Postrádám byť jen základní výtvarný talent a moje schopnost stříhání nůžkama se od mateřské školy zlepšila jen minimálně. Navzdory tomuto handcapu mi rukodělná práce přináší potěchu. Tady jsou například dva kolotoče nad postýlku pro dvě mrňata, která se právě rozkoukávají a učí se fixovat pohledem.
Plastové blikací kolotoče poháněné motorkem jsem nikdy moc nechápala. Jednak se dítěti jedna závěsná hračka stejně brzy okouká, jednak za ty prachy by ty kolotoče měly umět místo mě v noci vstát a nakojit.
Přibližná cena dvou hraček, které jsem tu spatlala po večerech, je 15 Kč za kus. Na sovičky jsem využila dřevěné korálky z náramku, který se mi rozpadl už na gymplu (a které jsem si schovala, že z nich určitě ještě něco vyrobím a vida, trvalo to jen něco málo přes patnáct let!). Na motýlky jsem pak využila korálky ze starého svetru. Vrbové větvičky mám ze zahrady.
Sovička a kytičky jsou mé první pokusy s quillingem. Zavěšené kytičky poskytují plastický výhled při pohledu zdola, tedy z úhlu pohledu miminka. Sovička pak slouží pro potěchu vnějšího pozorovatele. Škoda je, že se to tak blbě fotí.
Motýlci jsou zase jedny z prvních plodů mých hrátek z plstí. Velmi primitivní, ale poměrně efektní a Rózinka se na ně dnes moc hezky smála.
A až se miminkům okoukají, ještě udělají parádu v okně zavěšení na garnýže.
Bylo nás pět - tedy, je jich pět. Dva páry dvojčat a novorozeně. Především o nich a taky trochu o životě je tento spontánní, nedesignový a nepromyšlený blog, který svou chaotičností a upřímností poměrně věrně odráží náš život.
pátek 25. července 2014
středa 23. července 2014
Jedna noc v životě...
...dvouměsíčního dítěte.
Amálka:
20:00 Piju. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak chvíli řvu. Máma mě nosí, tak na chvíli řvát přestanu.
20:30 Máma mě položila. Dělám, že spím.
20:32 Jsem vzhůru. Máma hned nepřiběhne, tak ječím, dokud mě nevezme babička. Dokud mě bude babička nosít, neřvu.
20:45 Dělám, že spím. Babička mě pokládá do postýlky. Chacha.
20:46 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mi dá napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Předstírám, že jsem usnula do prsa, tak mě pokládá do houpacího lehátka.
20:55 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mě začne houpat a dívá se u toho na film. Pokaždé, když mi vypadne dudlík, začnu řvát. Jinak dudlám dudlík a koukám se s ní. Něco o doktorech.
21:30 Řvu tak dlouho, až mi dá máma zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si cucám prso a jsem spokojená. Když mi máma prso sebere, začnu řvát.
22:00-22:30 Máma mě houpá v lehátku, podává mi dudlík a nadává. Dvakrát předstírám, že spím, ale jakmile přestane houpat, začnu řvát.
22:30 Máma mi dává zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si mě máma bere do postele a rukou mi drží u pusy dudlík. Usínám.
04:30 Mám hlad. Řvu, dokud mě táta nenakrmí.
06:30 Zase mám hlad. Řvu, dokud nedostanu další mlíko. Pak ještě chvíli řvu, než usnu. A může začít další zábavný den!
Rozárka:
20:00 Piju mlíčko. Mňam. Když dopiju, jdu spát.
22:30 Máma mě budí, abych si dala další mlíčko. Nechce se mi vstávat. Trvá na tom. Nakonec otevřu pusu a v polospánku se trochu napiju, pak jdu zase spát.
04:30 Amálka řve. Když už jsem vzhůru, tak si teda taky dám mlíčko.
