Laktační fašismus

Předem hlásím, že naše dvojčata plně kojím. Kojím je zároveň s pomocí neocenitelného pomocníka, kojicího polštáře pro dvojčata. Při kojení neprožívám ani tak ony slibované vzácné okamžiky intimního spojení matky s dítětem, které propagátorky kojení uvádějí jako jeden z neocenitelných přínosů přirozené výživy dětí: spíše to někdy připomíná boj s dvojhlavým krakenem a doprovodné slovní komentáře se nesou nejčastěji v tomto smyslu: "na co čekáš Mery, nic jinýho než mlíko tam nepoteče" "Bety nehltej tak, vždyť se udusíš" "fůůůj, jí to teče nosem ven" a neopakovatelného "Marie cucej, nebo ti to prso zabavím a dostaneš ho až na konci školního roku".
Přesto jsem opravdu vděčná a ráda, že mám dost mléka na plné kojení dvou dětí (popravdě i třetí a čtvrté by se najedlo), doufám, že dostávají tu nejlepší stravu jakou mohou, ušetříme za UV, nemusím se crcat s flaštičkama a ohříváním mléka a v neposlední řadě je to neuvěřitelně účinná dieta: přes hromadu sušenek a litry sladkého čaje, který denně spořádám, jdou kila na váze pořád dolů.
I tak si ale myslím, že humbuk, který se dnes točí kolem kojení, je přehnaný a matka, která nemůže nebo nechce svoje dítě kojit je zbytečně terčem dobře míněných rad neinformovaných bližních, nejapných komentářů a připomínek ostatních matek a často až psychické šikany dětských lékařů. Stačilo mi být tuto neděli poprvé s holkama v kostele: zatímco málokdo se zeptal, jak se cítím, jestli jsem se po porodu dobře zotavila případně zda se za nás mohou modlit, téměř nikdo se neopomněl zeptat, jestli kojím. Taková otázka je mi jedno, protože můžu hrdě prohlásit, že kojím, ale je mi jasné, že kdybych s kojením bojovala nebo ho musela vzdát a krmila bych holky uměle, byla bych po patnáctém takovémto dotazu už mírně nevrlá.
Takže prohlašuji, že otázka na kojení je pitomá, zbytečně intimní a prosím vás, i kdyby vás to stokrát zajímalo, neptejte se na to novopečených  maminek, pokud samy nezavedou řeč tímto směrem. Kojení je jistě fajn, ale pro dítě je neporovnatelně lepší matka, která je v klidu a alespoň trochu vyspaná, než matka, která tráví půl dne i noci ždímáním poloprázdných prsou elektrickou odsávačkou a zbytek tím, že se snaží takto v potu tváře získanou tekutinou nakrmit své dítě pomocí kloboučků, speciálních lahviček, suplementoru a kdo ví čeho ještě, z čehož je tak hotová, že už se jí mléko ani dělat nemůže. Navíc se přes den potácí po domě jako polospící mrtvola a hrozí, že dítě bude sice kojeno, ale taky sem tam upuštěno na zem, když jeho - nočním drcením bradavek zcela vyčerpaná - matka padne na ústa. Celá tahle kojicí lobby mi leze mírně na nervy, už jen např. název Laktační liga zní dost bojovně - proč ne třeba "Sdružení na podporu kojení"?
Poslední myšlenka na závěr dnešního poněkud bojovně laděného příspěvku: dnes je všude k dispozici hromada informací o kojení, nespočet různě drahých pomůcek, kromě laktační ligy máme i laktační poradkyně a laktační kurzy, ale jedna informace se v té záplavě jaksi ztratila: že kojení je do určité míry otázkou štěstí. Navzdory tomu, co tvrdí některé laktační poradkyně,  ne každá matka může kojit. Kdykoli je ve hře lidské tělo, nemůžete si být jistí ničím. Tvrdit, že každá žena může kojit, je asi stejně omezené jako tvrdit, že každá žena může mít pravidelný menstruační cyklus nebo postavu modelky. Nemůže, protože některá lidská těla prostě fungují jinak než by měla. Tak těm holkám, které by kojit moc chtěly, ale nemohou, nesypme do ran sůl.