Minule jsem se tu radovala, že se nám při Maruščině úrazu na zubní pohotovosti v Brně chovali moc hezky. Tedy chovalY, byla tam mladá paní doktorka a starší sestřičky a všechny byly moc milé.
A taky bohužel byly úplně k ničemu.
V podstatě od nás vyfasovaly 90 korun za pohotovostní ošetření, Marušce mrkly do pusy, řekly, že se s tím nedá nic dělat a ať počkáme, až jí splaskne otok dásní (cca 14 dní) a pak vyhledáme dětského stomatologa, který bude poškozené zoubky sledovat. Jsem děvče dobře vychované a když mi autorita řekne, ať čekám, tak čekám.
Tak čekáme, čekáme a dásně nesplaskávají. Zoubky vpředu moc nečistíme, protože hodně krvácejí. Potom začnou krvácet i při spaní a otok se zhoršuje. To už mi přišlo divné, tak jsem 10 dní po úraze zašli k dospělácké zubařce, která nás okamžitě poslala do Brna na dětskou stomatologickou kliniku. V puse měla Maruška velký zánět, navíc bylo potřeba udělat rentgen a zhodnotit stav zubů. Ukázalo se, že na pohotovosti
- neudělali rentgen (což měli, bylo potřeba zhodnotit stav poškozených zoubků a zjistit, zda nebyly poškozeny také zárodky zubů trvalých
- nám neřekli, že má Maruška mít kašovitou stravu
- nás neinformovali o tom, že jí hrozí zánět a musíme zoubky velmi důkladně čistit. Od věci by bývalo nebylo ani preventivní nasazení antibiotik.
Nebo nám, kurník šopa, mohli aspoň říct: "My na to teď kašleme (nemáme čas, prostor, peníze, chuť), ale akutně si zajděte na dětskou stomatologii, ať jí ten rentgen zítra udělají a podle toho ji léčí. Navalte devadesát penízů a nazdar bazar".
Na dětské stomatologii u Sv. Anny jí udělaly rentgen. Zoubky prý jsou v pořádku, ale v puse velký zánět. Po troše handlování (obě jedničky a dvojky? Jen jedničky? Jednu jedničku a obě dvojky?) se přítomné lékařky rozhodly, že je okamžitě potřeba vytrhnout obě jedničky a jednu dvojku. Představovaly si to tak, že Marušku budu držet, oni jí opíchají dáseň a pak jí ty zoubky vytáhnou. Jinak se prý zánět nemá šanci zahojit.
Zazněla také moje oblíbená věta: "Je ještě malá, nebude si to pamatovat". Takovým blbostem, prosím vás, nikdy nevěřte. Moje šestiměsíční miminko si doktory a sestřičky pamatovalo jako strůjce bolesti přes půl roku. Samotu a opuštění z JIP (a matku, která mu nepomohla, ačkoli u toho byla) si v sobě neslo ještě mnohem déle.
Naštěstí a díky Bohu už mám z Maruščina raného dětství bolestnou zkušenost nevěřit lékařům a nenechat jí ubližovat, dokud si nejsem 100% jistá, že je to nutné. Zákrok jsem na místě odmítla, podepsala revers a v autě se potom sesypala, protože zpochybňovat autority a být problémová matka, to prostě není moje silná stránka.
Chápala jsem, že zoubky se budou muset vytáhnout (a že mi pak dítě bude šišlat, nebude moct jíst a ve třech letech bude muset dostat protézku). Jen jsem chtěla, aby jí to udělali někde, kde jsou vybavení na děti. Rajský plyn. Částečná narkóza. Barevné zdi. Hračky. Milé chování. Minimalizace traumatu. Možná vás to překvapí, ale na dětské stomatologické klinice nic takového nenabídli.
Kromě doktorů, kterým je jedno, kolik zubů vašemu dítěti vytáhnou, a jak to na ně bude působit, naštěstí existují i jiní. Doktoři, kterým jde o co nejlepší a nejšetrnější léčbu. Kteří dokážou natáhnout svůj už tak nabitý rozvrh a do telefonu zcela neznámým vyděšeným rodičům se dvěma řvoucími dětmi říct: "Přijeďte hned. Rád se na ni podívám". Kteří vyděšené dítě pohladí, ukážou mu obří plyšovou opici, velkým kartáčkem mu na opici ukáží, co budou dělat....Ten náš se jmenoval Pavel Lukl. A rozhodně doporučil zoubky zatím netrhat.
