středa 20. prosince 2017

Chvála vaječňáku

Ačkoli propaguji umírněné pečení, nepřeháněné dárkování a celkově prožívání Vánoc v poklidném a rodinném duchu, nikdy se před svátky nevyhnu kratším či delším okamžikům, kdy mám pocit, že je toho prostě moc.

Obchodník ztratil mou platbu nebo odeslal balíček na špatnou adresu.
PPL už třikrát psala, že jedou, ale nikdy nepřijeli.
Amálka potřebuje suché oblečení, Františka potřebuje chovat, Rozárka potřebuje, abych jí vyprávěla, jaké to bylo, když jsem byla malá, Maruška s Bětuškou mi potřebují předvést, jaké divadlo nacvičují na školní besídku - a já a nic z toho nemám čas, protože potřebuju ještě polít marokánky čokoládou a obalit datle do marcipánu.
Rozbila se pračka, ucpal se odpad, polámalo se auto nebo jsme aspoň našli novou plíseň na zdi v místech, kde nikdy nebyla.
Zase nemůžu najít mobil.
Vakuově baleného kapra vyprodali.
Dva plechy cukroví jsem spálila, i když u toho stojím a dávám pozor!
Batole vlezlo do hrnce s čokoládou.

Prostě takové ty běžné předvánoční příhody, které vypadají vtipně jen na papíře.

Řeším je tak, že dělám vaječný koňak. Jednak už samotný proces jeho přípravy mě uklidňuje (Dělání, dělání...), jednak mě pak silně uklidňuje konečný produkt.

A hlavně ho rozlívám do lahví a obdarovávám své blízké přítelkyně. Je to takový malý předvánoční dar, aby i ony přežily všechny ty plechy spáleného cukroví, zmeškané školní besídky, chybějící jmenovky, nevrlé tchýně a děti, které čekání na Ježíška přivádí do těžko zvladatelné extáze.


Dávat takový dar pod stromeček už je pozdě, ten musí přijít pár dní před Vánoci, když doma vrcholí chaos, stromeček nepasuje do stojanu a linecké se omylem posypalo solí místo cukru.

Tento předvánoční doping jsem se naučila od Fidorky. Recept jsem už sem jednou psala, ale dobrého vaječňáku není nikdy dost:

1 salko
3 žloutky (oranžové, domácí)
vanilkový cukr (s pravou vanilkou, ne vanilinový)
250 ml rumu

Žloutky šlehám s cukrem, potom postupně přidám Salko a rum. Mohutně ochutnávám, nalévám všem dospělým, kteří jsou v dosahu, a zpívám veselé vánoční písně.

Máme rádi i kávovou verzi s lžící rozpustné kávy, nebo verzi Amaretto s mandlovým aroma.

Klidné předvánoční dny přeju. A nezapomeňte si udělat vaječňák :)

středa 6. prosince 2017

Jestli to čtení neomezit

S dětmi hodně čteme. Tím myslím opravdu hodně, hodně moc. Tak moc, že paní knihovnice v místní dětské knihovně je prakticky členem naší rodiny.

O úžasných knihách, které čteme, se chystám napsat už dlouho a třeba to stihnu ještě včas pro vánoční inspiraci (aspoň na Vánoce příští rok).

Vedlejším účinkem je, že naše děti mají slovní zásobu ne zcela odpovídající jejich věku. Až mě někdy napadá, jestli to čtení neomezit.

Rozárka (3 roky): Mami, když vidím, kolik napadalo sněhu, tak mi připadá, že se celý svět oděl do pohádkova.
Já: Odjel? Že celý svět odjel do pohádkova?
Rozárka: Ne odjel, oděl. To je jako oblíkl, víš?

Aha.


Umytá okna

Přijela mi návštěva.
A umyla mi okna v obýváku.

Neříkám, že mě to nepřekvapilo. Obvykle spíš kolem pozvaného hosta běhám, nabízím kávu, krájím buchtu, omlouvám se za hlučné děti a snažím se, aby se u nás návštěva cítila co nejlépe.

Tahle žena se ale rozhlédla, podívala se, kde by mohla pomoct a pak se opatrně zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby s něčím pomohla. A umyla mi okna. Ta okna, co se na ně chystám už tři měsíce, ale pořád schází čas, síla, nebo vhodné počasí.

Vlastně se ani moc neznáme. Setkaly jsme se u společných známých v létě a naše děti se ohromně rozuměly. Od té doby domlouváme návštěvu, kterou napřed zhatila střevní chřipka, pak laryngitida, pak nadměrné soplení a pak..vlastně už ani nevím co, prostě vždycky něco, jak už to bývá, když se chtějí setkat mámy s dětma. Nakonec to klaplo až v tento předvánoční čas a díky ní tak můžeme už zítra do čistých oken lepit výzdobu.

Pro mě, aktuálně značně přepracovanou, poslední dva měsíce řešící laryngitidy, záněty středního ucha, zápaly plic, pracovní krize, skautské výpravy a velkou mikulášskou akci pro 30 dětí, spící jen někdy a jen chvíli, byla taková žena-umyvačka oken nečekaným požehnáním, které jsem, po počátečním překvapení, přivítala s otevřenou náručí.

A přiměla mě přemýšlet, jestli tohle taky umím: nabízet - a účinně poskytovat - pomoc tam, kde to nejen nikdo nečeká, ale ani to, v souladu s běžnými společenskými zvyklostmi,čekat nemůže. Přiložit ruku k dílu i ve věcech, ve kterých bych si mohla klidně říct, že Tohle po mě přece nikdo nemůže chtít. Udělat něco prostě proto, že je to potřeba. Vnášet svou přítomností světlo.

Ještě se musím hodně učit.


P.S. Taky mě ta úžasná žena naučila, jak ze záchodové mísy odstranit letitý nános vodního kamene, odolávající všem specializovaným čisticím prostředkům, které jsem vyzkoušela. Horký ocet. Záchod už se taky blýská. Doporučují tři z pěti ochránců přírody!






pondělí 4. prosince 2017

Advent offline

Začal advent. V předvečer první adventní neděle jsme všichni společně seděli na zemi ve zhasnutém dětském pokoji okolo zapálených lucerniček, které si holky samy vyráběly, vyprávěli jsme si o Vánocích, zpívali koledy, drželi se za ruce a bylo nám milo.

