______
Barbie, traktůrky, plyšáci, autíčka, stavebnice, skládačky, knížky, pastelky, bublifuky, odrážedla, odstrkovadla, dětská kola, dětské brusle. Navlékací korálky, zažehlovací korálky, náramky, luky, šípy, meče, brnění, oblek spidermana a princeznovské korunky. Tuny lega, houpací prkna, duhové houpačky, mandaly, magnetické skládačky dřevěné kostky všeho druhu.
Valí se to na vás hned za dveřmi hračkářství. Super a cool postavičky z večerníčků, disneyovek a amerických seriálů. Stovky deskových her pro děti všeho věku. Mluvící knížky. Kreativní sady na výrobu všeho možného. Osmdesát druhů panenek s modrými vlasy a v neonovém oblečení. Těch nejlepších her a hraček jsou plné reklamy i lifestylové blogy s úchvatnými fotkami šťastně si hrajících dětí.
Zdá se, že naše děti mohou mít vše, po čem jejich srdce touží.
Jenže to tak vůbec není.
Nemohou mít vše, po čem jejich srdce touží. Jsou totiž zavaleny hračkami a dětskými věcmi tak, že jejich srdce vlastně ani po ničem pořádně toužit nestihne. Dárky už se dětem nedávají jen k narozeninám a na Vánoce, ale také k svátku, ke dni dětí, na konci školního roku, na Mikuláše a na Valentýna. Když přijede babička. Když se jede na výlet. Když se jde k doktorovi. Když maminka narazí na hračku, kterou jako malá strašně chtěla.
Zavalujeme děti věcmi, a pak se nestačíme divit.
Že si jich neváží.
Že si s nimi nehrají.
Že je v pokojíčku a vlastně v celém domě pořád nepořádek.
Že mají naše děti pocit, že mají na všechno právo a nárok.
Že dopis, který napsaly Jěžíškovi, připomíná spíš sezónní leták obřího hračkářství.
Svoje děti tak (v dobré víře a z čiré lásky) okrádáme.
Okrádáme je, když balíme patnáctý dárek pod stromeček, když listujeme horečně stránkami e-shopu a hledáme, co by si tak děti ještě mohly přát "od babičky" nebo "od tety", když ročnímu dítěti, které si nejraději hraje s vršky od PET lahví, vršíme na hromadu jeden dar za druhým, protože se ty narozeniny přece musí pořádně oslavit. Okrádáme je, když plníme adventní kalendář 24 drobnými hračkami, které dítě nejpozději v lednu zničí a poztrácí.
Okrádáme je o dětské toužení. O možnost opravdu si něco dlouho, dlouho přát. O nezměrnou radost, když se ta přání nakonec vyplní. O charakter vybudovaný ze zjištění, že se všechno na světe netočí kolem mě a že některé věci prostě mít nebudu - nebo je nebudu mít hned.
Od jedné moudré ženy jsem se kdysi dozvěděla, že děti je třeba vypravit do života se třemi základními zjištěními.
1. Nemusí vždy dostat to, co chtějí.
2. Nemusí vždy dostat ani to, co potřebují.
3. Někdy si na věci, které chtějí a potřebují, musí počkat.
Je to paradox, ale myslím, že bychom dětem poskytli daleko více radosti, kdybychom jim dokázali dávat méně věcí (naopak jim často dlužíme více času a pozornosti).
Možná je teď skvělý čas si to připomenout a upozadit svou touhu dopřát jim všechny ty úžasné věci, které "za nás nebyly" - "za nás" totiž zase naopak byly touhy a přání a bezmezná radost z balíčku céček.
Zavalujeme děti věcmi, a pak se nestačíme divit.
Že si jich neváží.
Že si s nimi nehrají.
Že je v pokojíčku a vlastně v celém domě pořád nepořádek.
Že mají naše děti pocit, že mají na všechno právo a nárok.
Že dopis, který napsaly Jěžíškovi, připomíná spíš sezónní leták obřího hračkářství.
Svoje děti tak (v dobré víře a z čiré lásky) okrádáme.