Po čtrnácti dnech užívání antibiotik a pečlivého čištění velmi zanedbaného zánětu je jisté, že dvojky i jedna jednička jsou v pořádku. O druhé jedničce to zatím nevíme jistě, ale i kdyby se nakonec musela trhat, aspoň nemáme strach ze zákroku a víme, že bude tak šetrný, jak to jde.
Některé věci, kterými si projdete, začnou dávat smysl až o mnoho let později. Mě teď začalo dávat smysl, proč jsem se těsně po narození Marušky musela naučit nedůvěřovat slepě doktorům a tvrdě vyžadovat odpovědi i čas na rozmyšlenou. Nebýt toho, je dnes Maruška o tři přední zuby chudší a velké trauma "bohatší".
Takže závěr...pokud se v ordinaci lékaře se svým dítětem dostanete do situace, která vás zaskočí, bojujte o čas. Pokud to není extra akutní, odmítněte. Požádejte o druhý názor. Nebo o třetí. I kdybyste se nakonec smyčkou dostali k první variantě, alespoň budete vědět, že to jinak nešlo. A v nejlepším případě můžete dítěti (i sobě) ušetřit hodně bolesti.
Bylo nás pět - tedy, je jich pět. Dva páry dvojčat a novorozeně. Především o nich a taky trochu o životě je tento spontánní, nedesignový a nepromyšlený blog, který svou chaotičností a upřímností poměrně věrně odráží náš život.
pátek 24. května 2013
čtvrtek 2. května 2013
Na prvního máje...
...jsme si naplánovali pěkný den. Měla jsem trochu práce, plánovala si pracovní dopoledne a odpolední rodinný výlet do arboreta, pohodu a klid.
A takhle to nakonec dopadlo:
Zatím poslední a nejhorší z mnoha Maruščiných pádů a úrazů. Je to náš otloukánek, na pohotovosti jsme vypadali jako tyrani, protože jsme nevěděli jistě, jestli tu bouli na čele má z dneška, nebo je to jedna ze starších. Ne že by snad byla nějaký kaskadér...jen se pokouší napodobovat Bětušku, která všude leze, všude běhá a na odrážedle řádí jako šílenec. Jenže Bětuška na to má svaly....a Maruška ne. Takže i když toho Maruška nakonec nepředvede ani polovinu toho, co její sestřička, často skončí s úrazem (Bětuli se nestane nikdy nic).
Tentokrát to opravdu stálo za to - narazila při jízdě na odrážedle na terénní nerovnost, přední kolo se zastavilo a Maruška držící řídítka přeletěla obličejem přímo na asfalt. Tržná rána na bradě (spravila ji naštěstí mašlička), boule na čele...a čtyři přední zuby zaražené zpátky do dásně. Ten krvavý úsměv bez zubů si budu pamatovat dlouho.
Takže místo arboreta jsme si udělali kolečko v okresním špitále: pohotovost, RTG, chirurgie...potom hurá domů pro Bětušku (zatím ji hlídala babička) a směr Brno, zubní pohotovost. Kdybyste ji někdy nedej Bůh potřebovali, je na Ponávce v úrazovce. Průchod dvorem a vzhled budovy zvenku poměrně přesně vystihují východoevropskou nemocnici, jak si ji asi představují turisté ze západu v noční můře: všechno oprýskané, špinavé, šedivé, chybí už jen houfy krys prohánějící se v popelnicích (ty zase mají v Motole, kdybyste o ně moc stáli)... Uvnitř ale andělská doktorka (proč už se dostávám do věku, kdy i doktorky začínají být mladší než moje bývalé "holčičky" ze skautu?) a úžasné babičkovské sestřičky. Jednak mě uklidnily tím, že se s tím dnes nebude nic dělat (není totiž co), jednak i na Marušku byly moc hodné, takže jsme to zvládly bez dalšího hysterického pláče, kterého už ten den bylo opravdu dost.
Nezbývá, než čekat, jestli zoubky přežijí - je možné, že zase vyrostou a bude vše v pořádku. Možné (a asi pravděpodobnější) je i to, že zčernají nebo se budou drolit a budou je muset vytrhnout. To se uvidí. Zatím jsme rádi, že se nestalo nic horšího, a přehodnocujeme náš plán nadělit holkám v červnu cykloodrážedla...
