A takhle to nakonec dopadlo:
Zatím poslední a nejhorší z mnoha Maruščiných pádů a úrazů. Je to náš otloukánek, na pohotovosti jsme vypadali jako tyrani, protože jsme nevěděli jistě, jestli tu bouli na čele má z dneška, nebo je to jedna ze starších. Ne že by snad byla nějaký kaskadér...jen se pokouší napodobovat Bětušku, která všude leze, všude běhá a na odrážedle řádí jako šílenec. Jenže Bětuška na to má svaly....a Maruška ne. Takže i když toho Maruška nakonec nepředvede ani polovinu toho, co její sestřička, často skončí s úrazem (Bětuli se nestane nikdy nic).
Tentokrát to opravdu stálo za to - narazila při jízdě na odrážedle na terénní nerovnost, přední kolo se zastavilo a Maruška držící řídítka přeletěla obličejem přímo na asfalt. Tržná rána na bradě (spravila ji naštěstí mašlička), boule na čele...a čtyři přední zuby zaražené zpátky do dásně. Ten krvavý úsměv bez zubů si budu pamatovat dlouho.
Takže místo arboreta jsme si udělali kolečko v okresním špitále: pohotovost, RTG, chirurgie...potom hurá domů pro Bětušku (zatím ji hlídala babička) a směr Brno, zubní pohotovost. Kdybyste ji někdy nedej Bůh potřebovali, je na Ponávce v úrazovce. Průchod dvorem a vzhled budovy zvenku poměrně přesně vystihují východoevropskou nemocnici, jak si ji asi představují turisté ze západu v noční můře: všechno oprýskané, špinavé, šedivé, chybí už jen houfy krys prohánějící se v popelnicích (ty zase mají v Motole, kdybyste o ně moc stáli)... Uvnitř ale andělská doktorka (proč už se dostávám do věku, kdy i doktorky začínají být mladší než moje bývalé "holčičky" ze skautu?) a úžasné babičkovské sestřičky. Jednak mě uklidnily tím, že se s tím dnes nebude nic dělat (není totiž co), jednak i na Marušku byly moc hodné, takže jsme to zvládly bez dalšího hysterického pláče, kterého už ten den bylo opravdu dost.
Nezbývá, než čekat, jestli zoubky přežijí - je možné, že zase vyrostou a bude vše v pořádku. Možné (a asi pravděpodobnější) je i to, že zčernají nebo se budou drolit a budou je muset vytrhnout. To se uvidí. Zatím jsme rádi, že se nestalo nic horšího, a přehodnocujeme náš plán nadělit holkám v červnu cykloodrážedla...
Maruška potom dostala naordinovanou zmrzlinu, nikdy nic takového neměla (protože jsme rodiče drsňáci a podobné radosti holkám zatím odpíráme), a když už jsme byli všichni neplánovaně v Brně, zajeli jsme do Olympie pro sandálky a holky tam povozily houpacím autobusem (z toho zase spadla Bětuška, aby to bylo spravedlivé). Takže i ten výlet nakonec byl, i když trochu jiný, než jsme si původně představovali.
Teď máme doma holčičku, která šišlá, bojí ji pusa, má potíže pít mlíko z flašky a dudlík nemůže dudat vůbec. Díky Bohu, že je to "jen" tohle. Pusa se zahojí a pokud budou muset zoubky ven, bude z ní tak roztomilá upírka, že s ní budou muset natočit nový díl Twilight ságy (fujtajkls).
uf, úrazy dětí jsou někdy děsivé, jak já nesnáším noční výjezdy na pohotovst...ani ty denní teda asi nejsou o nic lepší, nám to vždy vyšlo na noc...co se zubu týče, taky jsem si jako mimčo jeden zarazila, vydrželo mi to do šesti let, než mi normálně jako každý jiný vypadl a narostl místo něj další, sice o malinko kratší, ale není to skoro poznat:) Tak přeju, ať je to u vás s podobným průběhem! Markét
OdpovědětVymazat