středa 31. srpna 2011

Zlom

Když jsem holky čekala, četla jsem výbornou knihu o dvojčetném mateřství - Double Trouble . Autorka, matka dvojčat, v ní píše, že první tři měsíce s dvojčaty se prostě musí přežít. Pak se to všechno nějak zaběhá, sedne si to, děti jsou venku z nejhoršího - zkrátka po třech měsících prý přijde den, kdy se maminka dvojčat zahledí z okna a řekne si: jé, dneska se vlastně cítím docela normálně.

Ke mě tyhle "normální" dny začaly přicházet poté, co holčičky oslavily dva měsíce. Fyzicky jsem se konečně zotavila z porodu a hlavně složitého těhotenství, holky už se nekojí tři čtvrtě hodiny, ale patnáct minut, už celkem vím, jak na ně a co od nich čekat... Ne že by ty první dva měsíce byly k nepřečkání, ale kromě kojení a přebalování jsem prostě nic jiného nějak nedávala. Holky žily v celopropínacích overalech, oblékat cokoli jiného prostě bylo moc práce navíc. Poslední dny jsou daleko víc v poklidu, ráno hodím holky do kočárku, zajedu si na koupaliště zaplavat, zvládám nejen věšet pleny, ale i olejovat kuchyňskou linku a vyrábět holkám papírové hračky, a místo toho, abych holky šoupla v kočárku na balkon a skácela se do postele s nimi už hezky drandím po vesnici. Taky si je - jen tak pro radost - každý den nastrojím do pěkných oblečků a prostě si je užívám. Mateřství je krásný a děti jsou malé jen chvíli - to si musím připomínat, hlavně když se mi v noci budí co hodina a dožadují se chování, dudlíku, kojení, přebalení a velkoryse přehlíží fakt, že i matky potřebují spát.

pondělí 29. srpna 2011

Technická k blogu 2

Zaprvé se chci omluvit všem, kteří posílali komentáře - teprve nedávno jsem zjistila, že je musím napřed ručně schválit, než se pod příspěvkem objeví. Doufám, že vás to neodradí, za každý komentář jsem ráda. Tedy - za každý slušný :) Takže klidně komentujte!

Za druhé jsem se dívala na statistiku a mám čtenáře ze Švýcarska, UK, Bulharska i Ruska. Předpokládám, že se jedná o krajany rozeseté různě po světě. Pokud mě čtete ze zahraničí, ozvěte se, ráda se s vámi seznámím. To samozřejmě platí i pokud čtete z ČR, jsem docela zvědavá, kdo všechno sem nahlíží :)

Za třetí, tento blog není a asi nikdy nebude blogem, kde se objeví každý den aspoň jeden příspěvek. Píšu jen když mám o čem a vyjde chvilka. Takže pokud chcete, můžete si nechat zasílat na mail upozornění, že vyšel nový článek. Ikonu najedte vlevo, zadejte svůj email a stiskněte Submit. Asi to na vás bude mluvit anglicky, ale nelekněte se - dole v políčku prostě opište text z obrázku a odešlete, přijde vám email s odkazem, na který musíte kliknout. Tím aktivujete odběr mých příspěvků přes email.

Kdyby byly nějaké potíže, postěžujte si v komentářích. Už je umím najít a schválit, tak máte dobrou šnaci, že vám pomůžu, budu-li vědět jak :)


Domácí máslo

Moc ráda peču a vařím nová jídla, tedy v rámci časových možností, které bývaly dost omezené mým velkým pracovním vytížením a teď jsou zase trochu omezené péčí o dvouměsíční dvojčata. Přesto tu a tam něco zkusím, obzvlášť se mi líbí být schopná doma vyrobit něco, co jsem do té doby jen kupovala. Chleba a rohlíky z domácí pekárny, domácí jogurt - k těm se musím vrátit, líbí se mi to mnohem víc než nákupy v supermarketu. Nedávno jsme tedy vyzkoušeli domácí máslo podle tohoto článku na iDnes:

Domácí máslo za deset minut

Neuvěřitelné, ale šlo to! Použila jsem dvě smetany ke šlehání De Luxe (40 %), začala jsem šlehat v mixéru, s metlami na šlehačku, potom jsem přelila do nádoby ponorného mixéru a pokračovala pomocí sekacího nástavce (třeba na sekání ořechů). Myslím, že by se to v pohodě ušlehalo rovnou s tou sekací nádobou a ušetřila bych nádobí.