Nevím, jak reálně si dovedete představit život v rodině, kde se narodilo 5 dětí během 4,5 let, ale můžu vám upřímně prozradit, že takové chvíle klidné pospolitosti jsou dost vzácné.

Letošní advent si moc přeju jich zažít co nejvíc. Chtěla bych to dopřát nejen našim dětem, ale taky sobě a svému milému muži.

Žít přítomným okamžikem. Naplno se do něj ponořit a neřešit v hlavě, komu ještě musím napsat, kam zavolat, komu odpovědět,.

Chtěla bych letošní advent strávit co nejvíc času offline. Číst víc vánočních příběhů a míň facebookových statusů. Poslouchat víc hudby a míň politických debat. Prohlížet si víc výtvorů svých dětí a míň instagramových snímků. Do postele uléhat s knížkou místo telefonu. Psát pohledy a dopisy, ne emaily.

Odpojit se od sítě, abych se mohla lépe napojit na přítomnost, protože ta je nejdůležitější.





Je zvláštní, že děti to stejně ví nejlépe. Když holky onu předadventní sobotu ležely už v postelích, řekly mi: "Maminko, tohle byl ten nejkrásnější večer na světě". Ne štědrý večer, ne žádný letní večer po nějaké extra super vychytané táborové hře, ne narozeninový večer, kdy se mohou radovat z dárků - ale večer, kdy jsme si na ně oba udělali čas, sedli jsme si s nimi, neřešili jsme školu, angličtinu ani flétnu ani úklid, ale prostě jsme jen byli s nimi.

Kéž se nám - i vám - takových chvil poštěstí co nejvíc.

Krásný advent!






pátek 24. listopadu 2017

Okradené děti

Tohle zamyšlení jsem kdysi psala na jeden blog, kde nakonec nevyšlo. Teď před svátky mi ale přijde aktuální, a tak je nakonec uveřejňuji u sebe. 
______


Barbie, traktůrky, plyšáci, autíčka, stavebnice, skládačky, knížky, pastelky, bublifuky, odrážedla, odstrkovadla, dětská kola, dětské brusle. Navlékací korálky, zažehlovací korálky, náramky, luky, šípy, meče, brnění, oblek spidermana a princeznovské korunky. Tuny lega, houpací prkna, duhové houpačky, mandaly, magnetické skládačky dřevěné kostky všeho druhu.

Valí se to na vás hned za dveřmi hračkářství. Super a cool postavičky z večerníčků, disneyovek a amerických seriálů. Stovky deskových her pro děti všeho věku. Mluvící knížky. Kreativní sady na výrobu všeho možného. Osmdesát druhů panenek s modrými vlasy a v neonovém oblečení. Těch nejlepších her a hraček jsou plné reklamy i lifestylové blogy s úchvatnými fotkami šťastně si hrajících dětí.

Zdá se, že naše děti mohou mít vše, po čem jejich srdce touží. 

Jenže to tak vůbec není.

Nemohou mít vše, po čem jejich srdce touží. Jsou totiž zavaleny hračkami a dětskými věcmi tak, že jejich srdce vlastně ani po ničem pořádně toužit nestihne. Dárky už se dětem nedávají jen k narozeninám a na Vánoce, ale také k svátku, ke dni dětí, na konci školního roku, na Mikuláše a na Valentýna. Když přijede babička. Když se jede na výlet. Když se jde k doktorovi. Když maminka narazí na hračku, kterou jako malá strašně chtěla.

Zavalujeme děti věcmi, a pak se nestačíme divit.

Že si jich neváží.
Že si s nimi nehrají.
Že je v pokojíčku a vlastně v celém domě pořád nepořádek.
Že mají naše děti pocit, že mají na všechno právo a nárok.
Že dopis, který napsaly Jěžíškovi, připomíná spíš sezónní leták obřího hračkářství.

Svoje děti tak (v dobré víře a z čiré lásky) okrádáme.

Okrádáme je, když balíme patnáctý dárek pod stromeček, když listujeme horečně stránkami e-shopu a hledáme, co by si tak děti ještě mohly přát "od babičky" nebo "od tety", když ročnímu dítěti, které si nejraději hraje s vršky od PET lahví, vršíme na hromadu jeden dar za druhým, protože se ty narozeniny přece musí pořádně oslavit. Okrádáme je, když plníme adventní kalendář 24 drobnými hračkami, které dítě nejpozději v lednu zničí a poztrácí.

Okrádáme je o dětské toužení. O možnost opravdu si něco dlouho, dlouho přát. O nezměrnou radost, když se ta přání nakonec vyplní. O charakter vybudovaný ze zjištění, že se všechno na světe netočí kolem mě a že některé věci prostě mít nebudu - nebo je nebudu mít hned.

Od jedné moudré ženy jsem se kdysi dozvěděla, že děti je třeba vypravit do života se třemi základními zjištěními.

1. Nemusí vždy dostat to, co chtějí.
2. Nemusí vždy dostat ani to, co potřebují.
3. Někdy si na věci, které chtějí a potřebují, musí počkat.

Je to paradox, ale myslím, že bychom dětem poskytli daleko více radosti, kdybychom jim dokázali dávat méně věcí (naopak jim často dlužíme více času a pozornosti).

Možná je teď skvělý čas si to připomenout a upozadit svou touhu dopřát jim všechny ty úžasné věci, které "za nás nebyly" - "za nás" totiž zase naopak byly touhy a přání a bezmezná radost z balíčku céček.



































úterý 21. listopadu 2017

O dracích a princeznách

Naše Rozárka je princezna.




Ne že by si na ni snad hrála, to ne. Ona prostě princezna je. Tahle modroočka se světlými kadeřemi se narodila proto, aby byla hýčkána, milována a obdivována. A že je co obdivovat - od andělsky nevinného pohledu, se kterým vám sděluje, že si ty "botičky ale vážně neumí obout sama", po vrozenou eleganci, se kterou na sebe dokáže navléct téměř jakýkoli kus oděvu a přitom vypadat, jako by ji právě maskérka s kostymérkou dvě hodiny ladily na profesionální focení.