06:30 Amálka zase řve, budí mě a kopá mě do hlavy. Otevřu oči, koukám se na kolotoč nad postýlkou a nechám se okopávat, dokud máma Amálku nevyndá z postýlky. Pak jdu ještě na tři hodiny spát.
Amálka:
20:00 Piju. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak chvíli řvu. Máma mě nosí, tak na chvíli řvát přestanu.
20:30 Máma mě položila. Dělám, že spím.
20:32 Jsem vzhůru. Máma hned nepřiběhne, tak ječím, dokud mě nevezme babička. Dokud mě bude babička nosít, neřvu.
20:45 Dělám, že spím. Babička mě pokládá do postýlky. Chacha.
20:46 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mi dá napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Předstírám, že jsem usnula do prsa, tak mě pokládá do houpacího lehátka.
20:55 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mě začne houpat a dívá se u toho na film. Pokaždé, když mi vypadne dudlík, začnu řvát. Jinak dudlám dudlík a koukám se s ní. Něco o doktorech.
21:30 Řvu tak dlouho, až mi dá máma zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si cucám prso a jsem spokojená. Když mi máma prso sebere, začnu řvát.
22:00-22:30 Máma mě houpá v lehátku, podává mi dudlík a nadává. Dvakrát předstírám, že spím, ale jakmile přestane houpat, začnu řvát.
22:30 Máma mi dává zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si mě máma bere do postele a rukou mi drží u pusy dudlík. Usínám.
04:30 Mám hlad. Řvu, dokud mě táta nenakrmí.
06:30 Zase mám hlad. Řvu, dokud nedostanu další mlíko. Pak ještě chvíli řvu, než usnu. A může začít další zábavný den!
Rozárka:
20:00 Piju mlíčko. Mňam. Když dopiju, jdu spát.
22:30 Máma mě budí, abych si dala další mlíčko. Nechce se mi vstávat. Trvá na tom. Nakonec otevřu pusu a v polospánku se trochu napiju, pak jdu zase spát.
04:30 Amálka řve. Když už jsem vzhůru, tak si teda taky dám mlíčko.
06:30 Amálka zase řve, budí mě a kopá mě do hlavy. Otevřu oči, koukám se na kolotoč nad postýlkou a nechám se okopávat, dokud máma Amálku nevyndá z postýlky. Pak jdu ještě na tři hodiny spát.
pondělí 14. července 2014
Zatímco holčičky po obědě spaly...
...zabydlely se u nás dvě panenky - víly. Duši už mají, na jména ještě čekají. Až se vzbudí jejich malé maminky, budeme vědět víc.
Edit: Tak prý se jmenují Maruška a Bětuška. Nic jiného se snad ani čekat nedalo :)
neděle 13. července 2014
Komu patří výchova aneb všude dobře...
...ale doma nejlépe. Aspoň nám - aspoň zatím.
Posledního půl roku se na mě téma školky pro starší holky valilo ze všech stran. Část rozšířené rodiny ani nenapadlo, že by starší holky od září nemusely nastoupit na pět dní týdnu do klasické školky. Neznámí lidé mě v těhotenství i po porodu Malenek běžně ujišťovali, že "naštěstí už jsou starším tři, to už můžou do školky, tak si trochu odpočinete". Otázky pak směřovaly spíš k tomu, jestli "nám je do školky vezmou", málokoho napadlo se zeptat, jestli je tam vůbec dáme.
Abychom si rozuměli: samozřejmě že bych si ráda odpočinula. Ze srdce ráda bych občas starší holky "někam šoupla" a v době, kdy Malenky spí, měla čas péct buchty, louskat knížky, nebo se, považte, v klidu osprchovat (nebo dokonce pracovat a vydělat tak peníze na vylepšení našeho napnutého rodinného rozpočtu). Má to bohužel několik háčků.