Okrádáme je, když balíme patnáctý dárek pod stromeček, když listujeme horečně stránkami e-shopu a hledáme, co by si tak děti ještě mohly přát "od babičky" nebo "od tety", když ročnímu dítěti, které si nejraději hraje s vršky od PET lahví, vršíme na hromadu jeden dar za druhým, protože se ty narozeniny přece musí pořádně oslavit. Okrádáme je, když plníme adventní kalendář 24 drobnými hračkami, které dítě nejpozději v lednu zničí a poztrácí.
Okrádáme je o dětské toužení. O možnost opravdu si něco dlouho, dlouho přát. O nezměrnou radost, když se ta přání nakonec vyplní. O charakter vybudovaný ze zjištění, že se všechno na světe netočí kolem mě a že některé věci prostě mít nebudu - nebo je nebudu mít hned.
Od jedné moudré ženy jsem se kdysi dozvěděla, že děti je třeba vypravit do života se třemi základními zjištěními.
1. Nemusí vždy dostat to, co chtějí.
2. Nemusí vždy dostat ani to, co potřebují.
3. Někdy si na věci, které chtějí a potřebují, musí počkat.
Je to paradox, ale myslím, že bychom dětem poskytli daleko více radosti, kdybychom jim dokázali dávat méně věcí (naopak jim často dlužíme více času a pozornosti).
Možná je teď skvělý čas si to připomenout a upozadit svou touhu dopřát jim všechny ty úžasné věci, které "za nás nebyly" - "za nás" totiž zase naopak byly touhy a přání a bezmezná radost z balíčku céček.
Ronjo, mluvis mi z duse. Muzu clanek sdilet verejne?
OdpovědětVymazatSamozřejmě, klidně sdílej, vždy prosím s přímým odkazem na zdroj :)
VymazatTo je jasné, dík.
OdpovědětVymazatTak se trochu stydim, ze jsem vcera objednala detem do adventniho kalendare par lego duplo panacku. ale ony si s nimu budou hrat. Ta osmileta se ted s duplem pravidelne zavira a vyhraje si 2 hodiny.
OdpovědětVymazatJinak mohu potvrdit to touzeni - Jo si snad dva tydny kazdy den prohlizela katalog lega. uplne spokojena jen s nim. kdyz nakonec neco dostala, tak si to jen sestavila a konec.
Na dtuhou stranu si Jo uz dvoje Vanoce prala neco, co nakonec nedostala, protoze na prislo, ze je to blbost, a ona pak byla hodne smutna. takze letos holt nejakou tu blbost dostane (a snad se ji bude i libit).
Evi, já si nemyslím, že by adventní kalendář s Duplem byl zrovna to největší zlo :) Jednak je Duplo opravdu univerzální a dlouhodobě využitelná hračka, jednak nic samo o sobě není zlo, když toho není nepřiměřeně moc. Občas to "přehnat" je naopak prima a děti si to přehnání ohromně užijí. Tragédie nastává, když to systematicky přeháníme pořád....
VymazatTaké bych prosím ráda sdílela.
OdpovědětVymazatKlidně sdílejte, s uvedením zdroje. To pravidlo je obecné pro všechny články u mne na blogu, nemusíte se ani ptát na svolení :)
VymazatMluvíte mi opravdu z duše. Jen mám pocit, že jsme dětem to vánoční těšení v tom dnešním světě tak nějak ukradli. V našem dětství začaly obchody s vánoční výzdobou až po Mikuláši, dneska se na ně valí koledy a baňky v každém obchoďáku už skoro od října. Celý ten předvánoční čas je pak pro ně tak nějak rozplizlý. Nemají se na co těšit. Já doma striktně odmítám vánoční výzdobu až do první adventní, ale když jdu ráno ještě zatmy do práce, na spoustě domů už blikají světelné řetězy. A to ještě nebyl ani Mikuláš. Ach jo. Hana
OdpovědětVymazatsouhlasím, i když můj syn má lega plné krabice. Ale docela si s ním vyhraje, už i dceru to baví. Synovi nosím často katalogy z obchoďáků, ať se podívá, co všechno nebude mít :-) Kupuji střízlivě, taky nemám rada děti zahlcené věcmi a hračkami, naštěstí náš malý byt nám to neumožňuje. I když je pravda, že se teď před vánocemi musím hodně krotit, protože bych jim nejraději nakoupila tunu hraček, ale vím, že by to nebylo pro ně nejlepší. A tak dostanou oba max. 5 balíčků, kde je vždy min. jedna kniha. Syn si i přeje pod stromeček knihy, za co jsem moc ráda, chtěla bych, aby si hodně četl.