Rozárka chápe, že do školky se princeznovské šaty nehodí, proto s vrcholným odporem každé ráno svolí, abych jí oblékla šaty obyčejné (o opuštění domova v jiném oděvu než v šatech nemůže být ani řeč). Ihned po příchodu domů však odkládá civilní převlek a obléká se do svých zdobených šatů, které jsou jejím pravým, přirozeným a vpravdě jediným skutečným oděvem. K tomu čelenka (jedině ta "s diamantem") a jedna až dvě sukně, které používá jako spodničky. Přes ramena závoj ze záclony a kolem krku květinové korále. Takto oděna pak vyráží čelit všednodenním záležitostem, jako je příprava svačiny,  malování temperami nebo vycházka do lesa.

Pravá dáma je prostě šik při každé příležitosti.

Blahosklonně nám dovoluje, abychom ji obsluhovali. Bereme to jako privilegium a už se nepokoušíme ji přesvědčit, že by si aspoň tu čepici mohla sundat sama. Za odměnu nám dovoluje se s ní pomazlit, což obvykle neopomene doprovodit otázku: "Ale že jsem krásná?".

I Amálka je jako vystřižená z pohádky. Jen v pohádce o princezně a drakovi by chtěla být ten drak. Nebo princ, nebo jeho kůň. Zkrátka cokoli, co se jí zamane, a zcela se odmítá nechat svázat zvyklostmi, okolnostmi či naším očekáváním. Je svobodná duše, která ke štěstí potřebuje svůj prostor a nerušený čas, aby mohla krmit dinosaura, cestovat do Afriky a zase zpátky nebo tvořit pestrobarevné hrušky z plastelíny.



Pokud se jí toho klidu a prostoru dostane, je to ta nejněžnější holčička, největší mazel, jediná z mých dcer, která mě zamilovaně hladí a šeptá mi do ucha "Miláááááááčku".

Když jí však není klid dopřán, mění se v kvílícího draka, nespokojeného dinosaura nebo přímo vřeštícího  Krakena. Nic, co by chtěl člověk denně potkávat.

A pak jsme tu ještě my, rodiče. Nedokonalí, chybující, unavení. Často bychom si přáli, aby byl drak trochu víc princezna a princezna zase trochu míň princezovná, protože by se nám to právě v danou chvíli opravdu hodilo. Jenže tak to nefunguje.

Princezny jsou půvabné ve svém princeznovství a drakům se nejlépe daří v dračí kůži. A posláním rodičů je nechat je být tím, čím potřebují, tak, jak to v danou chvíli potřebují. Milovat a bezmezně přijímat závodníky, princezny, šašky, šípkové Růženky, draky i kulové blesky. Takoví nám byli dáni.

Takoví jsou dokonalí.










pondělí 4. září 2017

Když se to narodilo....

...bylo to takové malé nic, do dlaně se to vešlo.



A dnes to šlo poprvé do školy. 


Dalo nám zabrat, než jsme se rozhodli, do které školy vlastně půjdou. Nakonec jsme vybrali malotřídku v kouzelné vesničce poblíž. Paní učitelka se zdá být přesně tou milou učitelkou, kterou budou moct copaté prvňačky zbožňovat a která v nich neuhasí touhu po objevování světa.


Definitivně jsem se do ní zamilovala dnes, když na můj dotaz ohledně přezůvek s úsměvem odvětila, že je jí to skutečně jedno, ať klidně děti chodí bosé, když jsou na to zvyklé. (Pro někoho je to nepodstatný detail, pro mě ušetření každodenní ranní diskuze se zavilou bosochodkyní).



Naše škola se jmenuje Naše škola. A dnes jsem cítila, že opravdu bude naše. Taková škola, kterou si vydupou ze země lidé s nadpřirozenými schopnostmi. Kde rodiče v den před kolaudací do jedné hodiny ráno montují nábytek a přibíjejí poličky na zdi. Kde je vevnitř tak krásně, že se vám nechce domů. Kam se nemůže nikdy přijít pozdě. Kde se nepíšou úkoly, pokud se psát nechtějí. Kde se rodiče sejdou a nechce se jim rozcházet, takže se v deset ráno roznáší káva a buchty a nabízí se pivo.


Kde se děti učí dobrovolně a rády.

Kde ke škole patří usměvavá školnice a družínářka v jednom, ovečky, oslíci a mladý starosta, který v nepřítomnosti paní učitelky slíbil děti povozit na traktoru.

Naději máme velikou (jako kotva duše). Tak držte palce, ať to jde tak, jak bychom si přáli, tam, kam bychom si přáli.




čtvrtek 29. června 2017

Pracovní prázdninový plán 2.0

Loni jsem před prázdninami psala o našem Pracovním Prázdninovém Plánu.

Nakonec jsme si (nejen díky němu) loni splnili téměř všechno, co jsme chtěli, a leccos dalšího. Vlastně jsme toho vloni stihli hodně, když uvážím, že jsme měli půlroční miminko, dvě dvouleťačky a dvě pětileté princezny. Moře, hory, týpka, tábor i město. Nesplněné zůstaly jen položky vyžadujíc tmu - tedy pozorování hvězd a svícení baterkou. Všech pět holek totiž loni chodilo spát v době, kdy letní den ještě ani nezačal ustupovat soumraku.

Letos jsou holky o rok starší a jejich rodiče jsou o rok méně přísní. Příšeří už je při čtení večerních pohádek naším věrným společníkem, takže i na baterky pod peřinou (nebo ve spacáku) už letos zřejmě dojde.

A kromě nich si letos v létě přejeme:

- Pohladit jednorožce
- Plavit se s piráty po Sedmi Mořích světa
- Podniknout lov na tygra
- Najít vchod do Narnie
- Svézt se ponorkou
- Otevřít branku do kouzelné zahrady
- Proletět se na Falkovi
- Najít poklad na Tajuplném ostrově
- Dát si teplé koláčky u hobitů
- Doputovat k pramenům řeky, která teče pozpátku
- Nakrmit draka...nebo dva

a naprosto nepochybuju, že se nám tento plán podaří naplnit alespoň tak dobře, jako ten loňský.

Když bosé nohy brouzdají raní rosou, malé pěsti svírají čerstvě natrhané maliny a před vámi leží nekonečné dva měsíce, je možné všechno na světě.

Krásné a zázraků plné léto vám všem!









čtvrtek 22. června 2017

Jak to všechno zvládám

Pořád se mě na to někdo ptá. Jak to všechno zvládám. Pět malých dětí, domácnost, skauty, nedělní školu, výuku angličtiny pro předškoláky.

