Dvojčata poprvé a podruhé

Je to jiný, než poprvé? ptají se mě lidé. Rozhodně je .
Asi takhle:

U prvních dvojčat jsem řešila barevné sladění oblečení a na veřejnost vycházely pouze ve stejných nebo ladících oblečcích. Procházku mi dokázalo zkazit, když si jedno z dětí ušpinilo tričko a musela jsem je vyměnit tak, že už k sobě tak pěkně neladily.

U druhých dvojčat řeším pouze to, jestli pro každou najdu oblečení alespoň přibližně odpovídající jejich velikosti a ročnímu období. Na veřejnost vycházíme pouze v zimních kombinézách a overalech, které maskují skutečnost, že mají skoro pořád každou ponožku jinou. A to pouze v těch lepších dnech - dost často totiž se stane, že ponožky nemají vůbec.

U prvních dvojčat jsem příkrmy zaváděla opatrně, dbala jsem na postupné a sledované zavádění alergenů, cukr, lepek a bílek byly neznámými pochutinami až téměř do prvních narozenin, existenci ryb, ořechů a kakaa jsme před nimi tajili ještě déle.

U druhých dvojčat praktikuji přirozené zavádění příkrmů (tzv. Baby Led Weaning, Ronja's Style) spočívající v tom, že si dítě zavede takový příkrm, ke kterému se dokáže připlazit. Zatím (8 měsíců) si Amálka zavedla do stravy musli tyčinky, syrovou papriku a vlastní bobky, Rozárka zase burizony, psí chlupy, papír a cukr krystal. Zdá se, že jim to zdravotně prospívá.

U prvních dvojčat jsem na preventivní prohlídky k obvodnímu lékaři chodila s obavami, zda se moje děti správně vyvíjejí, zda je nemám lépe stimulovat a rozvíjet a zda nejsou oproti svým vrstevníkům pozadu.

U druhých dvojčat už vím, že každé zdravé dítě začne lézt, sedět, mluvit a chodit na nočník a je naprosto jedno, kdy se tak stane. K lékaři na preventivní prohlídky chodím s obavami, aby nevyšlo najevo, že jsou děti nemyté, nemají ostříhané nehty, mají špinavé uši, opruzeniny nebo plesnivé nohy.

U prvních dvojčat jsem dbala na správné spánkové návyky, nechtěla jsem je "zvyknout" na spaní s dudlíkem, na spaní v mé posteli, na spaní v hacce nebo v kočárku. 

U druhých dvojčat vítám jakoukoli pomůcku, která pomůže děti uspat. Ať klidně chrní u mě v posteli a třeba s pěti dudlíky, když to jinak nejde! Ještě jsem nepotkala dospělou osobu, která by k usínání vyžadovala dudlík nebo spala u rodičů v posteli. Z toho odvozuji, že si od všeho odvyknou, až přijde jejich čas.

Je to jiné.
A přece je to stejné. Vždycky, když mám pocit, že mě už nic nepřekvapí, děti na mě zase vymyslí něco nového. Jen mě už i ty nové věci nechávají povětšinou v klidu.

Když nejde o život...