První spočívá v tom, že holky nikam nechtějí. Zatím si ve svém minikolektivu vystačí samy a nepozorovala jsem u nich žádné známky toho, že by toužily po seznamování s novými dětmi a pravidelném, byť jen půldenním odloučení od mámy. Díky mé silně společenské povaze se ostatně do kontaktu s dětmi vně rodiny dostanou poměrně pravidelně při návštěvách kamarádek, na hřišti či v hernách. A po narození Malenek se obě starší holky ke mě upnuly znatelně víc. V době, kdy se chtějí převlékat jen s mámou, čistit zuby jen s mámou a jíst (jak jinak) jen s mámou by je pravidelné celodenní odložení do školky o mojí trvající lásce asi příliš nepřesvědčilo.
Druhý háček vězí ve výchově. Vnímám vůči svým dětem velkou odpovědnost ohledně toho, jakou projdou výchovou a jací lidé na ně budou působit. Protože je naše výchova přeci jen trochu jiná, než jakou běžně pozoruju kolem sebe, ještě se mi nechce pustit výchovné otěže z rukou a předat je učitelkám, o kterých toho mnoho nevím. Doba, kdy jsou rodiče pro děti nejvyšší autoritou a mají jejich bezmeznou důvěru, je totiž velmi krátká. Raději budu aktivně výchovně působit teď, dokud to děti ještě vnímají a reflektují, dokud se budují základy osobnosti a staví se vztah, který bude trvat celý život. Mám naději, že tak bude náš vztah pevnější a užší a až nadejde ten správný čas, bude pro mě snazší děti pustit do světa - spoléhajíc na všechno, co jsem do nich dostala během společných let.
A třetí, už jen doplňující háček je ten, že si chci holek ještě docela prostě užít. Malé dítě je dar a každý den, který s nimi trávím, mě naplňuje radostí a údivem nad tím, jak rychle rostou, co všechno už umějí a říkají. A pokud si můžu dovolit tento společný čas prodloužit, proč to neudělat? Do práce nenastupuju, takže si místo toho užijeme luxusu být prostě spolu. Aspoň ještě rok.
Zastánci pětidenní docházky do školky mi obvykle argumentují tím, že "stejně na starší holky nebudu mít čas, když mám ještě dvě mimina" (a kolik času na ně má učitelka, která má těch dětí ve školce 20?) a "musí si zvykat na kolektiv" (a proč by si na něj měly zvykat právě ve třech letech? Stane se snad něco, když si začnou zvykat o rok nebo dva později?)
Bude to pro nás oba samozřejmě znamenat větší psychickou i fyzickou investici, než kdybychom dali starší holky do školky. Snad to ustojíme a snad to bude stát za to.
Posledního půl roku se na mě téma školky pro starší holky valilo ze všech stran. Část rozšířené rodiny ani nenapadlo, že by starší holky od září nemusely nastoupit na pět dní týdnu do klasické školky. Neznámí lidé mě v těhotenství i po porodu Malenek běžně ujišťovali, že "naštěstí už jsou starším tři, to už můžou do školky, tak si trochu odpočinete". Otázky pak směřovaly spíš k tomu, jestli "nám je do školky vezmou", málokoho napadlo se zeptat, jestli je tam vůbec dáme.
Abychom si rozuměli: samozřejmě že bych si ráda odpočinula. Ze srdce ráda bych občas starší holky "někam šoupla" a v době, kdy Malenky spí, měla čas péct buchty, louskat knížky, nebo se, považte, v klidu osprchovat (nebo dokonce pracovat a vydělat tak peníze na vylepšení našeho napnutého rodinného rozpočtu). Má to bohužel několik háčků.
