jen se pokouší napodobovat Bětušku, která všude leze, všude běhá a na odrážedle řádí jako šílenec. Jenže Bětuška na to má svaly....a Maruška ne. Takže i když toho Maruška nakonec nepředvede ani polovinu toho, co její sestřička, často skončí s úrazem (Bětuli se nestane nikdy nic).

Tentokrát to opravdu stálo za to - narazila při jízdě na odrážedle na terénní nerovnost, přední kolo se zastavilo a Maruška držící řídítka přeletěla obličejem přímo na asfalt. Tržná rána na bradě (spravila ji naštěstí mašlička), boule na čele...a čtyři přední zuby zaražené zpátky do dásně. Ten krvavý úsměv bez zubů si budu pamatovat dlouho.

Takže místo arboreta jsme si udělali kolečko v okresním špitále: pohotovost, RTG, chirurgie...potom hurá domů pro Bětušku (zatím ji hlídala babička) a směr Brno, zubní pohotovost. Kdybyste ji někdy nedej Bůh potřebovali, je na Ponávce v úrazovce. Průchod dvorem a vzhled budovy zvenku poměrně přesně vystihují východoevropskou nemocnici, jak si ji asi představují turisté ze západu v noční můře: všechno oprýskané, špinavé, šedivé, chybí už jen houfy krys prohánějící se v popelnicích (ty zase mají v Motole, kdybyste o ně moc stáli)... Uvnitř ale andělská doktorka (proč už se dostávám do věku, kdy i doktorky začínají být mladší než moje bývalé "holčičky" ze skautu?) a úžasné babičkovské sestřičky. Jednak mě uklidnily tím, že se s tím dnes nebude nic dělat (není totiž co), jednak i na Marušku byly moc hodné, takže jsme to zvládly bez dalšího hysterického pláče, kterého už ten den bylo opravdu dost.

Nezbývá, než čekat, jestli zoubky přežijí - je možné, že zase vyrostou a bude vše v pořádku. Možné (a asi pravděpodobnější) je i to, že zčernají nebo se budou drolit a budou je muset vytrhnout. To se uvidí. Zatím jsme rádi, že se nestalo nic horšího, a přehodnocujeme náš plán nadělit holkám v červnu cykloodrážedla...

Maruška potom dostala naordinovanou zmrzlinu, nikdy nic takového neměla (protože jsme rodiče drsňáci a podobné radosti holkám zatím odpíráme), a když už jsme byli všichni neplánovaně v Brně, zajeli jsme do Olympie pro sandálky a holky tam povozily houpacím autobusem (z toho zase spadla Bětuška, aby to bylo spravedlivé). Takže i ten výlet nakonec byl, i když trochu jiný, než jsme si původně představovali.

Teď máme doma holčičku, která šišlá, bojí ji pusa, má potíže pít mlíko z flašky a dudlík nemůže dudat vůbec. Díky Bohu, že je to "jen" tohle. Pusa se zahojí a pokud budou muset zoubky ven, bude z ní tak roztomilá upírka, že s ní budou muset natočit nový díl Twilight ságy (fujtajkls).

Milá Bětuško,

už od vánoc ti dlužím dopis. Já vím, je to dlouho, jenže o tobě se toho dá napsat tolik a já si tolik chtěla nechat dostatek času na tvůj dopis, až jsem zjistila, že tolik času prostě nemám, a jestli ti chci něco naspat, musím začít hend. Zkusím ti napsat aspoň něco o tom, jaká jsi, a

Hlavně ses naučila chodit. Podnikla jsi to stejně, jako děláš všechno ostatní -.naplno. Ve třinácti měsících ses naučila sama si stoupnout v prostoru, o týden později jsi udělala první krůčky a za další týden ses rozhodla, že už budeš jenom chodit. Nešlo ti to, pořád jsi padala, ale vždycky sis zase stoupla, nevrátila ses k lezení po čtyřech. Až jsi to dokázala. Kdybych měla tvou vytrvalost, už jsem se dávno naučila pět cizích jazyků nebo běhat maraton.

Zároveň ses naučila sama vylézt na skluzavku, sednout si tam a sjet dolů. To tě tak okouzlilo, že ses nového způsobu pohybu nemohla nabažit. Ten den jsi běhala kolem skluzavky, lezla nahoru a sjížděla dolů jako malé perpetuum mobile. K neutahání!

