Vařím pudink

Zítra odjíždíme na týden na hory. Nic není zabaleného, nic není uvařeného, nemáme sehnané lyžáky. Já nemám dokončenou práci, protože včera Františka skočila po hlavě z gauče, čelem přímo na dlažbu. Boule, která se jí udělala, byla tak velká, že jsme se lekli i my, jinak dost otrlí rodiče. Jet na preventivní rentgen k nám na dětské oddělení je ale akce na celé odpoledne. Absolvoval ji můj muž, já zůstala místo práce se zbývajícími dětmi doma. Františka má sice zkontrolovanou lebku, což je prima, ale moje práce jaksi zůstala nedotčená, takže si ji musím vzít s sebou.

Františka taky v noci nespí, protože ji rostou stoličky.

Takže zatímco dny jsou stále náročnější, noci jsou čím dál kratší a vesměs strávené poponášením batolete po pokoji a zpíváním "Šla Nanynka do zelí". Po sérii krátkých zdřímnutí následuje budíček tak časný, že i ptáci jsou ještě zalezlí v hnízdech.

Když po takové noci nedobrovolně vstanete v pět ráno, můžete se domem potácet nazdařbůh, poslepu se prolévat kafem a řvát na děti, aby se vypravovaly do ústavů - což je to, co dělám obvykle. Nebo můžete udělat něco pozitivního, což mi podařilo dnes - Marušce s Bětuškou jsem připravila luxusní svačinu do školy. Splnila jsem tím jejich velkou touhu a když jsem svůj výtvor ještě posypala barevným sypáním, dostalo se mi sdělení, že jsem nejlepší maminka na světě.

No neberte to, když máte pod očima kruhy jako kola od vozu, noční košili politou šťávou z kompotu, vlasy stočené na temeni do vrabčího hnízda a stejně jste nejúžasnější na světě!

Pointa dnešního příspěvku (oduševnělá): Někdy se na nás vnější svět valí závratnou rychlostí a jediné,  co můžeme dělat, je vařit pudink a čekat, až to přejde.

Druhá pointa dnešního příspěvku (prakticky využitelná): Jakékoli dětské jídlo lze o třídu vylepšit tím, že ho posypete barevným sypáním. Potřebujete-li něco vylepšit o dvě třídy, použijte jedlé perličky :)

Bez těch zubů, prosímvás!

Pravila večer Maruška přísně, když mě fotila. Měla jsem za úkol se usmívat, vypadat přitažlivě, a neukazovat u toho "ty zuby".

Byly jsme samy doma (já a 5 holčiček, taktéž známých jako příšerná pětka) a hrály jsme si na kadeřnický salón.

Nestává se moc často, že bych celou bandu měla na krku sama celý den, ale od ledna si s mužem střídavě občas vybíráme volný večer (opatření, které jsme zavedli v rámci snahy uchovat si poslední zbytky důstojnosti a duševního zdraví)- a dnes byla řada na M. Takže zatímco mě dvě děti česaly, dvě mi píchaly sponky do očí a jedno mi oslintávalo chodidla. on si někde v hospodě u piva vzpomínal na ztracené mládí.

Musím vám ale soukromě přiznat, že si tyhle volné večery s holkama užívám. Pravda, do pyžam se začínáme převlékat už s hodinovým předstihem, ale zase pak vyjde čas na různé blbnutí, Protože si nemůžeme společně číst (holky čtení žerou, Františka bohužel příliš doslova), vznikají různé spontánní společné hry.

A takhle rozkošné fotky.

Pointa příspěvku: holky odrůstají a už si s mužem můžem dovolit občas od nich odcházet. Zatím na střídačku, ale kdo ví, třeba jednou budeme moct odejít i oba zároveň. Jestli si teda ještě vzpomeneme, jak to chodí na rande!

Idyla

"Vy jste taková idylická rodina. Já vám to úplně závidím!"

Pravila mi tuhle jedna známá.

Prý idylická.

Kdyby to viděla například dnes večer...to zase byla idyla jak z pohádek Josefa Lady.

Takovou pohodičku teď máme doma několikrát denně, prakticky kdykoli od Rozárky něco chci.

Stěžovala jsem si tuhle kamarádce a ta mi řekla, že u Bětušky to přece přešlo, tak to u Rozárky přejde taky. Zvláštní. Já bych přísahala, že se Bětuška nikdy nevztekala. Jak je dobré mít přátele, kteří vám připomenou, čím vším už jste si prošli!. U mě už asi zafungoval vzpomínkový optimismus, který našim maminkám a tchyním umožňuje tvrdit, že MY jsme jim tedy nikdy žádné scény nedělali, chodili jsme na nočník už v půl roce a spali sami v postýlce celou noc v podstatě od porodu. Proto ony nechápou, proč se naše děti tak vztekají, čůrají tak dlouho do plen a v noci se budí na kojení.


Mám tedy naději, že když Bětušku to vztekání zjevně dávno přešlo, tak snad brzy to přejde i Rozárku. Pokud ne, za trest budu toto video pouštět na její zásnubní hostině.

Kapička smůly

Už jsem onehdy psala, že chodíme s holkama bosky. Tak často, jak jen to jde. Když to nejde, chodíme aspoň v botách, které chůzi naboso simulují. Věřím, že chodit bosky je zdravé pro držení těla, pomáhá to správně upevňovat pohybový aparát a procvičovat různé velmi potřebné svaly, navíc je to prevence plochých nohou, vbočených palců a jiných neduhů chodidel.

Prochodily jsme bosky celé loňské léto bez větších problémů a vůbec, je to zdravé, přirozené a super.

Pokud ovšem nemáte zrovna trošku smůlu, že si bodnete do chodidla trn (z jediného pichlavého keře, který nám na dvoře roste).
A pěkně hluboko, protože zrovna nesete v náručí dítě.
A  není, kdo by vám ho vytáhl.
A když konečně o půlnoci přijede domů manžel, nepodaří se mu ten trn vyndat.
A když se v tom ráno porýpe maminka, máte v noze kráter, na jehož dně pořád trčí ten trn.
Smůla je i v tom, že je zrovna sobota, takže si musíte zajet na pohotovost, aby vám ten trn vytáhli.
Další smůla: doktorka, která slouží na chirurgii, neuvěří vašemu tvrzení, že tam máte trn, ránu vám jen vypláchne a pošle vás domů.

