pátek 21. listopadu 2014

Tak jde čas

Tedy, jak že to přesně? Co je zítra, pozítří, kolikrát se ještě musíme vyspat, než bude víkend a babička bude doma? Kdy budou Vánoce a kdy budeme mít svátek? Jdeme dnes do školky nebo na hřiště?

Maruška s Bětuškou dorostly do věku, kdy jsme začaly řešit průběh času, dny, týdny, měsíce. V krátkodobém měřítku je zajímá hlavně kdy bude víkend (protože to jsme všichni doma), v dlouhodobém by užuž chtěly mít Vánoce, nejlépe zároveň s narozeninami. Říkat jim "To se musíš ještě třikrát vyspinkat" se mi úplně neosvědčilo. Jednak měly tendence počítat i odpolední spaní, jednak počítají do tří stylem jedna-dva-pět-osm-jedenáct, což jim orientaci nijak neulehčilo. Chtěla jsem jim tedy nějak graficky přiblížit střídání dnů, týdnů a měsíců.

Nakonec jsem se rozhodla pro dvě pomůcky. Jednoduchý (protože jsem výtvarný antitalent) týdenní plán na ledničku. V něm má každý den svůj chlíveček a grafické znázornění toho, kdo je zrovna daný den doma (tohle je pro nás důležité, protože se u holek s mužem střídáme, někdy pracuju já, někdy on, plus někdy bývá doma babička, takže obsazení domácnosti se jim v průběhu týdne celkem dost mění), kdy se jde do školky, kdy na výlet, kdy do kostela a kdo přijede na návštěvu...zalaminované kartičky drží na podkladu pomocí plastelíny, každý den posuneme šipku na příslušné políčko a kupodivu to funguje dobře. (Normální rodina místo plastelíny použije oboustrannou lepicí hmotu z domácích potřeb. V nenormální rodině ji tatínek v rámci úklidu vyhodil). 



Průběh roku, střídání ročních období a celkově dlouhodobější měřítku nám pak poskytl tento waldorfský kalendář.

 Každou nedělí posunujeme svíčku o jedno políčko v daném měsíci dopředu. Na mističku uprostřed dáváme různé poklady, které zrovna najdeme v lese nebo na zahradě (mrtvou myš jsem vetovala). Dřevěné ornamenty nesou symboly jednotlivých měsíců: anděl pro prosinec, sněhulák pro leden, masopustní klaun pro únor atd. Získali jsme tak zároveň dekoraci i didaktickou pomůcku (a to se vyplatí).

sobota 15. listopadu 2014

Tatajícto

Naše Mařenka to v mnoha ohledech nemá lehké. Například se dost často vůbec nedostane ke slovu. Zvukovou kulisu u nás s 80 % zajišťuje Bětuška, která začne vysílat od okamžiku, kdy otevře oči, až do poslední vteřiny před usnutím. Ptá se, popisuje, ukazuje, znovu se ptá a když jí náhodou dočasně vyschne proud myšlenek, začne si aspoň zpívat (to je obzvlášť trýznivé, protože paměť na texty má po svém otci, což znamená, že obvykle neudrží víc než tři slova z jedné písně. Ta je zato ochotná s entuziazmem opakovat i několik hodin).

Tato omezená příležitost k mluvení spolu s opožděným motorickým vývojem jsou zřejmě důvodem, proč má Maruška lehké logopedické potíže. Zajímavé je, že umí nádherné L, což je - spolu s R - jedno z pouhých dvou písmenek, které naopak neumí vyslovit Bětka. Maruška je na své L velice hrdá a ohromně si je užívá. ("blllllláto"). Jinak ale Maruška bojuje i s G, H, CH, obecně se sykavkami, moc jí nejde š ani č. Hlavně ale vůbec nevyslovuje K, které tvrdošíjně nahrazuje písmenem T.

Vznikají krásně spatlaná slova. Například dnešní přírůstek, "tatajícto", které si přála k snídani, obědu i večeři.

My, kteří ji dobře známe, jí poměrně rozumíme. Ostatní ale někdy nad Maruščinou kreativní výslovností zůstávají poněkud zmateni. Onehdy například prababička, která holkám dala na hraní hrneček plný malých plastových zvířátek.

Jů, totan!!! Zajásala Maruška. A hned se babičce odměnila písničkou:

Totani, totani, nadaní sou totani,
ve výstotu vsechny psy havě stečí do tapsy,
totan dnes, pes oves, táče líp než pes.
Ou yes.


úterý 11. listopadu 2014

Jak jsme pouštěli draka

Zveřejňuji pouze s měsíčním zpožděním, ehm.

Babí léto miluju! Minulou sobotu se mi dokonce podařilo odtrhnout se od monitoru počítače
(a stopadesátistránkové patentu na amidové sloučeniny s názvy dlouhými přes několik řádků) a vyrazili jsme i se sestrou a neteřemi pouštět draka.

Lokalita je příhodná, bydlíme pod kopcem. Vytlačit kočár nahoru na pastviny nebyl velký problém a za chvíli už byli draci ve vzduchu.



Osobně mám z pouštění draků trochu respekt. Před lety jsem dostala na chvíli do ruky super duper řiditelného draka, kterého si ručně vyrobil můj kamarád. Od jeho povelu "na prosím tě, na chvíli mi to podrž" do okamžiku, kdy se drak pod mým vedením střemhlav zřítil k zemi, uběhlo asi deset vteřin. Od té doby si pamatuju, že pouštění draka patří spolu s inteligentním parkováním a konzumací koblih bez pokecání se marmeládou k dovednostem, kterými neoplývám a nikdy oplývat nebudu. Nicméně měli jsme draka skvělého, s předlouhou šňůrou, krásně se vznášel velmi vysoko v oblacích a vypadal tam velmi stabilně.



Neodolala jsem a taky si ho do ruky vzala. A nespadl!!!


Během tří minut už jsem si připadala jako profesionální drakopán a suverénně jsem prohlásila: "Tak si tu šňůru odmotáme celou, ne? Ať vidíme, jak je dlouhá!" Než mě stačil kdokoli zadržet, konala jsem. Bohužel jsem ale nepředpokládala, že konec šňůry nebude k plastovému kotouči nijak připevněný. Takže když se ta asi pětikilometrová záležitost domotala až na konec, drak se radostně osvobodil a vznášel se v oblacích směrem přes kopec, přibližně v letové zóně nákladních letadel.

Protože jsem ale povaha dobrodružná (a protože jsem se za jeho emigraci cítila osobně zodpovědná), vyrazili jsme jej hledat. Pravda, znamenalo to dotáhnout šest dětí, těhotnou sestru a líného psa podstatně dál od domova, než jsme původně plánovali. S trochou dobré vůle, kombinací kočárku a šátku a s patřičným povzbuzováním malých pátračů to ale docela šlo. Draka naštěstí zakrátko prozradila ta předlouhá šňůra, které jsem se dopátrali v koruně menší jabloně a jali se ji následovat. Končila uprostřed velké ohrady s koňmi, zakončená nepoškozeným drakem. Třikrát sláva, po veselé půlhodině namotávání šňůry na kotouč bylo vše v pořádku a mohli jsme obloukem vyrazit zpět k domovu.



Prostě takové hezké, klidné odpoledne.