Kdybych napsala, že květen byl pro našiu rodinu hektický, bylo by to velmi mírné tvrzení. Do práce v podstatě na plný úvazek, péče o dvojčata a pravidelné návštěvy zubaře jsem musela vtísnit ještě jízdy v autoškole a nepamatuju si, kdy jsem naposled měla čas si lehnout s knížkou nebo si večer zalézt na dvacet minut do vany. K úplnému vykreslení mého vytížení postačí zasvěceným informace, že jsem už měsíc neviděla nové díly Grey's Anatomy (česky běželo tuším pod názvem Chirurgové). Navíc jsem koncem květnaq podnikli dobrodružný výlet, ale ke všemu se postupně dostanu...
17/52 Poslední dubnový / první květnový víkend na Jelenici
S bývalýma skautičkama jsme strávili krásný sobotní večer u ohně, hráli na kytary, holky spaly jako zabité ve spacáčcích a my šli spát o půl jedné - první ponocování, co se holky narodily. Krásné prostředí, skvělá společnost a připadala jsem si znovu, jako když nám bylo 16 a tyhle víkendy na Jelenici byly neoddělitelnou součástí našeho světa. V neděli ráno vstaly holky vzrorně "až v pět", vzala jsem je v kočárku ven (aby mohli ostatní dospat - všichni jsme spali v dřevěné chatě v jedné místnosti) a zažila silné dejá-vu: ranní úsvit v lese, vůně kouře ve vlasech a mírné houpání žaludku s nevyspání mi najednou přineslo vzpomínku na všechny tábory a vandry, a že jich bylo! A že mi chyběly...
Navíc jsem pořídila tuhle fotku, která krásně shrnuje moje pubertální představy o mateřství: že totiž budu sedět u honě, brnkat si na kytaru a vedle mě se na celtě budou spokojeně plazit nějaké ty děti :))
Bylo nás pět - tedy, je jich pět. Dva páry dvojčat a novorozeně. Především o nich a taky trochu o životě je tento spontánní, nedesignový a nepromyšlený blog, který svou chaotičností a upřímností poměrně věrně odráží náš život.
úterý 29. května 2012
středa 16. května 2012
Dieta podle Ronji...
...čili jak zaručeně zhubnout.
Snídaně: Sněz cokoli. Ráno se to může, přes den to spálíš. Je-li koblížek nebo misku musli? Směle do nich! Oslaď si čaj a po cestě vylov z ledničky zbytek čokolády (ale jen malý, přeci jen držíš dietu!) Že ráno tělo potřebuje cukry prokázala už celá řada vědeckých studií, mysli na ty vědce s láskou, zatímco snídáš u počítače a kontroluješ poštu.
Svačina: jez po drobných kouscích cokoli, kolem čeho projdeš. Jablko, půl banánu, kus sýra, rajče. Hlavně se nezdržuj od práce. Normální svačina by ti zabrala aspoň 5 minut a ty bych ti v desetihodinovém překládacím maratonu chyběly!
Oběd: objednej pizzu. Není to dietní, ale nemusí se to vařit a přivezou ji až do domu. Protože držíš dietu, sněj jí jen půlku a běž si udělat kafe. Zatímco čekáš, než se kafe dovaří, sněz ještě jeden nebo dva plátky pizzy nastudeno. Jídlo snězené vestoje u linky se, jak známo, do kalorického příjmu nepočítá.
Ke kafi to chce něco sladkého...protože držíš dietu, pořádně si přečti, kolik má čokoládová tyčinka kalorií. Údaj na etiketě vynásob 0,45, je to malá tyčinka. Protože je to pořád hodně kalorií, rozřízni tyčinku pečlivě napůl, půlku sněz, druhou zabal zpátky.
Druhou půlku sněz, až půjdeš umýt ten hrnek od kafe.
Večer si běž zaběhat. V dietě ti to nijak nepomůže, protože vydržíš jen chvíli, ale po celodenním sezení u počítače ti to udělá dobře. Večeři si nedělej, jedla jsi celý den, takže nemůžeš mít hlad. A kdyby něco, pořád ještě je tam ta pizza...
Aneb - jak poznáte, že už je opravdu čas držet dietu?
1. Mažete si máslo i na Paralen.
2.Když děláte sed-leh, většina vašeho těla se vůbec neodlepí od podlahy.
