čtvrtek 19. června 2014

Skóre z dnešního rána:

Plus:
- všechny čtyři děti probuzeny, nakrmeny a vypraveny do školky
- bez křiku a v relativní pohodě navzdory budíčku ve 3:45

Minus:
- odřené a promáčklé dveře u auta, odřený a promáčklý blatník, rozdrcená klika

Život vs. Ronja 1:0





sobota 14. června 2014

Šátečky z tvarohového těsta

Ve čtvrtek u snídaně si Bětuška stěžovala, že už jsme dlouho "nemeli zádný sukovíčko" a že "musíme koupit, mami". Poněkud jsem se zastyděla, že má vlastní dcera považuje za jediný způsob, jak se dostat k cukroví, nákup v supermarketu. Navrhla jsem tedy, že si něco upečeme sami, což moje druhorozená přijala s nadšením (cituji: "Jů, páni!"). V ledničce bylo máslo a tvaroh a já si vzpomněla na tento neskutečně jednoduchý a přitom vynikající recept:

Tvarohové šátečky

Těsto: stejný díl másla, tvarohu a hladké mouky. S výhodou tedy 250 g od každého, ale invenci se meze nekladou!
Náplň: Něco, co máte rádi a neteče to. Nám se osvědčila tuhá povidla. Hodí se i tužší tvarohová náplň - buď s velkým podílem poctivého staniolového tvarohu, nebo zahuštěná pudinkem. Vynikající je i klasická ořechová nebo maková nádivka.

Zpracuju všechny přísady a těsto nechám odpočívat v lednici. Pracuje se s ním pak moc hezky. Vyválím silnější plát a malé čtverečky na šátečky z něho vyřezávám tímto rádýlkem:




(Má ostatně zajímavou historii. Před více než 10 lety jej na jednom táboře přinesli skautíci z bojové hry, jejímž cílem bylo ve vesnici postupně směňovat jehlu za co nejzajímavější předmět. Nepamatuju se, jestli pomocí rádýlka příslušná družína vyhrála, nicméně jsem je hbitě zabavila a od té doby je s úspěchem používám).




Doprostřed každého čtverečku prsknu lžičkou kousek nádivky, velmi důkladně (jinak se to v troubě rozjede) stisknu protilehlé cípy k sobě a přendávám na plech. 





Peču na 180 stupňů poměrně krátce, dokud nezačnou shora zlátnout. Pak už se jen pocukrují moučkovým cukrem.Drobné (a větší) nedokonalosti vznikají využíváním dětské práce povšimněte si zejména autentického uměleckého projevu naší MArušky v levém horním rohu). Po upečení se ale téměř všechny vady milosrdně skryjí pod vrstvou cukru.




Pečení s dětmi vyžaduje pevné nervy (což jsem tentokrát měla) a trochu předvídání (při tom jsem selhala). Piplání s miniaturními čtverečky totiž holky dlouho nebavilo, zejména pro Bětušku bylo zajímavé jen bušení rádýlkem do těsta a jinak se raději přesunula na gauč trucovat. Až ke konci mě napadlo nechat je z těsta raději vykrajovat tvary, což je bavila daleko víc. Zatímco šátečky pak nejedly, svoje sušenkoidní tvary si spokojeně sluply. A o šátečky se pak v podvečer bleskově postarali naši muži.


čtvrtek 12. června 2014

Měsíc!

Dnes je to měsíc, co jsme přivedli na svět Amálku s Rozárkou. Těžko už někdy zažijeme intenzivnější měsíc života. Měsíc, do kterého se toho vešlo tolik, že by to vydalo na román.

Na jeho začátku ležím s obrovským břichem, neskutečně oteklá a vyčerpaná v nemocniční posteli a snažím se připravit na operační zákrok a následující hodiny. Zároveň se nesmírně těším, až holčičky poprvé uvidím. Jsem zvědavá, jak budou vypadat, jestli se budou podobat Marušce nebo Bětušce, nebo budou úplně jiné, svoje.