Másla z toho byla tipuju tak asi polovina běžně kupované "čtvrtky", takže cca 125 g - levná legrace to tedy není, ale chuť skvělá, opravdu čerstvé máslo, bez pachutí z chladicího boxu v obchodě apod. Nehodlám rodinu zásobovat domácím máslem, ale bude to určitě elegantní doplněk když přijde návštěva a budu servírovat rohlíky z domácí pekárny nebo podobnou dobrotu.

Dva měsíce

Předevčírem to byly dva měsíce, co se poměrně rutinní pátek s kontrolou v těhotenské poradně trochu nečekaně změnil v den, který navždy změnil naše životy. Sedmnáct a osmnáct minut po šesté hodině večer přišly  na svět naše holčičky: nejprve vlasatá Maruška a potom Bětuška, už na sále si hlasitě stěžující na to, jak násilně byla vytržena z tepla a pohodlí mého bříška.

Něuvěřitelné, kolik se toho za dva měsíce může odehrát.

Naučila jsem se kojit, přebalovat, chovat, podávat dudlíky, oblékat a koupat miminka. Taky se budit při prvním zakňourání a nenechat děti rozeřvat se v noci. V polospánku přebalit látkovou plenu a přitom stát mimo dostřel, protože když kaká Maruška, je v ohrožení půl pokoje. Naučila jsem se, že i půl hodina spánku stojí za to a ranní hodinka pití čaje a surfování po internetu je luxus, který si už nemůžu dovolit. Poznám hladový pláč od pláče při bolení bříška a nespletu si jej s pláčem volajícím po pozornosti a pochování. Zhubla jsem o 30 kilo a postupně si vzpomněla, jaké to je být schopná chodit, ohýbat se, jíst a spát.

Znovu jsem se zamilovala do svého muže, protože to,  jak chová holčičky, mazlí se s nimi a užívá si je - to je asi nejkrásnější věc, jakou jsem v životě viděla.

Snad jsem se naučila být aspoň trochu dobrá máma. Moje holčičky jsou ty nejlepší učitelky a každý den mi lépe než kdokoli jiný umožňují trénovat trpělivost, laskavost a vytrvalost, vlastnosti, kterých se mi skutečně v potřebné míře nedostávalo. Občas to trochu zaskřípe, ale fakt se snažím, holčičky moje. To, jaká doopravdy jsem, ostatně poznám brzo - až mě začnete napodobovat. Modlím se a doufám, že to, co uvidím, se mi  bude líbit.

sobota 20. srpna 2011

O umění neptat se

Ve vědě často platí, že správně položit otázku je klíčem k řešení problému. Troufám si tvrdit, že v mezilidských vztazích je nezřídka klíčové umět otázku nepoložit.

V osmnácti letech jsem onemocněla Crohnovou nemocí, nevyléčitelným zánětlivým onemocněním postihujícím trávicí soustavu, především střeva, způsobeným špatnou imunitní reakcí na vlastní tkáň. Mezi její příznaky patří průjmy, hlen či krev ve stolici a plynatost. Chorobu takovýchto rozměrů před okolím neutajíte, jednak je na vás vidět, že je vám zle, jednak musíte vysvětlit dlouhodobé absence ve škole, obrovské možství léků, které užíváte, nebo dočasnou indispozici, která vás může postihnout kdekoli. A tady jsem poprvé narazila na trapnou otázku, zda a jak se s více či méně cizími lidmi bavit o svém vylučování. V osmnácti letech by pro mě snad bývalo bylo přijatelnější onemocnět něčím "elegantním", třeba těžkou chudokrevností. Zpočátku mi dělalo potíže i jen vyslovit slovo "střevo". Časem jsem částěčně otupěla, částečně dospěla a částečně si zvykla, přesto ale nejsem typ, který by na potkání s druhými řešil konzistenci a četnost své stolice. Proto narážím často na problém, jak odpovědět na otázku "A co vám/ti vlastně je?". Tu většina lidí totiž nevyhnutelně položí, jakmile přijde řeč na to, že jsem ležela v nemocnici, že užívám léky nebo že nemůžu jíst některé potraviny. Časem jsem zjistila, že nejlepší je své onemocnění neurčitě popsat jako "potíže s imunitou", člověk se tím vyhne vysvětlování, trapnému tichu i dobře míněným, ale většinou dost rozčilujícím radám..

