úterý 31. května 2011

JCB

JCB je bagr. Mít tento blog i mužské čtenáře, asi bych se trochu víc obtěžovala s podrobnějším googlováním, abych pochopila rozdíl mezi bagrem, rypadlem a nakladačem...protože ale předpokládám, že to tu čtou hlavně holky, a protože čekám dvě holčičky, takže místo exkurzí do problematiky strojů budu spíš potřebovat umět ušít růžové šatičky se spoustou flitrů a mít pochopení pro Hanu Montanu, Hello Kitty a jiné zrůdičky, shrnu to jednoduše to sdělení, že JCB je (něco jako) bagr. Pro mě významný hlavně tím, že je to název jedné dojemné písničky, ke které patří i nádherně animované video.

Vždycky si budu pamatovat na své kamarády z Anglie, jak ji hráli u ohně a v týpí, takže i z tohoto hlediska pro mě trochu srdeční záležitost, ale snad se vám bude líbit taky. Na titulky není čas, takže přikládám jen anglický text s českým překladem.




Well I'm rumbling in this JCB,/ Kodrcám se v tomhle JCB
I'm 5 years old and my dad's a giant,/ Je mi 5 a můj táta je obr,
Sitting beside me, / Sedí vedle mě
And the engine rattles my bum like bazzerk, /Motor mě natřásá jak zběsilý
While we're singing, / Když si zpíváme
Don't forget your shovel if you want to go to work. / Do práce si nezapomeň lopatu.
And my dad's probably had a bloody hard day, / Táta měl asi hodně dlouhý den,
But he's been good fun and bubblin and joking away, / Ale je s ním zábava, vykládá a směje se
And the procession of cars stuck behind,/ Za námi se táhne fronta aut
Are getting more impatient and angry but we don't mind. / Začínají být naštvaní, ale nám je to fuk.

And we're holding up the bypass, / Zabíráme silnici
Oh-oh,
We and my dad havin' a top laugh / A s tátou si to užíváme
Oh-oh-oh,
And I'm sitting on the tool box, / Sedím na bedně s nářadím
Oh-oh,
And I'm so glad I'm not in school boss, / A jsem strašně rád, že nejsem ve škole, pane
So glad I'm not in school, / Tak strašně rád, že nejsem ve škole!
Oh no-oo.

And we pull over to let cars past, / Zajedeme ke krajnici, aby nás mohla auta předjet
And pull off again speeding by this summer green grass, / Pak se znova zařadíme a zrychlujeme kolem zelené jarní trávy
And we're like giants up here in our big yello digger, / Tady nahoře v našem velkým žlutým rypadle jsme jako obři
Like zoids or transformers or maybe even bigger, / Jako zoidi nebo transformátoři a možná ještě větší
I wanna transform into a Tyrannosaurus Rex, / Chci se stát Tyranosaurem Rexem
And eat up all the bullies and the teachers and their pets, / A sežrat všechny zlý kluky ze školy, učitele i jejich oblíbence
And I'll tell all my mates, / A všem svým kámošům řeknu
My dad's B.A.Baracus, / Můj táta je B. A. Baracus
Only with a JCB, and Bruce Lee's numchuckers... / Akorát s JBC a s nunčakama jako Bruse Lee

And we're holding up the bypass,
Oh-oh,
me and my dad having a top laugh,
Oh-oh-oh,
And I'm sitting on the tool box,
Oh-oh,
And I'm so glad I'm not in school boss,
So glad I'm not in school,
Oh no.

And we're holding up the bypass,
Oh-oh,
me and my dad having a top laugh,
Oh-oh-oh,
And I'm sitting on the tool box,
Oh-oh,
And I'm so glad I'm not in school boss,
So glad I'm not in school,
Oh no.

Said I'm Luke I'm 5 and my dad's Bruce Lee, / Jsem Luke, je mi 5, můj táta je Bruce Lee
Drives me around in his JCB, / Vozí mě ve svým JCB
I'm Luke I'm 5 and my dad's Bruce Lee,
Drives me around in his JCB,
I'm Luke I'm 5 and my dad's Bruce Lee,
Drives me around in his JCB,
I'm Luke I'm 5 and my dad's Bruce Lee,
Drives me around-

And we're holding up the bypass,
Oh-oh,
Me and my dad having a top laugh,
Oh-oh-oh,
And I'm sitting on the toolbox,
Oh-oh,
And I'm so glad I'm not in school boss,
So glad I'm not in school,
Oh no.

