středa 25. února 2015

Rušný den

Pondělí bylo u nás bohaté na události.
Dopoledne starší holky strávily v lesní školce (a vrátily se nadšené, rozjařené a od hlavy až k patě zalepené mokrým pískem). A tak nebyly u toho, když si naše Rozárka k mému velkému překvapení sama sedla. A to prosím správně, ukázkově, bokem z kleče na všech čtyřech, každý fyzioterapeut by zaplesal.


Rozárka byla unešená!

Omluvte nudli u nosu a rozháraný oděv, ale zbrusu nové vývojové kroky nečekají, až bude dítě fotogenicky oděno, a tak objevitele zhusta zastihnou v nedbalkách.

Před obědem se zastavila kamarádka s dětmi, původně jen něco vyzvednout, ale nalákala jsem ji na oběd (a později na svačinu a nakonec odjížděli téměř za tmy). Po počáteční nesmělosti si holky se čtyřletým Kryštůfkem nadšeně hrály. zejména pro akční Bětušku byl velmi vítaný parťák, který jí fyzicky nejen stačil, ale ještě ji v mnoha směrech předčil. Jedinou alespoň trochu zklidňující aktivitou tak byla hra s domácí plastelínou, tentokrát zároveň s nacvičováním písmen.



A k všeobecnému jásotu nám v podvečer přivezli nový mrazák. Nevím, co si řidič se závozníkem mysleli o domácnosti se šesti dětmi ve věkovém rozptylu 9 měsíců-4 roky, dokážu si ale představit, že málokdy je jejich práce doprovázena tolika šťastnými výkřiky "Jůůůů, UŽ DOU!!!!" a "Mamí, mamí, už tu ledničku táhnou po schodech nahoru!" a "Jééé, lednicta, hujá, hujá!"




Následné vybalování bylo rychlé a živelné, igelit z mrazáku doslova serván, polystyrén využit k mečovým soubojům, bublinková fólie k vyluzování nových zvuků a tvorbě strašidla, vše následně nadšeně naházeno přes zábradlí...prostě, chcete-li dětem udělat radost, objednejte jim jednou za čas nový spotřebič :)


sobota 21. února 2015

Karneval, milý tatínku

Aneb: Víš co, napiš mi, jak jste se měli na karnevale, na blog, a já si to pak v práci v klidu přečtu.

Nu, dobře jsme se měli! I já která dostávám ze šmoulí diskotéky osypky a všechny zmutované a strašlivě zprzněné "písničky pro děti" ve mě vyvolávají až fyzickou nevolnost. Tento karneval byl milý, dobře připravený, a do soutěží se zapojily i Maruška s Bětuškou (které jinak podobné akce trávívají u mě na klíně a při pokusech okolí o kontakt předstírají autismus).

Ale popořádku: díky hodné tetě měly holky na výběr, jestli chtějí jít za Karkulky nebo princezny. Ačkoli u nás jinak princeznování nefrčí (a když jsme si onehdy z drahokamů vyrobily korunky, místo princezen si v nich holky hrály na Tři Krále), nakonec vyhrály princezny. I když Bětuška fňukala, že chtěla být král. Doma jsme si ještě odbyly hádku o to, která bude mít které šaty a která bude mít které punčocháče - a pak se mi lidi diví, že je oblékám stejně. Netuší, kolik času a nervů mi unisono oblékání šetří!

Přes hlasitě deklarované odhodlání v autě nespat obě Šípkové Růženky dostály tradici již cestou na karneval.


Po příchodu jsme se chvíli rozkoukávaly (a perníček, který dostaly jako vstupní dárek, se musel samozřejmě hned posvačit):



Chvíle samostatného zapojení do hry - pravda, jediná za celou dobu, ale každý pokrok se vítá!


Společné focení holčičky opravdu, ale opravdu nebavilo.


Ale kouzelník jim pak z balonků ukroutil každé kytičku, což jim podstatně zvedlo náladu.


Z malé tomboly jsme si domů odnesly několik druhů nálepek, lampion a jiné hlouposti, které holky potěšily. Mě zase potěšila předvídavost organizátorů, díky které každý los něco z malé tomboly vyhrál. Bětušce to pomohlo smířit se s tím, že ve velké tombole jsme dort nevyhrály (ale slíbily jsme si, že si doma brzo nějaký upečeme. Příležitostí bude dost, období únor až červen je v naší rodině velmi narozeninové).

středa 18. února 2015

Milá (devítiměsíční) Rozárko,

jsi úžasná!