Stejný problém teď zažíváme s Maruškou. Maruška má vrozenou rekto-vaginální píštěl, to znamená, že nemá úplně zacelenou přepážku oddělující konečník a pochvu. Na obligátní otázku "A co jí přesně je?" teď s manželem narážíme několikrát denně, od kolegů v práci, od známých, rodiny. Chápu je, ale nejsem připravená s cizími lidmi probírat pohlavní a trávicí ústrojí své dcery, natož příznaky této vady. Navíc ani netuším, jak bych detaily této vady měla vysvětlovat např. babičce mého muže, elegantní paní, která by mohla jen při vyslovení slova "pochva" omdlít. (Naše venkovská babička, bodrá to žena, to naopak vzala pragmaticky. Prohlásila, že "to prasata mívají běžně". :) )

Stále více proto oceňuju ty, kteří se umí nezeptat. K tomu, abyste nám drželi palce, modlili se za nás nebo nám posílali pozitivní vibrace (podle vlastního přesvědčení a uvážení) totiž žádné podrobnosti vědět nepotřebujete než to, že je nemocná. Přiznejme si, že hlavní pohnutkou při otázce "A co vám/jí vlastně je?" je vaše vlastní zvědavost.  Pochopitelná, běžná, ale někdy dost zraňující. Jen málo lidí umí vyjádřit soucit a podporu bez loudění dalších podrobností. Otevřeně se přiznám, že sama bych k nim také nepatřila, nebýt mé zkušenosti s vlastní diagnozou. Nezeptat se přímo, vyjádřit zájem a nechat druhého, ať sám řekne tolik, kolik je pro něj příjemné a pohodlné říct, to je prostě vysoká škola mezilidských vztahů - a mnozí z nás stěží absolvovali základku.

pátek 19. srpna 2011

Poučení z krizového vývoje

Jak vidno z obrázku, pobyt na dětské chirurgii v Brně pro nás byl dost stresující. Pomalu se doma vzpamatovávám a sbírám síly do dalšího boje.Aby z toho vzešlo aspoň něco užitečného, sepíšu si, co jsem se naučila a čeho se chci pro příště držet.

1. Důvěřovat svým instinktům: tak dlouho ze mě lékaři dělali nesvéprávnou matku, která nepozná, kde má dítě konečník a jak vypadá stolice, až jsem jim sama začala věřit, že jsem si ten Maruščin problém asi vymyslela. Paradoxně se mi ulevilo, když na gynekologii tu píštěl našli. Příště se nenechám zviklat, jako její matka musím vědět nejlíp, že se něco děje, a stát si za svým.

2. Nepodepisovat prázdné formuláře, ať mi slíbí co chtějí, ať se klidně naštvou. "Souhlas s celkovou anestézií" jsem dostala domů na podepsání ještě před příjmem. Vyplnila jsem ho a nepodepsala, v ambulanci při příjmu mi ho sestra šoupla s tím, ať ho podepíšu. Když jsem řekla, že budu chtít s anesteziologem mluvit, slíbila mi, že to určitě budu - rozhovor se nakonec nekonal a mě štvalo, že jsem ten souhlas podepsala. Mimo jiné jsem podepsala, že mi byla vysvětlena rizika anestézie a možné následky - bez toho, aby se kdokoli obtěžoval se mnou cokoli probrat. Moje chyba, příště už to neudělám. "Souhlas se zákrokem" jsem při příjmu podepsat odmítla, dokud mi nebude vysvětleno, jaký zákrok malá podstoupí a jak bude probíhat. To mi ale nikdo nevysvětlil za celou dobu pobytu - zpětně je mi jasné, že ani nemohli, když sami netušili, co s tím. A to měla 30 minut pořed operací, nechápu, že ji chtěli operovat bez mého souhlasu. K tomu jsem vůbec neměla svolit, měla jsem už den před tím jasně říct, že malou k té operaci nepustím, pokud si se mnou nepromluví anesteziolog A operatér. Snahou nedělat problémy jsem mohla malou vážně poškodit, kdyby se k té operaci nakonec odhodlali a dělali na ní nějaké hokus pokusy.

