Vánoční přání

Pečeme, vaříme, balíme a uklízíme a těšíme se, až budeme jíst, pít, rozbalovat a radovat se. 

Bětuška se už moc těší, že přijde "ježk" a přinese jí lízátko (nic lepšího si totiž, dcerka naše, představit neumí). Obávám se, jestli vůbec dokáže zpracovat to Lego, Magformers a knížky, které pro ni Ježíšek připravil. Možná ještě budu muset na poslední chvíli zaskočit do obchodu a nějaké to lízátko pořídit, je to koneckonců jediné přání, které zatím verbalizovala...

Navzdory mým snahám o zdravou stravu se holky cpou plnými talíři cukroví, Maruška to příležitostně zajídá svátečním špekem s kyselou okurkou. Okna nejsou umytá, zato jsou na nich nalepené vánoční samolepky a holčičky tu vesele pokřikují "hadom, hadom, dydydom".

Zkrátka, vše je tak, jak má před Vánoci a o Vánocích být. 

Moc Vám přeju, ať jsou Vaše svátky alespoň tak pestré veselé, jako ty naše (a mnohem organizovanější a uklizenější!). Ať je to čas radostných setkání a klidných spočinutí. A ať se Vám splní i všechna nemateriální přání!

Dvakrát dvě deci anebo všechno je hezky sudé

Neměli jsme původně v úmyslu naše těhotenství oznamovat nijak brzo, ale když máte v jedenáctém týdnu břicho jako běžná matka pár týdnů před porodem, není jaksi už téměř co tajit (v podstatě tedy ani není co oznamovat, vyjma virtuálních přátel, před kterými se skutečný stav věcí přeci jen tají lépe, a krátkozrakých babiček, které vás milují tak, že by vám obří panděro nepředhodily, ani kdyby si ho všimly).

Poněkud nás zarazilo, že jednou z nejběžnějších reakcí (kromě komentáře ohledně očekávaného pohlaví, viz poslední příspěvek) byl dotaz: "A zase dvě?"

Ačkoli pochopitelný, je tento dotaz přeci jen poněkud nelogický. Porod dvojčat nijak výrazně nezvyšuje šanci na další "dvojčetné" (či vícečetné) nadělení a ačkoli dvojčata jsou dnes díky metodám asistované reprodukce mnohem běžnější než dříve, rodin s více páry dvojčat je velmi, velmi málo. Na českém Internetu jsem našla (ať už aktivní nebo z druhé ruky zmíněné) jen čtyři případy, ve skutečnosti jich bude samozřejmě víc, ale stejně se jedná o úkaz dosti vzácný.

Proč mě to tak zajímá? Protože k nim brzy budeme patřit i my (dá-li Bůh a vše bude v pořádku).

Zatímco u holčiček jsme s možností dvojité nadílky trochu počítali, tentokrát to byl pro nás dost velký šok. I když na bezprostřední sdělení této novinky jsem u doktorky reagovala záchvatem smíchu ("To si ze mě děláte legraci, že?" - "To jsem ráda paní H., že to berete tak s humorem"), postupně to na mě docela dolehlo a chvíli mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že ani tentokrát to nebude jedno nenáročné miminko, které budu s sebou všude tahat v šátku a jinak v podstatě lítat s holčičkama tak, jak jsme zvyklé. O míře časových, finančních a jiných obětí, které bude nové rodinné uspořádání vyžadovat, snad ani nemluvě...

Protože jsme si tedy tuto výživnou novinku potřebovali napřed sami trochu zpracovat, vyjma nejužší rodiny jsme se o dvojité nadílce raději moc nezmiňovali. Nějak jsme naivně nepředpokládali, že se nás na to bude tolik lidí explicitně ptát, ehm.

Na myšlenku, že budu matkou čtyř dětí, jsem si ještě úplně nezvykla (natož na to, že budu jednu chvíli matkou čtyř dětí mladších tří let), ale postupně si to sedá a některé výživnější detaily jsem si raději zakázala představovat. V tomto bylo první těhotenství jednodušší, neb blahá nevědomost a tak dál. Pro nejbližší měsíce se tedy držíme hesla Lepší víc dětí než míň, modlíme se a doufáme, že to ustojíme bez ztráty kytičky (nebo alespoň bez ztráty duševního zdraví). 

Tak nám prosím držte palce a pokud vám to přesvědčení dovoluje, modlete se za nás, aktuálně nám nejvíc záleží na zdraví pro všechny děti (včetně mě), v pátek mě pustili z nemocnice a doufáme, že ji zase uvidím až před porodem. Jedno hladké, bezproblémové těhotenství zakončené přirozeným porodem dvou krásně donošených dětí by se nám teď šiklo :)

Tak ještě toho chlapečka!

Zdá se, že zatímco pro část populace je rozhodnutí mít více než dvě děti naprosto nepochopitelné, u některých lidí máme omluvu, protože je jasné, že ještě chceme zkusit toho chlapečka.

