neděle 6. ledna 2019

Setkání

Tento pátek mě ve vlaku, kterým jsme s Maruškou jely do Brna, potkalo krásné setkání. Ve vesnici poblíž naší bydlí úžasný asi osmdesátiletý pan docent, který mě kdysi na vysoké škole učil botaniku. Občas na sebe někde narazíme. Když jsem dnes nastoupila do vlaku, zaznamenala jsem na druhé straně vagonu povědomou postavu v baretu. I zašla jsem pana docenta pozdravit, srdečně mu potřásla rukou, vyptala se,  kam jede, sdělila mu, kam jedu já - pan docent byl milý a srdečný jako vždy, ruku, kterou jsem podávala, mi mile pohladil, pak si sundal baret - a já zjistila, že je to úplně cizí pán.

V takové situaci jsem udělala jediné, co se udělat dalo - tvářila jsem se, jako by se nic nestalo, srdečně se s ním rozloučila, opět potřásla rukou a odebrala jsem se zpět na Maruškou rozjímat o tom, proč jsem takový ... nepraktický člověk a jestli se podobné věci stávají i normálním lidem.

O chvíli později si k nám ten milý pán přisedl, aby se mi upřímně omluvil, že si není přesně jistý, odkud se známe. Musela jsem tedy přiznat, že zřejmě odnikud, což ho vůbec nevyvedlo z míry - ve svém věku je asi na podobné výpadky paměti a zdravého ůsudku u svého okolí zvyklý. Po zbytek cesty mě pak zásoboval fantastickými příběhy o lidech z blízkého okolí, které znával - o knězi, který utekl před nočním zátahem gestapa záchodovým okénkem a poté se měsíce skrýval na salaši nad vesnicí. O jeptiškách, které pečovali o postižené děti a pekly ty nejlepší makové koláče na světě. O pánovi, který za komunismu z lipových fošen vytesal sochu Panny Marie pro poutní místo, ale pak si ji tam netroufl dát - tak ji měl nakonec doma a lidé se chodily k matce Boží modlit do jeho dvojpokojového sídlištního bytu.

Neskutečná studnice vzpomínek a zážitků, díky které jsem si znovu uvědomila, v jak bohaté a klidné době si žijeme. Skoro jsem si říkala, že bych měla takhle někoho naslepo přepadnout častěji!

Připomnělo mi to jednu úžasnou starou paní, se kterou jsem se dala do řeči při jednom z dlouhých čekání na naši zubařku. Tahle krásná dáma měla asi sedmdesát let, byla štíhlá, trochu shrbená, velmi pečlivě nalíčená, chodila s hůkou. Po chvíli povídání z ní mezi řečí vypadlo, že bývala baletkou - tančila v newyorské opeře! V době krátkého tání ledů na jaře 68. roku tam celý baletní sbor vycestoval a ona už tam zůstala. Sjezdila celé spojené státy, než se zase po revoluci mohla vrátit domů. Měla nádherné postřehy o kultuře a tom, co lidi spojuje, i když žijí na jiných kontinentech a mají jinou rasu či vyznání. Místo hodinového nudného čekání, až se naše paní doktorka laskavě dostaví do ordince, se mi tak otevřelo okno do jiného času a jiného světa. Nádhera! Lepší zážitek než kino :)

A jednom neméně nečekaném a milém setkání s postarší dámou už jsem ostatně jednou psala



Čím to, že tak krásná setkání se mi dějí jen se seniory? Možná že starší lidé už prostě neřeší maličkosti, protože na to mají věk - a já zase maličkosti neřeším, protože bych se zbláznila...možná tu vyklidněnost navzájem rezonujeme a tím se přitahujeme? Nebo mám na ně prostě štěstí....a nebo lidi nižšího věku něčím odrazuju :) Kažopádně jsem se rozhodla, že rok 2019 bude rokem milých setkání, takže zůstaňte naladěni, až někoho úžasného potkám, zase vám dám vědět. A kdyby se náhodou žádné setkání nevyskytlo samo, můžu se zase seznámit ve vlaku, teď už v tom mám praxi! :)






úterý 1. ledna 2019

PF 2019

Ať je váš rok 2019 plný kouzel, snů a bláznovství toho nejlepšího druhu.
Ať je v něm dostatek výborných knih k přečtení a polibků od kohokoli, kdo Vás považuje za skvělého člověka. 
Ať si najdete čas na tvoření. Pište, zpívejte, malujte, tančete nebo budujte, žijte tak, jak dokážete nejlépe. 
Ať jste v souladu s Bohem a se sebou samým. Ať máte hřejivý pocit, že jste přesně tam, kde máte být - nebo odvahu ke změně, kterou potřebujete. 
Ať máte radost z obyčejných věcí, tak jako mají děti radost, když mohou na prstech rukou ukazovat, kolik je jim let :)



