sobota 31. března 2012

Domácí jogurt

Holčičky se nám nějak rozjedly a zejména teda jogurt teď u nás frčí. Protože je každá schopná zdlábnout kelímek bílého jogurtu, který v BIO kvalitě stojí bratru 12 korun, a pak ještě řvát o nášup, znova jsem se vrátila k domácí výrobě jogurtu.

Postup je tak trapně jednoduchý a blbuvzdorný, že nechápu, na co existují jogurtovače a jogurtové programy do domácích pekáren. Mě to před lety prozradila Denisa od nás ze sboru a dokud jsem výrobu jogurtu nezkusila, moc jsem nevěřila, že to funguje.

Takže jak na domácí jogurt?
Potřebujete:

1 l mléka (čertvé, kvalitní, žádný Dr. Halíř s pětiletou trvanlivostí)
1 kelímek bílého jogurtu (přírodní, s živými kulturami a bez přidaných serepetiček)

Já jsem tentokrát vzala zelené BIO mlíko od Olmy a malý kelímek zeleného BIO jogurtu téhož výrobce, dřív jsem dělávala i z Hollandie a všechno dobrý. Jen vemte vstupní jogurt, která vám chutná, protože chuť výsledného jogurtu bude hodně podobná až stejná.

Skleničky s víčky na uchování (používám zavařovačky).

Postup: mléko převařím (stačí, že zavře) a nechám vychladnout na tělesnou teplotu, čili tak, aby bylo na omak teplé nebo vlažné, ne horké a ne studené. V teplém mléku rozmíchám kelímek jogurtu a směs plním do připravených nádob, zadekluju.
Od domácího jogurtu mě už teď dělí jen asi 8-10 hodin, kdy je dobré skleničky udržet v teple. Můžete je dát na topení, ke kamnům nebo do trouby zapnuté na minimum, ale já dávám jogurt zrát do peřin: prostě ty teplé skleničky smrsknu k sobě a pořádně zapeleším dekami a peřinou. Uděláte-li večer, do rána máte jogurt. Až vám začne docházet, zbytek použijte na výrobu nového, můžete recyklovat několikrát, než se bakterie utahají a bude potřeba koupit zase jeden kelímek nového jogurtu.

Můžete taky experimentovat s příchutěmi, např. přidáním salka zkusit sladký jogurt (nezkoušela jsem, ale slyšela jsem, že to funguje).

Nedá se na tom celkem nic zkazit, jen si nepřipalte to mlíko při převařování. To se mi jednou povedlo a myslela jsem si, že v jogurtu se ta připálená chuť ztratí - neztratila!

sobota 24. března 2012

Neschopná matka ve víru velkoměsta

Čtvrtek, po další dlouhé návštěvě zubaře beru holčičky do nákupního centra, kde s nimi hodlám příjemně strávit následující tři hodiny, které zbývají do odjezdu ocelového oře směr domov.

11.00 Matka s úsměvem na rtech vchází do centra. Holčičky na sobě mají nové manšestráčky, bílé svetříčky, růžové šátečky a vypadají k zulíbání. Matka je slavnostně oblečená, má umytou hlavu (sic!) a štastně se usmívá na všechny kolemjdoucí, kteří nahlíží do kočárku a chválí krásné děti a šikovnou maminku.
11.15 Dítě A začíná natahovat. Dostává křupku. Je klid.
11.20 Dítě B začíná natahovat a pokouší se vystoupit za jízdy z kočárku. Neschopná matka si uvědomí, že pro ně nemá oběd. I zaskočí to Tesca, kde už řvou obě děti, zakoupí skleničky předražené brokolicové výživy, u pokladny zpocená zaplatí a vybíhá ven. Protože nemůže najít jídelní koutek ani podle plánu (orientační smysl je výsadou schopných matek a přespolních běžců), zastavuje pod stromy a na poněkud nepohodlném obrubníku krmí obě děti. Dítě A se šklebí, dítě B sní celou skleničku. Áčko dostává deset minut u prsu, aby byl klid.

