neděle 23. prosince 2018

Dokonáno jest

Od jedné moudré ženy jsem se před lety dozvěděla, že na Štědrý den už se nepracuje - a snažím se toho držet. Co se nestihne do 23., to prostě nebude. U nás to aktuálně nebudou čerstvě umyté podlahy. Jinak je vše zabaleno, stromeček ve stojanu čeká na ozdobení, cukroví je napečené a dekorací během adventu postupně přibývalo.

Větší radost mi ale dělá, že jsme s holčičkama běhen adventu stihly přečíst kupu vánočních knížek, zajít do kina na vánoční film, zahrát si divadlo, naučit se nové vánoční písničky, postavit betlém, ozdobit perníčky a každý den nalepit další nálepku do kalendářů.


Zkrátka, stihli jsme se nádherně těšit a společně si to užívat. Jsou ty Vánoce s holčičkama vůbec čím dál lepší. Nejen že už není třeba neustále někoho kojit, přebalovat, přemlouvat, ať nekrámuje v šuplících a nekouše papuče, ale větší část holčiček je už dokonce schopná samostatně něco poklidit, namočit sušené švestky do čokolády (nejlepší cukroví na světě), uválet kokosové kuličky nebo prostřít stůl. K pohodě letošního adventu určitě přispívá i to, že už se umím na spoustu věcí vykašlat. Třeba na ty podlahy. Jo, a taky dělám ten Fidorčin vaječný koňak. Ve velkým!



A tak, moji milí, mějte krásný Štědrý den, i kdyby vám náhodou trochu lepily podlahy. Obklopte se láskou, buďte vděční za věci, které máte, nelpěte na věcech, které mít nemůžete, vychutnejte si přítomné okamžiky a nechte se prodchnout kouzlem Vánoc, jako jste to uměli, když jste byli malí!


čtvrtek 20. prosince 2018

Londýn s dětmi "as good as ever"

Možná máte na této planetě místo, které máte bez vláštního důvodu nesmírně rádi. Místo, kam se vracíte jako domů. Zenové másto, kde ve vás rezonuje klid a mír, aniž byste vlastně museli cokoli zásadního dělat. Kde se stačí nadechnout a víte, že "tohle je TO ono".

Místo, které leží někde úplně jinde, než kde žijete.

Pro mě je to Londýn (což ještě není tak nepraktické - ti, kdo si zamilovali Thajsko nebo Senegal to asi mají podstatně horší). Anglie obecně je moje srdeční záležitost, ale konkrétně Londýn, i se svým smogem, přecpaným metrem, mraky lidí a chronicky špatným počasím mě hladí na duši a když se tam dělší dobu nemůžu vydat, cítím, že strádám.

Což bylo posledních asi tak šest let.

Naposledy jsme vzali do Londýna roční Marušku s Bětuškou.



Pak se domácí situace poněkud zkomplikovala a několik dalších let pro nás bylo hlavně důležité se ctí obstát v každodenním zápase - na vymýšlení si ohledně cestování nebyla příležitost.

Až teď. Odkojeno, odrozeno, vypipláno. A nejstarší holčičky ve věku, kdy si dokážou cestování patřičně užívat. Mladší zase ve věku, kdy zvládnou pár dní bez matky, aniž by to zanechalo trvalé následky na jejich psyché. A tak to letos o prvním adventním víkendu konečně klaplo. A bylo to....well, AMAZING!

Maruška s Bětuškou se na akci těšily snad ještě víc než já. Jsou skvělé, rády cestují, objevují, zkoumají. A ke zkoumání toho bylo hodně: letiště, letadlo, metro, auta s volanty na špatné straně, anglická architektura - to vše ještě první večer potmě, po velkém zpoždění letu a neskutečném záseku na letišti. Holky ale i to posunutí večerky o čtyři hodiny hned první den zvládly výborně a ty čtyři dny, které jsme spolu prožily, byly až snové. Strašlivě je bavilo všechno objevovat, skoro stejně, jako mě bavilo jim všechno ukazovat, vyprávět si o nových místech, lidech, památkách, zvycích a zážitcích.