Poslední dobou jsi přišla i na chuť knížkám, ovšem jejich prohlížení pojímáš s vervou sobě vlastní. Najdeš si svou oblíbenou knížku (před Vánoci to byl Lada dětem), vyšplháš se mě nebo tátovi na klín a potom začneš rychlostí blesku listovat (na prohlédnutí obrázku si necháváš asi tak dvě nanosekundy) a zase rychle (škub sem, škub tam) listuješ dál, dokud není kniha u konce. Pak se ještě pokusíš rozlepit poslední stránku, jestli se v ní náhodou neskrývá poklad, a jedeš zase od začátku. Řeknu ti, že to docela stresující záležitost!

A jaká ještě jsi? Samozřejmě - úžasná! Smíšek a extrovert, všude je tě plno a všem a všude dáváš najevo, jak se zrovna cítíš. Ráno vstáváš brzy a hned jsi připravená k nějaké lotrovině, vymýšlíš neuvěřitelné věci. Jezdíš po domě se židličkou, nočník nosíš na hlavě, zkoušíš, kam všude se dají strčit prsty (a občas toho potom lituješ). Jsi prostě odvážný objevitel - ovšem jenom ve svých pevně stanovených hranicích. Na cizí prostředí si musíš napřed zvyknout. V bazénu ses poprvé bála, táta tě musel celou dobu chovat. Na zem jsi nechtěla ani za nic a do vody už vůbec ne. Pak jsme to zkusili ještě párkrát a dneska už (i díky kurzu) potápíš. Stejně jsi reagovala i na solnou jeskyni nebo na hernu. Napřed se potřebuješ ubezpečit, že ti v neznámém prostředí nehrozí žádné nebezpečí, že jsem tam s tebou - a pak to rozehraješ naplno. Když tě vezmu k někomu na kratší návštěvu, vyvoláváš v nich mylný dojem, že jsi klidná maminčina holčička, protože zatímco se Maruška plazí okolo, ty visíš celou dobu na mě. To by se návštěvy divily, kdyby tě pak viděly večer v pokojíčku běhat dokolečka, hop na skluzavku, hop dolů, za postel, před postel, pod stůl, a u toho slyšely bojové skřeky, kterými svoje akrobacie provázíš.

Vždycky mě dokážeš rozesmát, být s tebou je prostě radost. Jsi prostě naše číslo,  náš smíšek, náš objevitel. Naše Bětuška. A my tě moc, moc milujeme.

Pusu

máma

Tady chvíle velkého soustředění, kdy přemýšlíš, jak nejlíp bez pomoci sjet z velké skluzavky u mateřské školky.

Velikonoce

Když jsem byla malá, Velikonoce jsme moc neslavili. Socialistické dětství na sídlišti tomuto svátku příliš nepřálo. Tady na vesnici, kde už 6 let žijeme, mají ale Velikonoce zakořeněnou křesťanskou tradici, ke které se teď s radostí hlásíme i my (nikoli tedy pečením desítek druhů cukroví, spíše jaksi, ehm, v duchu a v Duchu).

Letos jsme si počasí navzdory užili i výlety. V sobotu jsme vyrazili na Bouzov, náš oblíbený hrad. Prohlídka holky moc nebavila, ale jinak si výlet užily náramně, včetně ježdění po prázdném parkovišti na odrážedlech. Není divu, že je pak při četbě v autě přemohl spánek. Stalo by se mi to taky, kdybych neřídila.

V neděli sněžilo, jako by se nechumelilo, tak jsme využili toho, že jsme po třech měsících všichni zdraví, a zašli do lázní. Nebyli jsme tam od natáčecí lekce našeho plaveckého kurzu někdy na podzim. Marušce ta třímesíční pauza pomohla, mám dojem, že byla ve vodě uvolněnější a klidnější. Bětušku jako vždycky trápilo cizí prostředí a trvalo jí déle, než se uklidnila a začala si vodu užívat, nakonec ale v brouzdališti taky pěkně řádila. Doma usnuly už v šest večer, jako když je do vody...tedy...z vody vyloví.

