O velké rodině (v České kotlině)

Máme pět dětí. To je už celkem solidní velká rodina, zejména v kontextu naší země, kde všichni normální lidé mají děti dvě, a kdo se dopustí tří dětí, je považován za dobrodruha. Tři děti jsou omluvitelné jen v případě, že první dvě děti byly omylem stejného pohlaví. Pak vám mnozí lidé odpustí, že "to" budete "ještě zkoušet". Nechcete-li se však stát terčem posměchu, musí se vám "to" konečně podařit, protože mít jen děti jednoho pohlaví je zřejmě opravdová smůla. 

Jednou z věcí, které s sebou život v takto velké rodině nese, je určitá ztráta soukromí a anonymity. Já si možná nepamatuju každého, koho potkáváme, ale začínám zjišťovat, že si téměř každý pamatuje nás. Nejen na malé vesnici, kde žijeme, ale i ve městě. A protože jsme tak výrazně jiní, než "normální" rodiny, jsme také často zkoumáni a hodnoceni. V obchodě, v čekárně u lékaře, v cukrárně. Jak to ta matka zvládá? Jak se ty děti chovají?  A jsou dostatečně čisté a učesané? (Roztomilé rozcuchání si může dovolit jen jedináček. U dětí s velkým počtem sourozenců se tomu říká zanedbání).

Já to v podstatě chápu, takových rodin, kde by měli pět dětí narozených během čtyř let, na ulici moc nepotkávám ani já a když náhodou někde vidím maminku se třemi dětmi, mám z ní v první chvíli pocit, že má hromadu dětí - aniž bych si okamžitě uvědomila, že jich pořád má podstatně míň než já. Podobné "wow" momenty zažívám, když někdy vidím svoji maminku někam jít s většinou mých dětí. Pozorováno takto zvenku to skutečně vypadá jako mateřská školka na výletě. Navíc i když jsou ty interakce s okolím často únavné, někdy jsou i velmi milé (a za ty stojí žít).

Zvláštní jev ale je, že mnozí lidé, kolem kterých procházíme třeba na parkovišti nebo na chodníku, z nějakého důvodu předpokládají, že jsme hluší. Jinak si nedokážu vysvětlit ty polohlasité výkřiky typu "ježišikriste, myslíš, že je to všechno její?", "ty vole, to bych nechtěla" a "hele a na zádech má další, no to je mazec". Nechápejte to špatně, mě osobně je skutečně naprosto jedno, co si o mém rodinném uspořádání myslí náhodní kolemjdoucí, ale uvědomují si ti lidé, že je slyší i moje děti? Z důvodů, které mi nejsou tak zcela jasné, jsou tak moje holčičky téměř každý den konfrontovány s názorem okolí, že je jich moc a že je to divné. Když nás komentuje paní v obchodě nebo sestřička u lékaře, můžu alespoň obratem sdělit že "ano, jsou všechny moje, děti jsou velká radost" a nahlas tak svoje děti ujistit, že je pro nás jejich život především a zdaleka nejvíc požehnáním a potěšením - navzdory tomu, co říká okolí. Proti anonymním výkřikům zděšení na ulici ale moc obrany není. Tak jen prostě doufám, že je holky moc nevnímají - a snažím se je vykompenzovat zvýšenou dávkou pozitivních sdělení v rámci soukromí naší rodiny.

Dalším aspektem je sociální postavení velkých rodin. Ve velkých městech se asi najdou početnější rodiny se slušným životním standardem, ale na venkově je s vyšším počtem dětí jednoznačně spojené stigma "sociálního případu". Někdy se to projevuje mile, jako když vám sousedi po dalším přírůstku do rodiny začnou nosit přebytky ze zahrádky a hodné tety v obchodě kupují vašim dětem lízátka. Jindy musíte na veřejnosti snášet komentáře typu "No jo, to je přídavků, co?" a "Tak ta asi makat nikdy nepůjde". Dotyčné (obvykle paní středního až vyššího věku) ani nemá cenu se pokoušet zastavit a vysvětlovat jim, že pracujete celou dobu, co máte děti, a přídavky že neberete vůbec (to ostatně měla problém pochopit i paní na pracovním úřadě). Abychom si rozuměli, nastane-li doba, kdy ty přídavky budeme potřebovat, s klidem na srdci si o ně požádáme: státu vychováváme pět daňových poplatníků a celkem nic moc jsme od něj zatím nechtěli, takže se mu pořád vyplatíme, ať už s přídavky nebo ne. Jen to zatím, díky Bohu, potřeba nebylo a děti si živíme sami. 

Zkrátka na více než tři děti se u nás stále hledí jako na velkou zvláštnost a rozhodně se s nimi nepočítá: ve vlacích, v autobusech, v rodinných slevách  tady všude je jen podporován standard "dvě děti a dost". Ubytování v hotelu je naprosto nerealistické, dovolené přicházejí v úvahu jen v apartmánech určených pro "větší skupinu přátel" nebo v kempech, ovšem ve vlastním stanu, protože sehnat větší stan nebo mobilhome pro více než 6 lidí je taky umění.

Myslím si ale, že se tento trend pomalu mění. Čím dál častěji je slyšet o známých osobnostech, které se starají o větší počet dětí. Zakrátko třeba budou velké rodiny skutečně v kurzu a já budu moct s úšklebkem prohlašovat, že jsem si tolik dětí pořídila ještě před tím, než to bylo cool.

Výše uvedené berte prosím s nadsázkou. Nemyslím si, že by "alespoň pět dětí" bylo nejlepším řešením pro všechny rodiny. Popravdě věřím, že smysluplný, naplněný život lze žít i bez dětí, i s jedináčkem, i s dvanácti dětmi v pěstounské péči. Lze ho žít ve víru velkoměsta i ve srubu uprostřed lesů s topením na tuhá paliva. O samotě i uprostřed rozvětvené rodiny. Naplnění a vnitřní mír přicházejí totiž zevnitř, nikoli zvenku.

Nepociťuju potřebu popohánět své bezdětné přátele k tomu, aby si honem pořídili nebo adoptovali aspoň 6 dětí, protože to je jediná smysluplná životní cesta. Maminky obligátních dvou dětí také na potkání nečastuji pohrdáním nad tím, jak "málo" toho zvládají a že já "bych to teda takhle fakt nechtěla". Žít a nechat žít, milí přátelé. A když už lidé neumí "nechat žít" náhodné kolemjdoucí s nadprůměrným počtem dětí, mohli by se aspoň naučit mlčet a nechat si to své odsouzení pro sebe. Nebo s tím alespoň počkat, než zajdeme za roh.