A tady už jsou fotky z akce:

Tower je prostě Tower, pevnost, vězení a sídlo korunovačních klenotů současně. Ty holky zajímaly především, nejen kvůli skvělé knize Babička Drsňačka. Jsou úžasné a stály za to, jen se nesmí fotit (klenoty). Tak aspoň foto před Towerem (holčičky).


Z Toweru napřed do doků, vybrat plachetnici, a pak přes Tower Bridge na South Bank.



Přírodovědné muzeum je ráj sám o sobě, zejména pro holky, které zajímá všechno od drahokamů přes lidské tělo až k savcům, vyhynulým nebo ne.






Pro mě osobně byla ale největším zážitkem samotná budova muzea. Bylo tak trochu jako ocitnout se v Bradavicích!



Na závěr úspěšného dne lego a bonbony v Hamley's. Není toho už o moc víc, co srdce malé holčičky potřebuje!


Procházka po předvánoční Regent Street byla kvůli davům trochu adrenalinová, ale stála za to.



Čínská čtvrť a nezapomenutelný nákup v lokálním supermarketu - čínská, filipínská, indonézská a kdo ví ještě jaká kuchyně. Ochutnaly jsme toho hodně a chuťové zážitky sahaly od famózních ovocných tyčinek z plodů dřínu přes slušné ovocné puniky až k soleným olivám připomínajícím chuťově čisticí prostředem na nádobí. Jak jistě víte, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní!





Z vánoční pouti v Hyde Parku jsme si vybraly hlavně výstavu ledových soch: předražené kolotoče a jídlo pochybné kvality můžeme mít i doma. začarovaného království v podobě ledového lesa nikoli!






Letiště po cestě domů. Silný zážitek z letadla pomohl holkám překonat smutek, že už opravdu jedeme domů. Mě tolik ne. Tak zase příště, snad dřív, než za šest let!



Několik praktických postřehů z Londýna s dětmi mladšího školního věku:

- metro i autobusy se už dají platit bezkontaktní platební kartou. Na kratší návštěvy už se nevyplatí pořizovat londýnskou "šalinkartu" Oyster Card, plaťte jen přiložením bezkontaktní platební karty při vstupu do autobusu nebo při vstupu a výstupu z metra
- děti do 11 let mají dopravu ve veškeré MHD zadarmo. Platíte jen vy, v metru, kde jsou turnikety, je nejlepší použít širší bránu pro invalidy a kočárky, aby děti stihly projít turniketem s vámi na jedno (vaše) zaplacení (pípnutí karty)
- muzea jsou báječná a vesměs zadarmo, proto o víkendech praskají ve švech. Klidnější návštěvu budete mít ve všední den dopoledne
- Fish&Chips jsou taky jídlo :)
- dětem (alespoň těm mým) nečekaně chutnají i octové brambůrkya hlavně PB&J sendviče :)
- na výlet doubledeckerem je nejlepší jakákoli pravidelná linka, která jezdí přes Westminster Bridge. Za 1.50 GBP tak shlédnete Big Ben, London Eye i Westminster. Pak si můžete vystoupit a jen si počkat na spoj zpět.
- do Hemley's je vzít můžeme, ale nemá cenu nic tam kupovat, téměř vše se dá koupit jinde a levněji. Rovněž kvalita některých hraček dost pokulhává. Jinak ale sedm pater skládaček, knih, hraček a plyšáků představuje samozřejmě ráj pro děti i hravé rodiče
- Winter Wonderland je masivní Matějská pouť, pokud nedáváte davy a hluk, obloukem se jí vyhněte. I pokud vám davy nevadí, vyplatí se koupit lístek předem online, můžete pak použít boční vstup a vyhnout se dlouhé frontě u hlavní brány.







