úterý 27. prosince 2016

Krásné svátky

Mívala jsem poměrně vysoké nároky na vánoční svátky. 15 druhů cukroví, adventní koncerty, ručně vyráběné dekorace, naklizeno, navařeno, umělecky zabalené dárky, výlet na zahraniční adventní trhy...

Život se ale nějak převrátil vzhůru nohama. Moje svátky v posledních letech nezahrnují nic z výše uvedených kritérií, přesto (nebo proto?) je slavím z hloubi duše šťastná. Jinak to snad ani nejde, když máte pod stromečkem takovou nadílku:



neděle 25. prosince 2016

Priority

Milí přátelé,
doufám, že jste Štědrý den prožili v pokoji a radosti. U nás probíhal tak pohodově, jak to u pěti dětí do pěti let probíhat může. Všechno bylo nachystáno, ambiciózní plány včas opuštěny, jídla bylo dost a dárků také., měli jsme se rádi a bylo nám dobře.

Když jsme večer ukládali děti do postelí, ptala jsem se Amálky, co jí všechno Ježíšek přinesl. Zajímalo mě, jestli v tom mumraji a zmatku dokázala vstřebat alespoň některé dárky.

"-Miminko veliký krásný pšinesl." (Přinesl, panenka a knížka byly jediné věci, které si od Ježíška přála".

"-A co ještě Amálko?"

"Pšinesl knížku. Á-a-a-á sukničku pšinesl. Kuličky takový." (Prima, tak si fakt pamatovala skoro všechno).

"A co se ti, Amálko, líbilo nejvíc?"

(chvíle přemýšlení, šťourání prstem v puse, a pak):

"S maminkou doma byly. Mě líbilo, hezký bylo."

Nu, nevím, co  nás, čeká příští rok. Ale děj se co děj, přeju si dokázat zachovat ty správné priority, jak mi to na Štědrý večer předvedla má dvouletá dcera.








pátek 23. prosince 2016

Chvála vaječného koňaku

Jeden smutný ajznboňák dobře věděl, co je dobré.
Vaječný koňak ze svařených žloutků dělávala moje babička, my děti jsme ho nesměly pít a pamatuju se, že mi to přišlo jako strašná křivda. Byla to totiž věc zjevně výborná, lepivá a sladká, a takové by dětem nikdo odpírat neměl!

Já se s žloutky nevařím, protože (celkem pochopitelně) preferuju recepty ultra rychlé a jednoduché. Už několikátý rok dělám vaječný koňak podle Fidorky (sjeďte si pro něj až na samý konec stránky). Je rychlý a výborný, tak co si přát? Případnou salmonelu jistě zabije alkohol - tak si to aspoň namlouvám a vesele popíjím i coby kojící matka.

Tomuhle koňaku taky doma říkáme předvánoční. Dělám ho v týdnu před vánoci, po večerech ho popíjíme s mužem a zaháním tím předvánoční stresy a chmury. Těch zřejmě letos bylo víc než jindy, protože první várka koňaku padla už v úterý :) Dnes jsem další lahev nesla kamarádům, kteří mají dvě malé děti, a taky vypadali, že se koňak zítřejšího večera asi nedožije.

Prostě, Vánoce jsou nádherné svátky, ale přiznejme si to, jejich příprava klade na všechny určité nároky, kterým se někdy čelí lépe s mírnou hladinkou alkoholu.

Mezi svátky to pak nebývá o moc lepší, přeci jen, děti doma ze školek a škol, tchýně, babičky a jiné okolnosti...prostě důvod se vždycky najde. Tak na zdraví!






neděle 11. prosince 2016

Perníčky a linecké cukroví - vychytané recepty

Já vím, vím, všechny už máte napečeno, vyzdobeno, zabaleno a následující dva týdny už budete jen obrážet kadeřníky, kosmetičky a pedikérky, abyste Ježíška přivítaly krásné a svěží jako jarní vánek.

Kdyby se se vám ale přeci jen náhodou mezi návštěvou kina a lakováním nehtů zachtělo upéct ještě nějaké cukroví, tyto dva recepty mám léty osvědčené a jsou skvělé.

Žitné perníčky (ihned měkké, křehké)

Tento recept kdysi býval na zadní straně obalu žitné mouky. Peču jej v upravené podobě podle tohoto webu , jen místo rostlinného tuku dávám máslo. Ořechy dávám jaké zrovna mám, nejraději ale mandle.

Důležité je dodržet postup, těsto nevyvalovat moc tenké a perníčky nepéct moc dlouho, jinak tvrdnou. Nepřepečené jsou ovšem vynikající a navrch zdravé. Vřele doporučuju si utlouct vlastní směs koření, ale jakákoli koupená bude samozřejmě fungovat taky.

800 g žitné mouky (dávám obyčejnou žitnou, nikoli s celozrnnou. S celozrnnou jsou suché a drolivé, pokud ji chcete použít, musíte si recept upravit.
4 vejce
1 máslo
300 třtinového cukru (rozemelu v kuchyňském robotu na moučku, krystalky mají sklon v těstě zůstat a následně křupat).
1 lžíce perníkového koření
1 lžíce jedlé sody
100 g mletých ořechů.


Perníčky peču na 180 stupňů a po vytažení z trouby potírám rozšlehaným vajíčkem.
Letos ještě nejsou ozdobené, ale já v tomto ohledu stejně nejsem velký estét. Za ideální zdobení perníčků s předškolními dětmi považuju hrnek rozpuštěné čokolády, štětce na malování a několik druhů posypek (mleté ořechy, kokos, barevné sypání). Ať se děti vyřádí. Pokud perníčky zdobíte cukrovou polevou, přidejte do receptu kakao, na tmavších perníčcích poleva lépe vynikne..


Linecké cukroví z Lince

Tento recept jsem kdysi dostala od kamarádky z internetové diskuze. Zachovává ideální linecký poměr 3:2:1 (mouka, máslo, cukr), ale překvapivě vyžaduje vařené žloutky. Vzniklé pečivé je křehké, máslové, voňavé a peču z něj i veškeré máslové sušenky na Velikonoce a jiné příležitosti.

36 deka polohrubé mouky
12 deka cukru
24 deka másla
4 vařené žloutky (pečlivě propasírované)
šťáva+kůra z 1 citronu

Část cukru nahrazuju domácím vanilkovým cukrem, pokud mám. Vzniká vložením vanilkového lusku do sklenice s cukrem - můžete ho přechovávat nekonečně dlouho. Jinak vydlabu rovnou vanilkový lusk, ale tím se do těsta přimíchají černé tečky, které v něm nejsou vizuálně žádoucí.

Peču na 160 stupňů velmi krátce, ale to si musíte vychytat podle své trouby.








úterý 6. prosince 2016

Pohádka o pěti princeznách

V jedné malé chaloupce pod lesem žilo pět krásných princezen. Jmenovaly se Maruška Domácí Skřítek, Bětuška Divoženka, Amálka Miláček, Rozárka Neohrožená a Františka Radost v Srdci.

