Tedy ne tak hodně, jako jiné rodiny, ale českému zlatému průměru dvou dětí jsme se vzdálili už dost.
Protože mi hodně záleží na tom, aby naše děti netrpěly pocitem, že je jich moc a rodiče na ně nemají čas, snažíme se každému z nich věnovat individuální čas. Nejde to každý den, ale děláme, co můžeme. Amálka s Rozárkou si individuální pozornost užijí, když jsou starší holky ve školce. Fanynka má individuální péče zatím dost, už tak nějak z novorozenecké podstaty (rovněž se momentálně těší jedinečné výhodě spaní v ložnici jen s maminkou).
Nejhůř jsou na tom v tomto ohledu Maruška s Bětuškou, protože tráví dopoledne a část odpoledne ve školce, po školce mívají někdy další aktivity a když večer přijdou domů, už jsou mladší tři děti obvykle dost unavené, ufňukané a neodložitelné a rodičovská pozornost se obvykle soustředí jen na základní úkol: jak všechny nakrmit, umýt a uspat a nezabít je u toho.
Proto jsem si s M+B zavedla rituál večerního čtení v maminčině posteli. Umyté a převlečené do pyžam si spolu zalezeme, povídáme si, modlíme se, mazlíme se a pak si čteme. Holky si tento náš čas žárlivě střeží a i pro mě to někdy bývá nejkrásnější část dne.
Muž si vzal po porodu Fanynky dva týdny volno a využil je mimo jiné k tomu, že vzal M+B jednu sobotu na výlet. Podnikl s nimi věci, které se s mladšími dětmi provozují těžko: svezl je vlakem (u nás velký zážitek a luxus)*, zašli spolu do restaurace na oběd, do kina a na procházku po městě. Na závěr je ještě vytáhl na Špilberk - prostě s nimi podnikal to, na co by maminka neměla odvahu a sílu.
Po návratu domů panovala na všech frontách spokojenost a muž už se těší, až počasí dovolí i outdoorovější výlety, výšlapy na rozhledny, výpravy do jeskyní a jiné zálesácké kratochvíle.
*Každému, koho překvapuje, že nejezdíme častěji vlakem, doporučuji, aby zkusil podniknout jednu cestu s přestupen ve složení: dvojkočár, dvě aktivní batolata, jedna Maruška, která když se někde zasní, je schopná nenastoupit, nevystoupit, zkrátka nechat se kdekoli zapomenout a jedna Bětuška, vyprovokovaná celým dobrodružstvím k vrcholné aktivitě typu skákání ze sedadel, olizování oken a běh uličkou přes překážky. Novorozeně vám pro začátek odpustím.
Cestování s vlakem úplně chápu, mám jen jednoho prcka, ale nedávno jsem vlezla do vagónu s piktogramem kočárku, ale ať jsem se dívala, kam jsem chtěla, neměla jsem s ním kam vjet. Mohla jsem zůstat u dveří, ale nebyly tam židle. Tak jsem prostě vjela do uličky a nohama jsem neustále otvírala ty super samootevírací dveře. Nehledě na to, že pátnáctiměsíční syn se rozhodl, že spát ani sedět nebude. Jinak četla jsem pár příspěvků a je super, že se snažíte věnovat každému dítěti alespoň nějaký čas individuálně. Obdivuju vás jak to zvládáte. A myslím, že nemáte zapotřebí obhajovat se tady, proč máte tolik dětí. Děti jsou největší radost a ta láska je něco, co se nedá vyjádřit. Kdyby pro mě porod nebyl takové trauma, tak už čekáme sourozence. Fandím vám a zdravím od Břeclavi. Martina
OdpovědětVymazat