úterý 20. listopadu 2018

Vánoční štola


Tahle dobrota si nás získala už před lety a rychle se zařadila mezi naše vánoční stálice. Spolu s vánočkou je to naše tradiční vánoční snídaně. Podle původního receptu z Apetitu se do ní má zapéct marcipán. Ačkoli proti marcipánu vůbec nic nemám, ve štole už mi přišel nadbytečný, tam už je i bez něj dobrot dost a dost - peču tedy zjednodušený recept s několika úpravami:

                            


Těsto:

500 g hladké mouky
1 kypřicí prášek
100 g moučkového cukru
Dřeň z vanilkového lusku (nebo vanilinové aroma)
2 vejce
250 g tučného tvarohu (pravý tvaroh z alobalu, ne vanička)
špetka soli
3 lžíce rumuu
250 g změklého másla
150 g nesířených (nebo propraných) rozinek
100 g kandovaného ovoce
1 lžíce strouhané kůry z biocitronu
100 g loupaných a nasekaných mandlí mandlí


Na potření a posypání

70–100 g rozpuštěného másla
120–150g moučkového cukru


Těsto zpracuju obvyklým způsobem, pak z něj vyválím tlustý obdélník. Jednu z delších stran přehnu asi do poloviny těsta, protilehlou stranu přehnu přes nic, aby vznikla "vlna". Peču na 160 stupňů z obou stran, v mé troubě to trvá asi hodinu. Někdy musím před koncem překrývat štolu alobalem, aby se pořádně propekla. Ještě horkou potírám rozpuštěným máslem a bohatě sypu cukrem.



Štola se má péct 6 týdnů předem. Loni se nám poprvé stalo, že žlukla - letos jsem tedy dala pozor, aby máslo bylo hodně čerstvé, a je potřeba ji skladovat na chladnějším místě. Nebála bych se ale ji upéct ani třeba 2 týdny před svátky, jednou jsme to tak udělali - původní upečená štola padla při nějaké akutní potřebě sladkého a pekli jsme náhradní - byla stejně dobrá, jako ta uleželá. Dejte vědět, jestli recept vyzkoušíte :)


 

 

úterý 23. října 2018

Dobrovolná skromnost aneb proč jsou 3 (pro nás) tak akorát

- "Kolik dáváte holkám dárků?" ptala se mě asi před týdnem moje známá, když jsme zabrousili na téma chystání Vánoc. Moje odpověď, že 3, ji zjevně trochu vykolejila. Oni se pohybují v násobcích. Dostalo se mi soucitného pohledu a pokývání hlavou: "No jo, při tolika dětech...." a rychlé změny tématu. Trošku se obávám, že nám teď začne nosit vyřazené oblečení a dětem občas nenápadně podstrčí kousek ovoce, protože "při tolika dětěch, že jo...kde taky na to mají brát!".

Naše rozhodnutí pro skromnější Vánoce ale není řízeno ekonomickým zájmem, určitě ne primárně. Dárky jsou samozřejmě prima a krásné a patří ke kouzlu Vánoc, ale kdo někdy viděl dítě nedočkavě trhat jeden obal za druhým, aniž by vůbec bylo schopné si jednotlivé dárky pořádně prohlédnout a užít, asi se taky zamyslel nad tím, jestli "to není trochu moc". O dalších a mnohem podstatnějších důvodech k dobrovolné skromnosti jsem psala tu.

Vánoce jsou pro nás s mužem velmi důležité svátky, ale co v nich chceme dětem předat především, to se do žádného balícího papíru nevejde. Radostnou zprávu o narození Spasitele. Vůni cukroví. Koledy. Světýlka svíček a dar času, který jako rodina strávíme společně. Mám pocit, že třicátá sada lega a osmá Barbie by tohle všechno rozmělnily.

Holky proto od nás, rodičů, dostávají každá tři dárky. Jedním z nich je knížka. Druhý je hračka nebo věc, kterou si samy hodně přejí a napíší si o ni Ježíškovi. Třetí vybereme po zralé úvaze my - loni to třeba byly brusle. A kromě toho dostávají ještě dárek společný: takový, nad kterým bude moct příjemný čas strávit celá rodina.: deskovou hru, stavebnici nebo třeba Lego.

