O koláčích a výkalech

Moc děkuji za všechny reakce na poslední příspěvek, komentáře zde na blogu i reakce poslané mailem, sdělené osobně či telefonicky. Vážím si každého povzbuzení a sdílení, pomáhá už jen vědět, že v tom nejsme sami a vyčerpání zažívají i ostatní rodiče, ať už mají vícerčata či nikoli.

Jen aby nevznikla mýlka - neměla jsem v úmyslu si stěžovat, že to máme těžké. Spíš jen realisticky popsat, čím žijeme. Ostatně, hanba by mě fackovala, kdybych si měla stěžovat na čtyři zdravé děti. Notabene dvojčata. Ta donosit až do termínu je malý zázrak a když se to poštěstí hned dvakrát, na to už je potřeba pořádné porce Božího požehnání. V prvé řadě pociťujeme vděčnost a v rámci svých sil si dětí užíváme. Ale nejsme supermani. Někdy toho máme plné zuby. A jindy se zase z plného srdce radujeme, jaké máme úžasné děti.

Nemám v úmyslu předstírat, že je u nás všechno růžové, děti jsou vystajlované, já neustále upravená a namalovaná, byt je jako klícka a konzumujeme pouze poctivě připravená jídla z nejlepších surovin. Pokud se chcete kochat takovými rodinami, doporučuji se podívat na Fakebook Facebook nebo na Pinterest, tam se jich najde přehršel ;) (V reálu je to horší, ale virtuální realita prostě svádí k lakování na růžovo. Tak se tím hlavně nenechávejte uvést v depresi). 

Mohla bych vám teď napsat, že jsem dnes po obědě, zatímco děti spaly, upekla dva mřížkové koláče (a každý jiný!). Nebo bych si mohla naopak stěžovat, že rozbalená Amálka včera nejen pokálela postel, ale rovnou své dílo i s gustem ochutnala. Pravda je oboje. A náš reálný život tak přesně někde mezi - mezi dokonale křehkým mřížkovým koláčem vonícím citrónovou kůrou s makovo-tvarohovou nádivkou, a osmiměsíčním průzkumníkem, kterému jsou i po důkladném vydrhnutí z pusy cítit vlastní výkaly.

Je to zkrátka pestré a velmi, velmi intenzivní!