V pondělí jsme natruc sněhu vyrazili do ZOO. Není tam sice k vidění moc zvířat, ale holky jsou ještě ve věku, kdy jim k obrovskému zážitku stačí vidět za plotem psa, takže úspěch by byl zaručen, i kdyby v ZOO nechali otevřený jen jeden pavilón. Počasí bylo vskutku velikonoční, k autu, které bylo zaparkované dole ve vsi, jsme holky odvezli na bobech. V Brně (k Bětuščinu velkému smutku) tolik sněhu nebylo, takže místo bobů nastoupily golfky. Akci jsme zahájili obědem takřka v tygřím výběhu, holky byly uchvácené. Mít doma za oknem tygra, možná bych tu a tam měla i deset minut klidu, když by ho sledovaly a dávaly mu přes sklo pusinky. Bětuška pak měla celoživotní zážitek z jízdy elektrovláčkem. Vlaky poslední dobou miluje, až se trochu oteplí, chci jí dopřát jízdu opravdovým exemplářem. Takhle asi chudák moc nepobrala, proč jí tvrdíme, že ten tichý nehlučný elektrovlak dělá "š-š-š-hů". Unešená ale byla i tak.

8-11/52

8/52 Kešky
Na konci února se vrátila zima a s ní otázka co podniknout s dětmi. Bobování nás baví jen chvíli a odpoledne bez pořádného vyvenčení jsou dlouhá. Odlovili jsme tedy aspoň při odpoledních výletech několik keší. Holky z toho ještě nemají rozum, pro ně je vycházka jako vycházka, ale pro nás je to aspoň nějaké zpestření a navíc se vypravíme na cíle, kam bych se jinak nepodívali. M. ze začátku trochu brblal, že ho to moc nebaví, ale když obě první keše našel dřív než já, probudila se v něm soutěživost a přišel lovení na chuť. Zde dokumentační snímek odlovu keše u větrného mlýna na Kořenci za stížených terénních podmínek.

9/52 Stoleček
Holky rostou. Nevyužívanou ohrádku v přízemí nahradil o vánocích stromeček a uprázdněný prostor po stromečku jsme postupně zabydleli prvním holčičím stolečkem se dvěma židlemi. Mám v plánu postupné zútulňování tohoto koutku, fotky budou následovat, až bude hotovo - zatím jen holky u stolku, jak si šťastně malují (rozuměj: žvýkají voskovky, hází je na zem, lámou a čmárají s nimi po zdech. Idyla.).

10/52 Synchronizovaně
Ve dvou prostě lépe chutná - a v 5.15 se prostě ideálně vstává.

11/52 Obecní karneval
Jak jsme se jednou rozkarnevalovali, nevíme, kdy přestat. Obecní karneval se vyznačoval velmi narvaným sálem (bohužel) a nafukovacími balonky (bohudík). S těmi se Maruška poté, co většina účastníků už odešla domů, na parketu hodně vyřádila. Bětuška nakonec taky překonala svůj odpor k neznámému prostředí a pomáhala Marušce lovit balonky po čtyřech - aby to byla větší zábava. Vědět to dopředu, přišli jsme rovnou jen na ten konec.

Jarní úklid

Po měsíci se vracím k blogu, zdá se, že delší přestávky jsou tu a tam nevyhnutelné. Posledních několik týdnů bylo, mírně řečeno, hektických, ale přineslo do našeho života několik změn, které, jak doufám, pomůžou zachovat všeobecnou spokojenost i duševní zdraví celé rodiny.

Nějakou dobu už se to totiž ve mě střádalo. Dlouho to nechtělo ven a jen to tak trochu nesměle pípalo někde v zadních mozkových lalocích a nakonec se to provalilo, až když se mi začínalo ozývat i zdraví. Musela jsem si přiznat, že nezvládám pečovat o holky, k tomu pracovat v podstatě  na plný úvazek (především po nocích), nacházet si čas na pro sebe a svůj duchovní růst, vařit a péct a ještě udržovat v pořádku domácnost. Nejvíc to tedy odnášela ta domácnost. A opravdu nemluvím o miniaturních smítkách někde pod postelí - naše "smítka" už se pomalu pod postel nevlezla a začínala se volně přelévat na balkón, za balkónu na zahradu a nechat to ještě chvíli tak, asi by na nás obec musela povolat jednotku pro boj s nebezpečnými látkami.

