pátek 30. září 2016

Jedna nektarinka...

...pět deka šunky, dva rohlíky, jeden banán. Zboží pečlivě zabalené do jednotlivých sáčků se krčilo v rohu obřího kauflanďáckého vozíku.

Paní si ho před sebou tlačila poměrně vyrovnaně. Mohlo jít být těsně přes šedesát, možná míň. Připadala jsem si až nepatřičně, když jsem kolem ní funěla se svou náloží kartonu mlík, proložky půlkilových jogurtů, dvou chlebů a tolika balíčků ovoce, že by se najedl průměrně velký pavilon goril. Na vrcholu pyramidy trůnila autosedačka s osmikilovým kojencem. Vícečetné mateřství není pro slabé povahy - ani postavy.

Původně jsem se v hlavě zabývala tím, že by bylo lepší nechávat na nákupy doma i tu Fanynku, aby se mi do vozíku vešel ještě meloun - nebo druhý karton mlík, když jsou v akci. Ta jedna úhledně zabalená nektarinka mě ale z mých úvah vytrhla. Znovu mi připomněla, že to, co mám teď je jen na chvíli. Je to vzácný dar, který pomine, než se otočím.

Přijde čas, kdy už zase nebudu ovoce počítat na kila, ale na kusy.
Kdy budu moct sednout do auta a jet, bez poutání pěti autosedaček, podávání spadnutých dudlíků a rozdávání bonbonů, aby aspoň chvíli, pro pána krále, bylo ticho.
Kdy na procházce nebudu mít frontu zájemců toužících držet mě za ruku.
Kdy ticho v domě nebude vzácným okamžikem nastávajícím mezi uspáním starších holčiček a prvním nočním kojením Františky.

Připomněla mi, že si ty dnešní chvíle musím užívat a nasávat je plnými doušky, abych měla z čeho čerpat, až zase budu kupovat dva rohlíky. A že v těch obřích kartonech mlík nesmím ztratit sama sebe, abych se mohla zase radostně potkat a být sama se sebou šťastná, až budu opět kupovat litr mléka na týden.

Zatím je čas. Čas mazlení, čtení, lechtání, ňuchňání, čas vykloubených loktů a rýmiček, čas svačin v batůžcích a pohádek pod peřinou. Čas být s nimi. Díky Bohu za něj.










pondělí 19. září 2016

Přirozené následky v praxi aneb Zmrzlíci

Září je za polovinou, venku 17 stupňů Celsia, svěží vítr a v opuštěné požární nádrži se koupou děti.

Moje děti.

Respektive, koupe se hlavně Bětuška. Maruška s Rozárkou si jen máčí nohy.



Samozřejmě jsem mohla 15 minut před tím celý nápad jít si ke koupališti "jen namočit nožičky, maminko" hned zatrhnout. Protože vím, že je tam zima, a protože vím, že si nikdy nenamočí jenom nožičky. Jenže - M+B na tom trvaly. Kdybych jim to zakázala, nastal by pláč a skřípění zubů. Takže jsem je varovala, nechala je, ať se oblečou podle svých představ, a vyrazily jsme. Holky v letních šatičkách a s ručníčky. Já s teplým oblečením pro Rozárku, u které ve dvou letech neočekávám rozumné a přiměřené rozhodování o míře oblékání.

U starších holek jsem se rozhodla, že je v tom nechám vykoupat. Obrazně - i doslova.

Výsledek? Mohutné drkotání zuby při oblékání šatiček, úprk domů a po cestě: „Já už se NIKDY nepůjdu koupat v takové zimě, maminko!!“ Žebrání, jestli by jim Rozárka nemohla půjčit bundu. Nemohla. A „Teď už vím, že když člověk z té vody vyleze, tak je fakt strašná zima!"

Experiment tedy považuju za úspěšný. Starší holky dostaly možnost o sobě rozhodovat (což dětem často hodně chybí) a nést následky svého rozhodnutí. Zvýšily si kompetence v oblasti přiměřeného oblékání a ve volbě aktivit vhodných vzhledem k aktuálnímu počasí. Pěkně se proběhly (hlavně cestou domů) a doma jsme následující hodinu strávily zachumlané v peřinách s knížkou.