3. Přestat si dělat hlavu z toho, abych byla slušná, nedělala problémy a hlavně někoho nenaštvala. Jsem matka a když se za svoje děti nepostavím já, tak kdo? Příště si nebudu dělat hlavu z toho, když mi nějaká nedovzdělaná sestra nakáže nechat miminko samotné v postýlce a ještě ho zamřížovat, když jdu s druhým na vyšetření. Jsem ráda, že jsem ji neposlechla a navzdory jejímu nesouhlasu dala malou do kočárku a odvezla na pohlídání jiné mamince, stálo mě to ale zbytečně moc přemáhání neposlechnout a udělat si to po svém. Musím si uvědomit, že je mi 30, jsem matka dvou dětí a ne nesvéprávný pacient. Když se mi příště nebude líbit, co po mě sestra chce, nechám si zavolat staniční nebo rovnou ošetřujícího lékaře.

čtvrtek 18. srpna 2011

Vážený pane řediteli,

Máte prosím, jako ředitel dětské nemocnice, představu, co to obnáší starat se o sedmitýdenní dvojčata? Jsem si jistá, že ano,  snad byste to měl ale stručně připomenout vašemu personálu na chirurgii. Věřím, že kdyby to tušili, neubytovali by mě s těmi mými v krcálku, kde nejen že není přebalovací pult, ale ani není kam položit vlastní z domu přivezenou přebalovací podložku. Tedy je, na malý stolek tak, že jediný způsob jak přebalit je v hlubokém předklonu. Umýt dětem zadeček také na pokoji nejde, z umyvadla totiž teče jen voda tak horká, že si v ní stěží zvládnu opláchnout obličej já. Chodit pokaždé přebalovat přes chodbu na jediný pokoj, kde je přebalovací pult (a kde jsou ubytovaní jiní pacienti) jsem vzdala, ono desetkrát denně jedno dítě odložit, s druhým (řvoucím) jít po chodbě a rušit obyvatele toho vyvoleného pokoje, pak zase zpátky, podruhé to stejné s druhým dvojčetem, zatímco první řve na pokoji...raději jsem přebalovala v předklonu. Škoda že nezbylo místo ani na křeslo, na staré dřevěné židli se kojit nedá, proto jsem kojila na posteli, opět bez opory zad už tak dost zkoušených nešťastným přebalováním. Upřímně řečeno si ale nerada stěžuji, takže jsem byla ochotná tyto drobné nedostatky přehlédnout, chápu že máte omezený rozpočet. Zpočátku mě mrzelo, že mi personál nedovolil vzít si na oddělení náš dvojčecí kočár (z hygienických důvodů, které nebyl schopen vysvětlit). Pak jsem ale zjistila, že upravený sportovní kočár jste nedovolili ani mamince postižené čtyřleté nechodící holčičky, která tedy musela těch patnáct kilo tahat celý den na rukou. Prý jí sestřičky nabídly jejich kočár na miminka s korbičkou: pane řediteli, máte čtyřletou neteř nebo vnučku? Jestli ano, vemte ji prosím někdy na oddělení a zkuste ji nechat sestřičky vozit v hlubokém kočárku, aby si uvědomily, že se tam to dítě nevejde. Ono normálně uvažujícímu člověku by to bylo jasné od pohledu, ale někdo zřejmě potřebuje názorné vysvětlení.