Hned nad chaloupkou začínaly hluboké lesy, ve kterých žili vlci, medvědi a sem tam i nějaký drak. Ve skrytém lesním jezírku zvaném Mořské oko plavala pravá mořská panna, ve velkém rybníce jménem Obora žil vodník, ve mlýně měli ve stájích mluvícího koně a kočky, které byly ve skutečnosti začarovanými princeznami. Na kopečku nad chaloupkou stála stará kaple z pálených cihel, pod kterou vedla tajná podzemní chodba, a lesy nad kaplí skrývaly hned několik pokladů volajících po nalezení.

Ani samotná chaloupka, ve které princezny žily, nebyla vůbec obyčejná. Ve stropních trámech v ložnici žila rodina mluvících myší, které se v noci spouštěly po ocáscích dolů a zažívaly neuvěřitelná dobrodružství. Na terasu chodily veverky a tenkým hláskem prosily o oříšky, které měla královská babička připravené na pečení vánočního cukroví, Ve sprchovém koutě měly princezny vlak, kterým jezdily do Prahy, a na podestě v podkroví obchod, kde jste si za natrhané kousky bílého papíru mohli koupit všechno na světě, hlavně lízátka. Hodně lízátek.

Když jste se chtěli stát pirátem, stačilo se schovat pod stůl a říct správné zaklínadlo (více kaše, více kaše).

Nejpozoruhodnější v celé domácnosti však byla velká pohovka v obýváku. Na ní se princezny, přitulené ke králi a královně, vydávaly na nekonečné cesty do báječných časů a vzdálených zemí. S dětmi z Bullerbynu stavěly sněhové lucerny, s Karlíkem se plavily po řece čokolády, s Pepíkem Střechou zachraňovaly ztracenou kamarádku, s mumínky se učily, co všechno se dá dělat s kouzelným kloboukem a s Mary a Laurou osidlovaly americký středozápad.

Každá nová knížka byla novou cestou, kterou byla třeba podniknout. Čas byl stejně nekonečný jako zásoba skvělých pohádek a příběhů. Do Vánoc zbývala věčnost a do příštích narozenin dvě.

Když král s královnou zapalovali svíčky na adventním věnci, nemluvili. Jen si tiše přáli.

Aby vše zůstalo tak, jako to je. Co nejdéle. Co nejlépe. Aby dokázali obejmout každý okamžik, který je dělí od doby, kdy draci z lesů odletí, mořská panna se odstěhuje zpátky do své knížky, zvířata přestanou mluvit a, vlak ze sprchy vyjede naposledy.

Pro krále s královnou čas nekonečný nebyl. Utíkal, pádil, řítil se vpřed. Zastavoval se jen ve vzácných chvílích, třeba když se miminko poprvé nahlas rozesmálo, když je některá z princezen něžně pohladila, nebo když zahořely svíčky na adventním věnci.

V takových chvílích král s královnou otevírali srdce a nebeskou poštou posílali vzhůru nejkratší a nejvýmluvnější vzkaz: tři slabiky, které v sobě nesly všechno.

Děkuji.


středa 26. října 2016

Dobře vychovaný pětileťák...

...večer přijde domů a zjistí, že tatínek, maminka a dva ze tří mladších sourozenců jsou nemocní a v horečnatém stavu spolu apaticky polehávají  na gauči v obýváku.
Zajímá se, komu může dát jaký prášek, komu přinést peřinu, intuitivně vyhmátne, který prcek jeho péči potřebuje nejvíc, a nabídne, že si ho v noci vezme do postele.
Pomůže nachystat večeři, přinese ji na stůl, nemocnému sourozenci přinese ke stolu deku.
Bez řečí se převleče do pyžama vyčistí si zuby a pomůže najít pyžama i pro nemocné sourozence.

Špatně vychovaný pětileťák večer přijde domů a zjistí, že tatínek, maminka a dva ze tří mladších sourozenců jsou nemocní a v horečnatém stavu spolu leží na gauči v obýváku.
Začne po dotyčném gauči skákat, nemocnému sourozenci skočí na hlavu a osmiměsíční batole shodí na zem. V obyváku udělá nepořádek, večeři nesní, talíř po sobě odmítne odnést zpět do kuchyně. Vyžádá si pití a bonbón a když matka ve stavu blízkém omdlení odmítne vstát z gauče, aby mu vše přinesla, s hlasitým "ach jóóó" protočí oči v sloup. Rovněž vyžaduje pustit po večeři televizi. Když mu to není dovoleno, udělá scénu. Další dvě scény udělá při převlékání do pyžama a u čištění zubů. Na závěr se v posteli zhroutí, protože "se mu celý večer nikdo nevěnoval".

Rodiče dobře vychovaného pětileťáka se mohou plácat po rameni (jen něžně, vzhledem k probíhající horečce) s vědomím, že TO dělají dobře.
Rodiče špatně vychovaného pětileťáka bude kromě kašle v noci budit ze sna i otázka, KDE udělali chybu a proč se to dítě nemůže chovat aspoň trochu normálně.

Rodiče dvou pětiletých dětí, z nichž jedno patří ke vzorku A a druhé ke vzorku B, odcházejí do postele klidní jako želvy, protože vědí, že za to v podstatě nemůžou.

 Děti se prostě rodí s určitým potenciálem, se kterým můžete (ba přímo máte povinnost) pracovat, ale o jehož nastavení vůbec nerozhodujete. Je to trošku jako na hodině výtvarky: prostě máte tuhle čtvrtku a tyhle tempery, můžete s nimi malovat, jak chcete, vytvořit sofistikovanou malbu, jednoduchý náčrt nebo naprostou mazanici, ale vždycky to bude tahle čtvrtka a tyto tempery, žádné jiné, nic víc a nic míň.

A tak malujeme, jak nejlépe umíme, Někdy k radosti a jindy pro zlost, ale těším se, že snad na ty obrazy jednou bude radost pohledět.