A tak se začínají množit duchaplné dotazy:

Tak tentokrát konečně kluk? (Proč, vy na něho čekáte?)
A už víte, co to bude? (Bude to miminko, vypadám snad, jako bych pod srdcem nosila štěňata?)
Tatínek chce určitě chlapečka! (Tatínek se chce hlavně konečně někdy vyspat a jestli mu to umožní kluk, holčička nebo hrst Diazepamu už je podružné).

Zdá se, jako bych povitím dvou holčiček splnila mateřskou roli jen napůl. Když už jsme měli tu smůlu, že dvojčata nebyla páreček, je jasné, že se pokoušíme zajistit rodině mužského dědice alespoň takto.

Prd a vořech, milí zlatí. Proti chlapečkům naprosto nic nemám a klidně sbírku hraček (k Bětuščiné velké radosti) rozšíříme o další bagry a traktory. Ale jaké bude pohlaví našich dalších potomků (kdo říkal, že skončíme na třech?) je mi srdečně a naprosto šumák. Člověk si asi musí projít tím, čím jsme si prošli my, aby dokázal vnitřně naprosto přijmout, že jakékoli dítě je zázrak a jediné, v co máme jako rodiče nárok doufat, je jeho zdraví a prospěch - jestli se mu bude mezi nožičkama něco houpat je naprostá podružnost.

Mimochodem, jedna z mých oblíbených knížek, Little Women, pojednává o rodině čtyř sester a vždycky mi to připadalo jako úžasná kombinace. V Pride and Prejudice je dcer dokonce pět (tam už to ale taková rodinná harmonie nebyla, to uznávám). Každopádně ještě máme co dohánět...takového schodečky by taky byly moc roztomilé!

Do třetice...

Koukám, že si musím přiznat, že je tento blog opravdu značně sporadický. Na druhou stranu mi připadá, že je to i zdravé. Celé léto jsme byli někde venku a pryč - Chorvatsko, Jizerské hory, Vysočina, mezitím vybalit, vyprat, sjet se několikrát vykoupat a zase znovu balit. Sedět za teplých letních večerů u blogu by mi nepřipadalo moc zdravé. Jen se ochladilo a večery se prodloužily, vrátila se i touha něco sem tam sepsat, ale skončila u několika rozepsaných a nezveřejněných příspěvků. Aniž bych chtěla zabíhat do podrobností, od konce září do konce listopadu jsem většinu času trávila s hlavou v záchodové míse, případně úpící z postele a snažící se sebrat alespoň základní sílu na existenci, mateřství a práci. Vše ostatní, nepovinné a volitelné, muselo jít stranou.

Díky Bohu už se pomalu vzpamatovávám. 

A tady je ten důvod mých nevolností. Vypadá sice jako návštěva z jiných světů, ale je to lidské mládě ve vývinu a než se dopeče, oči se mu (snad) posunou kam patří, nos se vytvaruje, tělo natáhne a zesílí a zkrátka, bude nás zase o něco víc. 

Máme hlavně radost. Velkou. Pak máme taky samozřejmě strach, jednak z bezprostřední budoucnosti, protože konec těhotenství s holčičkami byl (jemně řečeno) suboptimální a opakování podobného scénáře bychom se raději vyhnuli. Taky samozřejmě nevíme, jak to všechno budeme zvládat, jestli se z toho - jak nám dobré duše prorokují - nezblázníme a vůbec. Zkrátka přehoupli jsme se ze socialisticky zavedených a společensky přijatelných dvou dětí do kategorie velkých rodin, na které se kde kdo může dívat spatra a ťukat si na čelo. Jak to v upřímném údivu vyjádřil můj šéf: "Dvě děti nestačí???? Tos' mě teda překvapila!". 

Nestačí, no. Ne že bychom toho neměli někdy (často) dost tak, jak to je. Ale dát život a vychovat člověka od okamžiku, kdy ho poprvé sevřete v náručí (a divíte se, kde se ve vaší pohledné až atraktivní rodině vzala tahle svraštělá opička) do okamžiku, kdy ho vyšlete na vlastní cestu a už se jen zpovzdálí modlíte, aby se ty tisíce hodin dřiny a odříkání při výchově někde odrazily a mohli jste být na své dítě - teď už nejkrásnější a nejúžasnější na světě - pyšní, to mi přijde hluboký, smysluplný poslání, kterému stojí za to leccos obětovat. I fyzické pohodlí, i noční spánek, i cestovatelské sny (alespoň na čas), i finanční bezstarostnost. 

A nebo jsme prostě blázni. 

Tak jako tak, koncem května nás bude, dá-li Bůh, víc a tento blog se asi stane ještě nárazovějším (pokud nezačnu přispívat v šílené hodiny mezi nočním kojením a přebalováním). Uvidíme!