Abych ale jen nekritizovala, chtěla jsem vás i pochválit. To, jak jste vyřešili stravování ubytovaných maminek, je opravdu geniální: v jiné budově s tím, že dítě musí zůstat na oddělení. Elegantní, určitě na tom hodně ušetříte. Z nás kojicích matek tuto úžasnou možnost nevyužil nikdo (ono málokdo má nervy podle rad sestřiček „dítě zavřít do postýlky, klec nahoru a nechat ho tam, ono se nezblázní“ a odejít si na oběd.) Kdyby to snad některá maminka přeci jen chtěla zkoušet, povolená doba, kdy lze jít na snídani, se přesně kryje s vizitou, jedinou dobou dne, kdy máte šanci získat alespoň nějaké informace o zdravotním stavu a plánované léčbě svého dítěte. A když nestihnete oběd, nemáte ani večeři, ta se totiž vydává „formou balíčku“ u oběda. (Mimochodem, chápu, že šetříte, ale večeře sestávající z několika chlebů a vaničky kupované vajíčkové pomazánky (pro kojící matky dokonalé menu) by se snad příliš neprodražila, kdybyste přihodili i papírový tácek (málokdo jí rád rovnou z igelitu, a na oddělení není žádné nádobí k dispozici)  a plastový nůž – v mém věku už neshledávám patlání pomazánky na chleba rukou nijak osvěžujícím ani zábavným. 

Celý systém stravování tak, jak u vás funguje teď, mi přijde na úrovni nemocnic na Ukrajině či v rozvojových zemích, kdy jsou rodiče zcela závislí na jídle přivezeném z domu a příbuzní chodí na návštěvy s taškami plnými jídla a obligátních obědových krabiček. Rodiče nekojených dětí to mají jednodušší, děti totiž dostávají jídlo na pokoj, takže rodič může vždycky dojíst, co mu dítě nechá. Kojící a rodiče dobrých jedlíků ale mají smůlu. V rámci zlepšení finanční situace nemocnice navrhuji za toto "nestravování" vybírat zvláštní poplatek jako za účinnou zeštíhlovací kůru.

To všechno jsou však jen maličkosti a kosmetické vady. Daleko víc mi vadilo, že se nikdo z lékařů nikdy nepředstaví, takže nevím, s kým jednám. Že jste naši holčičku nechali zbytečně podstoupit vyšetření, na které nebyla připravená, takže se rentgenovalo zbytečně – „někdo“ zapomněl, že bez vyprázdnění nejde tlusté střeno rentgenovat. Že jste neustále měnili plánovaná vyšetření a hlavně plánovaný způsob operace, nakonec jste operaci třicet minut před odvozem na sál o den odložili kvůli potřebě zopakovat tři dny staré vyšetření (matka celou noc na nervy, kojené dítě na lačno, všichni připravení na velkou akci, opět zbytečně). Že jste se nakonec rozhodli neoperovat vůbec a raději nás pustit domů s tím, že se máme přijít ukázat "primáři". Že nám pan doktor na rovinu neřekl, že s podobným problémem nemáte moc zkušeností, pochopili bychom to. Mimochodem, žádala jsem před anestezií o to, abych směla mluvit s anesteziologem. Na příjmu mi pak doktor doslova řekl „když budete mít štěstí a chytnete ho na oddělení“. Ošetřující lékař byl o něco vstřícnější, prohlásil, že je to samozřejmost – škoda, že to neřekl tomu anesteziologovi. Ten se totiž jen zjevil ve dveřích, bez pozdravu zamumlal „objednal jsem jí ještě pro jistotu kardio“ a odešel. Než jsem pochopila, že to byl anesteziolog, už nebyl k sehnání. Výčet oblastí, ve kterých se můžete ještě hodně zlepšovat, není u konce, ale nechci už Vás dál okrádat o drahocenný čas. Doufám, že dokážete přijmout mé připomínky sportovně a ne tak, jako náš ošetřující lékař: ten se totiž urazil, když jsem se ho velmi slušně zeptala, zda by pro nás vzhledem k neobvyklosti problému naší malé nebylo lepší vyhledat kliniku, kde takových případů mají více. Odešel bez rozloučení a papíry nám už jen poslal po sestře, jak jsme se ho dotkli. Líto mi ho nebylo, obzvlášť ne poté, co nám odjezd do Prahy doporučil i jiný Váš primář, kterého jsme přes protekční známost požádali o nahlédnutí do karty a vyjádření, zda máme Maruščin problém dále řešit u Vás, nebo jet raději do Motola (odpověď: "tohle u nás nikdy nikdo neviděl, nenechte si na ni sáhnout a ukažte ji v Motole, tak si s tím budou vědět rady"). Proč nám to někdo nemohl říct už na příjmu, kdy bylo naprosto zjevné, o jak neobvyklý problém se jedná? Proč musela absolvovat pět zbytečných vyšetření, přípravu na neuskutečněnou operaci, zbytečný pobyt v nemocnici, kde byla vystavená všem možným patogenům, navrch společně se svou zdravou sestřičkou?