P.S. Na Bětuščinu obhajobu musím uvést, že pak v noci měla vysokou horečku. Utěšuji se tedy představou, že alespoň část toho večerního šílenství už byla způsobená nastupující chorobou.







neděle 16. října 2016

Výhody života ve velké rodině


  • Můžete si vybrat svého oblíbeného sourozence. Když máte jen jednoho bratra nebo jednu sestru, musíte si s nimi vystačit, nebo máte smůlu. Když máte těch sourozenců víc (třeba čtyři), máte z čeho vybírat! S jedním můžete běhat po zahradě a hrát na indiány, jeden vás naučí malovat princeznám korunky a jinému zase vy ukážete, jak se zavírá lahev s pítkem, aby se voda nevylila po podlaze auta. Když se s jedním poškorpíte, máte ještě další parťáky pro stavení bunkrů nebo otevření obchodu v malinovém keři na konci zahrady.
  • Když si chcete hrát na narození Ježíška, máte dost postav na Josefa, Marii i tři krále (větší rodiny obsadí i role oslíka a volka, které jsou u nás vyhrazeny mamince a tatínkovi).
  • Jste mistry ve vyjednávání a hledání kompromisu. Možná nebudete plynule číst v pěti letech, protože si nikdo nenajde čas, aby to do vás nahustil, ale všemi sourozeneckými interakcemi otřískáni vylezete do života jako bytost, která umí hledat řešení konfliktu, chápe, že svět se netočí jen kolem ní a ví, jak se omluvit, když něco zvoře. (A jestli je se současným světem v nepořádku, je to proto, že takových lidí máme málo).
  • Když vám nechutná oběd, skoro vždycky se najde někdo, kdo to po vás dojí.
  • Nikdy si nemusíte dělat starost, zda si budete o prázdninách, na dovolené nebo o víkendu mít s kým hrát. Nemusíte vyhledávat kolektiv - žijete v něm.
  • Každý den je jako malý skautský tábor, od ranní fronty na koupelnu, přes hromadnou snídani, po celodenní ruch a shon až po noční řádění v posteli po večerce.
  • Tatínek a maminka jsou v klidu. Nikdo vám nevěnuje přehnanou pozornost, nikdo nezkoumá každé vaše zakašlání, nikdo vás netlačí, abyste se bleskurychle odplenkovali nebo cokoli naučili jako první ze všech. Přihlásí-li se jakákoli choroba, je velmi pravděpodobné, že si tátou s mámou budou vědět rady, protože už ji jednou (nebo víckrát) léčili.
  • Můžete se oblékat, jak chcete (pokud se oblečete sami).
  • Hodní sousedé vám dávají přebytky ze svých zahrádek a mrazáků, okouzlení muži ve věku vašich prarodičů vám v obchodě kupují lízátka a v celé vesnici vás znají všichni. Úplně všichni.
  • Nuda neexistuje.
  • Jednou na to nebudete sami. Na péči o staré a nemocné rodiče - ani na život bez nich. 


pátek 30. září 2016

Jedna nektarinka...

...pět deka šunky, dva rohlíky, jeden banán. Zboží pečlivě zabalené do jednotlivých sáčků se krčilo v rohu obřího kauflanďáckého vozíku.

Paní si ho před sebou tlačila poměrně vyrovnaně. Mohlo jít být těsně přes šedesát, možná míň. Připadala jsem si až nepatřičně, když jsem kolem ní funěla se svou náloží kartonu mlík, proložky půlkilových jogurtů, dvou chlebů a tolika balíčků ovoce, že by se najedl průměrně velký pavilon goril. Na vrcholu pyramidy trůnila autosedačka s osmikilovým kojencem. Vícečetné mateřství není pro slabé povahy - ani postavy.

Původně jsem se v hlavě zabývala tím, že by bylo lepší nechávat na nákupy doma i tu Fanynku, aby se mi do vozíku vešel ještě meloun - nebo druhý karton mlík, když jsou v akci. Ta jedna úhledně zabalená nektarinka mě ale z mých úvah vytrhla. Znovu mi připomněla, že to, co mám teď je jen na chvíli. Je to vzácný dar, který pomine, než se otočím.

Přijde čas, kdy už zase nebudu ovoce počítat na kila, ale na kusy.
Kdy budu moct sednout do auta a jet, bez poutání pěti autosedaček, podávání spadnutých dudlíků a rozdávání bonbonů, aby aspoň chvíli, pro pána krále, bylo ticho.
Kdy na procházce nebudu mít frontu zájemců toužících držet mě za ruku.
Kdy ticho v domě nebude vzácným okamžikem nastávajícím mezi uspáním starších holčiček a prvním nočním kojením Františky.

Připomněla mi, že si ty dnešní chvíle musím užívat a nasávat je plnými doušky, abych měla z čeho čerpat, až zase budu kupovat dva rohlíky. A že v těch obřích kartonech mlík nesmím ztratit sama sebe, abych se mohla zase radostně potkat a být sama se sebou šťastná, až budu opět kupovat litr mléka na týden.

Zatím je čas. Čas mazlení, čtení, lechtání, ňuchňání, čas vykloubených loktů a rýmiček, čas svačin v batůžcích a pohádek pod peřinou. Čas být s nimi. Díky Bohu za něj.










pondělí 19. září 2016

Přirozené následky v praxi aneb Zmrzlíci

Září je za polovinou, venku 17 stupňů Celsia, svěží vítr a v opuštěné požární nádrži se koupou děti.

Moje děti.

Respektive, koupe se hlavně Bětuška. Maruška s Rozárkou si jen máčí nohy.



Samozřejmě jsem mohla 15 minut před tím celý nápad jít si ke koupališti "jen namočit nožičky, maminko" hned zatrhnout. Protože vím, že je tam zima, a protože vím, že si nikdy nenamočí jenom nožičky. Jenže - M+B na tom trvaly. Kdybych jim to zakázala, nastal by pláč a skřípění zubů. Takže jsem je varovala, nechala je, ať se oblečou podle svých představ, a vyrazily jsme. Holky v letních šatičkách a s ručníčky. Já s teplým oblečením pro Rozárku, u které ve dvou letech neočekávám rozumné a přiměřené rozhodování o míře oblékání.

U starších holek jsem se rozhodla, že je v tom nechám vykoupat. Obrazně - i doslova.

Výsledek? Mohutné drkotání zuby při oblékání šatiček, úprk domů a po cestě: „Já už se NIKDY nepůjdu koupat v takové zimě, maminko!!“ Žebrání, jestli by jim Rozárka nemohla půjčit bundu. Nemohla. A „Teď už vím, že když člověk z té vody vyleze, tak je fakt strašná zima!"

Experiment tedy považuju za úspěšný. Starší holky dostaly možnost o sobě rozhodovat (což dětem často hodně chybí) a nést následky svého rozhodnutí. Zvýšily si kompetence v oblasti přiměřeného oblékání a ve volbě aktivit vhodných vzhledem k aktuálnímu počasí. Pěkně se proběhly (hlavně cestou domů) a doma jsme následující hodinu strávily zachumlané v peřinách s knížkou.

Jako bonus - nebyla scéna, že jsem zlá, protože je nenechám jít si "jenom namočit nožičky, ale fááákt, chápeš to, mami???"

Win-win.

Zásadní informace pro úzkostlivé rodiče: z koupaliště to máme domů 80 metrů a holky jsou zdravé jako řípy. Mít děti zvyklé na přetopený byt, které soplí a kašlou od října do května, využila bych svého práva veta a koupací aktivitu zatrhla jako přečin proti zdraví a lidskosti. 





úterý 6. září 2016

„Nezlobte se, že vás ruším...“

„...ale to jsou všechno vaše děti?“

„Ano, to jsou všechny naše“, odpovídám s trochu křečovitým úsměvem a zrychluji krok.