Základní větší úklid jsme svépomocí zvládli, ale opět jen za cenu ještě větší únavy a na úkor jiných věcí, kterým bych se věnovala raději. Chtělo to tedy dlouhodobější řešení. Trocha chladnokrevné analýzy odhalila, ve kterých rolích jsem a kde naopak nejsem (nebo nechci být) zastupitelná. Jako matku mě nikdo nenahradí a tato role je pro mě jednou z životních priorit, takže čas strávený s holkama omezovat nechci (i kdybych měla možnost). Pracovně můžu mírně ubrat, ale ne v řádu desítek hodin za týden, pokud chceme zůstat finančně jakž takž v klidu. Vnitřní čas pro sebe je pro můj duchovní, duševní i fyzický prospěch nesmírně důležitý a v současné situaci si ho potřebuju spíš nacházet, než ho omezovat. Bylo tedy nasnadě, že pokud vůbec můžu a dokážu něco ze svých povinností delegovat, bude to úklid a běžná údržba domácnosti.

Závěr sice logický, ale poněkud bolestný. Představa, že bych si měla do vlastní domácnosti pustit někoho, kdo to tady trochu pozvedne a bude vykonávat činnosti, které bych zvládla sama, kdybych byla co k čemu, mě trochu zaskočila. Kostky jsme ale vrhli a jednoho úterního dopoledne se k nám dostavila dvojčlenná úklidová četa, aby s pomocí hrubé síly, dvou parních čističů a asi tak čtyř tun čisticích prostředků umyla okna, přes která už prostě nebylo vidět ven.

Abych nemusela být přítomna jejich upřímnému děsu nad tím, jak někdo může v takové domácnosti bydlet (ne že by něco daly najevo, ale nedokážu si představit, že by se nezděsily), popadla jsem obě děti a šla na zahradu řezat vrbu na velikonoční výzdobu. A zatímco jsem Marušce odebírala nůž a zachraňovala Bětušku před pádem do studny, nějak se to ve mě zlomilo a uvědomila jsem si, že se mi to vlastně líbí. Trávím čas s dětmi, připravuju se velikonoční výzdobu a moje okna se zatím myjou! Geniální! Ještě by mohly natřít ty židle a vyčistit spáry mezi dlaždičkama v koupelně a vyžehlit tu horu prádla a....nemohly by se sem ty paní tak na měsíc přestěhovat???

Dvojčlenné družstvo zdolávalo našich 12 oken a balkón celé dopoledne, ale výsledek mě uchvátil. Sama bych to ošudlala nepochybně rychleji, ale rozhodně bych u toho neprováděla takové akce jako vyrýpávání špíny mezi sklem a rámem okna, čištění radiátoru horkou párou nebo odstraňování cákanců od laku z vnitřní části oken. Navíc tu od té doby, co jsou okna umytá, máme záhadně víc světla. Vstřícné chování obou paní byl už jen příjemný bonus, takže jsme hned jednu z nich omámila a domluvily jsme se, že mi sem bude chodit pomáhat pravidelně. A já zatím natřu ty židle. Nebo vyžehlím tu horu prádla...a nebo že bych zkusila něco, co už jsem dlouho neudělala?

7/52

7/52: Lišky podšité

Máme za sebou první karneval. Vymýšlení masek mě ohromně bavilo. Nejprve jsem prosazovala, že si pořídíme pistole, kožené kalhoty a lasa a půjdeme všechny tři za hlavní hrdiny klasického westernu "Hodný, zlý a ošklivý" - kdo je kdo ponechávám na vaší fantazii. Jenže představa Bětky s pistolí mě straší ve snech ještě dnes. Další podvratný návrh byl přestrojit holky za protagonisty americké komedie "Blbý a blbější". Jenže bych si musela vybírat, kterou přestrojím za "blbějšího", a nechci jim působit trauma přidělením takových životních rolí. Napadlo mě taky obléct se za matku vlčici a nechat holky, aby ztvárnily zakladatele Říma Romula a Rema, jenže to bych je musela obě ještě kojit a nechtělo se mi trávit celý karneval s obnaženou hrudí.

Další  návrhy, které se nechávám v záloze na příští rok:

Itchy a Scratchy

Milli Vanilli

Ben and Jerry

Superman a Lois Laneová

Laurel a Hardy

Nakonec mi ale přišlo moc složité shánět jim motorovou pilu, kožené oblečky, nejlepší americkou zmrzlinu, supermaní obleček i buřinky, a tak jsme se vydaly konformní cestou. Holkám jsem koupila jednoduché liščí overálky, které u nich slavily velký úspěch. Zejména se jim líbily ocásky. Pak už to chtělo jen tužku na obočí a šlo se na věc!