Moc nevím, co na takovou otázku odpovědět. Protože pravda je, že nezvládám. Tedy ne všechno, ne vždy, ne na 100 %. Mám dny, kdy v přiměřeném předstihu odevzdávám v klidu přeložené projekty svým oblíbeným překladatelských agenturám. Mám dny, kdy si dopředu nachystám vymakaný program na skautskou schůzku, který děti zároveň baví i rozvíjí. Mám dny, kdy se naše domácnost blýská. Mám dny, kdy jsme s dětmi doma, čteme si, malujeme, hrajeme a užíváme si.

Bohužel tyto dny nepřicházejí současně. Věnuju-li čas přípravě skautského programu, musím vlastní práci dohánět v noci. Strávím-li půl odpoledne s holkama na gauči čtením knížek, nestihnu vytřít v celém domě podlahy. Když chystám na pondělní odpoledne anglické hry pro šest předškoláčků (z nichž jen dva jsou moji vlastní), doháním pak přípravu skautské schůzky s jazykem na vestě a v poklusu.

Přiznám se, že mi to nějak moc nevadí. Snažím se to všechno dělat tak, abych se za sebe nemusela stydět. Nemusí to být na 100 %. Stačí, když je to dostatečně dobré. Good enough, jak říkají mí přátelé za mořem. Rozděluju priority, napínám síly tam, kde vždy aktuálně vidím největší smysl, a nevyčítám si, když něco neklapne úplně tak, jak bych si představovala. Good enough, moji milí, je prostě enough.

Nejsem žádná nadžena, můj den má stejně hodin, jako den kohokoli jiného. Kouzlo mého "zvládání" tkví z větší části ve schopnosti a ochotě dělat kompromisy.

Ta rovnováha je křehká, nepopírám. Nechci dělat deset věcí a všechny blbě. Ale chci dělat věci, které mě těší, tak dlouho, dokud mě budou těšit a budu v nich vidět smysl.

V neposlední řadě na to nejsem sama, naše holčičky mají kromě poněkud přetížené maminky i prima tátu, který je schopen je nakrmit, umýt, uspat, utěšit, pobavit a netrpí pocitem, že "mi" umyl nádobí. Bez něj by to nešlo (a nebylo). A babička, to je úplný poklad, který svým nasazením vydá za tři až čtyři průměrné prarodiče.

Takže tak, mílí moji. Tak to dělám. Makám od okamžiku, kdy otevřu oči, do okamžiku, kdy je večer zaklapnu, což se někdy stává například v jednu ráno nad klávesnicí počítače. Volné chvíle jsou vzácnost, rande ve dvou už několik let nepoznaný luxus, kafe piju jen studené, pokud je dřív nestihnu někde doma ztratit, jak ho za sebou poponáším celé odpoledne z místnosti do místnosti podle toho, kde zrovna řádí naše tři nejmladší, neustálý dozor vyžadující ratolesti.

Znáte takovou tu chvíli, kdy uložíte děti a konečně máte chvíli pro sebe?
Nebo kdy jsou děti po ústavech a doma je klid, takže můžete třeba uklidit?
Když děti odjedou na víkend k babičce a vy si můžete s mužem otevřít lahev vína a povídat si?

No, tak já ne. Takové chvíle prakticky nemám (ale to nevadí, ony zase přijdou). Do té doby žongluju ve vzduchu několika míčky najednou a jsem vděčná všem, kteří mi pomáhají, aby mě ty míčky nezavalily.

úterý 20. června 2017

O velké rodině (v České kotlině)

Máme pět dětí. To je už celkem solidní velká rodina, zejména v kontextu naší země, kde všichni normální lidé mají děti dvě, a kdo se dopustí tří dětí, je považován za dobrodruha. Tři děti jsou omluvitelné jen v případě, že první dvě děti byly omylem stejného pohlaví. Pak vám mnozí lidé odpustí, že "to" budete "ještě zkoušet". Nechcete-li se však stát terčem posměchu, musí se vám "to" konečně podařit, protože mít jen děti jednoho pohlaví je zřejmě opravdová smůla. 


Jednou z věcí, které s sebou život v takto velké rodině nese, je určitá ztráta soukromí a anonymity. Já si možná nepamatuju každého, koho potkáváme, ale začínám zjišťovat, že si téměř každý pamatuje nás. Nejen na malé vesnici, kde žijeme, ale i ve městě. A protože jsme tak výrazně jiní, než "normální" rodiny, jsme také často zkoumáni a hodnoceni. V obchodě, v čekárně u lékaře, v cukrárně. Jak to ta matka zvládá? Jak se ty děti chovají?  A jsou dostatečně čisté a učesané? (Roztomilé rozcuchání si může dovolit jen jedináček. U dětí s velkým počtem sourozenců se tomu říká zanedbání).

Já to v podstatě chápu, takových rodin, kde by měli pět dětí narozených během čtyř let, na ulici moc nepotkávám ani já a když náhodou někde vidím maminku se třemi dětmi, mám z ní v první chvíli pocit, že má hromadu dětí - aniž bych si okamžitě uvědomila, že jich pořád má podstatně míň než já. Podobné "wow" momenty zažívám, když někdy vidím svoji maminku někam jít s většinou mých dětí. Pozorováno takto zvenku to skutečně vypadá jako mateřská školka na výletě. Navíc i když jsou ty interakce s okolím často únavné, někdy jsou i velmi milé (a za ty stojí žít).

Zvláštní jev ale je, že mnozí lidé, kolem kterých procházíme třeba na parkovišti nebo na chodníku, z nějakého důvodu předpokládají, že jsme hluší. Jinak si nedokážu vysvětlit ty polohlasité výkřiky typu "ježišikriste, myslíš, že je to všechno její?", "ty vole, to bych nechtěla" a "hele a na zádech má další, no to je mazec". Nechápejte to špatně, mě osobně je skutečně naprosto jedno, co si o mém rodinném uspořádání myslí náhodní kolemjdoucí, ale uvědomují si ti lidé, že je slyší i moje děti? Z důvodů, které mi nejsou tak zcela jasné, jsou tak moje holčičky téměř každý den konfrontovány s názorem okolí, že je jich moc a že je to divné. Když nás komentuje paní v obchodě nebo sestřička u lékaře, můžu alespoň obratem sdělit že "ano, jsou všechny moje, děti jsou velká radost" a nahlas tak svoje děti ujistit, že je pro nás jejich život především a zdaleka nejvíc požehnáním a potěšením - navzdory tomu, co říká okolí. Proti anonymním výkřikům zděšení na ulici ale moc obrany není. Tak jen prostě doufám, že je holky moc nevnímají - a snažím se je vykompenzovat zvýšenou dávkou pozitivních sdělení v rámci soukromí naší rodiny.