12.00 Obě děti jsou nakrmené, napité, čas projet vybrané obchody. Béčko usíná, Áčko si hraje s flaškou a je v klidu. Matka si uvědomí, že by taky něco pojedla. Zjišťuje, že jídelní koutek je přesně tam, kde byl minule, a že holky krmila v podstatě před vchodem. Zařazuje se do fronty a neomylně si vybírá jídlo, na které se musí extra dlouho čekat. Zastavení kočárku Áčko naštve, začne hulákat a vzbudí Béčko. Strávníci u okolních stolů hledí úkosem na neschopnou matku, která si neumí děti utišit. Konečně dostává vrchovatý talíř vroucího jídla, snaží se ho jíst jednou rukou u barového pultu, druhou drndá kočár. Děti zuří zuřivou zuřivostí. Hrůza kulminuje. Matka vyjímá Áčko, které má silnější hlas, a dává si je na klín. Béčku zacpává ústa další křupkou a flaškou s pitím. Áčko řve i na klíně, hází si ho tedy přes rameno, jednou rukou přidržuje a druhou se pokouší jíst. Galantní mladík od vedlejšího stolu jí podává flašku, capáček a dudlík, které Béčko postupně vyhazuje z kočárku.
12.30 Áčko přehozené přes rameno provede nečekaný chmat, kterým přepadá dopředu na barový pult. Při pokusu je zachránit na sebe matka hází zbytek ještě stále horkého kung-paa a v poslední chvíli dítěti zabraňuje sesunout se z pultu dolů. Áčko ječí, matka je chová a uklidňuje a představuje si, že tu není. Vstoje z ní padají kusy ananasu a vepřového masa. Galantní mladík odvedle jí podává ubrousek. To trochu podcenil, potřebovala by spíš velkokapacitní mycí linku.

12.45 Nechopná matka háže obě (stále vřeštící) děti do kočárku a vybíhá ven v naději, že se tu řev lépe rozloží a nebude tak nápadný. Při chování Béčka zjišťuje, že jsou obě děti totálně pročůrané. Schopná matka by vytáhla z přebalovací tašky náhradní oblečení, nechopné matce nezbyde, než nejmokřejší manšestráky svléknout, dítě přikrýt, kalhoty rozložit na kočár a porozhlédnout se, kde koupí něco suchého. Po marném pokusu zakoupit něco v potřebách pro děti a laskavé radě projíždějící dokonale upravené monomatky se spícím dítětem "ať si to děcko oblíkne, vždyť mu bude zima" si neschopná matka vzpomene, že dětské oblečení se dá koupit v Tescu. Ujíždí tam, zastavuje kočár u dětského oblečení a začíná vybírat, co by se holčičkám nejlépe hodilo k pleti a matce ke stavu peněženly. Děti vřískají, ze stresu se neschopné matce spouští mléko. Konečně ukořistí dvě pruhovaná body a kormidluje dvojkoráb k pokladnám za soucitných pohledů ostatních nakupujících. V půli cesty k pokladnám zjišťuje, že manšestráčky se už na kočárku nesuší, některá z holčiček je v nestřežené chvíli hodila přes palubu.

13:15-13:45 Neschopná matka projíždí stále dokola cestu mezi regály a marně hledá odhozené manšestráky. Na Informace je taky nikdo nepřinesl (ptá se dvakrát).Buď je děti hodily někomu do nákupního vozíku, nebo je sežraly. Neschopnou matku by nepřekvapilo ani jedno z toho.

14.15 Neschopná matka opouští nákupní centrum. Má zplihlé vlasy, v horní partii halenky skvrny od mléka, v dolní partii od kung-paa, uštvaný výraz a sebevědomí na hadry. Přebalené a najezené holčičky sladce spinkají v kočárku a v nových body vypadají k zulíbání.

pondělí 19. března 2012

Kdybych mohla znovu vychovávat dítě...