OdpovědětVymazatLego je taky jedna z absolutně nejlepších hraček!. Kdybych měla minimalisticky upravit náš pokojíček, lego je jedna ze 3 hraček (respektive věcí na hraní), které by zůstaly.
VymazatJinak také obvykle končíme u 5 balíčků na dítě, včetně knihy a včetně dárku od babičky. Přijde mi to jako rozumný počet, který v sobě odráží vánoční hojnost, ale zároveň umožňuje užít si a vychutnat si všechno, co pod stromečkem bylo.
Pěkně jsem si početla! Ačkoli kupujeme hraček naprosté nezbytné minimum, stejně jsme i přes mou neustálou vyhazovací snahu zavaleni hračkami. Hračky se nám tu líhnou geometrickou řadou, takže jsme vyhlásili stopstav hračkám, k Vánocům bude koloběžka, doma zhotovené oblečení a hudební nástroje a finito...
OdpovědětVymazatU nás to bylo vždycky max. 3 balíčky. Jeden hodnotnější a dva menší. Letos tam toho bude víc, oba kluci dostanou ale třeba magnetickou nástěnku. Pravdou je, že děti kolikrát vidí jako křivdu, když jim nechci něco koupit jen tak. Kryštof minule říká, ale ten a ten kamarád a ta a ta holčička - těm maminka koupí vždycky něco, když jdou na nákup (to mohu potvrdit). Tak jsem mu vysvětlila, že já mu taky něco koupím, ale hračky dostává od ježíška, k narozeninám a k svátku. A já mu kupuju při běžném nákupu jídlo a nějaké dobroty. Pokud po něčem opravdu touží, může si na to ušetřit. Zrovna včera si takhle koupil ochranné brýle k pistoli Nerf :-)
OdpovědětVymazatK vánocům si přál pistoli od Nerf a nějakou vystřelovací pavučinu, dostane pistoli, u babičky bude mít pavučinu. Ale naštěstí netrpí tím, že by si nadiktoval 10 dárků a byl zklamaný, že mu ježíšek nepřinesl všechny.
Krásný článek. Přejeme krásné vánoce v rodinném duchu. Jana, Kryštof a Marek
Je sice po Vanocich, ale tema je aktualni i u nás. Pred Vánocemi jsem sotva zandala hracky dětí do krabic, a po Vánocích nemám šanci ty hračky uklidit, protože není kam. A zakázat prarodičům a příbuzným hrackove dárky, mi proste nejde. Uvědomila jsem si zároveň, ze alespoň starší dítě rozlišuje, co si přálo a co ne, hraje si opravdu jen s jeho třemi dárky, o které si napsal Ježíšovi. Ač dostal hromadu dalších k tomu. Takže bych to s tou ztrátou dětské touhy zas tak negativně nevyděla. Jde spis o to, ze děti si mohou prát cokoliv a nějak podvědomě ví, ze my rodiče jim to zařídíme.
OdpovědětVymazatJednoznačný souhlas, dítě se mi narodilo po revoluci a chtěl jsem mu dopřát co jsem sám v mládí nemohl mít - dostatek hraček. Parodicky ty dražší jako třeba Farby skončily po týdnu v regále vedle spousty dalších . Kolem 7 let jsem začal selektovat a kupovat kvalitní hračky v menším množství (např Barbie za 800-1500 a ne za 200 ) a najednou si hrála skoro se vším co měla. Takže někdy méně znamená více :) Ale jednoznačně největší dar pro děti je čas, který s nimi strávíme a platí to i když už je dávno dospělá :)
OdpovědětVymazat