Said I'm Luke I'm 5 and my dad's Bruce Lee,
Drives me around in his JCB,
I'm Luke I'm 5 and my dad's Bruce Lee,
Drives me around in his JCB,
I'm Luke I'm 5 and my dad's Bruce Lee,
Drives me around in his JCB,
I'm Luke I'm 5 and my dad's Bruce Lee,
Drives me around in his JCB.

Moc práce!

Zasekla jsem se na překladech titulků, takže blog trochu vázne. Zatím si aspoň pusťte po ránu něco pěknýho k poslechu :)



Tihle kluci jsou gospelová kapela z kostela v Alabamě. Vyhráli druhou sérii americké soutěže a capella skupin Sing Off, kde předvedli pár skvělých písniček - mě se hodně líbila hned tato, první.

čtvrtek 26. května 2011

Technická k blogu

Protože začínám mít pravidelné čtenáře (ta tíha zodpovědnosti!), dovolím si několik organizačním poznámek.

Zaprvé jsem dnes povolila vkládání komentářů všem, tedy ne jen těm registrovaným na službě Blogger. Přesto jsem si ale ponechala možnost příspěvky schvalovat, to znamená, že může chvíli trvat, než se váš komentář objeví. Dělám to z čistě sobeckých důvodů, blog je můj a já se tady nehodlám potýkat s různými psychopaty, kterým čelím na Babinetu (odkud mě zná většina z vás).

Takže prosím komentujte, moc se těším na odezvu, jen se nezlobte, když se příspěvek hned neobjeví.

No a za druhé se opravdu snažím přijít na to, jak sem vložit interaktivní (klikací) odkazy, než se mi to podaří, budu odkazy vkládat jako prostý text a vy si je prosím zkopírujte a vložte do políčka pro adresu svého prohlížeče. Nevím, jestli je to jen další příznak těhotenské demence, nebo jedna z těch věcí mezi nebem a Billem Gatesem, ale prostě klikací odkazy se mi tu nezobrazují....

Edit: o hodinu později jsem na to přišla, takže můžete klikat jak se vám zlíbí :)

Hormony

Můžu to svádět třeba na hormony, ale tahle reklama na Coca-Colu mě vždycky dostane. Protože jsem tentokrát titulky nedělala já, vkládám jen odkaz na videačesky, stejně to tam mají v mnohem lepším rozlišení než mě tady dovolí blog:

http://www.videacesky.cz/reklamy-reklamni-spot-video/coca-cola-duvody-verit

sobota 21. května 2011

Otočila se!

Včerejší kontrola byla moc fajn. Kromě toho, že jsou holčičky v pořádku, pěkně rostou a nechystají se ven, jsme se dozvěděli i to, že se jedna z našich princezen otočila. Poněkud nešťastně to ovšem je Maruška, která byla hlavičkou dolů, zatímco teď mi skáče v dolní části břicha zadečkem dolů - to vysvětluje soustavné kopání do močového měchýře. Už jsem ji podezřívala, že mi do něj buší hlavou.

Bětuška nadále zůstává natažená pěkně nad ní napříč a tlačí mi žaludek a plíce nahoru, což prý vysvětluje jak zvracení, tak pocity dušnosti, které mě v posledních týdnech trochu znervózňovaly.

Poloha, kdy dolní dvojče leží zadečkem dolů a horní napříč, je tak bizarní, že jsem ani nenašla žádný ilustrativní obrázek. Rozhodně však v tomto případě nehrozí přirozený porod - takže pokud se ještě obě holčičky neootočí hlavou dolů, půjdou ven pěkně po císařsku.

Paní doktorka se taky smála, že leží natažené hlavičkami těsně u sebe a asi si prý povídají. No, u holčiček by mě to ani nepřekvapilo, jen si říkám, o čem si tak můžou asi povídat? Možná řeší, jestli existuje maminka a život po porodu :-)

V břiše těhotné ženy si povídají dvě děti. Malý věřící a malý skeptik. Malý věřící: „Myslím, že je zcela zjevné, že život po porodu existuje. Náš život tady tu je jenom proto, abychom rostla a abychom se připravila na život po porodu, abychom byla dost silná na to, co nás čeká." Malý skeptik: „To je nesmysl, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?"