Zpráva z nadílky

Článek z letošního listopadu o omezeném počtu dárků, který naše děti dostávají, patří zde na blogu k nejčtenějším. Zdá se, že otázka materialismu a vděčnosti v souvislosti s (nejen) vánočními dárky pro děti rezonuje v mnohých z nás. Doufám, že nadílka ve vašich domovech letos proběhla ke všeobecné spokojenosti a nebyli jste přesycení ani vy, ani děti, ani povánoční popelnice. A pokud ano, nezoufejte, za chvíli začně nový rok a nová příležitost změnit to, s čím nejsme spokojení :)

Naše holčičky si letos  napsaly každá o jeden dárek. Nějak to vyplynulo samo, počet dárků, o který si mají napsat, jsem nedoktovala, ale když jsem zjistila, že si píšou (respektive kreslí) na dopis každá jen jeden, nebránila jsem se :) Při nadílce a hlavně ve dnech, které od ní uplynuly, jsem si uvědomila, jak to bylo geniální: každá našla pod stromečkem přesně to, co chtěla, a my jsme měli volné ruce zbývající dárky doplnit tím, co jsme považovali za vhodné. A jak se to ukázalo už v předchozích letech, dárky, nad kterými děti pod stromečkem nejvíc jásají, nejsou nutně ty, se kterými si následně nejvíc hrají. A naopak - jsou dárky, které pod stromečkem děti rozbalí a odloží na hromadu, ale v průběhu času se z nich stanou největší hity (letos u nás tento osud potkal lego).

Bětuška si ježíškovi napsala o sadu na pískování. Toužila po ní asi půl roku dost vytrvale. Byla jsem za to ráda, kreativní sady považuju za jeden z nejlepších dárků - rozvíjí umělecký cit, jemnou motoriku a v pokojíčku nezvyšují počet hraček. Sadu nakonec dostala velikou, se spoustou šablon, i tak jsem měla strach, že se jí nebude chtít tu velkou vzácnost půjčovat sestřičkám - ale překvapila, nechala všechny holčičky, aby si jeden nebo dva obrázky vyrobily.


První výtvor vznikl na Štěpána ještě před snídaní

Maruška nechce nikdy nic. Ráda bych se chlubila, že je to produkt mé nematerialistické výchovy, ale pravda je taková, že ona prostě taková je a vždycky byla. Ježíška poprosila, ať jí přinese překvapení. To se dostavilo v podobě vykrajovátek na přání a kuchařské knihy pro děti - pro naši holčičku, která nemiluje nic tak moc, jako ochomýtat se v kuchyni, to byl dárek snů. První várku sušenek s razítkem "Od Marušky" jsme pekly už 25. ráno (místo, abychom uklízely dům před rodinnou návštěvou. Priority, chápete).



Amálka si přála zvířátko s obracecími flitry. Z toho se mi ježily chlupy na zádech, ale má-li dítě jen jedno přání, nezbývá, než ho splnit, takže ježíšek poslušně přikvapil s plastovou hrůzou, kterou, doufám, po prvotním nasycení budeme moct poslat na charitu.

Rozárka chtěla pochopitelně panenku. Protože princeznovská dlouhovlasá panenka v naší sbírce skutečně chyběla, ježíšek se příliš nerozpakoval jí toto přání splnit. Kvalita orginál Disney princezny Lociky mě ale dost zklamala. Nechápu, proč výrobce dlouhovlasé panenky dodává spolu s panenkou čelenku, která panence vůbec, ale vůbec nedrží ve vlasech. Malý tip pro výrobce: i botičky by panence mohly držet na nohou samy, nepřivázané plastovým gumicukem. Rozárce to ale samozřejmě vůbec nevadí, protože a) je to Locika a za b) je to LOCIKA.

Františka si přála "huacku", což ježíšek splnil ve formě hry Hmatej a najdi. Baví nás všechny včetně dospělých a hlavně(!!!) je to hra, kterou si všechny holky zvládnou zahrát společně, baví se u toho a nepotřebují nás. Tak doufám, že ji hned tak nepoztrácíme.

Kromě těchto hlavních dárků dostala každá z holčiček knížku a "měkkoše" a pod stromečkem se našly i dárky společné, už zmíněné lego a pro starší holky společenská hra. Nadílka byla i tak dost bouřlivá a děti téměř přesycené. Do určité míry je to i tím, že v tak velké rodině si sourozenci vlastně užívají i dárky, které dostal někdo jiný: holky pískovaly s Bětuškou, hrály si s Františčinou hrou, četly všechny knížky společně, starší holky si na Rozárčiné Locice trénovaly pletení copů.


Vánoce jsme měly krásné, nemoci nastoupily až po svátcích a skolily hlavně rodiče. Díky Bohu za to, stejně jako za každý den, kdy jsme spolu doma a vlastně se nic neděje.