Jako bonus - nebyla scéna, že jsem zlá, protože je nenechám jít si "jenom namočit nožičky, ale fááákt, chápeš to, mami???"

Win-win.

Zásadní informace pro úzkostlivé rodiče: z koupaliště to máme domů 80 metrů a holky jsou zdravé jako řípy. Mít děti zvyklé na přetopený byt, které soplí a kašlou od října do května, využila bych svého práva veta a koupací aktivitu zatrhla jako přečin proti zdraví a lidskosti. 





úterý 6. září 2016

„Nezlobte se, že vás ruším...“

„...ale to jsou všechno vaše děti?“

„Ano, to jsou všechny naše“, odpovídám s trochu křečovitým úsměvem a zrychluji krok.

Ne prosím, teď ne. Nezačínejte mi zase říkat "ježišikriste, to bych nedala", "no to vás obdivuju" a "vy máte ale odvahu" s tím opatrným zkoumavým pohledem snažícím se odhadnout, jestli jsem tradiční katolička, nevzdělaná cuchta nebo na hlavu padlá, že jsem si nechala uplést tolik dětí.

Ne dneska, ne teď, když máme za sebou dvě hodiny jízdy rozpařeným autem s ječícími dětmi. Ne dneska, když jsem nevyspaná až bych brečela, ale spát nemůžu (a brečet taky ne), protože nás čekají další dvě hodiny cesty.

Ne dneska, když mě bolí záda, hlava a oči, dneska potřebuju ze zdravotních důvodů omluvenku ze společenských konverzací s neznámými lidmi řešícími velikost, věkové a genderové složení naší rodiny.

Dejte mi, prosím vás, všichni pokoj.

Paní se ale nenechá mou chladnou reakcí odradit.

„No to je nádhera!!! To je požehnání! To máte za všechny miliony, že? Dneska lidé pořád jen řeší peníze, a vy přijmete do života tolik radosti!. Takové krásné dětí. Taková radost!“

Teprve teď se zastavuju a trochu překvapeně se otáčím. Paní v důchodovém věku vede kolo a rovnává s námi krok.

„A jak s nimi krásně mluvíte. Je vidět, že se jim hodně věnujete. Já jsem bývalý pedagog a takové věci poznám. To je radost, potkat takové lidi, jako vy! Musíte mít spoustu práce, ale budou vám v životě dělat pořád radost, uvidíte!“ Ještě se za námi chvíli s úsměvem dívá a pak zatáčí jinak.

Najednou mě záda už tolik nebolí. A vedro už není tak k zbláznění. A vyhlídka na zbytek cesty už ve mě nevzbuzuje hrůzu.

Nic o té paní nevím. Jen, že jsme se potkaly ve Vysokém Mýtě, že byla kouzelná a že pro mě její slova nemohla přijít v lepší čas.

Malý zázrak všedního života.








sobota 3. září 2016

Převratný den

Jako každý rok mám rozepsaných několik příspěvků o našich prázdninových aktivitách.
Jak jsme se ztratili v Praze.
Jak jsme měli tábor a část rodiny místo něj zůstala v nemocnici (a jak jsme se i přesto měli krásně).
Jak jsme Vysokém Mýtě potkali kouzelnou babičku.
Jak jsme si zamilovali Železný Brod.

Jenže nestíhám. Je to trapné, ale znamená to, že nežiju jen u počítače, což je vlastně dobrá zpráva.

A zatímco já nestíhám, život se řídí dál a děti se vyvíjejí rychlostí blesku.
Chvíli nedáváte pozor a už se dějí věci.

Jako třeba dnes.

Bětuška se naučila jezdit na kole.
Amálka poprvé (a hned několikrát) použila nočník k tomu, k čemu je určený.
A Fanynka si poprvé sedla.

Přiložila bych vám video Bětuščiny jízdy, ale uznávám, že sledovat, jak pětileté dítě tři minuty jezdí na kole, není žádné terno.

Tak aspoň Fanynka sedící, bdící. Naše první dítě, které se vyvíjí přesně podle tabulek. Napopáté dobrý, ne?