Pak už následuje jen logické pokračování, kdy se vám hluboko v chodidle utvoří velký absces, noha oteče a když už konečně seženete hlídání aspoň pro některé děti a dorazíte zpět do nemocnice, hurá a třikrát sláva, konečně nějaké štěstí - doktor, kterému nepřipadá stav vašeho chodidla normální. Tedy pokud se dá hovořit o štěstí, když vám někdo rozřeže chodidlo, vypreparuje třícentimetrový trn, odřeže atrofovanou kůži, přeočkuje vás proti tetanu a pošle vás domů s dovětkem, že to "muselo bolet jako prase". Já jsem mu tedy děkovala se slzou v oku.

Zítra čekejte pokračování, "Péče o pět malých dětí, když máte v domě všude příkré schody a bolestí nemůžete chodit ani s berlemi". Možná bych měla odkaz poslat té paní doktorce, která mě ujišťovala, že v ráně nic není a i kdyby, tak si s tím tělo hravě poradí.

P.S. Ne, nezačnu teď konečně nosit boty. Jen si budu víc dávat pozor. Na trny a na doktory!

Jak bylo letos u moře

Stručně řečeno - letos podstatně lépe, než loni. Na druhé straně loňská dovolená, kdy můj nejmilejší muž po deseti minutách na slunci hned první den ochořel třídenním těžkým úžehem a po zbytek pobytu odmítal chodit na slunce, nám poskytla mnoho materiálu na veselé historky vyprávěné známým za dlouhých zimních večerů. Letos se žádná krize nekonala, oproti obvyklým rituálům nikdo neonemocněl, cestu všichni přežili v rámci svých individuálních možností dobře, auto nás nezradilo a tak v zimě nebude, čím u lahve bílého bavit známé.

Ne snad, že by byla nuda. Se sedmi dětmi se člověk ani nudit nemůže a když venku lije jako z konve a vy tu smečku musíte zabavit v miniaturních mobilhomech tak, aby to přežili oni, vy i ten mobilhome, zpotíte se přesto, že je venku příjemných patnáct stupňů Celsia. Naštěstí ale pršelo jen párkrát a hlavně se pak hned dalo vyběhnout ven a užívat si vodního živlu ve sladké formě:

Když zrovna nepršelo a teplota na teploměru začínala dvojkou, trávili jsme čas na pláži. Mělká zátoka, kde máte vody po kolena ještě 100 metrů od břehu, sice není ideál žádného plavce, ale pro předškoláky (a jednu mladší školačku) je to, zejména v kombinaci s pískem, naprostý ráj. Odvázala se i Amálka, která měla dosud k vodě vztah spíše opatrný.

Letos hodně frčelo budování písečných pevností na hranici přílivové zóny a následné sázky na to, ze které strany hrad první padne, až začne stoupat voda. Velkou výhodou je, že cyklus budování-destrukce-budování-destrukce bavil i tatínka, který tak chvílemi zapomínal na to, že vzduch je moc teplý a moře zase příliš studené.

Využili jsme babiččiny dobrosrdečnosti a podnikli i jeden výlet jen se staršími dětmi a Fanynkou (rozuměj, Amálku a Rozárku jsme nechali doma a v sestavě 3 dospělí a 4 děti jsme se oddávali pocitu, že se dovolenkujeme). V zátoce s kamenitým dnem jsme se kromě sběru mušlí věnovali hlavně odlovu mořské fauny.

Podařil se nám i výlet lodí. Pravda, Amálka s Rozárkou už v podvečerních hodinách přepínají na režim "siréna", ale s pomocí babičky, zpívání, chování a hlavně bonbónů jsme to nakonec zvládli! A viděli jsme delfíny, spoustu delfínů. Nečekaná nádhera!

A nějaká kultura taky proběhla. Takže vlastně dost perfektní dovolená. Ty dovolené, kdy můžete do noci sedět na terase u vína, druhý den spát do oběda, přesouvat se, kdy se vám chce a kam se vám chce, jíst v restauracích a vůbec se chovat jako lidé na dovolené, no tak ty snad zase někdy nastanou :) Zatím takhle, a dobrý, dobrý!

Karneval

Maruška má neštovice. Opět, jen tentokrát pořádné, takže snad konečně získá imunitu.
Nechali jsme ji tedy užívat si individuální péče s babičkou a na karneval do O. jsme vyrazili jen se čtyřmi dětmi.

Ještě že tak.

Holčičky teda byly krásný:

Ale fotka zastihuje jednu z asi dvou příjemných chvil, jinak to bylo poměrně náročné odpoledne.

Jedno batole z hlasité hudby a cizího prostředí vystresované tak, že zcela odmítalo nechat se postavit na zem a trvalo na to, že se bude nosit (matka tři týdny po císaři, otec se zničenými zády, přehazovali jsme si ji jako horký brambor a zuřili jsme oba).

Druhé batole se projevilo jako excentrický útěkář a v nestřežených chvílích prchalo do hlavního sálu na pódium předcvičovat, kradlo při soutěžích sportovní pomůcky, zkoumalo kuchyň určenou jen pro zaměstnance, lezlo po stolech, cpalo se každým kusem jídla, které kde našlo (včetně flitrů a různých odpadků) a válelo se po zemi, kdykoli jsme se mu pokusili ve kteréhokoli z těchto činností zabránit.

Čtyřleťačka se bez své sestry odmítla zapojit do jakéhokoli tance, soutěží a programu. Což mě tedy až tak nepřekvapilo, neb hlavním moderátorem celého programu byl obézní motýl Emanuel ve středních letech, nenápadně podporovaný lehce vyžilou Makovou panenkou se zjevným odporem k dětem.

Tak ti by mě taky nepřesvědčili, upřímně řečeno budu ráda, když se mi o nich nebude v noci zdát.

Mohla bych závěrem napsat, že jsem ráda, že to pro letošek máme z krku, ale není mi přáno. Příští sobotu nás čeká ještě povinný místní karneval, kde jsou všechny pekelné karnevalové prvky okořeněny ještě Šmoulí diskotékou.

Živote můj....

Výlet s tatínkem

Máme hodně dětí.
Tedy ne tak hodně, jako jiné rodiny, ale českému zlatému průměru dvou dětí jsme se vzdálili už dost.
Protože mi hodně záleží na tom, aby naše děti netrpěly pocitem, že je jich moc a rodiče na ně nemají čas, snažíme se každému z nich věnovat individuální čas. Nejde to každý den, ale děláme, co můžeme. Amálka s Rozárkou si individuální pozornost užijí, když jsou starší holky ve školce. Fanynka má individuální péče zatím dost, už tak nějak z novorozenecké podstaty (rovněž se momentálně těší jedinečné výhodě spaní v ložnici jen s maminkou).
Nejhůř jsou na tom v tomto ohledu Maruška s Bětuškou, protože tráví dopoledne a část odpoledne ve školce, po školce mívají někdy další aktivity a když večer přijdou domů, už jsou mladší tři děti obvykle dost unavené, ufňukané a neodložitelné a rodičovská pozornost se obvykle soustředí jen na základní úkol: jak všechny nakrmit, umýt a uspat a nezabít je u toho.