“If I had my child to raise all over again, I’d build self-esteem first, and the house later. I’d finger-paint more, and point the finger less. I would do less correcting and more connecting. I’d take my eyes off my watch, and watch with my eyes. I’d take more hikes and fly more kites. I’d stop playing serious, and seriously play. I would run through more fields and gaze at more stars. I’d do more hugging and less tugging.

- Diane Loomans

„Kdybych mohla znovu vychovávat dítě, napřed bych budovala sebevědomí a teprve potom dům. Mé prsty by více malovaly a méně hrozily. Více bych obdarovávala a méně opravovala. Méně bych se dívala na hodinky a více hodin strávila tím, že se dívám. Častěji bych chodila na procházky a pouštěla draky. Nehrála bych si na vážnou a vážně bych si hrála. Proběhla bych více polí a pozorovala více hvězd. Rozdala bych víc objetí a méně šťouchnutí.“


neděle 18. března 2012

11/52 Okno

Téma opět hraje roli jen okrajovou. Okno slouží jako pozadí na fotce Alžbětky - akrobatky. To dítě vážně není po mě, ta hodinu šplhu neprosedí trucovitě pod tyčí, aby si pak nechala napsat pětku. Spíš lituju učitelku, která ji bude muset na konci hodiny sundávat ze stropu tělocvičny...

pátek 16. března 2012

Já vás obdivuju!

Dnes jsem zase (po kolikáté už?) slyšela tuto obligátní větu určenou matkám dvojčat - a hned dvakrát. Ráno mě počastovala zubařka („Ale stejně vás obdivuju, se dvěma kojencema...“) a když jsem si vyzvedla holky a zajely jsme na oběd do Rebia, ochotná maminka, která bránila Alžbětce ve skoku  hlavou dolů z pódia, zatímco jsem kojila Marušku: „To vás teda obdivuju, s dvojčatama“.

Poprvé jsem se cílem obdivu stala asi tři dny po porodu: zkroucená bolestí jsem seděla na křesle v kojicí místnosti na novorozeneckém, kolem sebe zapnutý obří kojicí polštář pro dvojčata, pod levou paží ve fotbalové poloze Bětušku, pod pravou paží Marušku, každou jsem se snažila nacpat jednoruč k příslušné bradavce. Nešlo to a nešlo, spaly jako dudci, žloutenka je sebrala. Jednou rukou spícího novorozence nevzbudíte - a když vzbudíte, nenakojíte, to vám řeknu upřímně (a použít k buzení druhou ruku by znamenalo první dítě upustit). Tak tam sedím, obě prsa velikosti D+ (čerstvě nalitá mlíkem pro čtyřčata) mi visí z košile ven, pod pažema svírám spící holky, mlíko teče na polštář a na holky, brečím, protože nevím co dělat - obložit se holkama mi pomohla sestra, která už odešla a sama jsem z téhle pozice v křesle nemohla ani vstát, aniž bych nutně jednu z holek nevrhla na nemocniční dlažbu. Po chodbě prochází čerstvá maminka a hlásí sestřičce: „Já teda jenom obdivuju taky tu maminku se dvěma, mě stačí to jedno“..Já se v tu chvíli necítila ani na jedno, necítila - nebo spíš cítila? - jsem se na nic, ale jaksi vrátit jednu z nich tam, odkud přišla, už moc nešlo.

Ne že by mi snad obdiv za normálních okolností nedělal dobře - naopak, jsem obdivovaná ráda, jen by se mi líbilo být upřímně obdivovaná za vlastní zásluhy, např. jak milá a vlídná jsem na své děti, i když řvou a kňourají (nejsem), jak s úsměvem na rtech zvládám krizové situace s hysterickou Bětkou (nezvládám) nebo jak krásná, štíhlá a šik vypadám na mateřské (nevypadám). Zkrátka ne jen za prostý fakt, že mám dvojčata, jakoby na skutečnost, že moje děloha poskytla prostor rovnou dvěma embryím, ukazoval na jakékoli záviděníhodné charakterové vlastnosti. Navíc anonymní nebo povrchně známí obdivovači přece netuší, jestli nemám chůvu na plný úvazek, pětkrát denně nezobu šťastné pilulky nebo se po uložení holek do postýlek nestočím s flaškou plachetnice kolem ledničky na podlaze v kuchyni.

