V dubnu mě naprosto nadchlo, že už holky chtějí pomáhat s pečením perníků, chvíli u toho vydrží a dokonce i cíleně mydlí formičkami do těsta. V této souvislosti jsem na jaře začala prožívat, že nastává doba mateřství, na kterou jsem se opravdu těšila: doba společných výtvorů, společné činnosti, společné kreativity, věcí, u kterých se můžeme bavit všechny tři. Že je cílové skóre 10 dobrých perníčků a 25 zmetků na plech je mi šumák. Hlavně, že nás to baví.
Jaro, které nepřišlo, jsme využily k otužování a vycházkám v dešti. Holky jsou na ně vybavené dokonale, mě nepromokavý overal trochu chybí, ale co bych neudělala pro tu radost v kalužích.
Obzvlášť šarmantní byl výlet do deštivého a opuštěného westernového městečka. Zkraje náměstí obrovská hromada písku, kam se hrabe nějaké pískovišťátko před naším domem. V hromadě zely hluboké díry, sem tam zakopané hračky, bylo co objevovat a holky vypadaly trochu jako objevitelé Marsu ve skafandrech.
Ne že bychom se doma nudily. S Bětuškou to ani nejde, té nápady na různé nové a ještě nevyzkoušené kulišárny tryskají v hlavě jako islandské gejzíry. Tady například experiment hodnotící objem boxu na hračky a skladnost dvouletého dítěte. Závěrem lze konstatovat, že jsou navzájem kompatibilní. Ale ty hračky je předem nutné rozmetat po pokoji.
První nesmělé náznaky léta v polovině května jsme oslavily čachtáním v potoce. Docela mě překvapilo, jak dlouho holky v té ledárně vydržely. Určitě déle než já.
Žádné komentáře:
Okomentovat