Proto jsem si s M+B zavedla rituál večerního čtení v maminčině posteli. Umyté a převlečené do pyžam si spolu zalezeme, povídáme si, modlíme se, mazlíme se a pak si čteme. Holky si tento náš čas žárlivě střeží a i pro mě to někdy bývá nejkrásnější část dne.

Muž si vzal po porodu Fanynky dva týdny volno a využil je mimo jiné k tomu, že vzal M+B jednu sobotu na výlet. Podnikl s nimi věci, které se s mladšími dětmi provozují těžko: svezl je vlakem (u nás velký zážitek a luxus)*, zašli spolu do restaurace na oběd, do kina a na procházku po městě. Na závěr je ještě vytáhl na Špilberk - prostě s nimi podnikal to, na co by maminka neměla odvahu a sílu.

Po návratu domů panovala na všech frontách spokojenost a muž už se těší, až počasí dovolí i outdoorovější výlety, výšlapy na rozhledny, výpravy do jeskyní a jiné zálesácké kratochvíle.

*Každému, koho překvapuje, že nejezdíme častěji vlakem, doporučuji, aby zkusil podniknout jednu cestu s přestupen ve složení: dvojkočár, dvě aktivní batolata, jedna Maruška, která když se někde zasní, je schopná nenastoupit, nevystoupit, zkrátka nechat se kdekoli zapomenout a jedna Bětuška, vyprovokovaná celým dobrodružstvím k vrcholné aktivitě typu skákání ze sedadel, olizování oken a běh uličkou přes překážky. Novorozeně vám pro začátek odpustím. 

Na Valentýna

Romantických valentýnských večeří při svíčkách jsem nikdy moc neužila. Zamlada jsem tento komerční svátek ignorovala z principu, teď už by se moudře nechala pozvat kamkoli. Bohužel bych ale okamžitě po vypití přípitku usnula s hlavou zabořenou do talíře s polévkou, a kvůli těm deseti minutám romantiky mi nestojí za to se malovat a hledat, do kterých přijatelných hader se ještě nacpu.

Hlavně ale tomuto svátku neholduje můj muž. Jen kdysi, ještě za svobodna, jednou valentýnský bojkot porušil, když jsem od něj dostala tatranku, ale mám podezření, že ji stejně těsně před tím vyfasoval v menze.

Letos jsem proto vzdala čekání na pugét lososově růžových růží (moje nejoblíbenější) a vyhlásila jsem Valentýna jako svátek všech, co se mají rádi. A jelikož se (jak M+B ochotně odsouhlasily) máme v rodince rádi všichni, vyrazili jsme si odpoledne v plné sestavě na krátký výlet. 

Kombinace hřiště, zvířátek a zmrzlinového poháru uchvátila všechny holky kromě Fanynky, která akci vesměs prospala. M. si dal patnáctku pivo a po zbytek večera byl naladěn nebývale přívětivě až dovádivě. Potvrdil tím mé sílící podezření, že má-li tu vládnout všeobjímající mír a pohoda, musí si alespoň jeden z rodičů udržovat stabilní hladinu alkoholu v krvi).

Táhla dítě do šaliny aneb Jak netrávit nedělní odpoledne

Razím teorii, že děti jsou téměř nerozbitné a v období "všude vlezu-všechno prozkoumám" je dobré jim nechat prostor, aby tak činily. Možná jsem jen nikdy neměla dítě-sebevraha, ale osvědčilo se mi nechat malé průzkumníky, ať zkoumají, pokud to jen trochu jde. Čím dřív se naučí lézt po schodech nebo na žebřík, tím dřív tak budou činit bezpečně a tím méně mého dozoru k tomu budou potřebovat.

Dnes jsem se tuto teorii pokoušela vysvětlit několika přátelům, kteří se po skončení bohoslužby oprávněně děsili toho, že Amálka s Rozárkou lezou bez mého dozoru po židlích a zase slézají dolů. Uznávám, že moje argumenty o bezpečném chování mých dětí značně utrpěly skutečností, že jsem hned vzápětí Amálce vykloubila loket.

Ooops.

Pokud jste to ještě nikdy svému dítěti nezpůsobili, vězte, že je to úraz typický pro předškolní děti, které ještě nemají zpevněné vazy v kloubech. Úraz vzniká prudkým zatažením za pootočenou končetinu. Mezi brněnskými ortopedy se prý tomuto úrazu říká "táhla dítě do šaliny".

Dnes se nám to stalo tak, že Amálka, vidouc mě stát vedle židle, po které lezla, pojala nápad chytit se mě za ruku a skočit dolů. Zaujatá rozhovorem jsem ji nechala, samozřejmě doskok na zem z vysoké židle neustála a spadla, jenže já ji u toho pořád držela za tu ruku.

Nebo se to může stát, když vám dítě začne stávkovat na pískovišti a vy se ho za ruku pokusíte z pískoviště vytáhnout (můj muž, dvouletá Bětuška a pohotovost v Novém městě na Moravě).

Nebo když váš tříleťák  dostane první hysterický záchvat v obchodním centru, po jehož skončení k vám zoufale natáhne ruku, abyste mu pomohla vstát ze země. Vy mu v dobré vůli chcete pomoct, za ruku zatáhnete, v ruce křupne... (moje sestra, malá neteř a chirurgická ambulance v Dětské nemocnici v Brně).

Každopádně se úraz projevuje silnou bolestí zápěstí, dítě ruku odmítá používat, a když máte štěstí na šikovného doktora, čeká vás až příkladný obraz návštěvy nemocnice. To do ambulance vnášíte plačící, bolestí zničené dítě, které během tří minut opouští ambulanci po svých, mává oběma rukama a shání se po něčem k snědku.  Chvat, který na to lékaři používají, asi není úplně triviální, naposledy jsem loudila, aby mě ho pan doktor naučil, ale byla jsem odmítnuta. Inu, co je dovoleno lékaři...není dovoleno matce, která svému dítěte vykloubí loket. Notabene v neděli v kostele.