Chci ti to hodně opakovat, protože si to občas potřebuju sama připomenout. Pročítám si dopis, který jsem ti psala ve dvou měsících, a jsem ráda, že jsem ho tehdy napsala. Už bych si snad nevzpomněla, jak zlaté jsi byla dítě, a jak jsem tvrdila, že "Rozárku do každé rodiny". 

Zlatá jsi pořád, ale kolem čtyř měsíců tě začly zlobit zuby - a už nepřestaly. Trápí tě to, špatně spíš, hodně se budíš, nemůžeš pak zabrat, a my se trápíme s tebou. Vůbec jsme si s tebou prožili jedny z nejvypjatějších chvil našeho rodičovství. A jsme ti za to vděční, posunulo nás to dál a v mnoha ohledech nám to přineslo potřebnou pokoru. 

Přes den jsi k pomilování. Krásně baculatá, mazlíček, miluješ chování, tulení, básničky a různá říkadla, směješ se, když s tebou tancuju nebo si hrajeme malé hry. Nejvíc jsi nás překvapila už ve třech měsících, když ses začala otáčet na bříško. Nečekali jsme, že budeš tak fyzicky zdatná! Otáčení na bříško a zpět na záda jsi do té doby dopilovala k dokonalosti, stačí ti líně přehodit jednu nohu na bok a tu jsi na břiše, tu zase na zádech, válíš si sudy, převaluješ se v posteli ze strany na stranu a hraješ si u toho s hračkou. V osmém měsíci jsi přidala i plazení po břiše vpřed a to docela chytře provedené - střídáš levou ruku, pravou nohu, pravou ruku, levou nohu - chytře jsi tu koordinaci zvládla. Na všech čtyřech toho zatím moc nepředvádíš, mám pocit, že je pro tebe těžké uzvednout svou váhu (to musí být tím častým nočním kojením!)

Naprosto miluješ vodu, v koupacím kyblíku jsi šťastná, plácáš se, směješ a vůbec ti nevadí, když se ti voda dostane do uší nebo do očí. Naopak nemáš ráda čekání v kočárku, když tě tam položím, musím hned začít drncat, jinak spustíš křik. A křičet teda umíš, to se ti musí nechat! 

Moc se těším, až spolu překonáme to nespací období a budu si tě moc zase naplno užívat. Stojíš za to, jsi to nejroztomilejší miminko na světě. Těším se, jak budeme v létě chodit plavat a budeš se moc rochnit ve vodě dosyta. A vůbec se těším na všechny následující měsíce a roky s tebou - věřím, že budeš šťastná povaha. Určitě budeš mít - tak jako já s Maruškou - ráda hudbu a zpěv. A slibuju ti, že tě naučím všechny písničky, které umím (a já jich umím opravdu, opravdu hodně). Užijeme si!

Moc tě miluju.

Pusu

máma



Milá (devítiměsíční) Amálko,

jsi úžasná! Vlastně ještě úžasnější, než jsem doufala. Když jsem v létě viděla, jak moc tě nebaví být dvouměsíční, tříměsíční miminko, které se samo nikam nedoplazí, nemůže pořádně změnit vlastní polohu a potřebuje někoho, aby ho zabavil, doufala jsem, že se to hodně spraví, až budeš starší a budeš se moct sama aktivně zabavit. A taky že ano!

Ale popořadě: otáčet na bříško jsi se začala až v pěti měsících, ale nepřišlo mi, že bys dřív nemohla - byla jsi, a pořád jsi, pevná a svalnatá. Spíš jsi na to dřív nepřišla. Jakmile se ti to jednou podařilo, začala ses velmi rychle otáčet jako profesionálka, nebylo potřeba nic cvičit, sílu jsi měla. A v sedmi měsících se ti podařilo začít se posouvat dopředu, napřed jsi se jen s malou pomocí propnutých nohou přitahovala za ruce, ale zjevně se ti to moc líbilo. Teď v devíti měsících už jdeš krásně na všechny čtyři, houpeš se dopředu a dozadu, ale vpřed jsi ještě nevyrazila. Zato už se pokoušíš stoupnout, od čehož se tě zase já pokouším odrazovat.

Všechno tě zajímá, všechno chceš vidět, všechno si chceš osahat (nebo spíš strčit do pusy). A krásně se směješ.