Ne prosím, teď ne. Nezačínejte mi zase říkat "ježišikriste, to bych nedala", "no to vás obdivuju" a "vy máte ale odvahu" s tím opatrným zkoumavým pohledem snažícím se odhadnout, jestli jsem tradiční katolička, nevzdělaná cuchta nebo na hlavu padlá, že jsem si nechala uplést tolik dětí.

Ne dneska, ne teď, když máme za sebou dvě hodiny jízdy rozpařeným autem s ječícími dětmi. Ne dneska, když jsem nevyspaná až bych brečela, ale spát nemůžu (a brečet taky ne), protože nás čekají další dvě hodiny cesty.

Ne dneska, když mě bolí záda, hlava a oči, dneska potřebuju ze zdravotních důvodů omluvenku ze společenských konverzací s neznámými lidmi řešícími velikost, věkové a genderové složení naší rodiny.

Dejte mi, prosím vás, všichni pokoj.

Paní se ale nenechá mou chladnou reakcí odradit.

„No to je nádhera!!! To je požehnání! To máte za všechny miliony, že? Dneska lidé pořád jen řeší peníze, a vy přijmete do života tolik radosti!. Takové krásné dětí. Taková radost!“

Teprve teď se zastavuju a trochu překvapeně se otáčím. Paní v důchodovém věku vede kolo a rovnává s námi krok.

„A jak s nimi krásně mluvíte. Je vidět, že se jim hodně věnujete. Já jsem bývalý pedagog a takové věci poznám. To je radost, potkat takové lidi, jako vy! Musíte mít spoustu práce, ale budou vám v životě dělat pořád radost, uvidíte!“ Ještě se za námi chvíli s úsměvem dívá a pak zatáčí jinak.

Najednou mě záda už tolik nebolí. A vedro už není tak k zbláznění. A vyhlídka na zbytek cesty už ve mě nevzbuzuje hrůzu.

Nic o té paní nevím. Jen, že jsme se potkaly ve Vysokém Mýtě, že byla kouzelná a že pro mě její slova nemohla přijít v lepší čas.

Malý zázrak všedního života.








sobota 3. září 2016

Převratný den

Jako každý rok mám rozepsaných několik příspěvků o našich prázdninových aktivitách.
Jak jsme se ztratili v Praze.
Jak jsme měli tábor a část rodiny místo něj zůstala v nemocnici (a jak jsme se i přesto měli krásně).
Jak jsme Vysokém Mýtě potkali kouzelnou babičku.
Jak jsme si zamilovali Železný Brod.

Jenže nestíhám. Je to trapné, ale znamená to, že nežiju jen u počítače, což je vlastně dobrá zpráva.

A zatímco já nestíhám, život se řídí dál a děti se vyvíjejí rychlostí blesku.
Chvíli nedáváte pozor a už se dějí věci.

Jako třeba dnes.

Bětuška se naučila jezdit na kole.
Amálka poprvé (a hned několikrát) použila nočník k tomu, k čemu je určený.
A Fanynka si poprvé sedla.

Přiložila bych vám video Bětuščiny jízdy, ale uznávám, že sledovat, jak pětileté dítě tři minuty jezdí na kole, není žádné terno.

Tak aspoň Fanynka sedící, bdící. Naše první dítě, které se vyvíjí přesně podle tabulek. Napopáté dobrý, ne?








úterý 23. srpna 2016

Tak možná přeci jen školka!

Je to už rok, co Marjánka s Bětuškou chodí do lesní třídy ve státní mateřské školce.
Ani nevím, co k tomu napsat - je to trošku jako když si vysníte něco, co ve skutečnosti nikde neexistuje - a ono se to opravdu stane. Hned v sousední vsi nám loni v září otevřeli lesní třídu při místní mateřské školce.  Úžasné paní učitelky, malý počet dětí, krásná maringotka v lese, dopolední program v lese, návrat na oběd do budovy školky a případný odpolední pobyt (který holky milují) tam.

Bonus? Skvělý přírodní areál hned vedle školky, takže ani když nejsou zrovna v lese, netrčí za pěkného počasí uvnitř.

Dvojitý bonus? Prima učitelka i v té "indoor" části.

Je to ještě málo? Prostě - školka, kde jsou holky opravdu rády, a kam je vozím s téměř tichým pocitem závisti, protože bych tam šla hned taky.

Jediná věc, která mě zklamala, že na příští školní rok nepřijaly Amálku s Rozárkou. Ne že bych sotva dvouleté děti hned chtěla odložit do školky, ale měla jsem takovou vizi, že by tam začaly pomalu chodit v zimě, seznámit se s prostředím, dokud tam mají i starší sourozence. A na rozdíl od Marušky s Bětuškou, pro které byl i velmi postupný přechod do školky ve třech letech náročný, Amálka s Rozárkou si do školky (zatím) chodit přejí. Rozárka po tom vysloveně touží. Včera mi zopakovala, že už je "vejiká, dudík nemám, pínku nemám, do škojky můžu!". U Amálky to ovšem bude trochu složitější, ta má i dudlík, i plínku a s cizími lidmi zásadně nemluví.

Takže jsem se pomalu rozhlížela po jiných možnostech, placeném hlídání, soukromě školce a tak...a dnes ráno telefon ze školky, že se prý uvolnila dvě místa a jestli ještě máme zájem A+R zapsat. No máme, máme, tak jen čekáme na písemné potvrzení, že to opravdu klapne, a pak začneme pracovat na tom oddudlíkování a odplenkování naší montérky, která je jinak většinu času ponořena do hlubin zkoumání funkce domácích spotřebičů (nedávno u známých na návštěvě přenastavila i kotel) a takové detaily, jako je bobek v plíně, unikají její pozornosti.

Tak nám držte palce, ať to klapne, Všechno, školka, odplenkování i odložení dudlíku.



I když nevím, jak na mě bude případně působit prázdný dům s pouze jedním kojencem, jsem velmi ochotná to v nejbližších několika měsících zjistit!



úterý 9. srpna 2016

A ještě jednou Rozárka

S vědomím rizika, že tu bude trošku přerozárkováno, se musím podělit o nejnovější zážitky s batoletem, jaké jsme doma ještě neměli. Vzhled anděla kombinovaný s neskutečně roztomilým projevem i dikcí, ale hlavně nesmírná vůle prosadit si svou a ve všem, úplně ve všem se vyrovnat všem ostatním dětem. Že jsou ostatní děti o pár let starší? To pro Rozárko není argument!

Prostředí: skautský tábor pro předškolní děti. Závěrečná pokladovka. Děti mají za úkol složit zkoušku odvahy spočívající ve slanění (respektive jen spuštění se) z cca osmimetrové skály. A co chce Rozárka? To co vždycky: "Taky, taky!"

A taky že jo.

Slanila. Dvouletá. Naprosto v pohodě, v klidu, ještě se dožadovala opakování atrakce. 

"Ale ty už jsi byla, Rozárko."
"Nebyla. Nebyla!!...MÁLO byla!!"

