pátek 29. dubna 2011

A je to tady...

...bylo přesně to, co mě dnes v poradně napadlo, když mi pan doktor ohlásil zkracující se čípek a nutnost ležet. Přeci jen jsem byla překvapená, že 29. týden a pořád žádné potíže. Zkracující se čípek není tragédie, jen pokud by ve zkracování pokračoval, hrozí předčasný porod. Holčičky teď mají každá kilo dvacet a i když mi každý (komu se nedonošené dítě nikdy nenarodilo) říká, že "to už je v pohodě", mě to teda "naprosto v pohodě" nepřijde.

Samozřejmě že teď už mají velmi dobrou šanci na přežití a minimum trvalých následků, jsem za to ráda, ale není to snad všechno - kdyby se narodily teď, čekají nás měsíce v nemocnici, pravděpodobně rehabilitace a kdo ví co ještě...takže polehávám a přemlouvám je, ať zůstanou, kde jsou.

Klidně to může dopadnout tak, že je budu tahat ještě v 38.tt a zase je přemlouvat, jestli by už nechtěly ven - zkrátka začíná mi to veselé období zvané rodičovství, kdy si děti v podstatě dělají co chtějí a vám nezbývá než to z povzdálí pozorovat, doufat a modlit se, aby u toho nepřišly k úrazu :)

středa 20. dubna 2011

Pán Bůh vám požehnej, to máte ale veliké štěstí!

Jedním z největších překvapení, které mi naše dvojčetné těhotenství přineslo, byly reakce okolí. Pravda je, že start nebyl nejšťastnější - už v 9. týdnu jsem byla v nemocnici s krvácením a protože jsem nechtěla lhát, musela jsem spoustě lidí vyklopit, proč tam vlastně jsem. Na zprávu, že někdo čeká dvojčata a je v nemocnici s podezřením na potrat se asi reaguje těžko - to honem nevíte jestli gratulovat, kondolovat nebo co chytrého říct.

Přesto ale i mimo toto nemocniční prostředí byly některé reakce pro mě těžko pochopitelné. Pro nás s P. to bylo jednoznačné: že se povedlo a čekáme hned dvě děti je zázrak, důvod k vděčnosti a radosti a asi jsme podvědomě očekávali, že to tak budou brát i ostatní. Chtěli jsme, aby se s námi naši rodiče a kamarádi radovali. Chápu svou maminku, které jsme vše stihli vyklopit ještě před nemocnicí, a která hlavně projevila obavy, aby bylo všechno v pořádku (je jasné že po letech mé neplodnosti a dvou potratech se nechtěla na nic upínat). Už méně chápu řadu dětných známých a kamarádů, kteří považovali za důležité nám především sdělit, jak už se nikdy nevyspíme, jak teprve teď poznáme, jaký je život a kolik budeme mít práce. Stavěli mě tak to zvláštní role: v břiše dvě miminka, o kterých se neví jistě, jestli přežijí, strach z toho, aby to zvládla a ještě bych zřejmě měla mít strach z toho, jaké to bude AŽ to zvládneme? Neměla bych si spíš přát, aby to raději "zvládlo" jen jedno? Jaká myšlenková pohnutka vůbec vede rozumně uvažujícího člověka k tomu, aby nastávající matce vykládal, jak to bude mít těžké?

Jsem tak neskutečně vděčná všem, kteří měli z naší zprávy očividnou radost (většinou zasloužilí rodiče mnoha dětí, hmmm...) a kteří se s námi radovali. Samozřejmě nepodezřívám nikoho ze svých přátel z toho, že by nás chtěl záměrně strašit a ubližovat nám - spíš jsem měla dojem, že se někdy stávám hromosvodem určité rodičovské frustrace - nebo že prostě lidi moc nepřemýšlí o tom, co říkají. Za jiných okolností to jistě dělám také a jsem si jistá, že jsem podobný nedostatek sociálního cítění projevila v jiných situacích nesčetněkrát.

Mottem se mi proto stala slova jedné staré babičky, o kterých jsem se dočetla v diskuzi o dvojčatech a o tom, jak na ně reaguje okolí. Ta prý náhodou potkala úplně cizí maminku s dvojčátky v kočárku, zastavila se, podívala se na ni a říká: "Pán Bůh vám požehnej, to máte ale veliké štěstí!"

Máme. I když je mi jasné, že už se nikdy nevyspím :P

pátek 8. dubna 2011

O stěžování

Včera jsem měla jeden z těch dnů, kdy vás nic nebaví, nezajímá a všechno vás neskutečně prudí. Obvykle na ně netrpím, v zásadě bývám dobře naladěná, pokud mám aspoň trochu možnost. Jen teď nějak chvílemi je toho těhotenství na mě jaksi moc. V noci spávám buď špatně, nebo mizerně, chodit moc nemůžu, po chvíli mě hned bolí břicho nebo záda. Do toho jsem potřebovala být spíš akční, měla jsem těhotenský kurz, potřebovala jsem zajet na VZP odevzdat přehled (poslední možný den, pochopitelně) a taky udělat velký kus práce na překladu. Celkově se mi tedy nehodilo být zrovna včera nepoužitelná, ale byla jsem. Vše vyvrcholilo večerním telefonátem se sestrou, která jsa těhotná o měsíc déle než já má už taky všeho po krk. Probraly jsme jak nás bolí záda, břicha, nespíme, nemůžeme dýchat a celkově že už toho jaksi máme dost. U mě je tohle stěžování ještě promícháno pocitem viny, že to tolik vytoužené těhotenství po tolika letech a obstrukcích neprožívám jen radostně a vesele a všechny komplikace nepřecházím s veselým úsměvem na rtu. Večer jsem ještě P. donutila mě namasírovat, vše za mého stálého stěžování jak je mi blbě a bolí mě hlava.

Dnes ráno bylo všechno mnohem lepší, slušně jsem se vyspala, hlava nebolela a v klidu jsem dodělala práci na překladu, který měl deadline. A pak mi přišla SMS od kamarádky Evy: taky čeká dvojčátka, je o tři týdny za mnou. Včera byla na kontrole u doktorky - zjistilo se, že se otvírá a hned ji poslali do nemocnice, odkud ji okmažitě vezli do Brna na Obilňák. Na nedonošence tady totiž nejsou vybavení a ona je snad ve 23. týdnu, takže ještě moc, moc brzo. Tak teď chudák leží v Brně a čeká a doufá, že bude všechno v pořádku - a já se zpětně stydím za ty svoje včerejší výlevy. Kromě potíží v prvním trimestru jsem holčičky donosila dneškem do 27. týdne bez nějakých komplikací a to už mám rozhodně být za co vděčná, místo abych si stěžovala, že mě bolí záda. Nevím jak to tak je s lidskou povahou, že na dobré věci si rychle zvykneme a přestaneme je vnímat, začneme je brát jako samozřejmost. Takže pro dnešek si uděluju mentálních pár facek, holčičky hladím přes bříško a chválím je, jak pěkně u mě drží a rostou a jdu se modlit za Evu, ať je i s klukama (čeká dva chlapečky!) v pořádku.

A man's as miserable as he thinks he is.
~Seneca