Jak jste jistě postřehli, vlastně se o žádné skromné Vánoce nejedná. Laura a Mary v naší oblíbené knížce o osidlování divokého západu dostaly každá pletené rukavice a kousek cukrkandlu. Tomu říkám skromnost! A připadaly si jako v ráji. Ten ráj se ale odvíjel od toho, že přes rok toho nedostaly moc, vlastně - spíš nic. Vánoce pak pro ně byly pohádkovým bohatstvím.


A v tom, myslím, tkví tajemství úspěchu "skromných" Vánoc. Těžko by se nám zaváděly, kdyby holky byly od malička zvyklé na alespoň patnáct dárků, nebo kdyby dostávaly hromady dárků k narozeninám nebo jiným příležitostem během roku. Naše holky ale dostávají dárky omezeně a výběrově. Dáváním dárků neslavíme ani Mikuláše, ani den dětí, ani vysvědčení a dokonce ani jmeniny. Například k svátku si holky můžou vybrat aktivitu podle vlastního přání, na které se pak podílíme celá rodina: výlet do ZOO, oběd v restauraci, den strávený v indoorové herně, Amálka si naposledy přála výlet na kolech a měla z něj obrovskou radost. I tak dostanou během roku drobností z různých výletů a od příbuzných a kamarádů při návštěvách až-až. A vidím na nich, že když je věcí moc, nedokáží si je pořádně užít. S jednou dobře vybranou stavebnicí si dokáží hrát hodiny a hodiny. Když na narozeninové oslavě dostaly od kamarádů tři igelitky dárků, nedokázaly to ani vstřebat (a za pár dnů už nevěděly, co vlastně mají). Rozumný limit na počet vánočních dárků tak dává smysl i (a vlastně především) kvůli nim.

Dalším bonusem jsou ušetřené peníze, které můžeme vrazit do smysluplnějších věcí, například většího množství dražšího ovoce nebo kvalitnějších dárků, které si nakonec cestu pod stromeček najdou. A čas, který bych jinak trávila výběrem, objednáváním a balením hromady dárků strávím radši vystřihováním betléma a přilepováním vánočních girlnad na krbovou římsu. Zatím holky považují Vánoce za nejlepší věc na světě a každý dárek přijímají s nadšením. Doufám, že jim to ještě dlouho vydrží. Za sebe zjišťuji, že v dospělosti o dárky už v podstatě nestojím. Řečeno slovy písně: Nic nežádáme, jenom to samo, aby nás Pán Bůh miloval, miloval.... (ale holkám samozřejmě tu vysněnou papenku přihodíme, nemějte strach).


Vánoce 2012, kdy jsme měli jen Marušku s Bětuškou. Pouštění ořechových lodiček a prskání prskavek byl největší vánoční hit a od té doby se toho vlastně moc nezměnilo. Jen dětí přibylo. Dost výrazně.






úterý 1. května 2018

O zapomenutém výročí a zapnuté pračce

Můj muž nedávno (nikoli poprvé) zapomněl na naše výročí. Respektive - nemůžu vlastně zodpovědně říct, jestli zapomněl, nebo se prostě rozhodl je neřešit a tvářit se, že nebylo. Nezmínil se i něm a i já taktně mlčím. Už je to pár týdnů, takže nám to mlčení nepochybně vydrží do dalšího výročí (nebo dokud si nepřečte tento článek).

A mě se to vůbec nedotýká.

Byly roky, kdy bych to obrečela. Byly roky, kdy by pro mě slavení nebo neslavení výročí bylo známkou kvality našeho vztahu. Důkazem, že se ještě máme rádi. Ale po sedmnácti letech, nemocech, pěti dětech, stavbě domu a vůbec všem, čím nás život za ty roky omlel?