Takže jedeme do Prahy. Jsem zvědavá, jaké to bude v Motole. Jednu výhodu ten pobyt u Vás měl: myslím, že už jsem připravená na všechno.
 

neděle 14. srpna 2011

Maruška naše...

Máme trápení, proto nepíšu. S Maruškou jsme byli v pátek celý den po doktorech a zítra nastupujeme do nemocnice. Vypadá to na vrozenou vývojovou vadu trávicí soustavy, pokud se potvrdí, čeká nás operace. Snad by to měl být jen menší zákrok, ale jaký zákrok je "menší" u sedmitýdenního miminka? Máme strach.

Ty naše malá Maruško, máme tě s tatínkem moc rádi, prosím uzdrav se nám rychle, ať můžeme být zase všichni spolu i s tatínkem a hlavně doma.

úterý 9. srpna 2011

Stručná mluvnice novopečených rodičů

Tak jako příchod holčiček obohatil náš život, obohatil nečekaným způsobem i náš slovník. Zde zaznamenávám alespoň některé pamětihodné výrazy a obraty i s komentářem.

Zlatíčko - právě probuzené miminko, které dlouho spalo. Výraz se používá především tehdy, umožnil-li spánek miminka usnout i mamince. Spalo-li miminko málo, je-li maminka nevyspalá či začne-li miminko ihned mrňat, hrozí přeměna zlatíčka v gremlina.

Mrňat - vydávat hrdelní zvuky postupně přerůstající v pláč. Nechceme-li, aby mrnění přerostlo v řevákování, je třeba miminko neprodleně zadudlíkovat.

Zadudlíkovat - opatřit mrnící miminko dudlíkem a tak mu zabránit v přechodu k řevákování.

Řevákování - jekot, hlasitý pláč, na nějž nezabírá zadudlíkování. Řevákující miminko je zapotřebí ubezdušit.

Ubezdušit - uklidnit pevným zavinutím, sevřením v náručí a houpáním či drndáním, s eventuelní pomocí dudlíku.

Gremlin - miminko, které málo spí, hodně mrní či dokonce řevákuje. Samostatným poddruhem Gremlina je Upír z Ferratu, miminko dožadující se příliš častého krmení.

Udělat Marušku - chytnout se prsa a okamžitě usnout. Přeneseně též usnout při jídle či uprostřed činnosti, při které je spaní nežádoucí.

