pondělí 17. června 2013

A jak jsme se měli, aneb X/52 - 25/52

Od dubna sbírám fotky zásadních okamžiků s holkama, ale nestíhám je průběžně zveřejňovat. Takže tady aspoň stručný průřez posledními měsíci.

V dubnu mě naprosto nadchlo, že už holky chtějí pomáhat s pečením perníků, chvíli u toho vydrží a dokonce i cíleně mydlí formičkami do těsta. V této souvislosti jsem na jaře začala prožívat, že nastává doba mateřství, na kterou jsem se opravdu těšila: doba společných výtvorů, společné činnosti, společné kreativity, věcí, u kterých se můžeme bavit všechny tři. Že je cílové skóre 10 dobrých perníčků a 25 zmetků na plech je mi šumák. Hlavně, že nás to baví.

.

Jaro, které nepřišlo, jsme využily k otužování a vycházkám v dešti. Holky jsou na ně vybavené dokonale, mě nepromokavý overal trochu chybí, ale co bych neudělala pro tu radost v kalužích.


Obzvlášť šarmantní byl výlet do deštivého a opuštěného westernového městečka. Zkraje náměstí obrovská hromada písku, kam se hrabe nějaké pískovišťátko před naším domem. V hromadě zely hluboké díry, sem tam zakopané hračky, bylo co objevovat a holky vypadaly trochu jako objevitelé Marsu ve skafandrech.


Ne že bychom se doma nudily. S Bětuškou to ani nejde, té nápady na různé nové a ještě nevyzkoušené kulišárny tryskají v hlavě jako islandské gejzíry. Tady například experiment hodnotící objem boxu na hračky a skladnost dvouletého dítěte. Závěrem lze konstatovat, že jsou navzájem kompatibilní. Ale ty hračky je předem nutné rozmetat po pokoji.



První nesmělé náznaky léta v polovině května jsme oslavily čachtáním v potoce. Docela mě překvapilo, jak dlouho holky v té ledárně vydržely. Určitě déle než já. 



neděle 16. června 2013

Jak se máme a jak jsme slavili (část první)

Holčičkám se blíží druhé narozeniny. Protože tu babičku příští víkend nemáme, naplánovali jsme malou rodinnou oslavu už tento víkend. Příští týden bude velká garden party s přáteli, o které poreferuji odděleně (pokud ještě budu schopna!)

Poslední týdny byly náročné ve všech směrech. Úrazy a nemoci se u nás střídaly tak pravidelně a spravedlivě, že už za dobrý považujeme den, kdy je aspoň jedna z holek jakž takž v pohodě a koloběh uspávání-řvaní-braní léků-uspávání pořádáme jen v mono provedení. Protože se nerada nudím, měla jsem k tomu mimořádný pracovní zátah, překládala knížku a dělala na dalších projektech, takže nebyl čas na podřadné věci typu úklid, spánek, jídlo či blog. Na oslavu jsem se ale moc těšila a naplánovala si výrobu hned dvou dortů - vláčků z Bebe sušenek: pro každou z holek jeden. Bětuška vláčky miluje (ještě víc miluje bagry, ale moje téměř bezmezná mateřská láska lepení bagrů ze sušenek nepokrývá) a Maruška miluje, když má totéž, co Bětuška. Prostý plán poslepovat dva vláčky se začal komplikovat už v obchodě: mají kakaové a mléčné Bebe sušenky. A v hlavě se roztáčí kreativní soukolí. To znamená, že část by mohla z kakaových a část z bílých...a pokud možno u obou vláčků opačně...mašinka by mohla být z rolády, jedna ze světlé, jedna z tmavé...kolečka z piškotů, u světlých vagonků tmavých, u tmavých naopak ze světlých. Prostě jsem nakonec vyprojektovala dva inverzně provedené vláčky včetně cisterniček a potahu z bílé, respektive tmavé čokolády. Jak se mi to občas stává, nezdravě jsem se na ně upla. Když jsme v noci před oslavou ještě v 11 s mou obětavou sestrou plácaly rolády, začínala jsem mít strach, že se to nestihne a oslava tím pádem nebude stát za nic. V průběhu celé akce jsem rovněž učinila důležité zjištění: z bílé čokolády se nedá udělat poleva tím, že ji rozpustíte s tukem. Tuk se vyseparuje nahoře a "poleva" se srazí. A nezáleží to na teplotě. Věřte mi, zničila jsem tři stogramové tabulky, než jsem si tento fyzikální jev empiricky ověřila.

Nakonec jsem se tedy smířila s tím, že obě mašinky budou hnědé, hodinu před naplánovanou oslavou jsme polily poslední díly a vláčky zkompletovaly. Hurá, cítila jsem se (deset minut) jako kreativní matka a šla se trochu namalovat, aby se slavnostní hosté nevyděsili z kruhů pod očima, které mě ty vlaky stály. V tu chvíli zasáhl osud v podobě psa, který byl vláčky také nadšen. A to až do té míry, že se vplížil do pracovny, kde dílo tuhlo, vyhlédl si jednu z cisterniček (láskyplně potřenou čokoládou, ozdobenou barevným sypáním, vybavenou nárazníky z piškotů a ventily z lentilek) a velmi opatrně ji z vláčku vypreparoval a požil. Nezanechal u toho ani drobek. Cisterna se prostě vypařila a jeden z vláčků byl o vagónek kratší. 

Kupodivu mě taková rána do mého dokonalého plánu vrátila na zem, uvědomila jsem si, že o vlaky jde až ve druhé řadě, psa jsem po krátké meditaci nechala naživu, vagónky ožraného vlaku srazila k sobě a pevně věřila, že holky budou tak uchvácené z nákladu, že si nepoměru v počtu přívěsů ani nevšimnou. Což se také stalo.

Největší atrakce byly stejně svíčky. A gumoví medvídci, které holky dostaly poprvé. 



Mizerná fotka vláčku, který přežil

Mizerná fotka psem zkráceného vlaku

Bětuška si své dvě hodiny slávy užila, co to šlo.
Holky, kousek babičky, kousek prababičky a magnetické skládačky od Grimms, které sklidily velký úspěch.


Kočárky jsou hit. Bětuška s ním chtěla jít i spát. 


Vydařilo se skoro všechno, počasí, dort (alespoň torzo, které zbylo), dárky, ale hlavně mohly přijet obě prababičky, které holky mají. Na své narozeniny tak holky mohly dělat to, co jsem si pro ně přála - radovat se z dárků, obklopené milující rodinou. A vo tom to je...