Vůbec se mě to nedotýká.

Tedy, neberte mě za slovo. Obrovská kytka růží by mě potěšila. Nad pozvánkou nad romantickou večeři bez dětí bych též neohrnula nos a potajmu zakoupená letenka do Londýna by mě uvrhla v extatické nadšení.

Romantická gesta jsou milá a potěší (téměř) každou ženu. Jenže já si vzala muže, jehož láska je až ostentantivně ne-gestující. Zato je to láska každodenní a všudypřítomná v mnoha všedních maličkostech. Vlastně do posledního písmene naplňuje motto z našeho svatebního oznámení:

Ne pro sny, ale pro život tě chci.

Po sedmnácit letech manželství by to motto mohlo znít:

Ne pro kytku růží, ale pro zapnutou pračku tě chci.

Můj kytky-nekupující a romantická-geta-neprožívající  muž, který musí do práce vstávat tak brzo, že se nepotká ani se mnou, ani s dětmi a většinou ani s prvními ranními ptáky, si totiž nezřídka ráno najde čas, aby naplnil a zapnul pračku. A já vstávám k prádlu, které se právě dopralo. První z dlouhého senzamu úkolů, které musím každý den řešit, si můžu odškrtnout ještě před tím, než si postavím vodu na ranní kafe.

 Maličkost, která mi zjednoduší nadcházející den. Práce, kterou bych měla udělat já, když jsem doma. Drobné vyznání lásky - měl jen několik minut a myslel v nich na to, aby byl můj den o něco snazší. 

Není na světě kytka růží, za kterou bych to vyměnila.


__________________________________________

Zvláštní zpráva pro mého muže, který blog často čte:

Moje nejoblíbenější barva růží je stále lososová, děkuji!










neděle 22. dubna 2018

Jak může vypadat úspěch

Někdy je to výhra v konkurzu, složení těžké zkoušky, osobní rekord v půlmaratonu nebo zdolání vysoké hory.

Někdy zachování manželství, zhubnutí, přibrání, vybudování vlastního bysnysu, nalezení životní lásky nebo vlastní bydlení, které jste si v potu tváře vydřeli.

A někdy, přátelé, někdy úspěch vypadá takto:


A věřte že v nás vzbuzuje téměř tolik endorfinů, jako ty jiné, zásadnější úspěchy uvedené výše. Ano, počítáte správně, Amálce budou čtyři roky a UŽ spí bez dudlíku (tedy už bez něj prospala tři noci v řadě).

Pomalu se taky přestává počůrávat.

Hlavně s námi ale začíná mluvit a alespoň některé problémy se snaží řešit jinak, než okamžitým vzteklým záchvatem (při kterém se počůrá a následně vyžaduje dudlík na uklidnění).

Nebudu vám lhát, rodičovství s Amálkou je prostě jiný level, než jsme dosud zažívali a zažíváme. Nebýt jí, mohli jsme si myslet, že jsme skvělí rodiče, všechno výborně zvládáme, rodičovství je vlastně docela v pohodě, s dětmi se dá na všem domluvit, aneb čtěte Respektovat a být respektován, tam to (skoro) všechno je. Nebýt jí, nezažili bychom pocit, že intenzivně potřebujeme dítě odvést alespoň na jedno dopoledne do nějakého ústavu, jinak v naší domácnosti dojde k projevu násilí. A nebýt jí, nikdy bychom nevěděli, jak něžná, vtipná, báječná a citlivá může čtyřletá holčička být.

Nevyměnili bychom ji ani za milion jiných, méně náročných holčiček (ovšem někdy bychom ji na chvíli někomu půjčili, abychom si od té intenzity trochu oddechli).

Je to tak, přátelé drazí. I s pěti dětmi zažíváme některé věci úplně poprové a zjišťujeme, že co fungovalo třikrát, počtvrté nefunguje, a že se musíme velmi zásadně změnit, chceme-li být jako průvodci životem co platní téhle živé a hluboké duši. Protože ona se měnit nebude, to už víme. Tak se měníme my. Někdy to drhne a dost často to bolí, ale stojí to za to.

