Když jsem holky čekala, četla jsem výbornou knihu o dvojčetném mateřství - Double Trouble . Autorka, matka dvojčat, v ní píše, že první tři měsíce s dvojčaty se prostě musí přežít. Pak se to všechno nějak zaběhá, sedne si to, děti jsou venku z nejhoršího - zkrátka po třech měsících prý přijde den, kdy se maminka dvojčat zahledí z okna a řekne si: jé, dneska se vlastně cítím docela normálně.
Ke mě tyhle "normální" dny začaly přicházet poté, co holčičky oslavily dva měsíce. Fyzicky jsem se konečně zotavila z porodu a hlavně složitého těhotenství, holky už se nekojí tři čtvrtě hodiny, ale patnáct minut, už celkem vím, jak na ně a co od nich čekat... Ne že by ty první dva měsíce byly k nepřečkání, ale kromě kojení a přebalování jsem prostě nic jiného nějak nedávala. Holky žily v celopropínacích overalech, oblékat cokoli jiného prostě bylo moc práce navíc. Poslední dny jsou daleko víc v poklidu, ráno hodím holky do kočárku, zajedu si na koupaliště zaplavat, zvládám nejen věšet pleny, ale i olejovat kuchyňskou linku a vyrábět holkám papírové hračky, a místo toho, abych holky šoupla v kočárku na balkon a skácela se do postele s nimi už hezky drandím po vesnici. Taky si je - jen tak pro radost - každý den nastrojím do pěkných oblečků a prostě si je užívám. Mateřství je krásný a děti jsou malé jen chvíli - to si musím připomínat, hlavně když se mi v noci budí co hodina a dožadují se chování, dudlíku, kojení, přebalení a velkoryse přehlíží fakt, že i matky potřebují spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat