sobota 19. listopadu 2011

Špagetová dýně

Pokračování ságy bedýnka :) Špagetová dýně se vyznačuje tím, že její dužnina se odlupuje po vláknech připomínajíicí špagety. Hromada receptů je na Googlu pod heslem Spaghetti squash, já zkoušela tento:

1. Dýně se upeče doměkka, cca 45 minut při 180 stupních. Vyndat a nechat pořádně vychladnout.
2. Zatím co se peče, udělejte si svou oblíbenou omáčku na špagety. Já dělala bezmasou červenou (rajčata, cibule, česnek, oregano), pro chuť trocha špeku, co zbyl v lednici. Klasika by byla boloňská s mletým masem, prostě to, co vám chutná.


3. Vychladlou dýni rozkrojte, vidličkou odstraňte ty semínka a vláka zprostředka a podélnými tahy  vydlabte dužninu, vzniknou vlákna připomínající špagety.


 





4. Slupku dýně naplňte střídavě vrstvou dužniny (posolenou, můžete přidat pro chuť trochu másla a pepře) a vrstvou omáčky, nahoru sýr a zapečte, dokud sýr nezačně hnědnout.


Jako příloha bílé pečivo nebo bramborová kaše., V Alcronu takovou specialitu asi nepotkáte, ale pokud máíte rádi cukety, dýně vás taky nezklame :)

pondělí 14. listopadu 2011

Objevování

Jakmile člověk dosáhne určitého věku (většinou s nástupem do zaměstnání), začíná být život takový poklidní až stereotypní. Vstáváte ve stejnou hodinu, jedete do práce vlakem jako stokrát před tím, jíte ve stejnou hodinu jídlo, které už jste jedly stokrát před tím, na ulici vás málo co překvapí a pokud vás překvapí vaše vlastní tělo, tak většinou nepříjemně.

Z poklidu všedních dní vás možná občas vytrhne dovolená u moře, grilování s kamarády, bungee-jumping nebo výlet na Kokořín, o nové podněty se však musíte aktivně snažit, samy už většinou nepřicházejí.

Dítě to má naopak: každý den je co se učit, co objevovat, život je jako nevyčerpatelná studnice nových věcí, tajemství a záhad, kterým je potřeba přijít na kloub. A to už od narození!
Bětuška dnes například o půl páté ráno přišla na to, že umí vydávat zvuky jako Ewok (to jsou takové ty chlupaté příšerky z Hvězdných válek). Ohromně se jí to zalíbilo, chrčela, vrčela a mumlala si do pěti, kdy už jsem vzdala jakékoli pokusy o spaní a šla s ní dolů, kde může objevovat psa, kočku, babičku a dírku ve zdi po hřebíku. Po jídle pak zjistila, že když si do krku strčí pěst ale opravdu hodně hluboko, pozvrací se. Protože je po mamince vědeckého založení, bylo jí jasné, že experiment je potřeba kvůli potvrzení výsledků opakovat. Zkoušela to znovu a znovu poctivě, dokud nemusela pokus ukončit pro nedostatek experimentálního materiálu (rozuměj: už nebylo co zvracet).

A Marušce se dnes vyklubala jednička vpravo dole. V té měkké žižlací puse je najednou něco tvrdého a škrábacího, no to se vám dějou věci! Zub je potřeba nepřetržitě zkoumat jazykem a šátrat v puse prstem, abychom se ujistili, že tam ta divná věc pořád je. Hned když se vzbudí, jme se zub kontrolovat: co kdyby někam zmizel? Zatím tam je pořád. Ale kontrolovat se to bude muset dál. V tomhle světě nidky nevíte, co se stane. Teda vy jo. Ale děti ne. Pro ty je dobrodružství všechno, i ten zub. Je to nádhera!