První spočívá v tom, že holky nikam nechtějí. Zatím si ve svém minikolektivu vystačí samy a nepozorovala jsem u nich žádné známky toho, že by toužily po seznamování s novými dětmi a pravidelném, byť jen půldenním odloučení od mámy. Díky mé silně společenské povaze se ostatně do kontaktu s dětmi vně rodiny dostanou poměrně pravidelně při návštěvách kamarádek, na hřišti či v hernách. A po narození Malenek se obě starší holky ke mě upnuly znatelně víc. V době, kdy se chtějí převlékat jen s mámou, čistit zuby jen s mámou a jíst (jak jinak) jen s mámou by je pravidelné celodenní odložení do školky o mojí trvající lásce asi příliš nepřesvědčilo.
Druhý háček vězí ve výchově. Vnímám vůči svým dětem velkou odpovědnost ohledně toho, jakou projdou výchovou a jací lidé na ně budou působit. Protože je naše výchova přeci jen trochu jiná, než jakou běžně pozoruju kolem sebe, ještě se mi nechce pustit výchovné otěže z rukou a předat je učitelkám, o kterých toho mnoho nevím. Doba, kdy jsou rodiče pro děti nejvyšší autoritou a mají jejich bezmeznou důvěru, je totiž velmi krátká. Raději budu aktivně výchovně působit teď, dokud to děti ještě vnímají a reflektují, dokud se budují základy osobnosti a staví se vztah, který bude trvat celý život. Mám naději, že tak bude náš vztah pevnější a užší a až nadejde ten správný čas, bude pro mě snazší děti pustit do světa - spoléhajíc na všechno, co jsem do nich dostala během společných let.
A třetí, už jen doplňující háček je ten, že si chci holek ještě docela prostě užít. Malé dítě je dar a každý den, který s nimi trávím, mě naplňuje radostí a údivem nad tím, jak rychle rostou, co všechno už umějí a říkají. A pokud si můžu dovolit tento společný čas prodloužit, proč to neudělat? Do práce nenastupuju, takže si místo toho užijeme luxusu být prostě spolu. Aspoň ještě rok.
Zastánci pětidenní docházky do školky mi obvykle argumentují tím, že "stejně na starší holky nebudu mít čas, když mám ještě dvě mimina" (a kolik času na ně má učitelka, která má těch dětí ve školce 20?) a "musí si zvykat na kolektiv" (a proč by si na něj měly zvykat právě ve třech letech? Stane se snad něco, když si začnou zvykat o rok nebo dva později?)
Bude to pro nás oba samozřejmě znamenat větší psychickou i fyzickou investici, než kdybychom dali starší holky do školky. Snad to ustojíme a snad to bude stát za to.
sobota 12. července 2014
Milá (dvouměsíční) Amálko,
dnes jsou to přesně dva měsíce, co ses nám narodila. A máš se od začátku k světu. Jsi úžasná!
V prvních dnech mi moc pomohlo, že ses rychle naučila pít a když tě přešla největší spavost ze žloutenky, neměli jsme nikdy potíže tě nakrmit. První zvuky, které jsi v porodnici vydávala, moc nepřipomínaly pláč - bylo to spíš hodně vysoké pištění, které nám docela drásalo uši - dávali jsme ti proto s tatínkem různé přezdívky. Teď už ale pláčeš normálně a dost hlasitě, zejména, když máš hlad.
Velmi brzo jsi se začala pokoušet zvedat hlavičku, rozhlížet se doširoka otevřenýma očima. Teď jako dvouměsíční už regulérně paseš koníky a polohu na bříšku máš docela ráda. Když zrovna nespíš a nekrmíš se, rozhodně tě nebaví ležet jen tak v postýlce. Chceš se nosit, houpat, drndat v kočárku nebo prostě jinak vyvíjet nějakou akci. Mám takové tušení, že s tebou bude ještě veselo (a moc se na to těším!) Jinak ale spíš dobře, v noci si obvykle dáváš jednu delší pauzu a já jsem za to moc vděčná, s tatínkem nám to pomáhá alespoň trochu se vyspat.
