Milý Aku,

řekla jsem ti někdy, kolik jsem se od tebe naučila? Asi ne, tak to chci udělat aspoň takhle.
Ale popřádku. Kolik mi mohlo být, když jsem tě potkala poprvé? Třináct, čtrnáct? Vedl jsi oddíl kluků, kteří byli o chlup starší než my a občas jsme spolu někam jeli. S holkama jsme vás rozebíraly skoro pořád...Lista, Fildu, Malý pivo, Kalifa...Když jsme jely s holkama na Jelenici, pořád jsme s napětím čekaly, jestli večer s klukama přijdete - a vy jste skoro vždycky přišli. Až za tmy, někdy jste to pojali jako bojovku, ale hlavně že jste se zdrželi, zahráli jste na kytary, zazpívali jsme si, zahráli pár her (nejlepší byla Elektrika, hlavně proto, že se u toho drželo za ruce).
Samozřejmě jsme kromě tvých kluků probíraly i tebe, ale už jsi byl pro nás starší, tak trochu mimo dosah. Ale trochu idol jsi byl, přeci jen jsi hrál na kytaru a vedl skauty a to se počítalo za hodně, i věkový rozdíl šlo s přimhouřenýma očima přehlédnout :)

Kluci ti pak odrostli, někteří ti zůstali v kapele, ale v oddíle jsi už měl jiné. Začali jsme se vídat hlavně o víkendech na Jelenici a pak jsme měli spolu dva nezapomenutelné tábory, kam jsme s holkama jely už jako vedoucí. U každého oddílu jako vedoucí jedna holka od nás a jeden kluk od vás. Všechny jsme se tam zamilovaly :)

Vyrostly jsme, už jsme se spolu mohli bavit jako rovný s rovným. Později jsme spolu hodně mluvili, když jsi se rozhodl opustit skaut a ponořil ses do budování obecně prospěšné společnosti pod hlavičkou Ochránců přírody. Dokonce jsem zasedala v její správní radě.

Vybavují se mi různé scény: pořád tě vidím v zelené kostkované košili, jak ve světle svíček hraješ na kytaru a děláš si legraci, že se ti světlo odráží od předčasně plešatějící hlavy. Jak v kostýmu krále procházíš se svou družinou Velkým Meziříčím a v kuchyni místní restaurace pasuješ kuchaře na vyšší hodnost, protože nám jídlo chutnalo. Jak s kapelou hrajete na "koncertě" v restauraci a my vám nadšeně tleskáme, hrdé, že jsme vaše největší fanynky. Jak na naší svatbě čteš básničku a bavíš všechny svatebčany. (Kolika svým kamarádům a kamarádkám jsi během let byl na svatbě? Kolik fotek malých dětí jsi musel obdivovat? Věděl jsi už tenkrát, že tyhle věci budeš vždycky pozorovat jen zpovzdálí?)

Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem tě neviděla naštvaného. Zvýšil jsi vůbec někdy hlas? Co jsem tě znala, tak ne. A to na táborech a výpravách s dětma nebývá o vypjaté situace nouze.
Měl jsi fantastický nadhled. Všechny jsi nás bral takové, jací jsme byli. Puberťáci, kteří se teprve hledají. Někdy ti byly některé věci líto, ale připadal jsi mi úžasně vyrovnaný. Věděl jsi, že kluci někdy vyrostou a oddíl opustí. Že práce, kterou děláš, někdy nese ovoce a jindy ne. Že se vždycky najde příležitost dělat něco, co má smysl. Mimochodem, tvoje historka se vzteklou srnou pořád patří k tomu nejlepšímu, co jsem v životě slyšela.

Aku, pár let jsme se neviděli. Odstěhovali jsme se s P. k našim a ty jsi zůstal tam, kde ses narodil a kde jsi vyrostl. Pořád jsem ale tak nějak brala za dané, že tam jsi a děláš věci, které stojí za to. Že jsi svůj a pořád se někde usmíváš a děláš si ze sebe legraci.

Nevěděla jsem, že ti není dobře. Když jsem se v září doslechla, že ses pokusil spáchat sebevraždu, nevěřila jsem tomu. Lidi jsou krutí a dokáží si vymyslet neuvěřitelné blbosti. Ty bys přece...

Já to vážně nevěděla.

A ostatní asi taky ne. Nevěděli jsme, jak moc se trápíš. Že tě tvoje bolest nakonec přivede k tomu, abys sebral kanystr s benzinem, sirky a odešel do lesa. Do toho lesa, který jsme všichni tak znali...
Ani to nemůžu doříct.

A teď už je ti dobře. Už jsi tam, kde ti z hlavy nebudou padat vlasy a lidé tě nebudou odsuzovat za to, že jsi, jaký jsi. Kde všechna tvoje práce a každá touha došly naplnění. Kde se hrajou ty nejlepší písničky a pořád je tam ráno.

Spi sladce, náčelníku. Sbohem.

Vlastně - nashledanou. A tentokrát doufám, že mi dáš na přivítanou pusu.