Byla jsem na ni pyšná až na půdu. No a co? Mámy můžou! 



pondělí 18. července 2016

Těžký život modelky

Je snad nejroztomilejší batole na světě, Rozárka naše. Od blond kudrlinek, přes plné tváře až k blankytně modrým očím, Marie Fischerová-Kvěchová by zaplesala.

Je ovšem taky velmi silná povaha.

Při rodinném focení tuhle nádherně pózovala a vypadalo to na sérii fotografií Rozárky se zbytkem rodiny někde decentně v pozadí. A vůbec bych se nezlobila. 



Dokud ji to asi po patnácti minutách nepřestalo bavit. Pak s ní už nehnul ani pár volů. Když se fotit nechce, tak se prostě fotit nechce.


A myslí to vážně!!!!



Taky byste chtěly být tak k sežrání, když zuříte?

pátek 8. července 2016

Na skok na táboře

Odrostlí skauti s malými dětmi, indiánská teepee a třídenní program na začátek prázdnin.
Nádhera velká.
Úžasné být zase zpět, sledovat východ slunce nad bílými plátny indiánských stanů, brouzdat se v potoce, celý den dýchat vůni lesa. Pro Marušku s Bětuškou velká premiéra v teepee a testování nových spacáků.

Pro nás s M. návrat o mnoho let zpět a tolik vzpomínek na jiné roky a jiné tábory. A že jich bylo.

Jen trochu zkomplikováno nevyspáním způsobeným čtyřmi čerstvě očkovanými dětmi a pátým nedokojencem. Následující den samozřejmě celodenní krize krát pět (nebo sedm, počítáme-li i rodiče). Chvíli jsme i uvažovali o předčasném návratu, vidina pohodlné postele a dětí zklidněných domácím prostředím začala velmi silně vychylovat ručičku vah v neprospěch romantiky, přátel a budování rodinných vzpomínek. Naštěstí jsme se posilnili sušenkami, ochladili v potoce a rozhodli se vytrvat.

A byli jsme moc rádi.

Následující noc i den už byli o mnoho lepší a závěrečná pokladovka holky nadchla.

Cestovat s dětmi je náročné, ale stojí to za to. Na společných zážitcích, včetně překonávání nepříjemností, se budují vztahy, které - s Boží pomocí - přetrvají i pět pubert.











P.S. A z prázdninového plánu si můžeme odškrtnout: spaní ve stanu, stavění hrází v potoce, sbírání lesních jahod i hledání pokladu. To nám to pěkně začíná!

úterý 28. června 2016

Pracovní prázdninový plán

Mohla bych si dát za úkol, že je naučím plavat, jezdit na kole, odplenkuju nebo naučím aspoň 10 nových písmen. Ale jsou (už skoro) prázdniny. A ty jsou časem společných zážitků, večerních ohníčků, jahodových pasek a pohádek do spacáku.

Takže náš P-P-P:

Pracovní prázdninový plán

aneb 

co chceme stihnout, než se na polích objeví strniště a v lesích první žluté listy:

- vidět padat hvězdu (a něco si u toho přát)
- zajezdit si na tobogánu (a nezapomenout si při pádu do vody pořádně zacpat nos)
- otrhat třešně (a uvařit voňavou marmeládu, která je nejlepší na palačinky)
- zajít na pohádku do letního kina (a tulit se k sobě pod dekou, aby nám nebyla zima)
- navštívit hrad (a sáhnout si staleté zdi)
- přespat ve stanu (a sledovat, jak se světlo baterky odráží na plachtě)
- vykoupat se v rybníce (a pozorovat u toho bruslařky a vodoměrky)
- najít poklad (a rozdělit se o něj)
- natrhat lesní jahody (a napichovat je na dlouhá stébla trav)
- navštívit zámek (a představovat si, kde spal král a kde se koupala královna)
- zpívat s kytarou u večerního ohně (a zjišťovat, které dřevo nejvíc voní)
- jet na výlet vlakem (a mávat protijedoucím rychlíkům)
- vylézt na rozhlednu (a zkoušet hádat, kudy vede cesta domů)
 - šplhat po skalách (a svačit na jejich vrcholku)
- svézt se na člunu (a pádlovat jako o život)
- přespat pod širákem (a povídat si u toho o souhvězdích)
- natrhat borůvky (a udělat k nim lívance s kysanou smetanou)
- postavit přehradu v potoce (a házet žabky o hladinu).

Sezónu jsme zatím zahájily trháním rybízu, louskáním hrášku a hrou na obchod ve starém keři na konci zahrady.


Léto je nádherné a nekonečné, když je vám čerstvě pět a na všechny hry a objevy máte tři nerozlučné parťačky.










úterý 14. června 2016

Milá Fanynko,

už ti bude skoro pět měsíců a teprve teď se dostávám k dopisu pro Tebe. Těším se, že si ho jednou budeš číst a ucítíš, s jakou radostí a láskou v srdci Ti píšu. Jsi úžasná.

Všechno, co se týká tvého život před i po narození pro nás bylo nečekaným darem. Od snadného těhotenství, přes krásný a klidný porod až po první týdny s Tebou, prožité v klidu, radosti a štěstí. Přinesla jsi do života naší rodiny nové světlo a ráda říkám, že jsme ani nevěděli, jak moc tě potřebujeme, dokud jsme tě nedostali.

Vím, že jako páté dítě v rodině to nemáš snadné. Ne vždycky tě někdo může pochovat hned, jak si začneš stěžovat. Někdy musíš čekat, než na Tebe přijde řada. Mrzívá mě to, ale tak to prostě je. Na druhou stranu máš kolem sebe neustále spoustu lidí, které můžeš pozorovat - a to miluješ. Navíc máš rodiče. kteří vědí, co dělají - nepřenášíme na Tebe svou nervozitu nebo nerozhodnost, jako to bývá u rodičů, pro které je všechno nové. Snad ten klid a otevřená náruč velké rodiny všechno vyváží.

Prvních pár týdnů jsi mívala potíže se spaním. Spávala jsem v polosedě v křesle a držela tě na rukou, tak jsi byla neklidnější. Užívaly jsme si to obě - já si tolik mazlení s dvojčaty užívat nemohla a tys spala klidně, když jsi slyšela moje srdce. Jako za odměnu jsi pak kolem třetího měsíce začala spávat celou noc. Teď je ti pět měsíců a občas se zase budíš, ale nevadí mi to. Nemám kvůli nočnímu kojení pocit, že bych byla unavená, a jsem Ti za to vděčná.

Od narození se ráda koupeš, voda je tvůj živel. Taky máš moc ráda svoje sestřičky, za kterými jsi strašně brzo začala otáčet hlavu, aby ti nic neuniklo. Vidím, že tě to naše rušné prostředí táhne dopředu. Byly ti sotva tři měsíce, když ses začala otáčet na břicho, a teď už se otáčíš jako profík. Tajím dech, abys s tím vývojem zase tak nepospíchala, chci si tě chovat, mazlit a užívat. Jsi naše sluníčko. Když se směješ nahlas, hřeje to u srdce.