Mé hříchy jsou snad odčiněny tím, že jsem návštěvu nemocnice musela absolvovat se čtyřmi dětmi, které neobědvaly a neměly možnost spát, jak jsou zvyklé. Nebo tím, že jsem si pak s Amálkou doma prošla celou Svojtkovu encyklopedii Svět zvířat a ukázala jí úplně všechny medvědy. Fakt úplně všechny.

A poučení na závěr: jsou okamžiky, kdy je lepší padající dítě pustit, protože příliš pevným držením za ruku mu můžete ublížit podstatně víc, než by mu ublížil ten pád. Což je vlastně docela pěkný obraz toho, jak někdy funguje i při výchově.

Večer v pelíšku, "nemocná" ruka umožňuje současně přidržovat flašku i svírat dudlík. Dvojité blaho.

Když láme se rok jako chléb...

Silvestrovské oslavy jsem nikdy nějak nezvládala. Co jsem dospělá a můžu je s klidem v duši vynechat, docela se mi ulevilo. Dejte mi na večeři tatarák, připijte si se mnou a nechte mě jít spát, tři z mých dětí vstávají mezi pátou a šestou, takže po mě nemůžete chtít zázraky!

Posledních pět let našeho života ale bylo tak turbulentních a nabitých zážitky, že pociťuju potřebu si každý rok alespoň stručně napsat, co se dělo, jaký ten rok vlastně byl. Pro mou vlastní potřebu, pro možnost se k těm záznamům vrátit, pro posílení paměti - nu a letos i na blog.

Ronjin rok 2016 ve stručných bodech

Přežili jsme bez ztráty kytičky.
Ale chvílemi to bylo o fous.
Narodil se mi synovec.
Malenky vyrostly z kojenců ležících jen na zádech ve dvě neřízené střely, které běhají, skáčou, na gauči metají přemety, lezou po žebříku, sní, na co přijdou, spí celou noc, strašně moc se smějí a pořád vstávají nepřiměřeně brzo ráno.
Starší holky oslavily v červnu 4. narozeniny a od září začaly chodit do lesní třídy ve státní školce. Zvykly si tam neuvěřitelně rychle, jsou tam strašně spokojené, dospěly, vyrostly a jsou to prima holky, se kterými je radost být.
Pracovně se mi dařilo velmi dobře, zakázek bylo pořád dost a ačkoli teoreticky pracuju jen dva dny v týdnu (a noční směny a kradené hodinky v době, kdy děti po obědě spí), můj celkový příjem se příliš neliší od doby, kdy jsem pracovala na plný úvazek (díky Bohu za ty dary).
Zvládli jsme dovolenou u moře.¨
Přešla jsem na chození bosky nebo v barefoot botách a zamilovala jsem se do toho.
Zjistili jsme, že počet členů naší domácnosti ještě není konečný.
Strávili jsme krásný týden v Jizerkách.
Zorganizovali jsme prima tábor pro předškolní děti.
Starší holky si užily léto plné plavání, táboráků, her na zahradě a zmrzliny.
Od září jsme rozjeli skautskou družinu určenou předškolním dětem. Chodí nám tam dvakrát víc dětí, než jsme čekali, přesto se nám vesměs dařily smysluplné schůzky a výpravy a celkově nám Benjamínci dělají obrovskou radost.
Dům pro rodiče, který měl být hotový, se ještě nepodařilo dokončit (a hlavně připojit k elektrické rozvodné síti, díky, E.ONe).
Nedaří se mi být tak trpělivou mámou, jakou bych si pro svoje holky přála.
Pracovně většina zakázek přichází od jednoho klienta, což je pro mě jako pro freelancera do budoucna poněkud rizikové, pokud tento klient vypadne, bude to znamenat minimálně dočasný výpadek příjmů.
Měla jsme strašně málo času pro sebe. Strašně málo.
Management domácnosti se sice zlepšil, avšak stále je spíš slabý. Kamarádi už na neplánované návštěvy přijet můžou, tchýně ještě ne.
Maruška se naučila říkat "R".
Ale ještě se nenaučila říkat "K".
Nepotřebovali jsme celý rok pohotovost, nikdo z nás nebyl ani v nemocnici.
Sáhli jsme si dost hluboko do zásobáren sil. Kdo nezažil několikaměsíční spánkovou deprivaci, těžko pochopí.
I přes drobná klopýtnutí posledních měsíců je nám všem spolu pořád dobře.

Celkově se mi chce říct - vlastně spíš zvolat - díky Bohu za ty dary!

A do příštího roku si přeju

• abych byla trpělivější
• abych se lépe starala o domácnost
• abych si našla víc času sama pro sebe
• abych mohla víc číst
• abych se vrátila ke klarinetu
• aby se mi podařilo žít zdravěji
• abych se dokázala profesně posunout vpřed
• a hlavně

abych se měla pořád ráda, i když nic z toho nedokážu tak úplně realizovat.

Vánoční lekce

Na Štědrý den dopoledne jsem starší holky vyhnala na zahradu, aby si chvíli hrály ve své chatičce (zahradním domku, který jsme jim zřídili letos v létě). Chvíli byl klid, ale asi za 10 minut přišla domů Marjánka s velkým pláčem. Protože obvykle není zbytečně lítostivá a většinu konfliktů řeší spíš sveřepě než pláčem, překvapilo mě to.
"Bětuška je na mě zlá. Hraje si, že je chatička jenom její a já tam nemůžu".
"Maruško, chatička je vás obou. A taky Amálky s Rozárkou. Řekni Bětušce, že takhle si hrát nebudete, že platí, že si hrajeme všichni společně."
"Já už tam nepůjdu. Když je na mě tak zlá, tak ať si tam hraje sama. Já budu s tebou doma."

Ach jo, tak to není přesně ten klid, který jsem chvíli potřebovala. Je pravda, že Maruška doma v lecčems pomůže, baví ji to, nevymýšlí si pitomosti a v podstatě je schopná mi účinně pomoct s vařením i úklidem, ale stejně to ve mě vře.

Bětuška je často dominantní, ale Maruška mívá svoje cesty, jak se s tím vyrovnat, teď je ale vyloženě nešťastná a vzlyká, ještě když se svléká v chodbě. Mám vztek. Chtěla jsem chvíli klid, místo toho tu mám rozhozené dítě, které škytá žalem, navíc vím, že Bětuška sama venku moc dlouho nevydrží. Z plánu něco ještě v klidu dodělat teda nebude nic.