Dalším aspektem je sociální postavení velkých rodin. Ve velkých městech se asi najdou početnější rodiny se slušným životním standardem, ale na venkově je s vyšším počtem dětí jednoznačně spojené stigma "sociálního případu". Někdy se to projevuje mile, jako když vám sousedi po dalším přírůstku do rodiny začnou nosit přebytky ze zahrádky a hodné tety v obchodě kupují vašim dětem lízátka. Jindy musíte na veřejnosti snášet komentáře typu "No jo, to je přídavků, co?" a "Tak ta asi makat nikdy nepůjde". Dotyčné (obvykle paní středního až vyššího věku) ani nemá cenu se pokoušet zastavit a vysvětlovat jim, že pracujete celou dobu, co máte děti, a přídavky že neberete vůbec (to ostatně měla problém pochopit i paní na pracovním úřadě). Abychom si rozuměli, nastane-li doba, kdy ty přídavky budeme potřebovat, s klidem na srdci si o ně požádáme: státu vychováváme pět daňových poplatníků a celkem nic moc jsme od něj zatím nechtěli, takže se mu pořád vyplatíme, ať už s přídavky nebo ne. Jen to zatím, díky Bohu, potřeba nebylo a děti si živíme sami. 

Zkrátka na více než tři děti se u nás stále hledí jako na velkou zvláštnost a rozhodně se s nimi nepočítá: ve vlacích, v autobusech, v rodinných slevách  tady všude je jen podporován standard "dvě děti a dost". Ubytování v hotelu je naprosto nerealistické, dovolené přicházejí v úvahu jen v apartmánech určených pro "větší skupinu přátel" nebo v kempech, ovšem ve vlastním stanu, protože sehnat větší stan nebo mobilhome pro více než 6 lidí je taky umění.

Myslím si ale, že se tento trend pomalu mění. Čím dál častěji je slyšet o známých osobnostech, které se starají o větší počet dětí. Zakrátko třeba budou velké rodiny skutečně v kurzu a já budu moct s úšklebkem prohlašovat, že jsem si tolik dětí pořídila ještě před tím, než to bylo cool.

Výše uvedené berte prosím s nadsázkou. Nemyslím si, že by "alespoň pět dětí" bylo nejlepším řešením pro všechny rodiny. Popravdě věřím, že smysluplný, naplněný život lze žít i bez dětí, i s jedináčkem, i s dvanácti dětmi v pěstounské péči. Lze ho žít ve víru velkoměsta i ve srubu uprostřed lesů s topením na tuhá paliva. O samotě i uprostřed rozvětvené rodiny. Naplnění a vnitřní mír přicházejí totiž zevnitř, nikoli zvenku.

Nepociťuju potřebu popohánět své bezdětné přátele k tomu, aby si honem pořídili nebo adoptovali aspoň 6 dětí, protože to je jediná smysluplná životní cesta. Maminky obligátních dvou dětí také na potkání nečastuji pohrdáním nad tím, jak "málo" toho zvládají a že já "bych to teda takhle fakt nechtěla". Žít a nechat žít, milí přátelé. A když už lidé neumí "nechat žít" náhodné kolemjdoucí s nadprůměrným počtem dětí, mohli by se aspoň naučit mlčet a nechat si to své odsouzení pro sebe. Nebo s tím alespoň počkat, než zajdeme za roh.









pátek 2. června 2017

Vídeň

Tuhle návštěvu jsme dlouho odkládali. Naši milí přátelé nás zvali řadu let, nejprve do Lovaňe, pak do Bruselu, nakonec se usadili ve Vídni a ta návštěva u nich nám pořád nějak nevycházela. Napřed jsem neměla děti a myslela jsem si, že mám moc práce...pak se v obou rodinách několik let na přeskáčku rodily děti. Už už to vypadalo, že návštěva dopadne letos v zimě, ale nakonec jsme neměli hlídání pro Amálku s Rozárkou a představa, že tam podnikneme nájezd v plné sestavě, nás moc nelákala.

Nakonec jsme díky laskavé babičce a ochotné kamarádce udali dvouleťačky na tři dny v jednom z květnových prodloužených víkendů. Vyrazili jsme tedy v redukované sestavě jen s Maruškou, Bětuškou a Fanynkou. Mít čas a prostor jen na nejstarší holky byl kromě tolik odkládaného osobního kontaktu s našimi příteli v podstatě hlavní cíl, který jsem si na tento víkend dala. 

A bylo to báječné.

Františka je (na rozdíl například od Rozárky) velmi statečný cestovatel, cestu víceméně prospala, když nespala, spokojeně si broukala. Jinak vše absolvovala v kočárku nebo pěšky a kromě brzkého ranního vstávání se jí nedalo nic vytknout*.  Maruška s Bětuškou byly jedním slovem skvělé. Dokážou se zabavit samy, jakýkoli program ale absolvují nadšeně, je s nimi rozumná domluva ve všech ohledech a hlavně - jsou úžasně vtipné a veselé.

V pátek jsme stihli akvárium, což byla pro holky velká atrakce. Žraloci tam sice byli hodně malí, zato párky v rohlíku hodně velké. 







Bětuška už řadu let touží stát se princeznou (toto období těsně navázalo na období bezmezné lásky k bagrům a traktorům, takže jsem dost zvědavá, co přijde dál). Věděla jsem, že v dětském muzeu v Schonbrunnu se dají vyzkoušet princeznovské šaty, takže program na sobotní dopoledne byl jasný. Počasí vyšlo nádherně, což se rodičům, kteří dětem zapomněli vzít z domu bundy, docela hodilo. A princeznovské šaty, vějíře, závoje a korunky měly fenomenální úspěch. Popravdě to převlékání dost bavilo i nás matky. 




Holky rezolutně trvaly na ZOO, ačkoli jsem jim tvrdila, že do ZOO můžeme jít i doma. Pravda ale je, že je jim to vzácné - a že ve Vídni mají pandy. Pandí výběh se nakonec ukázal být pro naši rodinu významným místem, protože si u něj Maruška vytrhla horní jedničku, která už se jí několik týdnů notně viklala. Na fotkách před pandami tedy ještě horní jedničku má, na fotkách po pandách už má jen velkou a čerstvou mezeru! (Okolnosti kolem krvácení u přecpaného pandího výběhu snad raději ani publikovat nebudu). 