4-6/52

4/52 Domanínci

Po lednových horách jsme strávili skoro dva týdny doma. Všichni zúčastnění jsme si totiž domů jako suvenýr přivezli střevní virózu, takže napřed jsem byla na odpis já, potom M. Mezi pravidelnými exkurzemi na záchod a horečkováním probíhaly žhavé telefonáty s kamarády na toma kdo už to chytl a koho to ještě čeká ("Tak už to máme taky!!!") - nakonec se ukázalo, že kromě našich holek onemocněli některou formou virózy úplně všichni účastníci zájezdu, jak děti, tak dospělí. My jsme doma navíc nakazili i maminku a neteř, F. zase celou nadaci, byla to prostě nějaká potvora strašně nakažlivá. Soukromě mám teorii, že to byly rotaviry, protože holky jsem nechala na rotaviry očkovat, takže by to jejich záhadnou imunity vůči všeobecné zkáze vysvětlovalo...nebo jsme prostě měli štěstí!

Když jsme tedy byli doma, aspoň jsme si hráli s nočníky. Holky mají nočníky moc rády, zjevně je to příjemné posezení - jen tam nechodí na záchod, to zase ne, za tím účelem byly přece vynalezené plínky! Naštěstí nemám v tomto směru žádné ambice a narozdíl od našich maminek a babiček si nemyslím, že by "byl nejvyšší čas": víc to začneme zkoušet až v létě, holkám budou dva roky a budou lítat bez plen. Zatím jsem hlavně já líná pořád jim ty látkovky sundávat, takže trénujeme "nasucho" :)

5/52 Jaro?

Dobře, naladit se jarní náladou hned první týden v únoru není možná úplně nejchytřejší, ale sluníčko nádherně svítilo, holkám to bez boření se do sněhu taky po venku šlapalo mnohem líp a já se začala těšit, že už schováme boby a vytáhneme místo nich trojkolky... Na fotce holky pózují na jedné z krátkých vycházek do lesa, který navzdory mému přemlouvání pořád ještě spí a spí.

Neřád jeden.

6/52 Pa-pá!

Ráda pozoruju, jak si holky začínají hrát složitější hry. Už dávno to není jen mlácení do chřestících hraček nebo navlékání kroužků na tyč: dokážou stavět věže z lega, kutálet si balonem a tancovat "Kolo, kolo mlýnský". Nejvíc měla baví pozorovat, jak rozvíjí fantazijní hry - hry na "jako" . Nejraději si hrají na to, že odchází (nebo odjíždí - asi mají toulavý boty po mámě!). Hra na Pa-pá má mnoho podob: nejjednodušší varianta spočívá v tom, že holky v pokoji nasednou na odrážedla a začnou mi srdceryvně mávat, jako kdyby odjížděly na několik týdnů.

Sofistikovanější varianta spočívá v oblékání - holky někde najdou kus oblečení, hned si ho zkouší obléct a následně v něm "odchází". Na fotce odněkud vytáhly jarní bekovky, které jim nikdy na hlavách pořádně neseděly - a najednou mi přišlo, že jim děsně sluší :)

3/52 Hory!

Už to vypadalo, že se nevypravíme, nebudeme mít čím přijet, sesypeme se a vzdáme to, ale nakonec jsme si užili krásný týden na horách. Holky dostaly boby s opěrkou pro záda (nepřevrací se při každém prudším škubnutí tažným provazem) a po krátkém seznamování si je docela oblíbily. Vzhledem k velké zimě se ale většina zábavy odehrávala vevnitř. A dva menší apartmány v sestavě sedm dospělých plus šest dětí byly zárukou hromady legrace (a křiku, ječení, výskání a řevu, což jde u dětí s legrací jaksi ruku v ruce). Příště si přibalíme špunty do uší a vyšší dávky Fenistylu na noc pro holky, nebo něčeho tvrdšího pro nás.

1-2/52/2013

Nový rok, nový pokus zachytit život naší rodiny a vyrůstání holčiček v alespoň jedné fotografii týdně. Sisyfovská  práce, když uvážím, že jednu slušnou nerozmazanou fotografii Bětušky k Dopisu Bětušce už marně lovím měsíc, ale za pokus to stojí. Loni se mi podařilo zachytit o něco víc než polovinu týdnů, což není moc, ale zase je to o dost víc, než kdybych se o nic nesnažila. Uvidíme, jaké bude skóre letos.

Začneme tradičně se zpožděním, taky milujete pozdní nástupy?