"Tak víš co, zahrajeme si spolu Zajíce a lišku." Oblíbená stolní hra, kterou hráváme jen zřídka, ve vzácných chvílích, kdy Malenky spí, nebo nejsou doma. Obě holky ji milují. Maruška se rozzáří jako vánoční stromeček a běží hru nachystat. Soukromá hra jen s maminkou je pro ni takový malý dárek sám o sobě. Říkám si, že jí aspoň tu křivdu vynahradím, ale pořád se v duchu na Bětku zlobím a připravuju si proslov, který jí řeknu, jen co se zjeví doma.

Maruška rozkládá herní plán, figurky a kostku. Hrajeme snad 3 minuty, když slyším na schodech dupot a do místnosti svým obvyklým tryskem vpadne Bětuška.

"Jé, vy hrajete Lišku a zajíce! Já chci taky!!"

"No, ale to nejde Bětuško. Teď si hrajeme my s Maruškou samy." Vpálím jí pomstychtivě do obličeje první věc, která mě napadne. Ať vidí, jaké to je! Účinek je okamžitý, Bětušce se nakrabatí pusa a začne nabírat.

Maruška loví z pytlíku další figurku, ale já pokračuju ve výchovné lekci.

"Vidíš Bětuško, nelíbí se ti to. Marušce se taky nelíbilo, když jsi..."

"Ale mami!" Vpadne mi do toho Maruška. "Já už jsem to Bětušce odpustila. Běty, chceš zelený, nebo modrý?" A bez řečí přidává další figurky.

Chci ještě něco namítnout, ale sklapne mi pusa. Bětuška hraje s námi, výborně se bavíme, když vyhraje, skáče radostí a Maruška jí ještě poblahopřeje. Nakonec je z toho milá rodinná chvilka - a zařídilo ji čtyřleté dítě, které umí odpouštět.

Představuju si variantu, ve které by šel scénář podle mě. Bětuška pláče, že se k nám nemůže připojit, Maruška a já jí říkáme, že si za to může sama. Je to výchovné a správné! Jen ať pocítí následky svých činů, tak se to přece dělá, ne? Bětuška je nešťastná a ani my s Maruškou si hru neužijeme, když nám do toho Bětka řve.

Pomsta zraňuje. Odpuštění léčí.

A já jsem si znovu uvědomila, že děti toho o bezpodmínečné lásce a odpuštění vědí často mnohem víc, než my. A že mě často vychovávají daleko lépe, než já vychovávám je.

Maruška

Jsme v poločase

A Malenky - už ne miminka - vyhrávají na celé čáře. Naše srdce, náš čas, naši lásku no a taky naše peníze, co si budeme namlouvat.

Dnes večer je to přesně rok, co jsem se (oteklá, zničená, s pálící žáhou, obřím břichem, neschopná si zavázat tkaničky ani ostříhat nehty na nohou) svalila v porodnici na připravenou postel a těšila se, že zítra ráno UŽ. A co si můj milý muž v klidu sedl vedle ke stolu a místo masírování mých zad vytáhl notebook a obří hromadu papírů a začal řešit žádost o změnu územního plánu, povolení, výjimky, další žádosti a potvrzení, všechno, co bylo potřeba, abychom mohli začít stavět dům.

Je to přesně rok. O třicet kilo lehčí si tu sedím u počítače.  Dvě krásné, zdravé, skoro-roční holčičky mi tu chrupají za zády. A pod balkonem buší (ještě teď, po deváté hodině) buchar zahlazující stopy po výkopech připojujících už stojící nový dům k veřejným rozvodům elektřiny a vody. Symbolicky razantně tak uzavírá ten první rok, zdaleka nejvíc vyčerpávající rok našich životů.

Dívám se zpět a vidím obrovskou hromadu práce, kterou jsme odvedli, a ještě větší hromadu požehnání, které jsme dostali. Jsem zároveň vděčná a pyšná. Vděčná, že je máme, a že ten první rok máme za sebou. Pyšná na ně, jak jsou skvělé, a na nás, že jsme to zvládli. Ne vždycky mi připadalo, že to půjde. Víc než párkrát jsem za ten rok brečela únavou a jednou jsem se složila tak, že jsem nebyla schopná vstát z postele. Tisíce vyměněných plen, stovky nočních kojících seancí v době, kdy všichni normální lidé spí. A stovky objetí, pohlazení, pus, lechtání, tisíce úsměvů a nefalšovaných pocitů čirého štěstí.

Mám trochu podezření, že jsem lepší máma starších dětí, než novorozenců. Jsem ochotná kojit, přebalovat a ňuchňat i novorozence, ale vyloženě mě baví děti, se kterými už se dá pracovat, povídat, výchovně je ovlivňovat a učit se z jejich pohledu na svět. Taky mi víc vyhovuje dítě, které už si alespoň většinou dojde na záchod a zvládne samo sníst aspoň polovinu jídla, které dostane na talíř. Zkrátka kdyby se děti rodily asi tak dvouleté, šla bych si do fronty stoupnout ještě jednou (nebo v mém případě spíš dvakrát, nebudeme si nic nalhávat). Když jsem si loni přivezla domů ty dva vyhublé králíčky, co se ještě ani nakojit neuměli, připadala mi ta meta nesmírně daleko: dvouleté dítě, mluvící, na záchod chodící, knížky čtoucí, básničky se ochotné učit, připadalo mi to jako něco, čeho se dočkám za tísíc světelných let. A už jsme v půlce, máme první poločas. Nepochybuju o tom, že druhý uběhne ještě rychleji.

A tak si tu sedím a místo práce děkuju. Za každé nové ráno, za každý nový den (a za všechno, co už je za mnou, Tobě, Bože, jen). A zároveň si s Nohavicou říkám - Aby hůř nebylo, to by nám stačilo. Protože to, jak je to teď, je parádní. Hustý, náročný, ale skvělý. Jednu o tom napíšu knížku. Ale napřed se musím vyspat, Hodně, hodně vyspat.

Květen 2014

o

Duben 2015

Tak jsem včera nezabila dítě

A co vy, taky jste měli klidný prodloužený víkend?

Frčíme si to takhle z  polo-výletu domů (místo výpravy na hrad jsme kvůli dešti skončili v obchodě a následně v parku). Řídím já, ač můj muž je neporovnatelně zkušenější řidič, ale snažím se cvičit, když to jde. A cesta k nám domů, 8 km vesnicemi, co se může stát, že?

Vzorně padesátkou projíždím okrajem obce, už se vidím, jak na to za cedulí šlápnu, ať jsme brzo doma a uvaříme kaše, vykoupeme ty naše jesle a máme chvíli klid na práci. Koutkem oka vidím, že na parkovišti, které po pravé ruce míjím, nakládá nějaká rodina s dětmi věci do kufru auta. Nevěnuju jim pozornost, proč taky, svých dětí a svým krámů v kufru mám dost. Tedy, oprava, nevěnuju jim pozornost, dokud z té skupiny doslova nevypadne asi desetiletý kluk na silnici přímo přede mnou.