Máš výrazné rysy, obrovské oči v malém obličeji bez vlasů působí chvílemi legračně, chvílemi velmi vážně, vždycky ale hodně výrazně. Máš živou mimiku a všechno hodně  prožíváš, takže se často smějeme tomu, jak se tváříš na různé podněty. Jsi šibalka, když tě napadne nějaká lotrovina, vyplázneš špičku jazyka a očima se začneš usmívat - a samozřejmě ji hned vykonáš.

Nejraději se bavíš sama, na zemi zkoušíš hračky starších holek nebo testuješ svou tělesnou zdatnost lezením přes schody a jiné překážky. Nějaké velké nošení v náručí, mazlení, paci-paci nebo básničky, na to tě neužije - to je pro tebe málo akční.

Zato se ale moc ráda nosíš v nosítku.  Mám tě na zádech každé odpoledne, aby sis odpočinula. Držíš se mě jako malá opička a jsi nesmírně spokojená, pozoruješ cvrkot kolem a když tě vhodně utěsníme, aby ses nerozptylovala, klidně tam i usneš. To jsou teď naše nejbližší chvíle, když mi spokojeně oddechuješ na zádech a já si užívám tvou blízkost.

Na následující měsíce s tebou se moc těším. Těším se, jak se z tebe vyloupne silná osobnost - o tom vůbec nepochybuju. Jak se naučíš lézt po čtyřech a bude tě všude plno. A jak začneš objevovat chůzi. Byla, je a bude s tebou legrace. Jsi úžasná!

Pusu

Máma

středa 4. února 2015

Dvojčata poprvé a podruhé

Je to jiný, než poprvé? ptají se mě lidé. Rozhodně je .
Asi takhle:

U prvních dvojčat jsem řešila barevné sladění oblečení a na veřejnost vycházely pouze ve stejných nebo ladících oblečcích. Procházku mi dokázalo zkazit, když si jedno z dětí ušpinilo tričko a musela jsem je vyměnit tak, že už k sobě tak pěkně neladily.

U druhých dvojčat řeším pouze to, jestli pro každou najdu oblečení alespoň přibližně odpovídající jejich velikosti a ročnímu období. Na veřejnost vycházíme pouze v zimních kombinézách a overalech, které maskují skutečnost, že mají skoro pořád každou ponožku jinou. A to pouze v těch lepších dnech - dost často totiž se stane, že ponožky nemají vůbec.

U prvních dvojčat jsem příkrmy zaváděla opatrně, dbala jsem na postupné a sledované zavádění alergenů, cukr, lepek a bílek byly neznámými pochutinami až téměř do prvních narozenin, existenci ryb, ořechů a kakaa jsme před nimi tajili ještě déle.

U druhých dvojčat praktikuji přirozené zavádění příkrmů (tzv. Baby Led Weaning, Ronja's Style) spočívající v tom, že si dítě zavede takový příkrm, ke kterému se dokáže připlazit. Zatím (8 měsíců) si Amálka zavedla do stravy musli tyčinky, syrovou papriku a vlastní bobky, Rozárka zase burizony, psí chlupy, papír a cukr krystal. Zdá se, že jim to zdravotně prospívá.

U prvních dvojčat jsem na preventivní prohlídky k obvodnímu lékaři chodila s obavami, zda se moje děti správně vyvíjejí, zda je nemám lépe stimulovat a rozvíjet a zda nejsou oproti svým vrstevníkům pozadu.

U druhých dvojčat už vím, že každé zdravé dítě začne lézt, sedět, mluvit a chodit na nočník a je naprosto jedno, kdy se tak stane. K lékaři na preventivní prohlídky chodím s obavami, aby nevyšlo najevo, že jsou děti nemyté, nemají ostříhané nehty, mají špinavé uši, opruzeniny nebo plesnivé nohy.

U prvních dvojčat jsem dbala na správné spánkové návyky, nechtěla jsem je "zvyknout" na spaní s dudlíkem, na spaní v mé posteli, na spaní v hacce nebo v kočárku. 

U druhých dvojčat vítám jakoukoli pomůcku, která pomůže děti uspat. Ať klidně chrní u mě v posteli a třeba s pěti dudlíky, když to jinak nejde! Ještě jsem nepotkala dospělou osobu, která by k usínání vyžadovala dudlík nebo spala u rodičů v posteli. Z toho odvozuji, že si od všeho odvyknou, až přijde jejich čas.

Je to jiné.
A přece je to stejné. Vždycky, když mám pocit, že mě už nic nepřekvapí, děti na mě zase vymyslí něco nového. Jen mě už i ty nové věci nechávají povětšinou v klidu.

Když nejde o život...