Dost často míváš nesmírně legrační, trochu podmračený výraz. Hodně si ho fotím, vždycky mě rozesměje. Nemyslím, že by nějak odrážel tvé naladění, spíš je to shoda několika obličejových rysů. Oči máš veliké a překrásné, jednou z tebe bude okatá krasavice.
Doufám, že mi odpustíš, že nemám vždycky čas plnit všechny tvoje potřeby okamžitě. Někdy musíš čekat a dáváš hlasitě najevo, že se ti to nelíbí. Snad mi budeš vždycky věřit, že dělám všechno, co je v mých silách.
Moc tě s tatínkem milujeme a moc se těšíme na všechnu legraci, která nás spolu čeká.
Pusu
máma
V prvních dnech mi moc pomohlo, že ses rychle naučila pít a když tě přešla největší spavost ze žloutenky, neměli jsme nikdy potíže tě nakrmit. První zvuky, které jsi v porodnici vydávala, moc nepřipomínaly pláč - bylo to spíš hodně vysoké pištění, které nám docela drásalo uši - dávali jsme ti proto s tatínkem různé přezdívky. Teď už ale pláčeš normálně a dost hlasitě, zejména, když máš hlad.
Velmi brzo jsi se začala pokoušet zvedat hlavičku, rozhlížet se doširoka otevřenýma očima. Teď jako dvouměsíční už regulérně paseš koníky a polohu na bříšku máš docela ráda. Když zrovna nespíš a nekrmíš se, rozhodně tě nebaví ležet jen tak v postýlce. Chceš se nosit, houpat, drndat v kočárku nebo prostě jinak vyvíjet nějakou akci. Mám takové tušení, že s tebou bude ještě veselo (a moc se na to těším!) Jinak ale spíš dobře, v noci si obvykle dáváš jednu delší pauzu a já jsem za to moc vděčná, s tatínkem nám to pomáhá alespoň trochu se vyspat.
Dost často míváš nesmírně legrační, trochu podmračený výraz. Hodně si ho fotím, vždycky mě rozesměje. Nemyslím, že by nějak odrážel tvé naladění, spíš je to shoda několika obličejových rysů. Oči máš veliké a překrásné, jednou z tebe bude okatá krasavice.
Doufám, že mi odpustíš, že nemám vždycky čas plnit všechny tvoje potřeby okamžitě. Někdy musíš čekat a dáváš hlasitě najevo, že se ti to nelíbí. Snad mi budeš vždycky věřit, že dělám všechno, co je v mých silách.
Moc tě s tatínkem milujeme a moc se těšíme na všechnu legraci, která nás spolu čeká.
Pusu
máma
Milá (dvouměsíční) Rozárko,
nemůžu uvěřit, že už jsou to dva měsíce, co ses stala součástí naší rodiny. Jako bys k nám spadla rovnou z nebe. Jsi úžasná!
Miminka jako ty se zřejmě rodí za odměnu výhradně do početných rodin. Jsi klidná, spokojená. Hodně spíš, nevadí ti ležet jen tak v postýlce, často se tam docela dlouho koukáš, občas se jen tak pro sebe usměješ a nakonec usneš. Máš nejkrásnější úsměv na světě, pláčeš, jen když už máš opravdu velký hlad.
V prvních dnech po příchodu na svět jsi měla dost potíže s kojením, nešlo nám to spolu a nešlo. Hodně jsi zhubla, pořád jsi spala. Nakonec jsme tě přikrmovali stříkačkou. Pak jsi ale zesílila, všechno jsi dohnala a teď se krmíš přímo ukázkově a taky pořádně přibíráš (dvouměsíčnímu kojenci se to snad smí říkat beztrestně - máš krásné faldy!)
Modlím se, aby ti tvůj vnitřní klid a spokojenost vydržely celý život, to by byl pro mě dar z nejvyšších. A snad tě v tom fofru, který péče o naši rodinu v současné době obnáší, nebudu moc často přehlížet.
S tatínkem tě moc milujeme.
Pusu
máma
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)