Na prvních stránkách románu je děj hodně zahuštěný. Příprava na operaci - jedna procedura nepříjemnější než druhá. Marné pokusy píchnout mi kapačku (opět). Převoz na sál s tím, že mě "snad" napíchne někdo z ARA. Další injekce do rozbodaných rukou a konečně zajištění žíly. Píchnutí epidurálu, čeká se, až zabere. Nezabírá, pořád nohy cítím. Celý operační tým čeká, anesteziologové se mě neustále ptají, co cítím, kde to cítím a jestli je kov, který mi pokládají na různá místa těla, teplý nebo studený. Po deseti minutách je jasné, že epidurál nezabral. Anesteziologové by teď rádi přistoupili k celkové narkóze, prosím je ale, aby zkusili ještě jednou epidurál. Druhý pokus, o poznání bolestivější, než první. Zabírá! Bohužel až moc. Klesá mi tlak, sálová světla se mi někde ztrácí, hlasy slyším jen zdálky, ale vnímám to jako příjemnou úlevu. Další látka do žíly a vracím se zpět do reality. Operace začíná a za chvíli už brečí Amálka. Po krátkém ošetření ji dostává manžel na hrudník. Slyším, jak trochu protestuje, že už neví, jak má miminko chovat. Zdravě mě to naštve - jedeme sem přes půl republiky, abychom měli děti hned u sebe, já tady procházím všemi komplikacemi a on se "to" bojí pochovat! Naštěstí nemám čas přemýšlet a svoje pocity verbalizovat, protože už je venku Rozárka a za krátkou chvíli mi vrní na hrudníku. Je mokrá, teplá, měkká a nádherně voní. Jakmile ji na mě položí, přestane křičet a jen přede, trochu jako kočka. Operatér dokončuje operaci a mě v tu chvíli vůbec nezajímá, co se za plentou děje. S M. si sdělujeme pocity a popisujeme druhému, jak vypadá miminko, které chováme. Sálové sestry se rozplývají nad tím, jak si mě Rozárka objímá ručičkou. Někdo nás oba fotí a už se jede na pokoj. Další kapačky, analgetika a opětovné přikládání obou dětí. Amálka saje jako drak. Rozárka spí a je k zulíbání.

Na dalších stránkách se děj románu zauzlovává. Nejprve to vypadá na poklidnou rodinou idylu, ale pak se dostavují komplikace. Bolesti, potíže s jídlem a těžká chudokrevnost na straně matky. Děti by pily, ale nemají co. Při čekání na mléko hubnou pod kritickou hranici deseti procent porodní váhy. Navíc nastupuje žloutenka. Děti spí moc, rodiče málo. Matka bojuje s hormony a střídavě propadá euforii a panice. Otec se snaží držet nad vodou, ale je v těžké pozici, obvyklé úplaty matčiných rozjitřených nervů zákusky a čokoládou se nesetkávají s úspěchem. Kolotoč kojení-odsávání-dokrmování-přebalování, mírné obavy z každé vizity, tlak na to, aby nás pustili co nejdřív domů (na další týden už nemáme hlídání pro starší děti). Konečně v neděli odjezd domů, první setkání celé rodiny a začátek nové éry.

Ve druhém svazku se zaběhává nový rodinný model. V první polovině jde především o neustálé převažování a dokrmování dětí a atmosféra díla je zamlžená až ponurá. Rychle se ale vyjasňuje a hlavní hrdinové zažívají i příjemné chvíle: výlet do herny, procházky s kočárem i s miminy poprvé navázanými v šátku. Než nadejdou závěrečné kapitoly, vyřeší se zápletka s kojením, děti začnou sát samy a dobře. Poslední část románu pak popisuje návrat otce rodiny do pracovního procesu a nečekaně hladké fungování všech čtyř trpaslíků pod matčinou taktovkou.

