Do třetice...

Koukám, že si musím přiznat, že je tento blog opravdu značně sporadický. Na druhou stranu mi připadá, že je to i zdravé. Celé léto jsme byli někde venku a pryč - Chorvatsko, Jizerské hory, Vysočina, mezitím vybalit, vyprat, sjet se několikrát vykoupat a zase znovu balit. Sedět za teplých letních večerů u blogu by mi nepřipadalo moc zdravé. Jen se ochladilo a večery se prodloužily, vrátila se i touha něco sem tam sepsat, ale skončila u několika rozepsaných a nezveřejněných příspěvků. Aniž bych chtěla zabíhat do podrobností, od konce září do konce listopadu jsem většinu času trávila s hlavou v záchodové míse, případně úpící z postele a snažící se sebrat alespoň základní sílu na existenci, mateřství a práci. Vše ostatní, nepovinné a volitelné, muselo jít stranou.

Díky Bohu už se pomalu vzpamatovávám. 

A tady je ten důvod mých nevolností. Vypadá sice jako návštěva z jiných světů, ale je to lidské mládě ve vývinu a než se dopeče, oči se mu (snad) posunou kam patří, nos se vytvaruje, tělo natáhne a zesílí a zkrátka, bude nás zase o něco víc. 

Máme hlavně radost. Velkou. Pak máme taky samozřejmě strach, jednak z bezprostřední budoucnosti, protože konec těhotenství s holčičkami byl (jemně řečeno) suboptimální a opakování podobného scénáře bychom se raději vyhnuli. Taky samozřejmě nevíme, jak to všechno budeme zvládat, jestli se z toho - jak nám dobré duše prorokují - nezblázníme a vůbec. Zkrátka přehoupli jsme se ze socialisticky zavedených a společensky přijatelných dvou dětí do kategorie velkých rodin, na které se kde kdo může dívat spatra a ťukat si na čelo. Jak to v upřímném údivu vyjádřil můj šéf: "Dvě děti nestačí???? Tos' mě teda překvapila!". 

Nestačí, no. Ne že bychom toho neměli někdy (často) dost tak, jak to je. Ale dát život a vychovat člověka od okamžiku, kdy ho poprvé sevřete v náručí (a divíte se, kde se ve vaší pohledné až atraktivní rodině vzala tahle svraštělá opička) do okamžiku, kdy ho vyšlete na vlastní cestu a už se jen zpovzdálí modlíte, aby se ty tisíce hodin dřiny a odříkání při výchově někde odrazily a mohli jste být na své dítě - teď už nejkrásnější a nejúžasnější na světě - pyšní, to mi přijde hluboký, smysluplný poslání, kterému stojí za to leccos obětovat. I fyzické pohodlí, i noční spánek, i cestovatelské sny (alespoň na čas), i finanční bezstarostnost. 

A nebo jsme prostě blázni. 

Tak jako tak, koncem května nás bude, dá-li Bůh, víc a tento blog se asi stane ještě nárazovějším (pokud nezačnu přispívat v šílené hodiny mezi nočním kojením a přebalováním). Uvidíme!