Malý věřící: „Ani já to nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem více světla než tady. A možná, že dokonce budeme běhat a jíst ústy." Malý skeptik: „Co to je za hloupost? Běhat, to přece nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme pupeční šňůru, která nás živí. A mimo to je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je krátká už teď." Malý věřící: „Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí." Malý skeptik: „Vždyť se ješte nikdy nikdo po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu." Malý věřící: „Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat … ale v každém případě pak uvidíme maminku a ona se o nás postará." Malý skeptik: „Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?" Malý věřící: „Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní vůbec nemůžeme existovat." Malý skeptik: „To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat." Malý věřící: „Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím tomu, že náš skutečný život začne až potom!"


Upraveno, převzato z časopisu YOU, 3/2002, str.30, překlad do češtiny Zbutran

Když si ale představím dvě upovídané princezny, můžu jenom doufat, že tu za dva roky nebudu mít dvě kopie tohohle:

čtvrtek 19. května 2011

Zítřejší kontrola

Zítra, v poslední den 32. týdne, mě čeká kontrola a předpokládám, že i větší ultrazvuk. Bude pro mě důležitá z několika důvodů:

1. Dozvím se, jestli velké tvrdnutí a bolesti břicha z posledního týdne neznamenají hrozící porod.
2. Dozvíme se, jak jsou na tom holčičky s polohou - hlavně tedy Bětuška, a tím pádem se budeme moct začít psychicky připravovat na císaře nebo na přirozený porod.
3. Musím svému lékaři oznámit, co se stalo mé sestře a zeptat se, jestli to může mít nějaký vliv na konec mého těhotenství. Pořád totiž nevíme přesně, proč Matýsek zemřel. Měl sice pupečník kolem krku, ale s tím se rodí 30 % dětí. A výsledky z pitvy budou známy až za dva měsíce. Pokud tam tedy bylo např. nějaké genetické postižení, nedozvíme se to před termínem. Považuju proto za možné, že by můj doktor navrhl císaře "pro jistotu" - přeci jen to je varianta porodu, která je pro dítě nejbezpečnější.

Na trochu veselejší notu - zítra přijede Lucka i s Annou na víkend, což je prostě moc fajn :)

úterý 17. května 2011

Objetí zdarma

V posledních dnech jsem jich dostala moc, i po telefonu a virtuálně, a jsem moc vděčná že mám kolem sebe přátele, kteří mají náruč vždy napřaženou.

Připomnělo mi to kampaň "Free Hugs", která pod názvem "Objetí jen tak" probíhala a občas stále je k vidění i u nás. Zahájil ji Australan jménem Juan Mann, který o jejím vzniku píše na svých webových stránkách:

Žil jsem v Londýně, když se můj život úplně převrátil a musel jsem se vrátit domů. Když můj let přistál zpátky v Sydney, vše co mi zbylo byla jen taška plná oblečení a svět plný problémů. Byl jsem turistou ve svém rodném městě.

Jak jsem tam stál v příletovém terminálu, díval jsem se na ostatní cestující, kteří se setkávali se svými přáteli a rodinou, s otevřenou náručí a úsměvy na tváři, jak se objímají a smějí, a přál jsem si, aby na mě někdo čekal. Aby byl někdo rád, že mě vidí. Někdo, kdo by se na mě usmál. Kdo by mě objal.

Tak jsem si vzal kus lepenky a fixu a napsal jsem ceduli. Našel jsem nejrušnější pěší křižovatku ve městě a držel jsem nad hlavou ceduli, která z obou stran hlásala: "Objetí jen tak".

Po 15 minut lidé jen zírali skrze mě. První osoba, která se zastavila, mě poplácala po rameni a řekla mi, že její pes to ráno zemřel. Že to bylo rok ode dne, kdy její jediná dcera zahynula při autonehodě. A že se teď cítí nejosamělejší na světě a co potřebuje nejvíc je objetí. Klekl jsem si na koleno, objali jsme se a když jsme se rozloučili, usmívala se.

Každý má problémy a ty moje nešly s jejími srovnat. Ale vidět někoho, kdo se napřed mračil, usmát se - byť na jedinou chvilku - to vždycky stojí za to.