PŘÍMO PŘEDE MNOU.

Musel tam nějak blbnout na rantlu chodníku, nebo se s někým pošťuchovat. Vidím, že se snaží zvednout, ale nemá šanci, už se na něj ten náš sedmimístný kolos řídí povolenou padesátkou, která ale bude klukovi houby platná, jestli to nafasuje karosérií do hlavy.

Manžel řve, já přestávám dýchat a všechno vidím zvláštně zpomaleně. Strhávám volant do protisměru, kde v tu chvíli taky projíždí auto (doprdele práce!). Jedno škubnutí volantem, abych se vyhnula klukovi (neslyším žádnou ránu, znamená to, že jsem mu vyhla? Bože, prosím, ať to znamená, že jsem se mu vyhla), Druhé škubnutí volantem, abych uhnula před protijedoucím chudákem, který taky netuší, jak k tomu přišel, že se mu do cesty cpe nějaká blbka v Citroenu.

Žádný tříštění skel a mačkání plechů se nekoná, už jsem zpátky ve svém pruhu, zastavuju u krajnice a dýchám. Prostě jen dýchám. V zrcátku vidím, že kluk se v pořádku zvedl, chvíli tam probíhala nějaká vzrušená diskuze, pak si všimli, že jsem zastavila, dívají se k našemu autu v obavách, co bude. Možná mají strach, že vylezu, vezmu železnou tyč a půjdu je povzdělat o pravidlech bezpečného chování na krajnici. Ale nemůžu, za A nemám železnou tyč, za B se mi třesou nohy tak, že bych spíš potřebovala berle. Rozdejchávám to, klidným hlasem vysvětluju holkám, co se stalo, v čem chlapec udělal chybu a co nesmějí nikdy dělat ony.

Jedu domů. Jasný, dobrý, nic se nestalo. Ale je docela drsný představit si, že ve tři odpoledne vyjedete z domu jako poměrně spokojená máma čtyř dětí, která momentálně řeší hlavně barvu dortu a balení k moři, a v šest se můžete vrátit jako ta, co zabila-zmrzačila-sešrotovala něčí dítě, ať už v tom byla jakkoli nevině. Díky Bohu, že ty centimetry tam tentokrát byly.Nedej Bůh stát se mi někdy, že tam nebudou.

Drama o třech dějstvích aneb To si jen tak jdete nakoupit...

..a navíc v dobré sestavě, oba rodiče a jen tři děti - Amálka zůstala tentokrát doma, do půjčeného auta se všechny děti nevejdou, takže doma s babičkou zůstalo to, které zrovna spalo.

Předehra: Krásný sluneční den, chtělo by se říct, že sluníčko si svítí, jako by taky nečekalo žádné dramatické události. Kupuje se zmrzlina, idyla, pohoda, klídek, bez tabáčku.

Dějství první: Maminka veze Rozárku na nákupním vozíku v autosedačce typu vajíčko. Jako mnohokrát před tím. Jako před tím nesčetněkrát malou Marušku nebo malou Bětušku. Vozík naráží vpředu na terénní vyvýšeninu, autosedačka se zvedá saltem do vzduchu a převrací se do vozíku "Rozárkou napřed". Pěkně ji tam přiklopí, následují tři vteřiny ticha, během nichž matka počítá, zda bude potřeba volat záchranku, nebo do blízké nemocnice doběhne rychleji pěšky. Poté řvoucí dítě vráceno do polohy hlavou vzhůru, ohledáno, uklidněno, zdá se, že to odneslo jen šrámem na čele - a matka deseti šedivými vlasy.

Dějství druhé: S plnými vozíky se rodina blíží k pokladnám, maminka se musí ještě pro něco vrátit. V nastalém zmatku vyráží maminka s Maruškou vzad pro zapomenutý tvaroh, tatínek vpřed pro džus a Bětuška se ztrácí. Zjištěno asi po pěti minutách maminkou, která zaslechne nezaměnitelný jekot, bohužel jí sluchová vada neumožní určit přesně směr, odkud zvukové vlny přichází. Nastává zmatené pobíhání, volání, hledání, odkládání Marušky a vozíku, dokud se z reproduktoru neozve vyčítavé hlášení, aby si maminka laskavě Bětušku vyzvedla na informacích. Převzato psychicky vyřízené usoplené dítě, které naštěstí v okamžiku krize poprvé někomu sdělilo, jak se jmenuje jménem I příjmením. Zaplať Pán Bůh za ty dary.

Dějství třetí: O 15 minut později, DM za rohem, dokupujeme drogérii. M+B ponechány v herním minikoutku, maminka se rozhoduje, zda koupit leštidlo EcoVer nebo Frosh. Náhle se z herního koutku začne linout nezaměnitelný jekot, tentokrát styl Maruška. Maminka v černé předtuše vybíhá za roh, kde se jí naskytne pohled na Marušku sedící na dřevěném koni, vřeštící na plné kolo, s krví proudící z pusy a skrápící koně, kalhoty i podlahu. Za ní Bětuška, která do ní vesele buší a pokouší se vydobýt si místo ke zhoupnutí. Maminka distribuuje pohlavky. útěchu, kapesník, dobré rady a výhrůžky, s šíleným pohledem v očích dokončuje nákup a odjíždí se domů.

Epilog. V autě ještě jedna počůraná sedačka, nejmenovaným dítětem, které už je dva roky bez nehod odplenkováno. To už mě ale ani nepřekvapuje, nebýt mi to trapné, počůrala jsem se dnes taky.

A tak idylicky to zpočátku vypadalo!

Homo erectus

Pokus první.
Lézt po čtyřech to neumí, sednout si to neumí, ale stoupat si a šplhat, kam to jde, to by šlo.

Amálka si umí stoupnout - a Rozárka zase sednout. Dohromady vydají za jedno normální dítě. Vlastně ne, po čtyřech neleze ještě ani jedna. Mám já to zase individuality!

Rušný den

Pondělí bylo u nás bohaté na události.
Dopoledne starší holky strávily v lesní školce (a vrátily se nadšené, rozjařené a od hlavy až k patě zalepené mokrým pískem). A tak nebyly u toho, když si naše Rozárka k mému velkému překvapení sama sedla. A to prosím správně, ukázkově, bokem z kleče na všech čtyřech, každý fyzioterapeut by zaplesal.