Pro mě osobně jsou předmětem obdivu dvě kategorie lidí:
1. Ti, kteří se dobrovolně vybrali žít náročnou situaci čistě z přesvědčení, že je to tak správné a smysluplné - například moji kamarádi Š+A, kteří mají osm dětí, z toho tři osvojené: jednu mentálně postiženou holčičku a dva pubertální romské bráchy. Největší a nejšťastnější rodina, co znám.

2. Ti, které nároční životní situace potkala, a zvládají ji s odvahou, pokorou, silou, prostě tak, jak bych ji sama, obávám se, nezvládala. Např. moje tolik blízká kamarádka A., která se proválčičla hodně komplikovanou rodinnou situací v dětství a je bezvýhradně nejvážněji nemocnou, ale zároveň nejveselejší a nejvtipnější osobou, kterou znám (ano, o tobě mluvím a zdravím tě ;)

Takže víte, co s tím obdivem můžete - dávat ho tomu, komu náleží!

pátek 9. března 2012

10/52 Můj manžel...

...není tvůj manžel, smůla, smůla, smůla! Tak zněl český text písně naší kamarádky, Kanaďanky Ester. V jejím podání měla píseň navíc skvělé kouzlo, neboť zněla asi jako "muj manšél, neni tfuj manšél, smula, smula, smula!"

A měla pravdu.

"Muj manšél, je nejlepši manšél ná svietiee".A tulipány k MDŽ byly krásné!



9/52 Dva

Dva jsou fajn, ale tři jsou lepší! Holky s Aničkou, kterou zbožňují, protože pro ně vymýšlí různé hry, jejichž pravidla my ostatní nemůžeme pochopit.

Domácí rohlíky

Jsou výborné a zdaleka ne tak pracné, jak můžou znít. Navíc si je můžete naplnit uzeným a posypat kmínem, či jakkoli jinak upravit a vydávat se za úžasnou kuchařku, kterou budou přátelé obdivovat.

Osvědčil se mi  tento recept. Rohlíky podle něj upečené jsou klasické rohlíky jako z obchodu - jen čerstvé a výborné. Jak chutnají druhý den ale nevím, tak dlouho u nás ještě nevydržely. Do těsta dávám olivový olej a solím víc (pokud mají být naslano). Z tohoto množství je 16 rohlíků, které jsou ale menší než "obchodové" rohlíky.

Několik tipů ke kynutí těsta: Pokud máte domácí pekárnu, dejte na dno nejprve tekuté suroviny a sůl, potom sypké suroviny a až nahoru sušené droždí. Víc se mi osvědčilo droždí čerstvé, nechat vzejít kvásek a ten teprve přidat do pekárny. Stejně ale zaděláte v pohodě i pokud domácí pekárnu nemáte.

Výroba rohlíků podle mojí maminky je rychlá a rohlíky vypadají pěkně. Vykynuté těsto rozdělím na poloviny. Z každé poloviny vyválím pokud možno kruhovou placku, tak tenkou, jak to jde:



Placku rozdělím na osm dílů a každý dílek smotám od širokého okraje k úzkému. Alternativně můžete dovnitř zabalit uzené, sýr nebo cokoli, co vám chutná.




Zabalené rohlíky dá na plech na pečicí papír a nechám chvíli dokynout (podle receptu). Peču v troubě s kastrůlkem vody a hned po upečení přendávám na kovovou mřížku.



 
Pokud chcete raději rohlíky, které chutnají spíš jako loupáček, vyzkoušejte některý z receptů s vajíčkem.

středa 7. března 2012

Tak jsme do toho šli...