Selfie s vyviklanou jedničkou, jejíž životnost už se počítala na minuty.


Jsou hezký, ale nabízí se otázka, jestli to stojí za to, pane prezidente...


S pandou (plyšovou) na pandě (kovové) u pand (živých!)

  
Nedělní dopoledne pak patřilo Prateru. Co o něm říct - jestli jste jako my a máte raději přírodu než město, klid než ruch, tichý hovor než hlasitou hudbu a pěkné obrazy než kýče, běžte raději jinam! Ovšem máte-li kolotoče milující děti, zatněte zuby a běžte tam jako my hned po ránu, když tam ještě nejsou davy. Holky byly v sedmém nebi a při pohledu na jejich nadšení byla i ta hlasitá hudba hned o kus snesitelnější. 


Poněkud naprdnuté, protože se chtěly vozit, ne fotit...

Obrovsky jsme si to užili a rovnou si naplánovali návštěvu letní Vídně. Snad to tentokrát vyjde napoprvé a děti nebudou už v pubertě, než vyjde další setkání.


*Chápete, proč já jako nejsovatovatější sova rodím jednoho skřivana za druhým? V naší rodině je za spáče považována jen Maruška, která - považte - někdy vydrží spát až do sedmi. Jinak to tu obvykle žije už v půl šesté. Nebo. chcete-li to podat dramatičtěji, v pět třicet. PĚT třicet, milí přátelé. To je doba, kdy popravovali odsouzence, protože v takovou hodinu stejně nikdo normální žít nechce!


středa 3. května 2017

Bez těch zubů, prosímvás!

Pravila večer Maruška přísně, když mě fotila. Měla jsem za úkol se usmívat, vypadat přitažlivě, a neukazovat u toho "ty zuby".

Byly jsme samy doma (já a 5 holčiček, taktéž známých jako příšerná pětka) a hrály jsme si na kadeřnický salón.

Nestává se moc často, že bych celou bandu měla na krku sama celý den, ale od ledna si s mužem střídavě občas vybíráme volný večer (opatření, které jsme zavedli v rámci snahy uchovat si poslední zbytky důstojnosti a duševního zdraví)- a dnes byla řada na M. Takže zatímco mě dvě děti česaly, dvě mi píchaly sponky do očí a jedno mi oslintávalo chodidla. on si někde v hospodě u piva vzpomínal na ztracené mládí.

Musím vám ale soukromě přiznat, že si tyhle volné večery s holkama užívám. Pravda, do pyžam se začínáme převlékat už s hodinovým předstihem, ale zase pak vyjde čas na různé blbnutí, Protože si nemůžeme společně číst (holky čtení žerou, Františka bohužel příliš doslova), vznikají různé spontánní společné hry.

A takhle rozkošné fotky.



Pointa příspěvku: holky odrůstají a už si s mužem můžem dovolit občas od nich odcházet. Zatím na střídačku, ale kdo ví, třeba jednou budeme moct odejít i oba zároveň. Jestli si teda ještě vzpomeneme, jak to chodí na rande!


čtvrtek 30. března 2017

Začalo jaro!

Nevím, čím jste začátek jara oslavili vy - my dvoudenním hledáním jediných funkčních klíčů od auta.
Je to tak, Františka je v tom kouzelném období, kdy roznáší všechny dostupné předměty a deponuje je na místech, která k tomu nejsou vůbec určena. Zná to téměř každý rodič, dělá to téměř každé batole, Fanynka je, řekla bych, přenašeč výjimečně zdatný a systematický.



Tady zrovna přenáší léky. Ty ale, na rozdíl od klíčů od auta, máme několikatery a jsou poměrně snadno nahraditelné. Asi proto je nikam neschovává.

Ty klíče pečlivě uzavřela do skříňky pod umyvadlem. Taky ale mohly být v botě, v koši, v popelnici, v květináči, v záchodě nebo na Marsu. Vyšlo by to asi nastejno. Pozitivní na tom je, že jsme při šmejdění pod gaučem, pod linkou a za záchodovou mísou alespoň vzdáleně přiblížili jarnímu úklidu.

Abychom tedy to jaro náležitě oslavily, vzala jsem holky do květinářství, že si koupíme kytičku. A možná nějakou malou velikonoční dekoraci. Už jste zkoušeli vzít pět předškolních holčiček do květinářství, že si koupíte nějakou malou dekoraci? Ne? Asi máte víc rozumu než já.

Poznatek: Nic takového, jako malá velikonoční dekorace, neexistuje. Odcházeli jsme se čtyřmi květinami v květináči, pěti velkými kotouči velikonočních stužek, dvěma balení plastových vajíček, barevnou jutou, textilními kuřátky a několika drobnostmi, na které už si ani nevzpomínám. Vím, že toho byla plná taška, a že to stálo asi třikrát tolik, než jsem čekala.

Pak jsem ještě holky vzala na první letošní zmrzlinu. Byla jahodová a bylo to blaho. Ještě větší blaho by to bylo, kdybych holkám vzala z auta mikinky, protože venku zdaleka nebylo takové teplo, jak to z auta vypadalo.  Bětuška mi hlasitým kvílením dávala najevo, že jako matka stojím za houby.


A to ještě chudák nevěděla, že až přijdeme k autu, odemknu ho (těmi nalezenými klíči, které jsem dosud neztratila, bonusové body pro mě!), všechny děti pečlivě připoutám do sedaček a pak odfrčím v širou dál, ponechávajíc tašku s obřím květinovým nákupem na parkovišti. Někomu se asi šikla, když jsme se vrátily, už tam nebyla.

Rozárka mi proto dávala hlasitým kvílením najevo, že jako matka stojím za houby.

Prostě jaro jak má být. Ještě pořád chcete, abych napsala článek o časovém managementu? Já? Já neumanaguju ani tašku s nákupem, lidé drazí. Ale mám se ráda i tak. Přeci jen...je to jaro, a na světě je krásně!





