Tak jsme do toho šli...

O knížce Idle Parent (Líný rodič) se toho nedávno docela dost namluvilo. Neměla jsem příležitost přečíst ji celou, jen jsem v knihkupectví nalistovala pár stránek a něco dočetla na netu. V podstatě na mě dělá dojem, že Tom Hodgkison přišel s velmi dobrou myšlenkou: rodičovství nemusí být za každou cenu hyperaktivní a dítě nemusí být vláčeno všude od masáží miminek přes plavání kojenců, Helen Doron, atletiku, gymnastiku,balet a kurzy ikebany. Daleko moudřejší je rodič, který si na dítě udělá čas - a sobotní dopoledne strávené v posteli čtením knížek může být pro vzájemný vztah a výchovu podstatně přínosnější než výlet na Kokořín s budíčkem ve 4.30. Protože je autor Američan, dokázal tuto jednoduchou myšlenku rozvést do celé knihy, která se okamžitě stala bestsellerem (kudoz!). Pasáž, kterou jsem přečetla, mě ale hodně oslovila: autor v ní takříkajíc na plnou hubu říká, že mnoho lidí pracuje od nevidím do nevidím, aby vydělali peníze, které následně použijí na drahé dovolené nutně potřebné k tomu, aby si odpočali od svého zběsilého životního tempa. Dál autor uzavírá, že máte-li malé dítě a můžete si to jen trochu dovolit, je ideálním modelem pracovat jen na půl úvazku a místo peněz dítěti raději věnovat čas.

K podobnému závěru dochází oklikou i Bronnie Ware: australská zdravotní sestra, která léta pracovala v hospicech a vedla mnoho rozhovorů s lidmi bilancujícími svůj život. Ve svých knížkách (a na své webové stránce) shrnuje mimo jiné pět věcí, kterých lidé na sklonku života nejčastěji litují: asi nepřekvapí, že jednou z nich je „...že jsem trávil tolik času v práci“. Umírající zřídka litují, že se jim nepovedla kariéra, nedosáhli vyššího platu nebo doktorského titulu - téměř všichni ale litují, že propásli dětství svých dětí a přišli o mnoho hodin strávených ve společnosti svých žen.

Je zřejmé, že pro mnoho lidí je vysoký počet hodin strávených v práci existenční nutností. Když jsme se ale doma poctivě zamysleli my, došli jsme k závěru, že bychom se uměli obejít s menším příjmem - a že v první řadě chceme, aby holčičky měly tatínka, kterého vidí častěji než hodinu a půl denně. Protože tedy:

(1) mám díky Bohu práci, kterou můžu dělat z domu a nemusím od holek odcházet
(2) toužíme po tom, aby holčičky mohly trávit víc času se svým tátou
(3) je nám známa otřepaná poučka, že co do dětí nedostanete během prvních dvou, tří let, to už do nich dostanete těžko, a proto jim chceme dát co nejklidnější a nejsoudržnější rodinné prostředí
(4) věříme (nebo se o to ze všech sil snažíme) že budu díky práci schopná do rodinné pokladny dostatečně přispívat ...

...a taky proto, že si chci občas s klidným povzdechem sednout k počítači a nechat na někom jiném, ať jde Marušce vydrhnout pokakaný zadek a vysvobodit Bětušku visící hlavou dolů z hracího křesla...

... máme od začátku února tatínka dva dny v týdnu doma. Bere si na starost holčičky a já mám klid na práci (a taky, ehm, na fotky, blog a další nutné online aktivity). Zvládá to s přehledem - zatím pouze odmítá kojit a oblékat holky tak, aby byly barevně sladěné podle mých představ. Na té barevné sladěnosti ovšem ještě zapracujeme :)

P.S. Pro ty, kteří touží po podrobnostech: mateřská mi skončila, na rodičák nastoupí M., který si může podle zákona přivydělat, pokud zajistí celodenní hlídání pro děti...což budu ty tři dny v týdnu, kdy bude v práci, já.

P.P.S. Těšte se na veselý seriál "Tatínek na rodičáku" :))