Komu patří výchova aneb všude dobře...

...ale doma nejlépe. Aspoň nám - aspoň zatím.

Posledního půl roku se na mě téma školky pro starší holky valilo ze všech stran. Část rozšířené rodiny ani nenapadlo, že by starší holky od září nemusely nastoupit na pět dní týdnu do klasické školky. Neznámí lidé mě v těhotenství i po porodu Malenek běžně ujišťovali, že "naštěstí už jsou starším tři, to už můžou do školky, tak si trochu odpočinete". Otázky pak směřovaly spíš k tomu, jestli "nám je do školky vezmou", málokoho napadlo se zeptat, jestli je tam vůbec dáme.

Abychom si rozuměli: samozřejmě že bych si ráda odpočinula. Ze srdce ráda bych občas starší holky "někam šoupla" a v době, kdy Malenky spí, měla čas péct buchty, louskat knížky, nebo se, považte, v klidu osprchovat (nebo dokonce pracovat a vydělat tak peníze na vylepšení našeho napnutého rodinného rozpočtu). Má to bohužel několik háčků.

První spočívá v tom, že holky nikam nechtějí. Zatím si ve svém minikolektivu vystačí samy a nepozorovala jsem u nich žádné známky toho, že by toužily po seznamování s novými dětmi a pravidelném, byť jen půldenním odloučení od mámy. Díky mé silně společenské povaze se ostatně do kontaktu s dětmi vně rodiny dostanou poměrně pravidelně při návštěvách kamarádek, na hřišti či v hernách. A po narození Malenek se obě starší holky ke mě upnuly znatelně víc. V době, kdy se chtějí převlékat jen s mámou, čistit zuby jen s mámou a jíst (jak jinak) jen s mámou by je pravidelné celodenní odložení do školky o mojí trvající lásce asi příliš nepřesvědčilo.

Druhý háček vězí ve výchově. Vnímám vůči svým dětem velkou odpovědnost ohledně toho, jakou projdou výchovou a jací lidé na ně budou působit. Protože je naše výchova přeci jen trochu jiná, než jakou běžně pozoruju kolem sebe, ještě se mi nechce pustit výchovné otěže z rukou a předat je učitelkám, o kterých toho mnoho nevím. Doba, kdy jsou rodiče pro děti nejvyšší autoritou a mají jejich bezmeznou důvěru, je totiž velmi krátká. Raději budu aktivně výchovně působit teď, dokud to děti ještě vnímají a reflektují, dokud se budují základy osobnosti a staví se vztah, který bude trvat celý život. Mám naději, že tak bude náš vztah pevnější a užší a až nadejde ten správný čas, bude pro mě snazší děti pustit do světa - spoléhajíc na všechno, co jsem do nich dostala během společných let.

A třetí, už jen doplňující háček je ten, že si chci holek ještě docela prostě užít. Malé dítě je dar a každý den, který s nimi trávím, mě naplňuje radostí a údivem nad tím, jak rychle rostou, co všechno už umějí a říkají. A pokud si můžu dovolit tento společný čas prodloužit, proč to neudělat? Do práce nenastupuju, takže si místo toho užijeme luxusu být prostě spolu. Aspoň ještě rok.

Zastánci pětidenní docházky do školky mi obvykle argumentují tím, že "stejně na starší holky nebudu mít čas, když mám ještě dvě mimina" (a kolik času na ně má učitelka, která má těch dětí ve školce 20?) a "musí si zvykat na kolektiv" (a proč by si na něj měly zvykat právě ve třech letech? Stane se snad něco, když si začnou zvykat o rok nebo dva později?)

Bude to pro nás oba samozřejmě znamenat větší psychickou i fyzickou investici, než kdybychom dali starší holky do školky. Snad to ustojíme a snad to bude stát za to.