O umění neptat se

Ve vědě často platí, že správně položit otázku je klíčem k řešení problému. Troufám si tvrdit, že v mezilidských vztazích je nezřídka klíčové umět otázku nepoložit.

V osmnácti letech jsem onemocněla Crohnovou nemocí, nevyléčitelným zánětlivým onemocněním postihujícím trávicí soustavu, především střeva, způsobeným špatnou imunitní reakcí na vlastní tkáň. Mezi její příznaky patří průjmy, hlen či krev ve stolici a plynatost. Chorobu takovýchto rozměrů před okolím neutajíte, jednak je na vás vidět, že je vám zle, jednak musíte vysvětlit dlouhodobé absence ve škole, obrovské možství léků, které užíváte, nebo dočasnou indispozici, která vás může postihnout kdekoli. A tady jsem poprvé narazila na trapnou otázku, zda a jak se s více či méně cizími lidmi bavit o svém vylučování. V osmnácti letech by pro mě snad bývalo bylo přijatelnější onemocnět něčím "elegantním", třeba těžkou chudokrevností. Zpočátku mi dělalo potíže i jen vyslovit slovo "střevo". Časem jsem částěčně otupěla, částečně dospěla a částečně si zvykla, přesto ale nejsem typ, který by na potkání s druhými řešil konzistenci a četnost své stolice. Proto narážím často na problém, jak odpovědět na otázku "A co vám/ti vlastně je?". Tu většina lidí totiž nevyhnutelně položí, jakmile přijde řeč na to, že jsem ležela v nemocnici, že užívám léky nebo že nemůžu jíst některé potraviny. Časem jsem zjistila, že nejlepší je své onemocnění neurčitě popsat jako "potíže s imunitou", člověk se tím vyhne vysvětlování, trapnému tichu i dobře míněným, ale většinou dost rozčilujícím radám..

Stejný problém teď zažíváme s Maruškou. Maruška má vrozenou rekto-vaginální píštěl, to znamená, že nemá úplně zacelenou přepážku oddělující konečník a pochvu. Na obligátní otázku "A co jí přesně je?" teď s manželem narážíme několikrát denně, od kolegů v práci, od známých, rodiny. Chápu je, ale nejsem připravená s cizími lidmi probírat pohlavní a trávicí ústrojí své dcery, natož příznaky této vady. Navíc ani netuším, jak bych detaily této vady měla vysvětlovat např. babičce mého muže, elegantní paní, která by mohla jen při vyslovení slova "pochva" omdlít. (Naše venkovská babička, bodrá to žena, to naopak vzala pragmaticky. Prohlásila, že "to prasata mívají běžně". :) )

Stále více proto oceňuju ty, kteří se umí nezeptat. K tomu, abyste nám drželi palce, modlili se za nás nebo nám posílali pozitivní vibrace (podle vlastního přesvědčení a uvážení) totiž žádné podrobnosti vědět nepotřebujete než to, že je nemocná. Přiznejme si, že hlavní pohnutkou při otázce "A co vám/jí vlastně je?" je vaše vlastní zvědavost.  Pochopitelná, běžná, ale někdy dost zraňující. Jen málo lidí umí vyjádřit soucit a podporu bez loudění dalších podrobností. Otevřeně se přiznám, že sama bych k nim také nepatřila, nebýt mé zkušenosti s vlastní diagnozou. Nezeptat se přímo, vyjádřit zájem a nechat druhého, ať sám řekne tolik, kolik je pro něj příjemné a pohodlné říct, to je prostě vysoká škola mezilidských vztahů - a mnozí z nás stěží absolvovali základku.