Dívám se na tebe a těším se, v jakou holčičku vyrosteš - budeš klidná, čtecí a hloubací? Nebo šídlo, které chvíli neposedí? Jaké budeš mít vlasy? Co tě bude bavit? Zatím nevíme, je to jako mít narozeninový dárek, který se rozbaluje postupně a každá nově objevená krabička je ještě hezčí, než ta předchozí.

Milujeme Tě. Já, táta, Maruška, Bětuška, Amálka, Rozárka, babička a celá rodina. Je to velká hromada lásky na takového malého kojence :)

Nemůžu se dočkat, co nám ještě přineseš!

     Pusu

                                                                                                                            máma






                                                                                               

čtvrtek 9. června 2016

Kapička smůly



Už jsem onehdy psala, že chodíme s holkama bosky. Tak často, jak jen to jde. Když to nejde, chodíme aspoň v botách, které chůzi naboso simulují. Věřím, že chodit bosky je zdravé pro držení těla, pomáhá to správně upevňovat pohybový aparát a procvičovat různé velmi potřebné svaly, navíc je to prevence plochých nohou, vbočených palců a jiných neduhů chodidel.

Prochodily jsme bosky celé loňské léto bez větších problémů a vůbec, je to zdravé, přirozené a super.

Pokud ovšem nemáte zrovna trošku smůlu, že si bodnete do chodidla trn (z jediného pichlavého keře, který nám na dvoře roste).
A pěkně hluboko, protože zrovna nesete v náručí dítě.
A  není, kdo by vám ho vytáhl.
A když konečně o půlnoci přijede domů manžel, nepodaří se mu ten trn vyndat.
A když se v tom ráno porýpe maminka, máte v noze kráter, na jehož dně pořád trčí ten trn.
Smůla je i v tom, že je zrovna sobota, takže si musíte zajet na pohotovost, aby vám ten trn vytáhli.
Další smůla: doktorka, která slouží na chirurgii, neuvěří vašemu tvrzení, že tam máte trn, ránu vám jen vypláchne a pošle vás domů.

Pak už následuje jen logické pokračování, kdy se vám hluboko v chodidle utvoří velký absces, noha oteče a když už konečně seženete hlídání aspoň pro některé děti a dorazíte zpět do nemocnice, hurá a třikrát sláva, konečně nějaké štěstí - doktor, kterému nepřipadá stav vašeho chodidla normální. Tedy pokud se dá hovořit o štěstí, když vám někdo rozřeže chodidlo, vypreparuje třícentimetrový trn, odřeže atrofovanou kůži, přeočkuje vás proti tetanu a pošle vás domů s dovětkem, že to "muselo bolet jako prase". Já jsem mu tedy děkovala se slzou v oku.

Zítra čekejte pokračování, "Péče o pět malých dětí, když máte v domě všude příkré schody a bolestí nemůžete chodit ani s berlemi". Možná bych měla odkaz poslat té paní doktorce, která mě ujišťovala, že v ráně nic není a i kdyby, tak si s tím tělo hravě poradí.

P.S. Ne, nezačnu teď konečně nosit boty. Jen si budu víc dávat pozor. Na trny a na doktory!


středa 8. června 2016

Jak bylo letos u moře

Stručně řečeno - letos podstatně lépe, než loni. Na druhé straně loňská dovolená, kdy můj nejmilejší muž po deseti minutách na slunci hned první den ochořel třídenním těžkým úžehem a po zbytek pobytu odmítal chodit na slunce, nám poskytla mnoho materiálu na veselé historky vyprávěné známým za dlouhých zimních večerů. Letos se žádná krize nekonala, oproti obvyklým rituálům nikdo neonemocněl, cestu všichni přežili v rámci svých individuálních možností dobře, auto nás nezradilo a tak v zimě nebude, čím u lahve bílého bavit známé.

Ne snad, že by byla nuda. Se sedmi dětmi se člověk ani nudit nemůže a když venku lije jako z konve a vy tu smečku musíte zabavit v miniaturních mobilhomech tak, aby to přežili oni, vy i ten mobilhome, zpotíte se přesto, že je venku příjemných patnáct stupňů Celsia. Naštěstí ale pršelo jen párkrát a hlavně se pak hned dalo vyběhnout ven a užívat si vodního živlu ve sladké formě:




Když zrovna nepršelo a teplota na teploměru začínala dvojkou, trávili jsme čas na pláži. Mělká zátoka, kde máte vody po kolena ještě 100 metrů od břehu, sice není ideál žádného plavce, ale pro předškoláky (a jednu mladší školačku) je to, zejména v kombinaci s pískem, naprostý ráj. Odvázala se i Amálka, která měla dosud k vodě vztah spíše opatrný.






Letos hodně frčelo budování písečných pevností na hranici přílivové zóny a následné sázky na to, ze které strany hrad první padne, až začne stoupat voda. Velkou výhodou je, že cyklus budování-destrukce-budování-destrukce bavil i tatínka, který tak chvílemi zapomínal na to, že vzduch je moc teplý a moře zase příliš studené.





Využili jsme babiččiny dobrosrdečnosti a podnikli i jeden výlet jen se staršími dětmi a Fanynkou (rozuměj, Amálku a Rozárku jsme nechali doma a v sestavě 3 dospělí a 4 děti jsme se oddávali pocitu, že se dovolenkujeme). V zátoce s kamenitým dnem jsme se kromě sběru mušlí věnovali hlavně odlovu mořské fauny.





Podařil se nám i výlet lodí. Pravda, Amálka s Rozárkou už v podvečerních hodinách přepínají na režim "siréna", ale s pomocí babičky, zpívání, chování a hlavně bonbónů jsme to nakonec zvládli! A viděli jsme delfíny, spoustu delfínů. Nečekaná nádhera!




A nějaká kultura taky proběhla. Takže vlastně dost perfektní dovolená. Ty dovolené, kdy můžete do noci sedět na terase u vína, druhý den spát do oběda, přesouvat se, kdy se vám chce a kam se vám chce, jíst v restauracích a vůbec se chovat jako lidé na dovolené, no tak ty snad zase někdy nastanou :) Zatím takhle, a dobrý, dobrý!





neděle 5. června 2016

7 dní a 7 dětí v Chorvatsku

V plné sestavě a posíleni o babičku, sestru mé dvě neteře.

Bylo to intenzivní a báječné.

Teď peru osmou pračku a několik jich ještě čeká. Podrobné hlášení a průběhu dovolené přijde v nejbližších dnech, společně s fotodokumentací. Zatím jen Amálka, Rozárka, mediteránní flóra a moře poblíž ostrova Rab.


sobota 21. května 2016

Proč jsme si pořídili tolik dětí

Milá Zito, 

ve svém komentáři pod článkem Ke Dni matek se mě ptáte:

Jako groteska dobrý, ale pokud to myslíte vážně, proč jste si pořizovala tolik dětí? 