pondělí 8. srpna 2011

Laktační fašismus

Předem hlásím, že naše dvojčata plně kojím. Kojím je zároveň s pomocí neocenitelného pomocníka, kojicího polštáře pro dvojčata. Při kojení neprožívám ani tak ony slibované vzácné okamžiky intimního spojení matky s dítětem, které propagátorky kojení uvádějí jako jeden z neocenitelných přínosů přirozené výživy dětí: spíše to někdy připomíná boj s dvojhlavým krakenem a doprovodné slovní komentáře se nesou nejčastěji v tomto smyslu: "na co čekáš Mery, nic jinýho než mlíko tam nepoteče" "Bety nehltej tak, vždyť se udusíš" "fůůůj, jí to teče nosem ven" a neopakovatelného "Marie cucej, nebo ti to prso zabavím a dostaneš ho až na konci školního roku".
Přesto jsem opravdu vděčná a ráda, že mám dost mléka na plné kojení dvou dětí (popravdě i třetí a čtvrté by se najedlo), doufám, že dostávají tu nejlepší stravu jakou mohou, ušetříme za UV, nemusím se crcat s flaštičkama a ohříváním mléka a v neposlední řadě je to neuvěřitelně účinná dieta: přes hromadu sušenek a litry sladkého čaje, který denně spořádám, jdou kila na váze pořád dolů.
I tak si ale myslím, že humbuk, který se dnes točí kolem kojení, je přehnaný a matka, která nemůže nebo nechce svoje dítě kojit je zbytečně terčem dobře míněných rad neinformovaných bližních, nejapných komentářů a připomínek ostatních matek a často až psychické šikany dětských lékařů. Stačilo mi být tuto neděli poprvé s holkama v kostele: zatímco málokdo se zeptal, jak se cítím, jestli jsem se po porodu dobře zotavila případně zda se za nás mohou modlit, téměř nikdo se neopomněl zeptat, jestli kojím. Taková otázka je mi jedno, protože můžu hrdě prohlásit, že kojím, ale je mi jasné, že kdybych s kojením bojovala nebo ho musela vzdát a krmila bych holky uměle, byla bych po patnáctém takovémto dotazu už mírně nevrlá.
Takže prohlašuji, že otázka na kojení je pitomá, zbytečně intimní a prosím vás, i kdyby vás to stokrát zajímalo, neptejte se na to novopečených  maminek, pokud samy nezavedou řeč tímto směrem. Kojení je jistě fajn, ale pro dítě je neporovnatelně lepší matka, která je v klidu a alespoň trochu vyspaná, než matka, která tráví půl dne i noci ždímáním poloprázdných prsou elektrickou odsávačkou a zbytek tím, že se snaží takto v potu tváře získanou tekutinou nakrmit své dítě pomocí kloboučků, speciálních lahviček, suplementoru a kdo ví čeho ještě, z čehož je tak hotová, že už se jí mléko ani dělat nemůže. Navíc se přes den potácí po domě jako polospící mrtvola a hrozí, že dítě bude sice kojeno, ale taky sem tam upuštěno na zem, když jeho - nočním drcením bradavek zcela vyčerpaná - matka padne na ústa. Celá tahle kojicí lobby mi leze mírně na nervy, už jen např. název Laktační liga zní dost bojovně - proč ne třeba "Sdružení na podporu kojení"?
Poslední myšlenka na závěr dnešního poněkud bojovně laděného příspěvku: dnes je všude k dispozici hromada informací o kojení, nespočet různě drahých pomůcek, kromě laktační ligy máme i laktační poradkyně a laktační kurzy, ale jedna informace se v té záplavě jaksi ztratila: že kojení je do určité míry otázkou štěstí. Navzdory tomu, co tvrdí některé laktační poradkyně,  ne každá matka může kojit. Kdykoli je ve hře lidské tělo, nemůžete si být jistí ničím. Tvrdit, že každá žena může kojit, je asi stejně omezené jako tvrdit, že každá žena může mít pravidelný menstruační cyklus nebo postavu modelky. Nemůže, protože některá lidská těla prostě fungují jinak než by měla. Tak těm holkám, které by kojit moc chtěly, ale nemohou, nesypme do ran sůl.

