Pohádka o pěti princeznách

V jedné malé chaloupce pod lesem žilo pět krásných princezen. Jmenovaly se Maruška Domácí Skřítek, Bětuška Divoženka, Amálka Miláček, Rozárka Neohrožená a Františka Radost v Srdci.

Hned nad chaloupkou začínaly hluboké lesy, ve kterých žili vlci, medvědi a sem tam i nějaký drak. Ve skrytém lesním jezírku zvaném Mořské oko plavala pravá mořská panna, ve velkém rybníce jménem Obora žil vodník, ve mlýně měli ve stájích mluvícího koně a kočky, které byly ve skutečnosti začarovanými princeznami. Na kopečku nad chaloupkou stála stará kaple z pálených cihel, pod kterou vedla tajná podzemní chodba, a lesy nad kaplí skrývaly hned několik pokladů volajících po nalezení.

Ani samotná chaloupka, ve které princezny žily, nebyla vůbec obyčejná. Ve stropních trámech v ložnici žila rodina mluvících myší, které se v noci spouštěly po ocáscích dolů a zažívaly neuvěřitelná dobrodružství. Na terasu chodily veverky a tenkým hláskem prosily o oříšky, které měla královská babička připravené na pečení vánočního cukroví, Ve sprchovém koutě měly princezny vlak, kterým jezdily do Prahy, a na podestě v podkroví obchod, kde jste si za natrhané kousky bílého papíru mohli koupit všechno na světě, hlavně lízátka. Hodně lízátek.

Když jste se chtěli stát pirátem, stačilo se schovat pod stůl a říct správné zaklínadlo (více kaše, více kaše).

Nejpozoruhodnější v celé domácnosti však byla velká pohovka v obýváku. Na ní se princezny, přitulené ke králi a královně, vydávaly na nekonečné cesty do báječných časů a vzdálených zemí. S dětmi z Bullerbynu stavěly sněhové lucerny, s Karlíkem se plavily po řece čokolády, s Pepíkem Střechou zachraňovaly ztracenou kamarádku, s mumínky se učily, co všechno se dá dělat s kouzelným kloboukem a s Mary a Laurou osidlovaly americký středozápad.

Každá nová knížka byla novou cestou, kterou byla třeba podniknout. Čas byl stejně nekonečný jako zásoba skvělých pohádek a příběhů. Do Vánoc zbývala věčnost a do příštích narozenin dvě.

Když král s královnou zapalovali svíčky na adventním věnci, nemluvili. Jen si tiše přáli.

Aby vše zůstalo tak, jako to je. Co nejdéle. Co nejlépe. Aby dokázali obejmout každý okamžik, který je dělí od doby, kdy draci z lesů odletí, mořská panna se odstěhuje zpátky do své knížky, zvířata přestanou mluvit a, vlak ze sprchy vyjede naposledy.

Pro krále s královnou čas nekonečný nebyl. Utíkal, pádil, řítil se vpřed. Zastavoval se jen ve vzácných chvílích, třeba když se miminko poprvé nahlas rozesmálo, když je některá z princezen něžně pohladila, nebo když zahořely svíčky na adventním věnci.

V takových chvílích král s královnou otevírali srdce a nebeskou poštou posílali vzhůru nejkratší a nejvýmluvnější vzkaz: tři slabiky, které v sobě nesly všechno.

Děkuji.