O knížce Idle Parent (Líný rodič) se toho nedávno docela dost namluvilo. Neměla jsem příležitost přečíst ji celou, jen jsem v knihkupectví nalistovala pár stránek a něco dočetla na netu. V podstatě na mě dělá dojem, že Tom Hodgkison přišel s velmi dobrou myšlenkou: rodičovství nemusí být za každou cenu hyperaktivní a dítě nemusí být vláčeno všude od masáží miminek přes plavání kojenců, Helen Doron, atletiku, gymnastiku,balet a kurzy ikebany. Daleko moudřejší je rodič, který si na dítě udělá čas - a sobotní dopoledne strávené v posteli čtením knížek může být pro vzájemný vztah a výchovu podstatně přínosnější než výlet na Kokořín s budíčkem ve 4.30. Protože je autor Američan, dokázal tuto jednoduchou myšlenku rozvést do celé knihy, která se okamžitě stala bestsellerem (kudoz!). Pasáž, kterou jsem přečetla, mě ale hodně oslovila: autor v ní takříkajíc na plnou hubu říká, že mnoho lidí pracuje od nevidím do nevidím, aby vydělali peníze, které následně použijí na drahé dovolené nutně potřebné k tomu, aby si odpočali od svého zběsilého životního tempa. Dál autor uzavírá, že máte-li malé dítě a můžete si to jen trochu dovolit, je ideálním modelem pracovat jen na půl úvazku a místo peněz dítěti raději věnovat čas.

K podobnému závěru dochází oklikou i Bronnie Ware: australská zdravotní sestra, která léta pracovala v hospicech a vedla mnoho rozhovorů s lidmi bilancujícími svůj život. Ve svých knížkách (a na své webové stránce) shrnuje mimo jiné pět věcí, kterých lidé na sklonku života nejčastěji litují: asi nepřekvapí, že jednou z nich je „...že jsem trávil tolik času v práci“. Umírající zřídka litují, že se jim nepovedla kariéra, nedosáhli vyššího platu nebo doktorského titulu - téměř všichni ale litují, že propásli dětství svých dětí a přišli o mnoho hodin strávených ve společnosti svých žen.

Je zřejmé, že pro mnoho lidí je vysoký počet hodin strávených v práci existenční nutností. Když jsme se ale doma poctivě zamysleli my, došli jsme k závěru, že bychom se uměli obejít s menším příjmem - a že v první řadě chceme, aby holčičky měly tatínka, kterého vidí častěji než hodinu a půl denně. Protože tedy:

(1) mám díky Bohu práci, kterou můžu dělat z domu a nemusím od holek odcházet
(2) toužíme po tom, aby holčičky mohly trávit víc času se svým tátou
(3) je nám známa otřepaná poučka, že co do dětí nedostanete během prvních dvou, tří let, to už do nich dostanete těžko, a proto jim chceme dát co nejklidnější a nejsoudržnější rodinné prostředí
(4) věříme (nebo se o to ze všech sil snažíme) že budu díky práci schopná do rodinné pokladny dostatečně přispívat ...

...a taky proto, že si chci občas s klidným povzdechem sednout k počítači a nechat na někom jiném, ať jde Marušce vydrhnout pokakaný zadek a vysvobodit Bětušku visící hlavou dolů z hracího křesla...

... máme od začátku února tatínka dva dny v týdnu doma. Bere si na starost holčičky a já mám klid na práci (a taky, ehm, na fotky, blog a další nutné online aktivity). Zvládá to s přehledem - zatím pouze odmítá kojit a oblékat holky tak, aby byly barevně sladěné podle mých představ. Na té barevné sladěnosti ovšem ještě zapracujeme :)

P.S. Pro ty, kteří touží po podrobnostech: mateřská mi skončila, na rodičák nastoupí M., který si může podle zákona přivydělat, pokud zajistí celodenní hlídání pro děti...což budu ty tři dny v týdnu, kdy bude v práci, já.

P.P.S. Těšte se na veselý seriál "Tatínek na rodičáku" :))

pondělí 5. března 2012

8/52 Odrazy


Aneb - Kdo se to kam dívá? V hlavní roli Bětuška a samozřejmě makový šátek (těsně před prodejem).