1/52

První lednový týden jsme měli malé rodinné volno, byli jsme všichni spolu doma a užívali si posvátečního klidu. Dvakrát jsme využili jeden z vánočních dárků, poukaz do solné jeskyně. Při první návštěvě dostala Bětuška mírný hysterický záchvat, rozhodně odmítala šlapat do toho divného bílého sypacího čehosi, natož se toho dotknout holou rukou. Zatímco jsme ji uklidňovali, Maruška si spokojeně vytvářela solné bábovičky a slanýma ručičkama si šudlila oči, čímž zavdávala důvod k další vlně utěšování. Obě se ale rychle adaptovaly a při druhé návštěvě už i Bětuška v soli řádila jako profík. A my s M. jsme utrhli téměř deset minut nerušeného ležení v lehátku. Neberte to, za ty prachy.

2/52

Druhý lednový týden byl dost náročný, kromě šíleného pracovního vypětí se nesl v duchu shánění nového auta (více ZDE) a doufání, že bude v čem a jak vyrazit na dlouho plánované hory. O jednání brněnského autobazaru AAA mohu říci snad jen jednu pozitivní věc - v čekací hale mají dětský koutek a nevadí jim ani ratolesti pobíhající všude kolem,  výskající radostí a ošmatlávající vystavená naleštěná vozidla. Ono taky co asi tak mají ty děti dělat, když vám i přezutí auta trvá tři hodiny, pánové?

Citrónek

V prosinci jsem si tu stěžovala, jak se mi poslední dobou nedařilo, respektive dařilo přicházet o peníze a dostávat se do různých nepříjemností. To jsem ještě netušila, že nás hned po svátcích vypeče náš ford fůžn, kterého jsem měla dost v oblibě. Samozřejmě si, jak tomu tak bývá, vybral k zadření motoru deštivou noc, kterou jsme se vraceli domů s ne dvěma, ale hned třemi dětmi na palubě. Dvě z nich už měly dávno spát a vřískaly už před tím, než jsme je donutily čekat na náhradní odvoz, přesedat v dešti a tísnit se v autě, kam se tři autosedačky vešly jen systémem fyzikální komprese, který bych před jejich výrobcem demonstrovala jen nerada.

Auto nepojízdné, cena opravy přesahující prodejní cenu vozu, dvě malé děti a život na vesnici, kde jste na automobilové spojení s prací (a vlastně téměř čímkoli lékaři počínaje a obchodem konče) naprosto odkázaní. A za týden plánovaná dovolená na horách, kam jsme slíbili odvézt nejen sebe, ale i autaprosté kamarády. Podívali jsme se proto nemilosrdné pravdě do očí a rozhodli se pořídit auto větší, nepříliš ojeté, nejlépe co nejlepší a nejnovější a přitom, pochopitelně, nepříliš drahé. A to do týdne.

Následovala komedie jménem Dva intelektuálové vybírají automobil. Já do té doby rozlišovala auta na menší a větší, z nichž některá byla docela pěkná, některá ani ne, a pár jich bylo vyloženě fujtajbláckých. Tím moje rozlišovací schopnost končila (pokud nepočítám barvu karosérie, kde rozlišuji i takové odstíny, jako je "mořská šedotyrkysová" a "starorůžově bordó", které podle mého muže neexistují). M. jako muž na tom byl s technickými znalostmi přeci jen o něco líp, ale i on byl při zjišťování, kterým směrem by se měl náš výběr ubírat, odkázán na internetové diskuze, recenze, reklamy, fóra a propagační materiály. Jelikož jsme lidé, jak psává Neff, Ynteligentní, probírali jsme všechno velmi podrobně a zodpovědně, až se nám z toho zavařil mozek a zhnusil počítač. Následovala fáze divokého žonglování s převody peněz ze spoření a kont, kupení a rozdělování, hádání s autobazaram, dalšího přeskupování hotovosti, vděčného přijímání pomoci od kamarádů a posledního rozhodování, jestli do toho opravdu jít.

A výsledek, pořízený vskutku v potu tváře, nám, díky Bohu, parkuje na dvoře. V rodokmenu má sice napsáno Citroen Picasso Grand a jeho rodnou řečí je francouzština, ale říkáme mu Citrónek. A máme ho rádi, hlavně proto, že se do něj alternativně vejde buď téměř nesložený kočár na dvojčata, nebo třetí řada sedaček, kterou se promění v improvizovaný minibus.

Tady parkuje ještě v bazaru, ale u nás doma je mu mnohem líp!

(Teď jen, abych se nezapomněla a nepokusila se ho někdy nakrmit benzínem).