3. Vaše fotka na občance má pokračování na druhé straně.
4. Před usednutím na plastovou židli se důkladně zamyslíte.
5. Dveře vaší ledničky se hýbou častěji než vy.
6. Na výletě v ZOO vám sloni hází oříšky.
Snídaně: Sněz cokoli. Ráno se to může, přes den to spálíš. Je-li koblížek nebo misku musli? Směle do nich! Oslaď si čaj a po cestě vylov z ledničky zbytek čokolády (ale jen malý, přeci jen držíš dietu!) Že ráno tělo potřebuje cukry prokázala už celá řada vědeckých studií, mysli na ty vědce s láskou, zatímco snídáš u počítače a kontroluješ poštu.
Svačina: jez po drobných kouscích cokoli, kolem čeho projdeš. Jablko, půl banánu, kus sýra, rajče. Hlavně se nezdržuj od práce. Normální svačina by ti zabrala aspoň 5 minut a ty bych ti v desetihodinovém překládacím maratonu chyběly!
Oběd: objednej pizzu. Není to dietní, ale nemusí se to vařit a přivezou ji až do domu. Protože držíš dietu, sněj jí jen půlku a běž si udělat kafe. Zatímco čekáš, než se kafe dovaří, sněz ještě jeden nebo dva plátky pizzy nastudeno. Jídlo snězené vestoje u linky se, jak známo, do kalorického příjmu nepočítá.
Ke kafi to chce něco sladkého...protože držíš dietu, pořádně si přečti, kolik má čokoládová tyčinka kalorií. Údaj na etiketě vynásob 0,45, je to malá tyčinka. Protože je to pořád hodně kalorií, rozřízni tyčinku pečlivě napůl, půlku sněz, druhou zabal zpátky.
Druhou půlku sněz, až půjdeš umýt ten hrnek od kafe.
Večer si běž zaběhat. V dietě ti to nijak nepomůže, protože vydržíš jen chvíli, ale po celodenním sezení u počítače ti to udělá dobře. Večeři si nedělej, jedla jsi celý den, takže nemůžeš mít hlad. A kdyby něco, pořád ještě je tam ta pizza...
Aneb - jak poznáte, že už je opravdu čas držet dietu?
1. Mažete si máslo i na Paralen.
2.Když děláte sed-leh, většina vašeho těla se vůbec neodlepí od podlahy.
3. Vaše fotka na občance má pokračování na druhé straně.
4. Před usednutím na plastovou židli se důkladně zamyslíte.
5. Dveře vaší ledničky se hýbou častěji než vy.
6. Na výletě v ZOO vám sloni hází oříšky.
středa 9. května 2012
Prokrastinace
Většina lidí prý jednou za čas prokrastinuje, tj. odkládá práci nebo povinnosti a věnuje se místo toho něčemu jinému. U 20 % lidí údajně dostává prokrastinace takové rozměry, že vážně narušuje jejich pracovní nebo osobní život. Jestli je to pravda, tak jsem někde v elitním klubu těchto 20 %, patrně na samé prokrastino-špici a přede mnou se snad nacházejí už jen ti chudáci, kteří tak dlouho odkládali jídlo, až padli vysílením.
Jsem prostě prokrastinátor jako vyšitý a být student na některé z amerických univerzit (a mít tam problémy se studiem), mohla bych si pořídit papír od psychologa, že trpím prokrastinací, což je oficiálně uznávané psychické onemocnění znemožňující mi řádně plnit studijní povinnosti. Vyflákla jsem se na zkoušku? Ne ne, byla jsem obětí prokrastinace. Nešla jsem na praktika? Ale kdepak já, to ta potvora prokrastinace.
Bohužel ale nestuduju za velkou louží a tak mi prokrastiance nepřináší žádný užitek, jen neskutečnou hromadu problémů. V něčem dokážu být pečlivá až vzorná a někdo by do mě možná neřekl, jak dlouhodobě (a nesmyslně) se dokážu některým věcem vyhýbat. Zjistila jsem, že mám problém hlavně s věcmi, které nemají deadline, tedy termín, po jehož uplynutí už prostě BUDE POZDĚ. Svoje překlady odevzdávám klientům zásadně včas a s předstihem, vypiplané, většinou dotažené do nejmenších detailů - fakturu jsem schopná ale pozdržet i o půl roku, protože na poslání faktury jaksi není termín a tedy ani čas. Zahájit podnikání a vyřídit si živnosťák jsem před lety zvládla raz dva, ale přihlásit se na sociálce mi trvalo dva (2!!) roky - tam sice je nějaký úřední termín, do kterého se musíte přihlásit, ale jeho propásnutím se mi už tuplem přestalo chtít to nějak řešit. Poté, co jsem na první pokus v autoškole neudělala jízdy, jsem tak úspěšně prokrastinovala s přihlášením na další termín, až jsem ho prošvihla a teď po letech si musím celou autoškolu dělat znovu (s pláčem a skřípěnám zubů). O tom, co dělá prokrastinace se zdravím (zuby, oči a jiné orgány, které je třeba pravidelně kontrolovat, avšak jejich kontrola nijak nehoří) se raději ani nebudu rozepisovat.