sobota 12. listopadu 2011

Milý Aku,

řekla jsem ti někdy, kolik jsem se od tebe naučila? Asi ne, tak to chci udělat aspoň takhle.
Ale popřádku. Kolik mi mohlo být, když jsem tě potkala poprvé? Třináct, čtrnáct? Vedl jsi oddíl kluků, kteří byli o chlup starší než my a občas jsme spolu někam jeli. S holkama jsme vás rozebíraly skoro pořád...Lista, Fildu, Malý pivo, Kalifa...Když jsme jely s holkama na Jelenici, pořád jsme s napětím čekaly, jestli večer s klukama přijdete - a vy jste skoro vždycky přišli. Až za tmy, někdy jste to pojali jako bojovku, ale hlavně že jste se zdrželi, zahráli jste na kytary, zazpívali jsme si, zahráli pár her (nejlepší byla Elektrika, hlavně proto, že se u toho drželo za ruce).
Samozřejmě jsme kromě tvých kluků probíraly i tebe, ale už jsi byl pro nás starší, tak trochu mimo dosah. Ale trochu idol jsi byl, přeci jen jsi hrál na kytaru a vedl skauty a to se počítalo za hodně, i věkový rozdíl šlo s přimhouřenýma očima přehlédnout :)

Kluci ti pak odrostli, někteří ti zůstali v kapele, ale v oddíle jsi už měl jiné. Začali jsme se vídat hlavně o víkendech na Jelenici a pak jsme měli spolu dva nezapomenutelné tábory, kam jsme s holkama jely už jako vedoucí. U každého oddílu jako vedoucí jedna holka od nás a jeden kluk od vás. Všechny jsme se tam zamilovaly :)

Vyrostly jsme, už jsme se spolu mohli bavit jako rovný s rovným. Později jsme spolu hodně mluvili, když jsi se rozhodl opustit skaut a ponořil ses do budování obecně prospěšné společnosti pod hlavičkou Ochránců přírody. Dokonce jsem zasedala v její správní radě.

Vybavují se mi různé scény: pořád tě vidím v zelené kostkované košili, jak ve světle svíček hraješ na kytaru a děláš si legraci, že se ti světlo odráží od předčasně plešatějící hlavy. Jak v kostýmu krále procházíš se svou družinou Velkým Meziříčím a v kuchyni místní restaurace pasuješ kuchaře na vyšší hodnost, protože nám jídlo chutnalo. Jak s kapelou hrajete na "koncertě" v restauraci a my vám nadšeně tleskáme, hrdé, že jsme vaše největší fanynky. Jak na naší svatbě čteš básničku a bavíš všechny svatebčany. (Kolika svým kamarádům a kamarádkám jsi během let byl na svatbě? Kolik fotek malých dětí jsi musel obdivovat? Věděl jsi už tenkrát, že tyhle věci budeš vždycky pozorovat jen zpovzdálí?)

Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem tě neviděla naštvaného. Zvýšil jsi vůbec někdy hlas? Co jsem tě znala, tak ne. A to na táborech a výpravách s dětma nebývá o vypjaté situace nouze.
Měl jsi fantastický nadhled. Všechny jsi nás bral takové, jací jsme byli. Puberťáci, kteří se teprve hledají. Někdy ti byly některé věci líto, ale připadal jsi mi úžasně vyrovnaný. Věděl jsi, že kluci někdy vyrostou a oddíl opustí. Že práce, kterou děláš, někdy nese ovoce a jindy ne. Že se vždycky najde příležitost dělat něco, co má smysl. Mimochodem, tvoje historka se vzteklou srnou pořád patří k tomu nejlepšímu, co jsem v životě slyšela.

Aku, pár let jsme se neviděli. Odstěhovali jsme se s P. k našim a ty jsi zůstal tam, kde ses narodil a kde jsi vyrostl. Pořád jsem ale tak nějak brala za dané, že tam jsi a děláš věci, které stojí za to. Že jsi svůj a pořád se někde usmíváš a děláš si ze sebe legraci.

Nevěděla jsem, že ti není dobře. Když jsem se v září doslechla, že ses pokusil spáchat sebevraždu, nevěřila jsem tomu. Lidi jsou krutí a dokáží si vymyslet neuvěřitelné blbosti. Ty bys přece...

Já to vážně nevěděla.

A ostatní asi taky ne. Nevěděli jsme, jak moc se trápíš. Že tě tvoje bolest nakonec přivede k tomu, abys sebral kanystr s benzinem, sirky a odešel do lesa. Do toho lesa, který jsme všichni tak znali...
Ani to nemůžu doříct.

