Dobrovolná skromnost aneb proč jsou 3 (pro nás) tak akorát

- "Kolik dáváte holkám dárků?" ptala se mě asi před týdnem moje známá, když jsme zabrousili na téma chystání Vánoc. Moje odpověď, že 3, ji zjevně trochu vykolejila. Oni se pohybují v násobcích. Dostalo se mi soucitného pohledu a pokývání hlavou: "No jo, při tolika dětech...." a rychlé změny tématu. Trošku se obávám, že nám teď začne nosit vyřazené oblečení a dětem občas nenápadně podstrčí kousek ovoce, protože "při tolika dětěch, že jo...kde taky na to mají brát!".

Naše rozhodnutí pro skromnější Vánoce ale není řízeno ekonomickým zájmem, určitě ne primárně. Dárky jsou samozřejmě prima a krásné a patří ke kouzlu Vánoc, ale kdo někdy viděl dítě nedočkavě trhat jeden obal za druhým, aniž by vůbec bylo schopné si jednotlivé dárky pořádně prohlédnout a užít, asi se taky zamyslel nad tím, jestli "to není trochu moc". O dalších a mnohem podstatnějších důvodech k dobrovolné skromnosti jsem psala tu.

Vánoce jsou pro nás s mužem velmi důležité svátky, ale co v nich chceme dětem předat především, to se do žádného balícího papíru nevejde. Radostnou zprávu o narození Spasitele. Vůni cukroví. Koledy. Světýlka svíček a dar času, který jako rodina strávíme společně. Mám pocit, že třicátá sada lega a osmá Barbie by tohle všechno rozmělnily.

Holky proto od nás, rodičů, dostávají každá tři dárky. Jedním z nich je knížka. Druhý je hračka nebo věc, kterou si samy hodně přejí a napíší si o ni Ježíškovi. Třetí vybereme po zralé úvaze my - loni to třeba byly brusle. A kromě toho dostávají ještě dárek společný: takový, nad kterým bude moct příjemný čas strávit celá rodina.: deskovou hru, stavebnici nebo třeba Lego.

Jak jste jistě postřehli, vlastně se o žádné skromné Vánoce nejedná. Laura a Mary v naší oblíbené knížce o osidlování divokého západu dostaly každá pletené rukavice a kousek cukrkandlu. Tomu říkám skromnost! A připadaly si jako v ráji. Ten ráj se ale odvíjel od toho, že přes rok toho nedostaly moc, vlastně - spíš nic. Vánoce pak pro ně byly pohádkovým bohatstvím.

A v tom, myslím, tkví tajemství úspěchu "skromných" Vánoc. Těžko by se nám zaváděly, kdyby holky byly od malička zvyklé na alespoň patnáct dárků, nebo kdyby dostávaly hromady dárků k narozeninám nebo jiným příležitostem během roku. Naše holky ale dostávají dárky omezeně a výběrově. Dáváním dárků neslavíme ani Mikuláše, ani den dětí, ani vysvědčení a dokonce ani jmeniny. Například k svátku si holky můžou vybrat aktivitu podle vlastního přání, na které se pak podílíme celá rodina: výlet do ZOO, oběd v restauraci, den strávený v indoorové herně, Amálka si naposledy přála výlet na kolech a měla z něj obrovskou radost. I tak dostanou během roku drobností z různých výletů a od příbuzných a kamarádů při návštěvách až-až. A vidím na nich, že když je věcí moc, nedokáží si je pořádně užít. S jednou dobře vybranou stavebnicí si dokáží hrát hodiny a hodiny. Když na narozeninové oslavě dostaly od kamarádů tři igelitky dárků, nedokázaly to ani vstřebat (a za pár dnů už nevěděly, co vlastně mají). Rozumný limit na počet vánočních dárků tak dává smysl i (a vlastně především) kvůli nim.

Dalším bonusem jsou ušetřené peníze, které můžeme vrazit do smysluplnějších věcí, například většího množství dražšího ovoce nebo kvalitnějších dárků, které si nakonec cestu pod stromeček najdou. A čas, který bych jinak trávila výběrem, objednáváním a balením hromady dárků strávím radši vystřihováním betléma a přilepováním vánočních girlnad na krbovou římsu. Zatím holky považují Vánoce za nejlepší věc na světě a každý dárek přijímají s nadšením. Doufám, že jim to ještě dlouho vydrží. Za sebe zjišťuji, že v dospělosti o dárky už v podstatě nestojím. Řečeno slovy písně: Nic nežádáme, jenom to samo, aby nás Pán Bůh miloval, miloval.... (ale holkám samozřejmě tu vysněnou papenku přihodíme, nemějte strach).

Vánoce 2012, kdy jsme měli jen Marušku s Bětuškou. Pouštění ořechových lodiček a prskání prskavek byl největší vánoční hit a od té doby se toho vlastně moc nezměnilo. Jen dětí přibylo. Dost výrazně.