Já vás obdivuju!

Dnes jsem zase (po kolikáté už?) slyšela tuto obligátní větu určenou matkám dvojčat - a hned dvakrát. Ráno mě počastovala zubařka („Ale stejně vás obdivuju, se dvěma kojencema...“) a když jsem si vyzvedla holky a zajely jsme na oběd do Rebia, ochotná maminka, která bránila Alžbětce ve skoku  hlavou dolů z pódia, zatímco jsem kojila Marušku: „To vás teda obdivuju, s dvojčatama“.

Poprvé jsem se cílem obdivu stala asi tři dny po porodu: zkroucená bolestí jsem seděla na křesle v kojicí místnosti na novorozeneckém, kolem sebe zapnutý obří kojicí polštář pro dvojčata, pod levou paží ve fotbalové poloze Bětušku, pod pravou paží Marušku, každou jsem se snažila nacpat jednoruč k příslušné bradavce. Nešlo to a nešlo, spaly jako dudci, žloutenka je sebrala. Jednou rukou spícího novorozence nevzbudíte - a když vzbudíte, nenakojíte, to vám řeknu upřímně (a použít k buzení druhou ruku by znamenalo první dítě upustit). Tak tam sedím, obě prsa velikosti D+ (čerstvě nalitá mlíkem pro čtyřčata) mi visí z košile ven, pod pažema svírám spící holky, mlíko teče na polštář a na holky, brečím, protože nevím co dělat - obložit se holkama mi pomohla sestra, která už odešla a sama jsem z téhle pozice v křesle nemohla ani vstát, aniž bych nutně jednu z holek nevrhla na nemocniční dlažbu. Po chodbě prochází čerstvá maminka a hlásí sestřičce: „Já teda jenom obdivuju taky tu maminku se dvěma, mě stačí to jedno“..Já se v tu chvíli necítila ani na jedno, necítila - nebo spíš cítila? - jsem se na nic, ale jaksi vrátit jednu z nich tam, odkud přišla, už moc nešlo.

Ne že by mi snad obdiv za normálních okolností nedělal dobře - naopak, jsem obdivovaná ráda, jen by se mi líbilo být upřímně obdivovaná za vlastní zásluhy, např. jak milá a vlídná jsem na své děti, i když řvou a kňourají (nejsem), jak s úsměvem na rtech zvládám krizové situace s hysterickou Bětkou (nezvládám) nebo jak krásná, štíhlá a šik vypadám na mateřské (nevypadám). Zkrátka ne jen za prostý fakt, že mám dvojčata, jakoby na skutečnost, že moje děloha poskytla prostor rovnou dvěma embryím, ukazoval na jakékoli záviděníhodné charakterové vlastnosti. Navíc anonymní nebo povrchně známí obdivovači přece netuší, jestli nemám chůvu na plný úvazek, pětkrát denně nezobu šťastné pilulky nebo se po uložení holek do postýlek nestočím s flaškou plachetnice kolem ledničky na podlaze v kuchyni.

Pro mě osobně jsou předmětem obdivu dvě kategorie lidí:
1. Ti, kteří se dobrovolně vybrali žít náročnou situaci čistě z přesvědčení, že je to tak správné a smysluplné - například moji kamarádi Š+A, kteří mají osm dětí, z toho tři osvojené: jednu mentálně postiženou holčičku a dva pubertální romské bráchy. Největší a nejšťastnější rodina, co znám.

2. Ti, které nároční životní situace potkala, a zvládají ji s odvahou, pokorou, silou, prostě tak, jak bych ji sama, obávám se, nezvládala. Např. moje tolik blízká kamarádka A., která se proválčičla hodně komplikovanou rodinnou situací v dětství a je bezvýhradně nejvážněji nemocnou, ale zároveň nejveselejší a nejvtipnější osobou, kterou znám (ano, o tobě mluvím a zdravím tě ;)

Takže víte, co s tím obdivem můžete - dávat ho tomu, komu náleží!