Ne že by Vám do toho něco bylo. Ne že bych měla povinnost na svém blogu obhajovat svůj životní styl, své volby a boje. Ne že bych si myslela, že Vás moje odpověď bude opravdu zajímat. Přesto, pro Vás a třeba pro jiné, které si tuto otázku kladou.

V prvé řadě bych Vám chtěla napsat, že děti "se nepořizují". Pořídit si můžete skandinávský nábytek nebo chalupu v Českém ráji.  Děti se (v lepším případě) přejí, v děti se doufá, někdo se o ně modlí, a k nám všem děti někdy přicházejí - a někdy taky ne. Ano, samozřejmě svým chováním můžeme pravděpodobnost, že nám nějaké dítě přijde, tím či oním směrem ovlivňovat, ale to je asi tak všechno.  (Až budete mít chvíli, zkuste se zamyslet na nad pravděpodobností, s jakou si lze "naplánovat" dvojčata - a hned dvoje).  Nicméně ano, přivítali jsme do našeho života pět dětí, V DNEŠNÍ DOBĚ! Proč? 

Protože je bezmezně milujeme.

Protože jsou to jedinečné, úžasné dary (a dary se přece nevracejí). 

Protože sdílet s nimi svět, provázet je na jejich cestě a učit se od nich na každém kroku považujeme za výsostné požehnání a radost, o které víme, že je mnohým odepřena. 

Protože si myslíme, že bezpodmínečně milované a správně vychované děti jsou obrovskou nadějí pro tento svět.

Protože máme srdce tak velký, že obligátní dvě děti to nespravily.

Protože těch pět let, co je máme, bylo a je nejšťastnějšími obdobím našeho života, ačkoli to (nikoli shodou okolností) byla léta nejnáročnější, nejbolestivější a nejustaranější.

Protože nevidíme smysl svého života v exotických dovolených, luxusních autech, domácí vířivce a objevování nových gurmánských pokrmů. Kdyby se nám tyto jistě příjemné věci do života připletly, brali bychom je jako třešničku na dortu - dort svého života z nich ale uplácat nechceme. 

A protože, ačkoli většinu večerů padáme do postele vyčerpaní a víme, že nás čeká jen několik hodin přerušovaného spánku, chodíme také spát se šťastným a klidným vědomím lidí, kteří celý den dělali něco bytostně důležitého a smysluplného. 





A vůbec. Dobrých lidí se hodně vejde!


středa 18. května 2016

Matka v akci

Dnešní poznatky z kontroly kyčlí:

- Většina maminek chodí pěkně upravená. Kromě mě tam nebyla žádná maminka neučesaná, nenamalovaná a se skvrnami od mléka na šatech.
Zřejmě to bude tím, že žádná z nich za sebou neměla ranní likvidaci roztříštěné lahve s litrem bezového sirupu, což obnášelo třikrát vydrhnout podlahu v kuchyni, v chodbě i v obýváku, vydrhnout čtyřem chodícím dětem papuče, aby se přestaly při každém kroku lepit na zem, dvakrát se osprchovat, abych se zbavila sladké břečky na rukou, obličeji a ve vlasech, Betynce vyndat střepy z prstů na nohou a zalepit rány na chodidle, Amálku celou převléct a dvacet minut ji chovat, protože do té sirupo-skelné suspenze vlítla obličejem napřed, a po tom všem ještě honem honem jedno dítě nakojit, tři děti přebalit a dvě děti uspat.

- U jiných rodin jsou kontroly kyčlí zřejmě oblíbenou rodinou zábavou. S každým dítětem tam byli minimálně oba rodiče, s některými i babička. Skutečnost, že někomu stojí za to vstávat, upravovat se a vypravovat se, abych doprovodil dítě/vnouče/vnučku na bezbolestné vyšetření trvající asi 90 vteřin mě nesmírně fascinuje.

- Matky na tato vyšetření vesměs přicházejí ozbrojeny nacpanou přebalovací taškou nebo dvěma, kabelkou a vytůněným kočárkem s oku lahodícím fusakem a barevně sladěnou kombinézou. Na rozdíl ode mne, která jsem tam přiběhla (už zase) ulepená a zpocená 5 minut po hodině, na kterou jsme byly objednané, bez bundy (je květen, co na tom, že mrzne), s dítětem v autosedačce bez deky (ať se taky otužuje), bez očkovacího průkazu (kam jsme ho zase, sakra práce, zaseli?), bez průkazky pojištěnce (ta je asi pečlivě uskladněná v tom očkováku), bez mobilu (včera se vybil a stejně nemám nabíječku), s peněženkou obsahující kromě tlustého svazku účtenek už jen oslňující částku 13 korun, která mi zbyla ze včerejšího nákupu.

Jipíjej, kyčle máme v pořádku!

Celou akci prohlašuji za úspěšnou, neboť:

1. Na kontrolu jsme se (téměř na čas!) dostavily, tj. nezapomněly jsme na ni, měla jsem ji pečlivě zapsanou v diáři a ten jsem nezapomněla zkontrolovat.
2. Dítě bylo vykoupané, přebalené, nakrmené, mělo ostříhané nehty a čisté oblečení.
3. O zbylé 4 děti bylo doma po dobu mé nepřítomnosti vzorně postaráno.

Ronja vs. všednodenní život 3:0! (A ten zbytek jsou jen takové provozní drobnosti).







čtvrtek 5. května 2016

Ke dni matek

Narcisy mi rostou na zahradě, čokoládu nejím, dětských obrázků dostávám každý den asi třicet (Bětuška je líná s tím chodit do koše), hrnečky na kávu nepotřebuju, protože nemám čas si kafe uvařit, natož vypít a všechny kytky v květináči u mě přežijí přesně tak dlouho, jak dlouho zvládnou žít bez zalití. Neberte to ale tak, že ke dni matek nic nechci - chci! Alespoň toto:

1. Dvanáct hodin spánku. Nepřerušovaného. Nekojit, nepodávat dudlík, nedoprovázet nikoho na záchod, neposazovat nikoho na nočník, nebalit novorozeně v noci do klubíčka, aby se konečně vykakalo a přestalo ječet. OK, tak aspoň osm hodin. S kojením, přece nenechám ňuňátko hlady.

2. Ticho. Naprosté, Aspoň hodinu. Žádné požadavky, dotazy, stížnosti, žalování, sténání, fňukání, vřeštění, ječení, úpění, skuhrání. Žádná televize ani rádio. Žádná sekačka na trávu. Sedět, poslouchat to ticho a nemluvit.