Maruška potom dostala naordinovanou zmrzlinu, nikdy nic takového neměla (protože jsme rodiče drsňáci a podobné radosti holkám zatím odpíráme), a když už jsme byli všichni neplánovaně v Brně, zajeli jsme do Olympie pro sandálky a holky tam povozily houpacím autobusem (z toho zase spadla Bětuška, aby to bylo spravedlivé). Takže i ten výlet nakonec byl, i když trochu jiný, než jsme si původně představovali.
Teď máme doma holčičku, která šišlá, bojí ji pusa, má potíže pít mlíko z flašky a dudlík nemůže dudat vůbec. Díky Bohu, že je to "jen" tohle. Pusa se zahojí a pokud budou muset zoubky ven, bude z ní tak roztomilá upírka, že s ní budou muset natočit nový díl Twilight ságy (fujtajkls).
A takhle to nakonec dopadlo:
Zatím poslední a nejhorší z mnoha Maruščiných pádů a úrazů. Je to náš otloukánek, na pohotovosti jsme vypadali jako tyrani, protože jsme nevěděli jistě, jestli tu bouli na čele má z dneška, nebo je to jedna ze starších. Ne že by snad byla nějaký kaskadér...jen se pokouší napodobovat Bětušku, která všude leze, všude běhá a na odrážedle řádí jako šílenec. Jenže Bětuška na to má svaly....a Maruška ne. Takže i když toho Maruška nakonec nepředvede ani polovinu toho, co její sestřička, často skončí s úrazem (Bětuli se nestane nikdy nic).
Tentokrát to opravdu stálo za to - narazila při jízdě na odrážedle na terénní nerovnost, přední kolo se zastavilo a Maruška držící řídítka přeletěla obličejem přímo na asfalt. Tržná rána na bradě (spravila ji naštěstí mašlička), boule na čele...a čtyři přední zuby zaražené zpátky do dásně. Ten krvavý úsměv bez zubů si budu pamatovat dlouho.
Takže místo arboreta jsme si udělali kolečko v okresním špitále: pohotovost, RTG, chirurgie...potom hurá domů pro Bětušku (zatím ji hlídala babička) a směr Brno, zubní pohotovost. Kdybyste ji někdy nedej Bůh potřebovali, je na Ponávce v úrazovce. Průchod dvorem a vzhled budovy zvenku poměrně přesně vystihují východoevropskou nemocnici, jak si ji asi představují turisté ze západu v noční můře: všechno oprýskané, špinavé, šedivé, chybí už jen houfy krys prohánějící se v popelnicích (ty zase mají v Motole, kdybyste o ně moc stáli)... Uvnitř ale andělská doktorka (proč už se dostávám do věku, kdy i doktorky začínají být mladší než moje bývalé "holčičky" ze skautu?) a úžasné babičkovské sestřičky. Jednak mě uklidnily tím, že se s tím dnes nebude nic dělat (není totiž co), jednak i na Marušku byly moc hodné, takže jsme to zvládly bez dalšího hysterického pláče, kterého už ten den bylo opravdu dost.
Nezbývá, než čekat, jestli zoubky přežijí - je možné, že zase vyrostou a bude vše v pořádku. Možné (a asi pravděpodobnější) je i to, že zčernají nebo se budou drolit a budou je muset vytrhnout. To se uvidí. Zatím jsme rádi, že se nestalo nic horšího, a přehodnocujeme náš plán nadělit holkám v červnu cykloodrážedla...
Maruška potom dostala naordinovanou zmrzlinu, nikdy nic takového neměla (protože jsme rodiče drsňáci a podobné radosti holkám zatím odpíráme), a když už jsme byli všichni neplánovaně v Brně, zajeli jsme do Olympie pro sandálky a holky tam povozily houpacím autobusem (z toho zase spadla Bětuška, aby to bylo spravedlivé). Takže i ten výlet nakonec byl, i když trochu jiný, než jsme si původně představovali.
Teď máme doma holčičku, která šišlá, bojí ji pusa, má potíže pít mlíko z flašky a dudlík nemůže dudat vůbec. Díky Bohu, že je to "jen" tohle. Pusa se zahojí a pokud budou muset zoubky ven, bude z ní tak roztomilá upírka, že s ní budou muset natočit nový díl Twilight ságy (fujtajkls).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)