Rozárka byla unešená!

Omluvte nudli u nosu a rozháraný oděv, ale zbrusu nové vývojové kroky nečekají, až bude dítě fotogenicky oděno, a tak objevitele zhusta zastihnou v nedbalkách.

Před obědem se zastavila kamarádka s dětmi, původně jen něco vyzvednout, ale nalákala jsem ji na oběd (a později na svačinu a nakonec odjížděli téměř za tmy). Po počáteční nesmělosti si holky se čtyřletým Kryštůfkem nadšeně hrály. zejména pro akční Bětušku byl velmi vítaný parťák, který jí fyzicky nejen stačil, ale ještě ji v mnoha směrech předčil. Jedinou alespoň trochu zklidňující aktivitou tak byla hra s domácí plastelínou, tentokrát zároveň s nacvičováním písmen.

A k všeobecnému jásotu nám v podvečer přivezli nový mrazák. Nevím, co si řidič se závozníkem mysleli o domácnosti se šesti dětmi ve věkovém rozptylu 9 měsíců-4 roky, dokážu si ale představit, že málokdy je jejich práce doprovázena tolika šťastnými výkřiky "Jůůůů, UŽ DOU!!!!" a "Mamí, mamí, už tu ledničku táhnou po schodech nahoru!" a "Jééé, lednicta, hujá, hujá!"




Následné vybalování bylo rychlé a živelné, igelit z mrazáku doslova serván, polystyrén využit k mečovým soubojům, bublinková fólie k vyluzování nových zvuků a tvorbě strašidla, vše následně nadšeně naházeno přes zábradlí...prostě, chcete-li dětem udělat radost, objednejte jim jednou za čas nový spotřebič :)

Karneval, milý tatínku

Aneb: Víš co, napiš mi, jak jste se měli na karnevale, na blog, a já si to pak v práci v klidu přečtu.

Nu, dobře jsme se měli! I já která dostávám ze šmoulí diskotéky osypky a všechny zmutované a strašlivě zprzněné "písničky pro děti" ve mě vyvolávají až fyzickou nevolnost. Tento karneval byl milý, dobře připravený, a do soutěží se zapojily i Maruška s Bětuškou (které jinak podobné akce trávívají u mě na klíně a při pokusech okolí o kontakt předstírají autismus).

Ale popořádku: díky hodné tetě měly holky na výběr, jestli chtějí jít za Karkulky nebo princezny. Ačkoli u nás jinak princeznování nefrčí (a když jsme si onehdy z drahokamů vyrobily korunky, místo princezen si v nich holky hrály na Tři Krále), nakonec vyhrály princezny. I když Bětuška fňukala, že chtěla být král. Doma jsme si ještě odbyly hádku o to, která bude mít které šaty a která bude mít které punčocháče - a pak se mi lidi diví, že je oblékám stejně. Netuší, kolik času a nervů mi unisono oblékání šetří!

Přes hlasitě deklarované odhodlání v autě nespat obě Šípkové Růženky dostály tradici již cestou na karneval.

Po příchodu jsme se chvíli rozkoukávaly (a perníček, který dostaly jako vstupní dárek, se musel samozřejmě hned posvačit):

Chvíle samostatného zapojení do hry - pravda, jediná za celou dobu, ale každý pokrok se vítá!

Společné focení holčičky opravdu, ale opravdu nebavilo.

Ale kouzelník jim pak z balonků ukroutil každé kytičku, což jim podstatně zvedlo náladu.

Z malé tomboly jsme si domů odnesly několik druhů nálepek, lampion a jiné hlouposti, které holky potěšily. Mě zase potěšila předvídavost organizátorů, díky které každý los něco z malé tomboly vyhrál. Bětušce to pomohlo smířit se s tím, že ve velké tombole jsme dort nevyhrály (ale slíbily jsme si, že si doma brzo nějaký upečeme. Příležitostí bude dost, období únor až červen je v naší rodině velmi narozeninové).

Až do dna - až na dno?

Nepíšu. Témat by bylo hodně, ale není síla. Jsme střídavě unavení a vyčerpaní. Posledních pár měsíců pociťujeme, jaké to je, sáhnout si na dno.

Nejde o to, že ty děti jsou čtyři - spousta lidí má mnohem větší rodiny. Jenže když si větší rodinu porodíte normálním způsobem, tedy po jednom dítěti, pak v době, kdy jsou děti už čtyři, je nejstarší minimálně v první třídě, tedy schopné se samo oblíct, najíst a ještě zásadně pomoct s péčí o mladší sourozence. Ne tak u nás - tříleťačky se samozřejmě do jisté míry o sebe postarají, ale asistence u převlékání, hygieny i jídla je pořád nutná. Krát čtyři. Jen klasické ranní kolečko nakojit-přebalit-převlíct, nakojit-přebalit-převlíct, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, celou osádku odtransportovat po schodech dolů do kuchyně (nevím, kde máš papučky, ano, dám ti ruku, ne, tuhle ti dát nemůžu, v té držím Amálka, jejda, Amálko, nepadej prosím tě, Bětuško kam jdeš? Aha, tak si vem broučka s sebou. Ne. vracet se pro tebe nahoru nebudu. Pojď prosím dolů sama. Ty kvůli tomu pláčeš? Tak prosím neplač, dám ti ruku, až půjdu nahoru pro Rozárku) je někdy tak vyčerpávající, že už v 8 hodin ráno mám pocit, že bych užila velkého panáka, velký čokoládový dort, nebo velké auto, které by mě na tři měsíce odvezlo na exotickou dovolenou.

Tohle ale v zásadě zvládáme. Jedeme od Božího rána do pozdní noci, čas na klidné jídlo nebo šance prohodit víc než pár vět jen mezi čtyřma očima jsou výjimečné, ale dá se to. Pokud jsme všichni zdraví - a pokud se aspoň trochu slušně vyspíme.

Loňský podzim byl vypečený tím, že se nekonalo ani jedno z toho. Od září jsme si poctivě předávali tam a zpět virózy, syndromy ruka-noha-ústa, střevní chřipky a laringitidy až do prvních mrazů. A v říjnu se Rozárka rozhodla, že přestane spát. Toto její rozhodnutí jsme nepřivítali s povděkem, ale jelikož na něm od té doby trvá, snažíme se mu nějak přizpůsobit.

Mám takový poznatek, že si člověk o sobě může nalhávat leccos. Třeba, že je trpělivý a silný jedinec. Nebo že má dobré nervy. Že by svým dětem nikdy neublížil. Že miminka jsou sladká a malé děti přinášejí do života rovnováhu a soulad se Všehomírem.