Pro paní, která opařila mé dítě horkým čajem

Chtěla jsem vám to říct, ale nemohla jsem za vámi běžet, když jsem musela Rozárce držet násilím ruku v umyvadle s ledovou vodou a tišit ji, aby moc nekřičela, protože spousta lidí okolo se snažila snídat.
Chtěla jsem vám to říct, ale vy jste z té jídelny hned odešla, ani jste nepočkala, jestli bude Rozárka v pořádku nebo budeme muset volat sanitku.
Chtěla jsem vám to říct, ale když jsem uslyšela svou dvouleťačku tak strašně vykřiknout, před očima se mi na chvíli udělala tma a pak jsem viděla jen ji, plačící, že to pálí, snažící se sundat si horké tričko působící každým dotekem s tou jemnou dětskou kůží další a další bolest.
Chtěla jsem vám to říct, ale ani nevím, jak jste vypadala, proběhla jsem kolem vás a vnímala jen to, že mě moje dítě právě teď strašně potřebuje.

Tak vám to chci aspoň napsat.

Nezlobím se na vás.

Nezlobila jsem se ani v tu první chvíli. Chtěla jste pomoct, chtěla jste jí napustit z várnice čaj, když před ní stála s prázdným hrnečkem. Nemohla vědět, jak moc ta várnice stříká a jak nesmyslně vřelý čaj do ní dávají.

Nemám vám ani co odpouštět, prostě jste se snažila pomoct. V jednu chvíli jste byla hodná paní, která pomáhá blonďaté holčičce s modrými kukadly nalít čaj - a v příští chvíli jste byla ta, která svou neopatrností opařila cizí dítě.

Představuju si, že vám to nebylo jedno. Že jste byla nešťastná, zmatená, nevěděla jste, jestli na vás nebudu ječet. A tak jste raději odešla. Ne, nedělá se to. Ale vlastně - dělá se to. Děláme to všichni. Útěk z nepříjemné situace, když bychom se místo toho měli postavit problému čelem. Přijít za tím, komu jsme ublížili, omluvit se, ujistit se, že je v pořádku - to je těžké. Utéct je někdy snadnější.

Nezlobím se na vás.

Rozárka je v pořádku. A doufám, že vy také.







středa 25. ledna 2017

Fanička

Ranní soukromá chvíle v koupelně. Lezu ze sprchy, Amálka sedí na stoličce a čistí si zuby.

Amálka (zčista jasna, velmi procítěně): Já mám moc uáda Fanu.
(dojatě): To je moc dobře, Amálko.

(Utírám si záda a téměř zamačkávám slzu. Amálka je tak senzitivní a přeci jen to s tou výchovou asi nevedeme špatně, je vidět, že se holčičky mají rády! A jak to ještě dokáže krásně říct!)

: Já mám taky Fanynku moc ráda.

Amálka: Ne Fanynku. Fanu. Faničku. Na koupání, mám uáda.

: ...aha.



středa 11. ledna 2017

Idyla

"Vy jste taková idylická rodina. Já vám to úplně závidím!"

Pravila mi tuhle jedna známá.

Prý idylická.

Kdyby to viděla například dnes večer...to zase byla idyla jak z pohádek Josefa Lady.



Takovou pohodičku teď máme doma několikrát denně, prakticky kdykoli od Rozárky něco chci.

Stěžovala jsem si tuhle kamarádce a ta mi řekla, že u Bětušky to přece přešlo, tak to u Rozárky přejde taky. Zvláštní. Já bych přísahala, že se Bětuška nikdy nevztekala. Jak je dobré mít přátele, kteří vám připomenou, čím vším už jste si prošli!. U mě už asi zafungoval vzpomínkový optimismus, který našim maminkám a tchyním umožňuje tvrdit, že MY jsme jim tedy nikdy žádné scény nedělali, chodili jsme na nočník už v půl roce a spali sami v postýlce celou noc v podstatě od porodu. Proto ony nechápou, proč se naše děti tak vztekají, čůrají tak dlouho do plen a v noci se budí na kojení.


Mám tedy naději, že když Bětušku to vztekání zjevně dávno přešlo, tak snad brzy to přejde i Rozárku. Pokud ne, za trest budu toto video pouštět na její zásnubní hostině.


Rampouši

Mrzne, až praští - to je informace pro ty z vás, kteří nemáte FB, takže netušíte, jaké mrazy hýbou republikou.

V sobotu u nás bylo minus dvacet tři stupňů, takže ideální počasí na půldenní procházku (to je ironie, zas taková krkavčí matka nejsem). Měli jsme ale se skautíky Tříkrálovou sbírku, Maruška s Bětuškou měly vyrobené koruny a děsně se těšily, tak se nedalo nic dělat.

Jako častokrát  v takové situaci mě pak holky překvapily. Děti, které někdy bolí nožičky i při nákupu v místní Jednotě a zoufale opláčou každý imaginární pupínek, se v těch mrazech statečně probíjely větrem, mávaly pokladničkama, zpívaly My tři králové jdeme k vám a vůbec si nedělaly hlavu z toho, že byly čtyři.

Jen na začátku jsme si musely vzít malý time-out a vysvětlit si znovu, proč a pro koho sbírku děláme. Naše Bětuška si totiž před prvním domem, kde jsme chtěli zazvonit, stoupla a hlasitě zavolala na své kamarádky: "Na co vybíráte? My na nový auto, do toho starýho už se nevlezem a nemáme peníze na nový." Další hřebík to rakve naší dobré pověsti.

Po třech hodinách v mrazu jsme toho měly právě dost, já šla na zbytek dne mrznout domů, Maruška s Bětuškou se ale jen naobědvaly a hned jely s tatínkem na sjezdovku. Lyže jim přinesl Ježíšek a holky se moc těšily, až je vyzkouší.  Z hodiny na svahu s lyžařským instruktorem měly velký zážitek, strašně se jim to líbilo, nejlepší ale byl párek v rohlíku s horkou čokoládou :) Na nějaké větší pokroky v lyžařské technice si ještě chvíli počkáme, ale důležité pro mě je, že je to baví. Příští týden budeme na horách, takže příležitostí k tréningu bude dost a dost.

Domácí příprava na Tříkrálovou sbírku: korunky si vyrobily i Amálka s Rozárkou, ale na koledování jsou ještě malé.



Jediná fotka naší skupinky koledníků, kterou jsem v tom mrazu cvakla:





Bětuška pluží na svahu.




A největší atrakce dne!