A tady máte oficiální video celé kampaně - zvláštní, v jednu chvíli dokonce zakázané - a dnes známé po celém zvětě.



Nebo si je pusťte v lepší kvalitě na youtube: http://www.youtube.com/watch?v=vr3x_RRJdd4 a nezapomeňte na zvuk.

Takže do toho - jestli ještě dnes najdete někoho, s kým se můžete obejmout, tak na světě ještě není tak zle, ne?

úterý 10. května 2011

O polohách a tak

Kvůli způsobu, jakým vznikly, víme od začátku téměř jistě, že jsou naše dvojčata dvojvaječná. První ultrazvuky také potvrdily, že má každé z dětí vlastní vak i placentu, jsou tedy "gemini bi-bi", dvojčata se dvěma placentami (biamniales) a dvěma vaky (bichordiales). Jednovaječná dvojčata obvykle sdílí buď alespoň placentu, nebo i vak, jsou však vyjímky a i gemini bi-bi mohou být ve výjimečných případech jednovaječné. Jsou dokonce případy, kdy si rodiče nejsou jistí "vaječností" svých dětí ani po porodu. Lékaře totiž v zásadě nezajímá, z kolika vajíček se děti vyvinuly, ale právě vnitřní uspořádání: každé dítě s vlastní placentou i vakem je zdaleka nejbezpečnější varianta, umožňuje přirozený porod a nehrozí riziko transfuzního syndromu dvojčat, kdy jedno dvojče roste na úkor druhého. Sdílení placenty i vaku je rizikové a tato těhotenství dnes téměř vždy končí císařským řezem.

Dvojvaječnost našich holčiček nám definitivně potvrdil pan doktor při UTZ v 16. týdnu. Pravil, že máme holčičky a hlavně jejich placenty tak daleko od sebe, že by snad ani jednovaječné být nemohly. Je pravda že už od začátku je Maruška (neboli plod A, jak ji romanticky říkají lékaři) velmi nízko. Při prvních ultrazvucích, kdy jsem opakovaně krvácela, byla tím "hodným" dvojčetem, protože byla v děloze okamžitě k nalezení a vždycky, když nám potvrdili, že jí tluče srdíčko, byla to pro nás velká úleva ("alespoň jedno je v pořádku"). Bětuška (plod B) byla naopak schovaná "za rohem" a najít ji vždy zpočátku trvalo déle, navíc právě okolo její placenty prosakovala krev a vždycky se čekalo, jestli "to zvládne".



První rozmazané snímky z nemocnice: vlevo plod A, vpravo plod B.

Když teď holčičky povyrostly, už není problém najít (či nahmatat) ani jednu z nich. Ve 29. týdnu už byla Maruška krásně hlavou dolů (a pěkně s ní tlačila na čípek, proto doporučené ležení). Naopak Bětka si pořád hoví v horních partiích těsně pod žebry, což jednak ztěžuje dýchání, jednak mě tím, jak tlačí na žaludek, staví před každodenní otázku "co sníst a přitom nezvracet". Je tam natažená pěkně spravedlivě napříč, takže s polohami to teď, ke 31.tt, u nás vypadá takto:



Zatímco Maruška už prý zůstane, jak je, tedy správně hlavou dolů, Bětka by se ještě měla pohnout. Kdyby se jí náhodou chtělo otočit se hlavičkou dolů, mohli bychom rodit přirozeně. Teoreticky jde rodit přirozeně i v současné konstelaci: první dítě se porodí běžným způsobem a druhé se buď otočí samo, nebo mu lékař pomůže. Hrozí však při tom, že se otočení nepodaří, dítěti se přestane dařit nebo nastanou jiné komplikace a je třeba druhé dvojče porodit císařským řezem. Nejsem nijak zvlášť vybíravá a chápu výhody i nevýhody obou typů porodů, ale docela nerada bych si je vyzkoušela oba zároveň. Takže jsme dost zvědaví na příští ultrazvuk, kde se dozvíme, jestli se naše milá holčička pootočila, nebo trvá na svém - a co s tím budeme dělat.

pondělí 9. května 2011

Těhotenská demence aneb incubator-mode

Mezi těhotnými kamarádkami na Babinetu se o těhotenské demenci zhusta žertuje, ale přiznám se, že určité nesoustředění nastávajících matek jsem spíš považovala za následek kombinace únavy a koncentrace většiny mozkové kapacity na nastávající životní roli.