Dokud...

Dokud tři měsíce nevstává desetkrát za noc k ječícímu miminu.
Dokud ho naprosto zmlácenýho a v polovičních mdlobách dvě vřeštící mimina nenutí vstávat o půl čtvrté ráno.
Dokud mu poslední zbytek sil nevysaje několik měsíců se táhnoucí nemoc, kterou není kdy a jak vyležet, a o které (marně) doufá, že pokud bude ignorovat on ji, bude ignorovat ona jeho.

Pak se může docela klidně stát, že se dostanete do situace, která se přihodila mým známým. Jsou silní, racionálně založení, nesmírně obětaví. Mají osm dětí, porůznu svých, osvojených, adoptovaných, k tomu hospodářství a mezi těmi dětmi jen tak mimochodem jedna dvojčata. Když byla ta dvojčata v nejuřvanějším nočním období, byli už oba manželé nesmírně unavení. Tak unavení, že když matka v noci zase jednou vstala, zvedla z postýlky ječící dítě a šla otevřít ventilačku, manžel vyskočil lvím skokem z postele a strhl matku i s dítětem asi o metr na stranu, protože se (zcela racionálně) ulekl, že jeho žena jde to dítě vyhodit z okna.

Tak daleko, že bych mimina házela z okna, to u nás ještě nedošlo (odložte prosím své mobilní telefony. Střešním oknem by dítě prohodit stejně nešlo, takže bych je v nejhorším mohla jen strčit na balkón). Naprosté vyčerpání se na nás ale podepisuje. Před Vánoci jsem brečela na rameni své přítelkyni, že jsem tak unavená, tak strašně unavená, u-n-a-v-e-n-á, že když ty mimina v noci beru z postýlky, mám někdy chuť je něžně upustit na zem. A ta nejlaskavější, nejmírnější žena, kterou znám, mi na to řekla: "No jasně, kdo by neměl? Tak si na tu tu zem dej peřinu a nemusíš si dělat starosti!"

Na peřinu ještě nedošlo, ale nevylučuju, že ta chvíle přijde. Zatím jedeme dál a kromě velkého vyčerpání pořád zažíváme i velké radosti - když se ty noční běsnící příšerky začnou ve dne s úsměvem plazit vpřed, smějí se na nás a vůbec se tváří jako nejhodnější miminka pod sluncem. Když starší holky projevují dojímající míru vzájemné lásky a soucítění (Bětuška: Majůůůů (kvílí), já jsem měla v kindervajíčku nálepku a ty ji tam nemáš a mě je to moc líííítooooo!!!). Ne, nedějí se nám  jen těžké věci, ale chvílemi je těch těžkých chvil hodně naráz. Potřebujeme se vyspat, všechno ostatní by nějak šlo. Zítra jedeme na týden na hory, tak snad horský vzduch udělá své (s Rózou. My s mužem bychom spali kdekoli a v jakékoli atmosféře).

Jak jsme pouštěli draka

Zveřejňuji pouze s měsíčním zpožděním, ehm.

Babí léto miluju! Minulou sobotu se mi dokonce podařilo odtrhnout se od monitoru počítače
(a stopadesátistránkové patentu na amidové sloučeniny s názvy dlouhými přes několik řádků) a vyrazili jsme i se sestrou a neteřemi pouštět draka.

Lokalita je příhodná, bydlíme pod kopcem. Vytlačit kočár nahoru na pastviny nebyl velký problém a za chvíli už byli draci ve vzduchu.

Osobně mám z pouštění draků trochu respekt. Před lety jsem dostala na chvíli do ruky super duper řiditelného draka, kterého si ručně vyrobil můj kamarád. Od jeho povelu "na prosím tě, na chvíli mi to podrž" do okamžiku, kdy se drak pod mým vedením střemhlav zřítil k zemi, uběhlo asi deset vteřin. Od té doby si pamatuju, že pouštění draka patří spolu s inteligentním parkováním a konzumací koblih bez pokecání se marmeládou k dovednostem, kterými neoplývám a nikdy oplývat nebudu. Nicméně měli jsme draka skvělého, s předlouhou šňůrou, krásně se vznášel velmi vysoko v oblacích a vypadal tam velmi stabilně.

Neodolala jsem a taky si ho do ruky vzala. A nespadl!!!

Během tří minut už jsem si připadala jako profesionální drakopán a suverénně jsem prohlásila: "Tak si tu šňůru odmotáme celou, ne? Ať vidíme, jak je dlouhá!" Než mě stačil kdokoli zadržet, konala jsem. Bohužel jsem ale nepředpokládala, že konec šňůry nebude k plastovému kotouči nijak připevněný. Takže když se ta asi pětikilometrová záležitost domotala až na konec, drak se radostně osvobodil a vznášel se v oblacích směrem přes kopec, přibližně v letové zóně nákladních letadel.

Protože jsem ale povaha dobrodružná (a protože jsem se za jeho emigraci cítila osobně zodpovědná), vyrazili jsme jej hledat. Pravda, znamenalo to dotáhnout šest dětí, těhotnou sestru a líného psa podstatně dál od domova, než jsme původně plánovali. S trochou dobré vůle, kombinací kočárku a šátku a s patřičným povzbuzováním malých pátračů to ale docela šlo. Draka naštěstí zakrátko prozradila ta předlouhá šňůra, které jsem se dopátrali v koruně menší jabloně a jali se ji následovat. Končila uprostřed velké ohrady s koňmi, zakončená nepoškozeným drakem. Třikrát sláva, po veselé půlhodině namotávání šňůry na kotouč bylo vše v pořádku a mohli jsme obloukem vyrazit zpět k domovu.

Prostě takové hezké, klidné odpoledne.

Prázdniny III aneb A pršelo, jen se lilo...

Když vyrostete ve skautském oddíle a tábor je nedílnou součástí každých prázdnin, a když si k tomu ještě také vezmete skauta, pro kterého prázdniny bez tábora ani nejsou prázdninami, máte v jednom jasno: léto jsou prázdniny, prázdniny jsou tábor a na ten není nikdy příliš brzy.

Díky pozvání našich kamarádů z dorostu jsme proto ukončili prázdniny týdenním pobytem na táboře, a to v plné sestavě.

Pravda, atmosférické podmínky byly poněkud nepříznivé. Nicméně vytrvali jsme a odměnou nám byly dva slunečné dny v úplném závěru. A také zjištění, že se v našem novém stanu dá v pohodě spát i při třech stupních nad nulou :)