čtvrtek 4. srpna 2011

Milá Bětuško,

zítra ti bude šest týdnů. Jsi úžasná.
Od okamžiku, kdy ses narodila, se máš čile k světu. Nikdy nezapomenu, jak mi tě poprvé přinesli, ležela jsem po operaci na zádech a nemohla se pohnout, ale přiložili mi tě k prsu a ty ses hned přisála. Byla jsem tak šťastná, že jsi v pořádku a dobře se ti daří. A tolik jsi mi připomínala tatínka!
Jsi neuvěřitelně živá. V šesti týdnech zvedáš hlavičku, dokážeš s ní na bříšku otočit zleva doprava. Pořád se rozhlížíš, kde se co děje, rychle těkáš očima ze strany na stranu. A běda, když se ti něco nelíbí: dokážeš to dát neuvěřitelně hlasitě najevo.
S tatínkem ti říkáme Cipísku, protože nám ho připomínáš. Na spoustu podnětů reaguješ úlekem a pláčem, to ti pak někdy říkáme "Shocky" a snažíme se tě uklidnit. Doufám, že ti vždycky budeme schopni poskytnout náruč a útěchu.
Ráda se chováš a mazlíš, ale dokážeš být i krásně klidná. Když nemůžeš v noci usnout, položím si tě vedle sebe do postele a podávám ti dudlík, ty ho cucáš a koukáš se na mě, dokud se ti nezačnou klížit oči.Máš neuvěřitelně živou mimiku. Děláš různé obličeje a snad od druhého týdne se dokážeš usmát - zatím jen když ležíš u prsu a jsi úplně sytá. Dělají se ti dolíčky na tvářích.

Jsi krásná a s tatínkem tě moc milujeme.

pusu

máma

středa 3. srpna 2011

Milá Maruško,

pozítří ti bude 6 týdnů. Jsi úžasná. Někdy říkáme, že jsi miminko pro začátečníky. Málo pláčeš, když jsi najezená, dokážeš ležet v postýlce a koukat se okolo svýma obrovskýma očima. Když zapláčeš, pochováme tě a uložíme zpátky, na uklidnění krásně reaguješ.
Zpočátku ti moc nešlo krmení, neuměla jsi se pořádně přisát, ale všechno jsi zvládla a dnes už jíš bez problémů. Často tě někde odkládám, zatímco se věnuju tvé sestřičcde, a ty tak zadumaně hledíš okolo, že si říkám, co si asi myslíš. Nikam nespěcháš, zkoušíme tě pokládat na bříško, jestli zvedneš hlavičku, ale většinou si ji jen položíš na podložku a usneš. Moc si přeju, aby ti tahle klidná povaha zůstala. Snad ti budu rozumět, já, která mám k takové klidné povaze daleko. Budu se moc snažit, slibuju.
Říkáme ti Pandičko, protože jsi klidná jako medvídek - a taky, že někdy ve spánku pohybuješ pomalu před obličejem rukama, jako bys cvičila kung-fu (s tátou se nám líbil film Kung-fu panda).
Jsi krásná, nemůžu se na tebe vynadívat. S tatínkem tě moc milujeme.

Pusu

máma

pondělí 1. srpna 2011

Díky za každé nové ráno...

Mám slabost pro britskou pop music 60. a 70. let a zvlášť pro Cata Stevense. Taky mám slabost pro časná rána, kdy se všechno začíná od začátku a přede mnou leží celý den, se kterým můžu naložit, jakkoli chci. A cítím vděčnost za to, že jsem, že mám muže, děti, rodinu, zdraví, tolik věcí, za které se sluší poděkovat...A všechny tyto pocity krásně vyjadřuje tahle anglická chvála ze třicátých let, kterou Cat Stevens v 70. letech nádherně nazpíval. Vám ji posílám i s videem, níže text a volný český překlad. Snad se bude taky líbit :)


Morning has broken, like the first morning / Rozbřesklo se, jako v první ráno
Blackbird has spoken, like the first bird / Zazpíval kos, tak, jako první pták
Praise for the singing, praise for the morning / Díky za zpěv, díky za ráno
Praise for the springing fresh from the word / Díky za vše, co čerstvě raší ze slova.

Sweet the rain's new fall, sunlit from heaven / Sladce padá nový déšť, sluneční zář z nebe,
Like the first dewfall, on the first grass / Jako první rosa na první trávu.
Praise for the sweetness of the wet garden / Díky za sladkost promáčené zahrady
Sprung in completeness where his feet pass / Která plně rozpučela tam, kudy prošel on.

Mine is the sunlight, mine is the morning / Můj je sluneční svit, moje je ráno
Born of the one light, Eden saw play / Zrozené ze světla, které ráj spatřil hrát.
Praise with elation, praise every morning / S radostí děkujte, každé ráno děkujte
God's recreation of the new day / za to, že Bůh znovu stvořil nový den.