Přicházejí pak malé úspěchy, které mají cenu zlata. Třeba odložené dudlíky.

Nezbývá než doufat, že jak budeme dozrávat my i Amálka, bude těch úspěchů více a těch počůraných kalhot méně. Bůh ví, že už to všichni potřebujeme.





pátek 5. ledna 2018

Vařím pudink

Zítra odjíždíme na týden na hory. Nic není zabaleného, nic není uvařeného, nemáme sehnané lyžáky. Já nemám dokončenou práci, protože včera Františka skočila po hlavě z gauče, čelem přímo na dlažbu. Boule, která se jí udělala, byla tak velká, že jsme se lekli i my, jinak dost otrlí rodiče. Jet na preventivní rentgen k nám na dětské oddělení je ale akce na celé odpoledne. Absolvoval ji můj muž, já zůstala místo práce se zbývajícími dětmi doma. Františka má sice zkontrolovanou lebku, což je prima, ale moje práce jaksi zůstala nedotčená, takže si ji musím vzít s sebou.

Františka taky v noci nespí, protože ji rostou stoličky.

Takže zatímco dny jsou stále náročnější, noci jsou čím dál kratší a vesměs strávené poponášením batolete po pokoji a zpíváním "Šla Nanynka do zelí". Po sérii krátkých zdřímnutí následuje budíček tak časný, že i ptáci jsou ještě zalezlí v hnízdech.

Když po takové noci nedobrovolně vstanete v pět ráno, můžete se domem potácet nazdařbůh, poslepu se prolévat kafem a řvát na děti, aby se vypravovaly do ústavů - což je to, co dělám obvykle. Nebo můžete udělat něco pozitivního, což mi podařilo dnes - Marušce s Bětuškou jsem připravila luxusní svačinu do školy. Splnila jsem tím jejich velkou touhu a když jsem svůj výtvor ještě posypala barevným sypáním, dostalo se mi sdělení, že jsem nejlepší maminka na světě.

No neberte to, když máte pod očima kruhy jako kola od vozu, noční košili politou šťávou z kompotu, vlasy stočené na temeni do vrabčího hnízda a stejně jste nejúžasnější na světě!



Pointa dnešního příspěvku (oduševnělá): Někdy se na nás vnější svět valí závratnou rychlostí a jediné,  co můžeme dělat, je vařit pudink a čekat, až to přejde.

Druhá pointa dnešního příspěvku (prakticky využitelná): Jakékoli dětské jídlo lze o třídu vylepšit tím, že ho posypete barevným sypáním. Potřebujete-li něco vylepšit o dvě třídy, použijte jedlé perličky :)









úterý 2. ledna 2018

Novoroční očista

Strávili jsme krásné Vánoce.
Na rozdíl od loňska nebylo třeba s nikým jet na pohotovost se zánětem středního ucha.
Na rozdíl od předloňska si čtyři nejstarší holky naplno uvědomovaly, co se děje, a dokázaly si to vychutnat.
Na rozdíl od roku předtím jsem nebyla tak unavená, že by mi u štědrovečerního stolu padala hlava do bramborového salátu (vážně, tříletá dvojčata a půlroční dvojčata byla dost šílená kombinace, a to jsem ještě netušila, že za rok jich bude ještě o jednu víc).

Všechno změny k lepšímu. A holčičky rostou, rostou. Tady letošní vánoční fotka (já vím, aranž hrozná, ale přemluvit jich všech pět, aby se převlékly, učesaly a stály chvíli na jednom místě je tak vysilující, že jsem chvíli přemýšlela, že je všechny prostě vyfotím v noci, když spí, a pak ty fotky k sobě jen nějak slepím).