A teď už je ti dobře. Už jsi tam, kde ti z hlavy nebudou padat vlasy a lidé tě nebudou odsuzovat za to, že jsi, jaký jsi. Kde všechna tvoje práce a každá touha došly naplnění. Kde se hrajou ty nejlepší písničky a pořád je tam ráno.

Spi sladce, náčelníku. Sbohem.

Vlastně - nashledanou. A tentokrát doufám, že mi dáš na přivítanou pusu.

úterý 8. listopadu 2011

K čemu se hodí staré šuple

Veroniku Žilkovou neřadím mezi svoje nejoblíbenější veřejné figury, i když některé aspekty jejího života respektuju („nemoderně“ velkou rodinu, rozhodnutí pro dítě v pozdním věku navzdory okolí a statečný boj, když to nedopadlo dobře).
Na tento její článek ale odkazovala kamarádka na Facebooku a musím říct, že jsem se pobavila. Jednak s ní vřele souhlasím - a jednak sama občas podléhám dojmu, že moje děti potřebují všechno, co se pro děti nabízí. Sice bojuju, ale někdy prohrávám - navzdory zde na blogu zveřejněnému hlasitému tvrzení jsem si například nakonec pořídila dva šátky na nošení (jeden na každé dítě..i když vážu sama.. nebo jeden na všední dny a jeden na lepšo...ale popravdě, prostě se mi moc líbily).

Takže dnes ke čtení doporučuju Nechte si ty dobré rady od Veroniky Žilkové.

Zvlášť musím dát za pravdu odstavci: ...prvorodičky musí dbát především o sebe, aby jim z toho prvorozeného miminka samou láskou „neruplo v kouli“. To nejdůležitější, co dítě potřebuje, je totiž zdravá, šťastná a klidná matka. Bohužel některým mým kamarádkám a známým, zdá se mi, „v kouli ruplo“. Tou nejsprávnější péčí, nejsprávnějším nošením, nejsprávnějším biostravováním a nejsprávnějším odmítáním očkování jsou tak vyčerpané, že už některým jaksi nezbývá síla ani na druhé dítě. Bohužel se obávám, že šestiletému dítěti bude jedno, jestli ho maminka balila do těch nej nej eko plen, ale bude mu asi dost líto, že nemá sourozence. No a já si taky musím dávat pozor, abych se nezařadila do výběrové skupiny "vykojených mozků". Za tímto účelem se snažím udržovat kontakty s bezdětnými kamarády a trénuju svou (poněkud teď omezenou) schopnost bavit se i o něčem jiném, než jsou hovínka, rýma, rostoucí zuby a správně se vyvíjející kyčle (také známé pod nejodpornější zdrobnělinou loňského roku, kyčličky).

No a ještě se mi moc líbil odstavec, který si dovolím citovat: Jediná kniha, která mě fakt poučila, byla od jedné Angličanky, lékařky a matky 4 dětí, která do seznamu potřeb pro novorozené dítě napsala: pro první půlrok dítěti stačí na spaní staré šuple!!!!, jen dejte pozor na kočku, ať si nelehne k dítěti. A ještě to napsala tak, že to vypadalo, že by ten novorozenec mohl té kočce nějak ublížit.

neděle 6. listopadu 2011

Filipika proti letnímu času

Technická podpora? Mám tu několikery vnitřní hodiny, které se nechtějí řídit letním časem.


Co se posunul čas z letního na zimní, mám tu jedno dítě, které vstává ve 4 hodiny ráno. Po týdnu se nám podařilo posunout jí večerníček na půl sedmé nového času, budíček ale bohužel zůstává podle starého, takže už od 4 tu straším nevyspalá a zničená a chovám dítě, které usne až kolem sedmé (čas na dopolední zdřímnutí), kdy já už do postele nemůžu - vstává mi totiž druhá ratolest.

