O hodných doktorech

Minule jsem se tu radovala, že se nám při Maruščině úrazu na zubní pohotovosti v Brně chovali moc hezky. Tedy chovalY, byla tam mladá paní doktorka a starší sestřičky a všechny byly moc milé.

A taky bohužel byly úplně k ničemu.

V podstatě od nás vyfasovaly 90 korun za pohotovostní ošetření, Marušce mrkly do pusy, řekly, že se s tím nedá nic dělat a ať počkáme, až jí splaskne otok dásní (cca 14 dní) a pak vyhledáme dětského stomatologa, který bude poškozené zoubky sledovat. Jsem děvče dobře vychované a když mi autorita řekne, ať čekám, tak čekám.

Tak čekáme, čekáme a dásně nesplaskávají. Zoubky vpředu moc nečistíme, protože hodně krvácejí. Potom začnou krvácet i při spaní a otok se zhoršuje. To už mi přišlo divné, tak jsem 10 dní po úraze zašli k dospělácké zubařce, která nás okamžitě poslala do Brna na dětskou stomatologickou kliniku. V puse měla Maruška velký zánět, navíc bylo potřeba udělat rentgen a zhodnotit stav zubů. Ukázalo se, že na pohotovosti

- neudělali rentgen (což měli, bylo potřeba zhodnotit stav poškozených zoubků a zjistit, zda nebyly poškozeny také zárodky zubů trvalých
- nám neřekli, že má Maruška mít kašovitou stravu
- nás neinformovali o tom, že jí hrozí zánět a musíme zoubky velmi důkladně čistit. Od věci by bývalo nebylo ani preventivní nasazení antibiotik.

Nebo nám, kurník šopa, mohli aspoň říct: "My na to teď kašleme (nemáme čas, prostor, peníze, chuť), ale akutně si zajděte na dětskou stomatologii, ať jí ten rentgen zítra udělají a podle toho ji léčí. Navalte devadesát penízů a nazdar bazar".

Na dětské stomatologii u Sv. Anny jí udělaly rentgen. Zoubky prý jsou v pořádku, ale v puse velký zánět. Po troše handlování (obě jedničky a dvojky? Jen jedničky? Jednu jedničku a obě dvojky?) se přítomné lékařky rozhodly, že je okamžitě potřeba vytrhnout obě jedničky a jednu dvojku. Představovaly si to tak, že Marušku budu držet, oni jí opíchají dáseň a pak jí ty zoubky vytáhnou. Jinak se prý zánět nemá šanci zahojit.

Zazněla také moje oblíbená věta: "Je ještě malá, nebude si to pamatovat". Takovým blbostem, prosím vás, nikdy nevěřte. Moje šestiměsíční miminko si doktory a sestřičky pamatovalo jako strůjce bolesti přes půl roku. Samotu a opuštění z JIP (a matku, která mu nepomohla, ačkoli u toho byla) si v sobě neslo ještě mnohem déle.

Naštěstí a díky Bohu už mám z Maruščina raného dětství bolestnou zkušenost nevěřit lékařům a nenechat jí ubližovat, dokud si nejsem 100% jistá, že je to nutné. Zákrok jsem na místě odmítla, podepsala revers a v autě se potom sesypala, protože zpochybňovat autority a být problémová matka, to prostě není moje silná stránka.

Chápala jsem, že zoubky se budou muset vytáhnout (a že mi pak dítě bude šišlat, nebude moct jíst a ve třech letech bude muset dostat protézku). Jen jsem chtěla, aby jí to udělali někde, kde jsou vybavení na děti. Rajský plyn. Částečná narkóza. Barevné zdi. Hračky. Milé chování. Minimalizace traumatu. Možná vás to překvapí, ale na dětské stomatologické klinice nic takového nenabídli.

Kromě doktorů, kterým je jedno, kolik zubů vašemu dítěti vytáhnou, a jak to na ně bude působit, naštěstí existují i jiní. Doktoři, kterým jde o co nejlepší a nejšetrnější léčbu. Kteří dokážou natáhnout svůj už tak nabitý rozvrh a do telefonu zcela neznámým vyděšeným rodičům se dvěma řvoucími dětmi říct: "Přijeďte hned. Rád se na ni podívám". Kteří vyděšené dítě pohladí, ukážou mu obří plyšovou opici, velkým kartáčkem mu na opici ukáží, co budou dělat....Ten náš se jmenoval Pavel Lukl. A rozhodně doporučil zoubky zatím netrhat.

Po čtrnácti dnech užívání antibiotik a pečlivého čištění velmi zanedbaného zánětu je jisté, že dvojky i jedna jednička jsou v pořádku. O druhé jedničce to zatím nevíme jistě, ale i kdyby se nakonec musela trhat, aspoň nemáme strach ze zákroku a víme, že bude tak šetrný, jak to jde.

Některé věci, kterými si projdete, začnou dávat smysl až o mnoho let později. Mě teď začalo dávat smysl, proč jsem se těsně po narození Marušky musela naučit nedůvěřovat slepě doktorům a tvrdě vyžadovat odpovědi i čas na rozmyšlenou. Nebýt toho, je dnes Maruška o tři přední zuby chudší a velké trauma "bohatší".

Takže závěr...pokud se v ordinaci lékaře se svým dítětem dostanete do situace, která vás zaskočí, bojujte o čas. Pokud to není extra akutní, odmítněte. Požádejte o druhý názor. Nebo o třetí. I kdybyste se nakonec smyčkou dostali k první variantě, alespoň budete vědět, že to jinak nešlo. A v nejlepším případě můžete dítěti (i sobě) ušetřit hodně bolesti.