Všichni pod stromečkem našli to, co si přáli, a můj muž mimo jiné Zázračný úklid od Marie Kondo. Může se vám zdát vtipné darovat úklidovou knihu muži, ale v poslední době prožíváme určité zahlcení věcmi a několik měsíců se naše rodinné hovory stáčely k minimalismu. Žijeme už totiž řadu let v provizoriu částečně opraveného domu se zděděným vybavením a mezi různé nepoužívanými nebo nefunkčními skříňkami se nám povalují hromady věcí čekající na vyřízení a zařazení do nových úložných prostor (které zase roky čekají na to, až si je pořídíme). Ano, ano je to chaos, ale na naši obranu chci poznamenat, že posledních šest let nepřetržitě pečujeme o 2-5 dětí (z větší části) předškolního věku jak říká moje sestra, uklízet dům, ve kterém jsou děti, je jako čistit si zuby a jíst u toho makový závin. 
Marie Kondo nás poučila (a museli jsme jí dát za pravdu) že problém netkví ani tak v nedostatku úložných prostor, jako v nadbytku našich věcí. Mohutně inspirováni jsme hned začali třídit oblečení. Tedy, začala jsem hlavně já, protože můj muž se k té knize, na kterou jsme se se sestrou vrhly a četly ji v podstatě současně, nedokázal dostat.
Vytřídila jsem a na charitu poslala tři velké pytle oblečení. Co mi zůstalo by se hravě vešlo do jednoho pytle, včetně zimního kabátu. Věci na doma, na ven, do společnosti, na zimu i léto mi teď zabírají dva zpola zaplněné šuplíky v komodě, asi osm dalších kousků visí na ramínku ve skříni. Tři poličky v šatní skříni byly uvolněny pro přehlednější skladování povlečení a já mám pocit, že se mi volněji dýchá. 

Manžel i z toho mála oděvů, které vlastní, též vyhodil celý jeden pytel nepoužívaných triček, vytahaných spodků a neoblíbených bund. 


Tolik zbytností jsme vlastnili jen my dva: a to bych řekla, že už náš výchozí majetek ve formě šatstva byl značně podprůměrný. Ani jeden z nás neholduje módním trendům a nemáme sklon trávit čas v obchodech s oblečením či na internetu zjišťovat, co teď nosí Kate a co frčí mezi městskými intelektuály. Přesto jsme nahromadili různá táborová trička, ošoupané svršky typu "na doma to bude ještě dobré", funkční oblečení na sporty, kterým se už nevěnujeme a bundy, které "docela seděly, ale ne tak úplně", takže zabíraly místo ve skříni, ale nikdy jsme je nenosili. 

Další čistku jsme provedli v oblečení, které aktuálně nosí starší holky, potom v oblečení mladších holek, ve sbírce našich DVD (pryč šly všechny filmy, které "nebyly špatné" a "někdy by se možná ještě hodily", zůstaly jen "wow, tohle je super" kousky, a těch je překvapivě málo). Probrala jsme svou bižuterii, vyházela všechny liché náušnice, nenošené korále, neoblíbené přívěsky a doplňky hodící se ke stylu, který už dávno nenosím. 

Sbírám síly (a hledám tři dny volna) na to, abych prošla svoje knihy, protože ty hromadím už od dětství a nikdy jsem nedala pryč byť jen jedinou z nich. Chci si ale opravdu nechat jen to, co mi dělá radost, a k čemu se při čtení pravidelně vracím. A pak bych chtěla pokračovat dál, i v dalších oblastech mám nahromaděno zbytečně moc věcí, které nevyužívám a už nikdy využívat nebudu. Děti čeká redukce hraček v pokojíčku (ta probíhá tajně už od podzimu, ale dosud si jí nevšimly. Další kroky budou radikálnější, to už neutajím). 

Takže tak, mí drazí. Starý rok jsme skončili a nový začali ve velmi pracovním tempu. Ale je to práce, která nás těší, a která přináší viditelné a hmatatelné výsledky, což je nesmírně povzbuzující. Přeji vám stejnou míru nadšení pro cokoli, do čeho se vrhnete!