V epilogu pak Amálka s Rozárkou oslaví své měsíčniny tím, že celý den prospí. Všechno funguje, miminka rostou, jak mají, brambory jsou v řádku a tak dál. Šťastný čtenář zaklapne knížku a jde spát. Matka odchází kojit.


Bonus: no nejsou k sežrání?

středa 11. června 2014

Cesta tam a zase zpátky - aneb Jak se rodí princezny, když už rodiče vědí, co chtějí

Když se před téměř třemi lety narodily Maruška s Bětuškou, napsala jsem o tom emotivní a hormony ovlivněnou porodní slohovku, ve které to hlavně hýřilo láskou k dětem a k manželovi a úžasem nad čerstvým rodičovstvím. Nějak se do ní nedostala mírně hořká pachuť z pobytu v porodnici, kterou jsem cítila. S časovým odstupem jsem si ale uvědomila, že na celém prvním roce života holčiček - s čestnou výjimkou Maruščiných zdravotních potíží a s nimi souvisejících hospitalizací a operace - byl právě ten cca desetidenní pobyt v porodnici pro mě nejnáročnějším obdobím a rozhodně na něj nemám nijak příjemné vzpomínky.

Když začalo být jasné, že ani druhá dvojitá várka dětí nebude moct vykouknout na svět přirozenou cestou, začali jsme se poohlížet po porodnici, která by splnila naše potřeby a požadavky. Na základě zkušeností z prvního porodu a hlavně na základě určitého vývoje, kterým jsme od doby narození Marušky s Bětuškou jako rodiče prošli, jsme hledali porodnici, která by nám umožnila přivést děti na svět co neklidněji, v těsné spolupráci s rodiči, kde by nám umožnili nepřetržitý kontakt s dětmi a společný pobyt rodičů s novorozeňaty od okamžiku porodu až do propuštění.

Máme totiž pevně za to, že děti patří k mámě...nebo k tátovi! A rozhodně do teplé náruče místo tvrdého vyhřívaného lůžka. A že první noc po příchodu na svět mají (stejně jako všechny další noci, pokud to jen trochu jde) prospat v klidu s pocitem bezpečí, ne je proplakat na novorozeneckém oddělení.

Bohužel se zdá, že jsou tyto poměrně jednoduché požadavky (stručně shrnuto: bonding, pobyt otce s rodinou, plný room-in a konzultování všech zákroků a vyšetření prováděných na dětech) pro většinu porodnic naprosto nesplnitelné. Krátký průzkum webů a porada se zkušenějšími rodičkami nám záhy odhalili, že buď budeme muset slevit, nebo jet rodit hodně daleko.

Jezdit do porodnice někam daleko se nám opravdu nechtělo. Jak bych to v konečné fázi dvojčecího těhotenství zvládala? A starší holčičky by za námi nemohly ani na návštěvu...navíc co když se porod stejně rozběhne dřív, nebo nastane jiná akutní situace? V tom případě by dlouhý přesun do zvolené porodnice nepřicházel v úvahu...Jenže, slevit kvůli tomu z našich požadavků, oželet přítomnost tatínka při porodu nebo riskovat, že brněnské nadstandardy budou plné a já zůstanu po náročné operaci opět sama (a děti tím pádem v péči sester na novorozeneckém, dokud nebudu schopná vstát a převzít si je), to se nám chtělo ještě méně.

A tak se nakonec stalo, že Amálka s Rozárkou mají v rodných listech jako místo narození napsáno Krnov, okres Bruntál.

Dvě a půl hodiny jedna cesta.  Logisticky náročné zajišťování hlídání starších holek...ale stálo to za to. Stokrát, tisíckrát.

Zatímco Marušku s Bětuškou jsem poté, co mi je vyndali z břicha, jen letmo zahlédla, Rozárku jsem měla během několika vteřin u sebe. Tedy, na sobě. Vlhké, teplé, skoro tříkilové tělíčko mi vrnělo na hrudi a mě bylo hned jasné, že tohle bude láska na celý život.