Necpat děti nezdravým jídlem má mnoho výhod. Mají například větší šanci být celý život zdravé. A štíhlé, na rozdíl od jejich matky. Super na tom ale taky je to, že když výjimečně nějakou nezdravotu dovolíte, dokážou si ji děti užít naplno!





neděle 1. ledna 2017

Rok jako víno

Před rokem touto dobou jsem byla v posledním měsíci těhotenství, jako vždy oteklá a stěží schopná pohybu. Doma se mi batolily dvě rok a půl staré holčičky, starší holky chodily prvním rokem do školky. Byly Vánoce a já toho měla moc, moc, moc. Na miminko jsem se těšila, ale můj převažující pocit byla únava a obavy o to, jak to všechno v rozšířené sestavě zvládneme.

Uplynulo 365 dní a jsme zase úplně jinde. V kočárku mi tu spí téměř roční Františka, skoro-chodec, zdatný strávník, potěcha naší rodiny, s velmi slušně zaběhaným režimem umožňujícím mi tu celkem v klidu sedět a psát si blog. Zaplula mezi nás klidně, přirozeně, bez větších stresů pro kohokoli ze zúčastněných. Je tu, je součást naší rodiny a bez ní bychom prostě nebyli úplní. Fanynka naše.

Amálka s Rozárkou za ten rok udělaly úžasný pokrok. Odložily dudlíky, flašky s mlíkem i plínky, exponenciálně si rozšířily slovní zásobu, přestaly se vozit kočárkem, zkrátka učinily všechny zásadní kroky na cestě od miminka k předškolnímu dítěti. Navíc si, k mé velké radosti, začaly pěstovat i osobitý smysl pro humor. Jsou z nich zdravé, veselé a přiměřeně samostatné holky a už se moc těším, až spolu v květnu oslavíme jejich třetí narozeniny.

Někdy v létě došlo k zásadnímu posunu ve dynamice naší rodiny. Zatímco do té doby jsme dělili pozornost mezi starší holky, mladší holky a Fanynku, což byly v podstatě tři oddělené jednotky s téměř nekompatibilními potřebami a režimem, během letních měsíců Amálka s Rozárkou dozrály tak, že utvořily se staršími holkami partu. V mnoha činnostech už zvládají všechny čtyři spolupracovat, hrají si spolu, perou se spolu, čtou si spolu, k naší nelibosti spolu blbnou u jídla, zkrátka najednou tu máme smečku čtyř (poněkud divočejších) princezen a navíc jedno miminko jako prémii. Čtyřem nejstarším dětem tak musíme vytvářet technické zázemí, ale je čím dál méně potřeba je nepřetržitě bavit a organizovat.

Maruška s Bětuškou nepozorovaně vyrostly v předškoláky. Jsou na svůj statut velmi hrdé a mají proč. Jsou totiž prima holky, se kterými je radost pobýt.  Čas strávený jen ve třech, já a moje dvě nejstarší, je pro mě balzám na duši. V mnoha ohledech jsou velmi rozumné a často mi pomáhají. Na podzim se například začaly starat o Amálku s Rozárkou ráno po probuzení, když já ještě spím. Dohlédnou, aby si A+R zašly na záchod, a hrají si s nimi, dokud s Františkou nevstaneme. Neskutečné. Ještě před rokem jsem každé ráno vstávala do křiku, protože někdo plakal, že mě nutně potřebuje. Teď přicházím do pokoje, kde jsou rozestavěné ohrady se zvířátky, jezdí se tam na nákupy nebo staví monumenty z lega a všichni se dobře baví. Tak dobře, že mám někdy problém dostat je dolů na snídani.

Jednou ze zásadních změn letošního roku bylo naše samostatné bydlení. "Vejminek" pro rodiče se podařilo dotáhnout do obyvatelné podoby a letošní Vánoce jsme poprvé slavili jako dvě samostatné bytové jednotky. S aktuální situací jsme tak velmi spokojení všichni: babičku máme pár kroků od domu, takže si jí děti mohou plně užívat, ale zároveň mají obě domácnosti svůj prostor a klid. Mí američtí přátelé by takovou situaci označili jako win-win a skutečně myslím, že jsme to všichni vyhráli.

Letošní rok nám zkrátka přinesl mnoho dobrého. Jednou z věcí, kterých si vážím nejvíc, byl společně trávený čas a výlety, které se nám navzdory různým potížím podařilo zorganizovat. S Františkou jsme poprvé vyrazili spát mimo domov, když jí byly asi dva týdny. Navštívili jsme přátele na bedřichovské faře. V květnu jsme strávili týden u moře, v červenci jsem byla jen s Františkou a nejstaršími holkami pár dní v Praze, všichni společně jsme byli v srpnu na dovolené v Železném Brodě.

Naopak nás nepotkal žádný větší zdravotní ani jiný zádrhel.

Po pracovní stránce stránce se mi dařilo lépe, než bych si troufla doufat. Podařilo se mi najít nové klienty a rozdělit své pracovní úsilí mezi více zdrojů, což bylo moje přání pro tento rok. Obrovskou radost mi dělá i dobře rozjetá družina předškolních skautů, letní tábor se velmi vydařil, schůzky a výlety šlapou, děti (i rodiče) jsou spokojení. Jediným problémem tak zůstává, že dětí máme v družině moc - a to je vlastně prima.

Ano, míváme s mužem dny (a týdny) kdy je toho na nás moc. Pořád se staráme o značně nadprůměrný počet dětí značně nízkého věku, k tomu oba pracujeme, máme dům, zahradu, nedělní školu, skaut. Času stráveného ve dvou je minimum, o společné večeři nebo kině si zatím necháváme jen zdát. Ale zrajeme, všichni. Děti rostou, my se pořád učíme, a když někdy procházíme velkým tlakem, doufáme, že - jako u vína - je ten tlak nutný k tomu, abychom ze sebe dostali to nejlepší. A těšíme se, že se víno, kterého se jednou dočkáme, bude prvotřídní.

Mám určitá přání pro nadcházející rok. Chtěla bych víc času pro sebe. Nutně potřebuju učinit zásadní kroky ohledně svého zdraví. Ráda bych se vrátila ke hře na klarinet. toužím trávit víc času s mužem, i kdyby jen společnou četbou na gauči večer, když všechny děti spí. Ale to nejzásadnější už máme a skoro se stydím žádat ještě o víc. Zkrátka, aby hůř nebylo, to by nám stačilo...

A vám všem, přátelé, ať se plní vaše sny a touhy vrchovatou měrou.

Pour féliciter 2017.