Následkem dlouhodobé prokrastinace zkrátka je, že nemám ve skříni jen jednoho usopleného kostlivce jako větěina lidí: moje skříň nesplněných dlouhodobých povinností vypadá asi takhle:
Jsem prostě prokrastinátor jako vyšitý a být student na některé z amerických univerzit (a mít tam problémy se studiem), mohla bych si pořídit papír od psychologa, že trpím prokrastinací, což je oficiálně uznávané psychické onemocnění znemožňující mi řádně plnit studijní povinnosti. Vyflákla jsem se na zkoušku? Ne ne, byla jsem obětí prokrastinace. Nešla jsem na praktika? Ale kdepak já, to ta potvora prokrastinace.
Bohužel ale nestuduju za velkou louží a tak mi prokrastiance nepřináší žádný užitek, jen neskutečnou hromadu problémů. V něčem dokážu být pečlivá až vzorná a někdo by do mě možná neřekl, jak dlouhodobě (a nesmyslně) se dokážu některým věcem vyhýbat. Zjistila jsem, že mám problém hlavně s věcmi, které nemají deadline, tedy termín, po jehož uplynutí už prostě BUDE POZDĚ. Svoje překlady odevzdávám klientům zásadně včas a s předstihem, vypiplané, většinou dotažené do nejmenších detailů - fakturu jsem schopná ale pozdržet i o půl roku, protože na poslání faktury jaksi není termín a tedy ani čas. Zahájit podnikání a vyřídit si živnosťák jsem před lety zvládla raz dva, ale přihlásit se na sociálce mi trvalo dva (2!!) roky - tam sice je nějaký úřední termín, do kterého se musíte přihlásit, ale jeho propásnutím se mi už tuplem přestalo chtít to nějak řešit. Poté, co jsem na první pokus v autoškole neudělala jízdy, jsem tak úspěšně prokrastinovala s přihlášením na další termín, až jsem ho prošvihla a teď po letech si musím celou autoškolu dělat znovu (s pláčem a skřípěnám zubů). O tom, co dělá prokrastinace se zdravím (zuby, oči a jiné orgány, které je třeba pravidelně kontrolovat, avšak jejich kontrola nijak nehoří) se raději ani nebudu rozepisovat.
Následkem dlouhodobé prokrastinace zkrátka je, že nemám ve skříni jen jednoho usopleného kostlivce jako větěina lidí: moje skříň nesplněných dlouhodobých povinností vypadá asi takhle:
Takže, jak praví obrázek, pojďme se podívat do té skříně a udělat důkladnou inventuru - aneb, 365 ronjiných kostlivců: (nebo raději jen čtyři nejhorší)
- zuby - kazy a drobné zásahy jsem stihla pořešit v těhotenství, ale větší věci (korunky a můstek) nahromaděné dlouhodobým nechozením na kontroly řeším teď. Držím si jenom palce, ať to tentokrát zvládnu dochodit, než znovu otěhotním nebo se uprokrastinuju k smrti (nebo k protéze)
- dokončení drobných úprav a dekorací našich dvou obytných místností, aneb - 6 let po nastěhování už by opravdu chtělo začít žít jako u lidí. Chybějící prahy, nenatřená futra a díra místo dvířek do komína nejsou zkrátka to nejlepší prostředí pro děti, Gremliny (M+B) nevyjímaje.
- autoškola - řeším, řeším, ale o tom zas někdy příště :)
- brýle - od 18 let nosím kontaktní čočky a asi tak pět let už nemám brýle, jedno sklíčko od těch posledních jsem nechala někde v bulharských horách. Normální člověk by si prostě pořídil jiné, Ronja žije jen s čočkami, takže noční vstávání ke řvoucím dětem pravidelně provázím rozespalým šmátráním kolem sebe, narážením do schodů, mlácením hlavy (a dítěte) o snížený strop v podkroví a marnou snahou v poloslepu nasadit na bradavku klobouček, než se dítě rozeřve tak, že už nebude schopné se nakojit
Takže něco se teď poslední dobou aspoň trochu hýbe, něco se snad ještě pohne, opravdu se snažím dát si život nějak do kupy a žít normálně. Kdyby se vám snad zdálo, že jsem lempl, tak nezapomeňte, že na to existuje diagnóza - prokrastinace je totiž skutečná a své oběti si, ehm, nevybírá!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)