Až do dna - až na dno?

Nepíšu. Témat by bylo hodně, ale není síla. Jsme střídavě unavení a vyčerpaní. Posledních pár měsíců pociťujeme, jaké to je, sáhnout si na dno.

Nejde o to, že ty děti jsou čtyři - spousta lidí má mnohem větší rodiny. Jenže když si větší rodinu porodíte normálním způsobem, tedy po jednom dítěti, pak v době, kdy jsou děti už čtyři, je nejstarší minimálně v první třídě, tedy schopné se samo oblíct, najíst a ještě zásadně pomoct s péčí o mladší sourozence. Ne tak u nás - tříleťačky se samozřejmě do jisté míry o sebe postarají, ale asistence u převlékání, hygieny i jídla je pořád nutná. Krát čtyři. Jen klasické ranní kolečko nakojit-přebalit-převlíct, nakojit-přebalit-převlíct, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, celou osádku odtransportovat po schodech dolů do kuchyně (nevím, kde máš papučky, ano, dám ti ruku, ne, tuhle ti dát nemůžu, v té držím Amálka, jejda, Amálko, nepadej prosím tě, Bětuško kam jdeš? Aha, tak si vem broučka s sebou. Ne. vracet se pro tebe nahoru nebudu. Pojď prosím dolů sama. Ty kvůli tomu pláčeš? Tak prosím neplač, dám ti ruku, až půjdu nahoru pro Rozárku) je někdy tak vyčerpávající, že už v 8 hodin ráno mám pocit, že bych užila velkého panáka, velký čokoládový dort, nebo velké auto, které by mě na tři měsíce odvezlo na exotickou dovolenou.

Tohle ale v zásadě zvládáme. Jedeme od Božího rána do pozdní noci, čas na klidné jídlo nebo šance prohodit víc než pár vět jen mezi čtyřma očima jsou výjimečné, ale dá se to. Pokud jsme všichni zdraví - a pokud se aspoň trochu slušně vyspíme.

Loňský podzim byl vypečený tím, že se nekonalo ani jedno z toho. Od září jsme si poctivě předávali tam a zpět virózy, syndromy ruka-noha-ústa, střevní chřipky a laringitidy až do prvních mrazů. A v říjnu se Rozárka rozhodla, že přestane spát. Toto její rozhodnutí jsme nepřivítali s povděkem, ale jelikož na něm od té doby trvá, snažíme se mu nějak přizpůsobit.

Mám takový poznatek, že si člověk o sobě může nalhávat leccos. Třeba, že je trpělivý a silný jedinec. Nebo že má dobré nervy. Že by svým dětem nikdy neublížil. Že miminka jsou sladká a malé děti přinášejí do života rovnováhu a soulad se Všehomírem.

Dokud...

Dokud tři měsíce nevstává desetkrát za noc k ječícímu miminu.
Dokud ho naprosto zmlácenýho a v polovičních mdlobách dvě vřeštící mimina nenutí vstávat o půl čtvrté ráno.
Dokud mu poslední zbytek sil nevysaje několik měsíců se táhnoucí nemoc, kterou není kdy a jak vyležet, a o které (marně) doufá, že pokud bude ignorovat on ji, bude ignorovat ona jeho.

Pak se může docela klidně stát, že se dostanete do situace, která se přihodila mým známým. Jsou silní, racionálně založení, nesmírně obětaví. Mají osm dětí, porůznu svých, osvojených, adoptovaných, k tomu hospodářství a mezi těmi dětmi jen tak mimochodem jedna dvojčata. Když byla ta dvojčata v nejuřvanějším nočním období, byli už oba manželé nesmírně unavení. Tak unavení, že když matka v noci zase jednou vstala, zvedla z postýlky ječící dítě a šla otevřít ventilačku, manžel vyskočil lvím skokem z postele a strhl matku i s dítětem asi o metr na stranu, protože se (zcela racionálně) ulekl, že jeho žena jde to dítě vyhodit z okna.

Tak daleko, že bych mimina házela z okna, to u nás ještě nedošlo (odložte prosím své mobilní telefony. Střešním oknem by dítě prohodit stejně nešlo, takže bych je v nejhorším mohla jen strčit na balkón). Naprosté vyčerpání se na nás ale podepisuje. Před Vánoci jsem brečela na rameni své přítelkyni, že jsem tak unavená, tak strašně unavená, u-n-a-v-e-n-á, že když ty mimina v noci beru z postýlky, mám někdy chuť je něžně upustit na zem. A ta nejlaskavější, nejmírnější žena, kterou znám, mi na to řekla: "No jasně, kdo by neměl? Tak si na tu tu zem dej peřinu a nemusíš si dělat starosti!"

Na peřinu ještě nedošlo, ale nevylučuju, že ta chvíle přijde. Zatím jedeme dál a kromě velkého vyčerpání pořád zažíváme i velké radosti - když se ty noční běsnící příšerky začnou ve dne s úsměvem plazit vpřed, smějí se na nás a vůbec se tváří jako nejhodnější miminka pod sluncem. Když starší holky projevují dojímající míru vzájemné lásky a soucítění (Bětuška: Majůůůů (kvílí), já jsem měla v kindervajíčku nálepku a ty ji tam nemáš a mě je to moc líííítooooo!!!). Ne, nedějí se nám  jen těžké věci, ale chvílemi je těch těžkých chvil hodně naráz. Potřebujeme se vyspat, všechno ostatní by nějak šlo. Zítra jedeme na týden na hory, tak snad horský vzduch udělá své (s Rózou. My s mužem bychom spali kdekoli a v jakékoli atmosféře).