3. Výlet. Na záchod. O SAMOTĚ! Ano, byly doby, kdy jsem lítala po světě, vandrovala po Americe a přespávala ve stanu za polárním kruhem. Dnes by mi pro pocit spokojenosti stačila možnost odebrat se na toaletu a vyřídit si tam vše, co potřebuji, bez asistence 2-4 blonďatých škodíků čůrajících na nočník (nebo na podlahu), hádajících se o toaletní papír, házejících zubní kartáčky do odpadu umyvadla a svlékajících se (ten den už po padesáté), aby mi ukázaly, kam přesně je sourozenec kousl.

4. Teplé jídlo. Tedy jídlo čerstvě uvařené a ještě zatepla snězené, aniž bych od něj musela 20x vstávat a foukat horkou polévku, podávat utěrku, jiné lžičky, další maso, další maso, šťávu, džus, další maso, hadr na utření podlahy a další maso. Aby mi přitom nikdo neseděl na klíně, nešťoural se v mém talíři rukama a nelovil mi z něj - hádejte co? - maso. Abych se u toho nemusela dívat, jak si Amálka s Rozárkou dělají z krupicové kaše pleťovou masku a Maruška už dnes potřetí polévá celý stůl jablečným mostem ("Ups, ale to nevadí mami, co se utše").

5. Možnost přečíst si knížku. Celou. Aniž bych mezitím pětkrát zapomněla, o čem to vlastně bylo těch pět prvních stran, co jsem si přečetla před měsícem. Takovou knížku, ve které se nevyskytuje medvídek Pů, Lisa, Britta, Anna, Lasse, Bosse, Olle ani jiní malinkatí sajrajti z Bullerbynu, Mumínci, Ronja s Birkem, továrna na čokoládu a není v ní ani jedna princezna. Mít na tu knížku zároveň čas i sílu, přečíst si ji celou, bez přerušování, nemuset od ní vstávat ani nikomu vysvětlovat, co se tam píše.

Když na to tak koukám, stačil by mi jeden jediný den, který bych strávila v tichosti na záchodě, kde bych se napřed v klidu najedla, pak si tam přečetla celou knížku a následně na 12 hodin usnula. To snad není tak moc???

Protože však splnění výše uvedených přání následujících pět let nehrozí, budu se místo toho soustředit na to, abych příští neděli nezapomněla donést narcis, čokoládu, hrnek na kávu nebo kytku v květináči svojí mamince. Ta si to totiž opravdu zaslouží.




Utírala mi totiž zadek, než mě pracně naučila, jak si ho mám utírat sama. A to se počítá.





neděle 10. dubna 2016

Atmosférické podmínky...

...byly o víkendu poněkud nepříznivé. Jinými slovy, lilo jako z konve, celý pátek, celou sobotu a kus neděle taky. Ještě že batolatům to nevadí, ta - ve shodě se zakladateli lesních mateřských škol - považují každé počasí za dobré, jsou-li k tomu dobře oblečena.

A někdy i když k tomu dobře oblečena nejsou.

V pátek si Amálka s Rozárkou poskákaly v kalužích obuté v celoročkách. Včera už jsme byly připravenější, vzala jsem je do deště v holinkách a nepromokavých kombinézách. A hlavně s kyblíčky, prosím vás. Kyblíčky jsou základ. Dají se s nimi dělat bábovičky, nosit v nich šišky nebo "ajšaly" (=žížaly) a hlavně se z nich dá lít - a pít! - dešťová voda. Kyblíček je prostě ultimátní blaho.

Prvních dvacet minut holky bavil čůrek vody stékající z okapu.


Pravé grády to ale dostalo až na zpola vypuštěném koupališti. Proč troškovat někde s čůrkem vody, když si můžete hrát s pořádným vodním dělem!



Další, už poněkud hard-core fází pak bylo testování teploty vody. Holkám vyhovovala, nevykazovaly žádné známky chladnutí a touhy jít se zahřát domů. Zde už ale vyměkla i jinak otrlá matka a po chvíli cachtání celý experiment ukončila s ohledem na bezpečnost testovaných subjektů.


neděle 3. dubna 2016

První týdny s Fanynkou

Fanynka, Fanča. Fanka. Fána, Fanoušek, Falko, Frančeska a když nespí - Francimóra.

Nejvítanější miminko na světě.

Zapadla do naší rodiny stejně hladce, jako přišla na svět. Naučila nás, že mít miminko může být i naprostá pohoda, užíváme si to chování a mazlení bez nutnosti současně či postupně mazlit i druhého vřískala. Maruška ji nadšeně opečovává, Rozárka zasněně hladí, Amálka se jí pokouší půjčovat hračky a i Bětuška, pro kterou jsou miminka obvykle pod její rozlišovací schopnost, jí říká zásadně "Fanynečka" a je ráda, že ji máme.

A koupání F. v kyblíku je prostě společenská událost. Miminko, mýdlo, voda, možnost pocákat pokojíček, no prostě - kdo by odolal?



Je jaro! A kvetou podběly....

...ptáci řvou, kytky smrděj, zoncna rumpluje a prostě je konečně, konečně jaro!
Užíváme ho plnými doušky, odkládáme čepice, svlíkáme bundy a zouváme boty - a je nám blaze!


sobota 20. února 2016

Karneval

Maruška má neštovice. Opět, jen tentokrát pořádné, takže snad konečně získá imunitu.
Nechali jsme ji tedy užívat si individuální péče s babičkou a na karneval do O. jsme vyrazili jen se čtyřmi dětmi.

Ještě že tak.

Holčičky teda byly krásný:



Ale fotka zastihuje jednu z asi dvou příjemných chvil, jinak to bylo poměrně náročné odpoledne.

Jedno batole z hlasité hudby a cizího prostředí vystresované tak, že zcela odmítalo nechat se postavit na zem a trvalo na to, že se bude nosit (matka tři týdny po císaři, otec se zničenými zády, přehazovali jsme si ji jako horký brambor a zuřili jsme oba).

Druhé batole se projevilo jako excentrický útěkář a v nestřežených chvílích prchalo do hlavního sálu na pódium předcvičovat, kradlo při soutěžích sportovní pomůcky, zkoumalo kuchyň určenou jen pro zaměstnance, lezlo po stolech, cpalo se každým kusem jídla, které kde našlo (včetně flitrů a různých odpadků) a válelo se po zemi, kdykoli jsme se mu pokusili ve kteréhokoli z těchto činností zabránit.

Čtyřleťačka se bez své sestry odmítla zapojit do jakéhokoli tance, soutěží a programu. Což mě tedy až tak nepřekvapilo, neb hlavním moderátorem celého programu byl obézní motýl Emanuel ve středních letech, nenápadně podporovaný lehce vyžilou Makovou panenkou se zjevným odporem k dětem.

Tak ti by mě taky nepřesvědčili, upřímně řečeno budu ráda, když se mi o nich nebude v noci zdát.

Mohla bych závěrem napsat, že jsem ráda, že to pro letošek máme z krku, ale není mi přáno. Příští sobotu nás čeká ještě povinný místní karneval, kde jsou všechny pekelné karnevalové prvky okořeněny ještě Šmoulí diskotékou.

Živote můj....