Koncem druhého trimestru jsem ale zjistila, že některé běžné úkony se pro mě stávají velmi těžko zvládnutelnými. Bez problémů můžu sedět a překládat složité lékařské texty, ale nemůžu si v žádném rozumném časovém limitu sbalit kabelku při cestě do města (pobíhám u toho z jednoho patra do druhého, přenáším všechny věci, které najdu, jako kočka koťata, jenže narozdíl od kočky je upouštím na nepředvídatelných místech a roztáčím tak zábavný kolotoč, kdy některou věc jsem schopná hledat i třikrát. Když už konečně shromáždím většinu propriet, bez kterých dáma neopustí dům, nemůžu zase najít tu kabelku). Pořád jsem schopná číst anglické klasiky v originále, ale koupit pro holčičky soupravičky do porodnice, které by splňovaly všechny potřebné parametry, bylo nad moje síly. Podobně jako balení kabelky totiž vyžadovala tato koupě kombinaci více faktorů a volbu nejlepšího možného řešení: musí tam být kabátky-nemusí tam být dupačky-nechci aby tam byly body-ponožky, rukavičky a čepičky by byly výhodou, ale nemusí být. A k tomu samozřejmě estetické hledisko: jemně růžová ano-křiklavě růžová ne. Potisk ne-výšivka ano (pokud bude pěkná). Po dvou měsících frustrace nakonec musel nastoupit manže, který moje požadavky sepsal na papír, naučil se během dvaceti minut terminologii (takže dupačky mají nohavice a mohou, ale nemusí být rukávky. Overálek má rukávky i nohavice. Body nemá nohavice, rukávky může mít krátké nebo dlouhé). A nakoupil. Hotovo, vyřízeno. Závidím, taky pamatuju časy, kdy mi mozek fungoval.

Těhotenská demence ("pregnancy brain") totiž není jen výmysl nastávajících otců, aby měly další důvod si utahovat ze své ženy, která se jim před očima mění v plejtváka obrovského. Nejnovější neurologické studie prokázaly, že část mozku zodpovědná za logické přemýšlení a mechanickou paměť se během těhotenství pod vlivem hormonů smrští o 4 %. (Při dvojčetném těhotenství tedy o 8 %?). Co už studie nepraví je, zda se po porodu mozek vrátí do původní velikosti. Docela ráda bych to věděla, jinak si asi taky budu muset nastudovat nějakou příručku.



(Pro anglicky nemluvící: vlevo - "Jak myslet levou částí mozku", vpravo - "Jak myslet tím, co vám zbylo z mozku").

Nejvíc mě ale na celé situaci překvapuje, že je mi jedno. Večer si spokojeně hladím břicho a mám pocit úspěšného dne, ačkoli jsem selhala ve většině praktických úkolů, které zvládne slušně vycvičená opice. Hlavně, že ty dvě princezny, které tam vevnitř hrají kopanou s mými vnitřními orgány, zůstaly, kde jsou a ještě pěkně povyrostly. Příroda mě zkrátka přepnula do "režimu inkubátor": udržela jsi dnes holčičky v břiše a pořád rostou a kopou? Výborně, tvá mise pro dnešní den splněna!

čtvrtek 5. května 2011

Do po- co?

Tak v úterý po týdnu od mírně znepokojivé zprávy o zkracujícím se čípku dnes proběhla kontrola. Stav sále stejný, takže a) nemusím do nemocice b) dál mám ležet doma.
Takže v zásadě dobré zprávy.
Jen nás pan doktor trochu překvapil doporučením: "Kdyby cokoli, jeďte rovnou do porodnice". Bezmyšlenkovitě jsem to odkývala, než mi došlo, že on myslí rodit.

Rodit? To jako já? A dvojčata? Tak to bude asi nějaký omyl, ne???

Pravda, rostoucí břicho, čím dál bolavější záda a potíže s dechem způsobují, že jsem nakloněná myšlence nenechat toto těhotenství trvat věčně a slonice nosící svá mláďata přes rok pro mě nejsou symbolem mateřství, ale mučednictví. Jen mi porod najednou připadá jako zbytečně drastické řešení. Budou tam alespoň mít přístroj, co dělá PING?