A Amálka se zatím hřála u tatínka a zkoušela, jestli by neměl nějaké to mlíko na oslavu jejího narození.


Ze sálu jsme se všichni přesunuli rovnou na pokoj a už jsme zůstali spolu. Nikdo nám děti nikam neodvážel, nikdo jim neprováděl žádná vyšetření, o kterých bychom dopředu nevěděli. U všeho jsme byli. O všem jsme rozhodovali, na všechno jsme mohli dohlédnout. Zkrátka, připadali jsme si jako kompetentní rodiče, kteří ve spolupráci se zdravotníky zajišťují tu nejlepší možnou péči o svoje děti. Ne jako nekompetentní, polointeligentní nedovzdělanci, nad kterými musí ubohé sestřičky kroutit očima v sloup, lékaři se jich na nic neptají a kteří se dozvědí, jaká vyšetření a zásahy jejich děti podstoupily, teprve z propouštěcí zprávy.

V klidu jsme se sžívali a bylo nám (povětšinou) dobře.


Všechno sice nešlo tak rychle a tak hladce, jak jsme si to plánovali - mléko se mi opět spustilo pozdě, holky dostaly žloutenku, nešlo je vzbudit na kojení a tak hodně zhubly...ale postupně se všechno začalo zlepšovat a hlavně jsme věděli, že to zvládneme - protože už jsme téměř stejnou situací prošli před třemi lety. Věřili jsme si, že i když miminka nepřibírají, doma to doženeme, a protože se nám o tomtéž podařilo přesvědčit i dětskou lékařku na oddělení, po týdnu jsme se mohli Marušce s Bětuškou přivézt vytoužená mimika. Doma pokračovalo náročné piplání špatně sajících novorozeňat, ale s pomocí Boží (a také s pomocí obětavé babičky, kojících kloboučků a nadbytku mateřského mléka) se nám poměrně rychle podařilo Malenky dostat z nejhoršího. Jako třítýdenní už pila každá sama bez pomoci u svého prsu, interval mezi kojením se prodloužil na tři hodiny a celá procedura začala zabírat méně než hodinu a půl, později i méně než hodinu. Zapadli jsme to domácího koloběhu, ani jsme nevěděli jak. S touhou a odhodláním nešidit ani starší, ani mladší děti - a poskytovat všem rovným dílem všechnu lásku a sílu, kterou máme. Snad se nám to aspoň částečně daří. Děláme, co můžeme - a budeme to dělat do strhání těla. To vám, holčičky naše, můžeme slíbit.



pátek 6. června 2014

Bubnování ve školce

Ve středu odpoledne měly holky další akci se školkou: v zámeckém parku si mohly osahat různé rytmické nástroje ze všech koutů světa, od bubnů až po tibetské mísy.



Marušku bubnování moc bavilo, už dřív jsem si všimla, že má docela smysl pro rytmus a hlavně obecně písničky a hudba ji baví. Bětuška se rozhodla. že tam s nikým nebude mluvit, celou hodinu stráví přilepená na mamince, bubnovat nebude, odpovídat na otázky taky ne a vůbec, že jí všichni mají vlézt na záda.


Nakonec se nechala přemluvit k jakémus-takémus bušení do bubnu, když mohla bušit společně s nejlepší kamarádkou Johankou a úžasnou a oblíbenou tetou Janou.


Já si mezitím kojila Malenky, vdechovala letní vzduch a vůni stromů z parku a vůbec jsem si připadala trochu jako na táboře mezi indiány, nebo kdysi při bubnování pod širým nebem s mými kamarády hudebníky v Anglii. Dobře mi bylo. A nakonec si to užila i Bětuška, ale až po skončení programu - to se s Johankou osmělily a nakonec lítaly po celém parku, bafaly na sebe a hrozně se tomu nasmály. Holt každému, co jeho jest!