Letní čas je nesmyslný vynález, který od nás platí od roku 1979. Původní idea šetřit elektřinou je už dnes vyvrácena, letní čas téměř žádnou energii nešteří, naopak - vysává energii z každého, kdo musí pravidelně vstávat, starat se o zvířata nebo o malé děti, rozhazuje vnitřní hodiny, způsobuje dopravní nehody...a jestli si Alžběta na něj brzy nezvykne, bude zodpovědný i za to, že ji naložím do košíku a pošlu po řece rybářům - ti přece vstávají nesmyslně brzo. Vraťte mi ji, až z ní bude puberťák, kterého bude potřeba z postele tahat heverem!

Bedýnky

Už delší dobu mě lákalo vyzkoušet bedýnkování, t.j. odběr bedýnek s (převážně bio) zeleninou od místních pěstitelů. Většinou mi ale trvá, než se k něčemu rozhoupám a některé ze svých velkolepých plánů uskutečním.

Před několika dny jsem ale zjistila, že některé maminky využívají server, který vám "bedýnky" pošle až pěkně do domu. Jen si u počítače naklikáte, co se vám do bedýnky hodí, a auto s vaší bedýnkou za pár dní zazvoní u dveří. Jak praktické, pomyslela jsem si - než mi došlo, že tento systém poněkud popírá původní smysl bedýnek, tj. podporovat lokální zemědělce a šetřit přírodu. Auto, které pojede speciálně k nám na konec světa, k ozdravení planety nijak zvlášť nepřispěje - nehledě k tomu, že zeleninu povezou od pěstitelů z druhého konce republiky.

Nicméně mi to dalo impuls se trochu prozhlédnout a hurá hurá, v Boskovicích, které mám za rohem, od června bedýnkování funguje. Jedou za 14 dní tu nabízejí bedýnku s předem známým obsahem, takže si můžete objednat jen pokud vám vyhovuje nabízený sortiment. Tento čtvrtek tedy u nás přistála první bedýnka:



Kromě běžných věcí, jako jsou jablka, hrušky, cibule, česnek, zelí a brambory obsahuje i plodiny, které sice znám, ale nikdy jsem je nepřipravovala (dýně hokkaido, červená řepa, patizon) a několik špeků, o jejichž existenci jsem měla jen velmi obecné představy (tuřín, topinambury, špagetová dýně).

Jako první jsem stvořila dýňovou polévku, typickou podzimní americkou zálěžitost. Dá se udělat jednoduše povařením a následným rozmixováním dýně a cibule, případně i mrkve, ale pokud chcete opravdu výbornou chuť, dejte si s tím trochu víc práce: dýni rozkrojenou na několik částí dejte spolu se dvěma očištěnými mrkvemi na 40 minut péct do trouby (180 stupňů), dokud nezměknou. Na másle zpěňte cibuli, přidejte pečenou zeleninu, zalijte vodou, povařte a pak ponorným mixérem rozmixujte. Máte-li vývar, dejte místo vody vývar, pak už to opravdu nemá chybu. Já vývar neměla a masoxy a spol. neuznávám, takže voda stačila. Dochutila jsem solí, pepřem a citronovou šťávou. Podává se s kysanou smetanou, pokud držíte dietu, službu udělá i kopeček bílého jogurtu. Je to velká dobrota!

Než jsem stihla využít další kusy zeleniny, akční maminka tuřín, pastiňák a mrkev zamrazila holčičkám na příkrmy. Část topinambur a červená řepa skončily v pečené zelenině (kusy zeleniny včetně rajčat, řepy, tuřínu, cukty, prostě čehokoli,  se pečou v troubě s kusy cibule a stroužky česneku na 120 stupňů skoro tři čtvrtě hodiny, zalité hořčicí a dochucené cukrem a solí). Bude-li v přístí bedýnce zase pastiňák nebo tuřín, ráda bych se vrhla na anglické Stew, vařené hovězí se zeleninou, které vypadá takto:


Tuřín je vůbec v Anglii mnohem víc známá zelenina, tradičně se z něj dělá třeba tuřínová kaše. Hodlám jej vyzkoušet, jen bude příležitost, takže podám hlášení.

S první bedýnky jsem docela unešená, ale otázka je, jak to bude v zimě - až budu zpracovávat dvacátou červenou řepu, možná to vzdám :)