Včera jsem měla jeden z těch dnů, kdy vás nic nebaví, nezajímá a všechno vás neskutečně prudí. Obvykle na ně netrpím, v zásadě bývám dobře naladěná, pokud mám aspoň trochu možnost. Jen teď nějak chvílemi je toho těhotenství na mě jaksi moc. V noci spávám buď špatně, nebo mizerně, chodit moc nemůžu, po chvíli mě hned bolí břicho nebo záda. Do toho jsem potřebovala být spíš akční, měla jsem těhotenský kurz, potřebovala jsem zajet na VZP odevzdat přehled (poslední možný den, pochopitelně) a taky udělat velký kus práce na překladu. Celkově se mi tedy nehodilo být zrovna včera nepoužitelná, ale byla jsem. Vše vyvrcholilo večerním telefonátem se sestrou, která jsa těhotná o měsíc déle než já má už taky všeho po krk. Probraly jsme jak nás bolí záda, břicha, nespíme, nemůžeme dýchat a celkově že už toho jaksi máme dost. U mě je tohle stěžování ještě promícháno pocitem viny, že to tolik vytoužené těhotenství po tolika letech a obstrukcích neprožívám jen radostně a vesele a všechny komplikace nepřecházím s veselým úsměvem na rtu. Večer jsem ještě P. donutila mě namasírovat, vše za mého stálého stěžování jak je mi blbě a bolí mě hlava.
Dnes ráno bylo všechno mnohem lepší, slušně jsem se vyspala, hlava nebolela a v klidu jsem dodělala práci na překladu, který měl deadline. A pak mi přišla SMS od kamarádky Evy: taky čeká dvojčátka, je o tři týdny za mnou. Včera byla na kontrole u doktorky - zjistilo se, že se otvírá a hned ji poslali do nemocnice, odkud ji okmažitě vezli do Brna na Obilňák. Na nedonošence tady totiž nejsou vybavení a ona je snad ve 23. týdnu, takže ještě moc, moc brzo. Tak teď chudák leží v Brně a čeká a doufá, že bude všechno v pořádku - a já se zpětně stydím za ty svoje včerejší výlevy. Kromě potíží v prvním trimestru jsem holčičky donosila dneškem do 27. týdne bez nějakých komplikací a to už mám rozhodně být za co vděčná, místo abych si stěžovala, že mě bolí záda. Nevím jak to tak je s lidskou povahou, že na dobré věci si rychle zvykneme a přestaneme je vnímat, začneme je brát jako samozřejmost. Takže pro dnešek si uděluju mentálních pár facek, holčičky hladím přes bříško a chválím je, jak pěkně u mě drží a rostou a jdu se modlit za Evu, ať je i s klukama (čeká dva chlapečky!) v pořádku.
A man's as miserable as he thinks he is. ~Seneca
Žádné komentáře:
Okomentovat