Vánoční lekce

Na Štědrý den dopoledne jsem starší holky vyhnala na zahradu, aby si chvíli hrály ve své chatičce (zahradním domku, který jsme jim zřídili letos v létě). Chvíli byl klid, ale asi za 10 minut přišla domů Marjánka s velkým pláčem. Protože obvykle není zbytečně lítostivá a většinu konfliktů řeší spíš sveřepě než pláčem, překvapilo mě to.
"Bětuška je na mě zlá. Hraje si, že je chatička jenom její a já tam nemůžu".
"Maruško, chatička je vás obou. A taky Amálky s Rozárkou. Řekni Bětušce, že takhle si hrát nebudete, že platí, že si hrajeme všichni společně."
"Já už tam nepůjdu. Když je na mě tak zlá, tak ať si tam hraje sama. Já budu s tebou doma."

Ach jo, tak to není přesně ten klid, který jsem chvíli potřebovala. Je pravda, že Maruška doma v lecčems pomůže, baví ji to, nevymýšlí si pitomosti a v podstatě je schopná mi účinně pomoct s vařením i úklidem, ale stejně to ve mě vře.

Bětuška je často dominantní, ale Maruška mívá svoje cesty, jak se s tím vyrovnat, teď je ale vyloženě nešťastná a vzlyká, ještě když se svléká v chodbě. Mám vztek. Chtěla jsem chvíli klid, místo toho tu mám rozhozené dítě, které škytá žalem, navíc vím, že Bětuška sama venku moc dlouho nevydrží. Z plánu něco ještě v klidu dodělat teda nebude nic.

"Tak víš co, zahrajeme si spolu Zajíce a lišku." Oblíbená stolní hra, kterou hráváme jen zřídka, ve vzácných chvílích, kdy Malenky spí, nebo nejsou doma. Obě holky ji milují. Maruška se rozzáří jako vánoční stromeček a běží hru nachystat. Soukromá hra jen s maminkou je pro ni takový malý dárek sám o sobě. Říkám si, že jí aspoň tu křivdu vynahradím, ale pořád se v duchu na Bětku zlobím a připravuju si proslov, který jí řeknu, jen co se zjeví doma.

Maruška rozkládá herní plán, figurky a kostku. Hrajeme snad 3 minuty, když slyším na schodech dupot a do místnosti svým obvyklým tryskem vpadne Bětuška.

"Jé, vy hrajete Lišku a zajíce! Já chci taky!!"

"No, ale to nejde Bětuško. Teď si hrajeme my s Maruškou samy." Vpálím jí pomstychtivě do obličeje první věc, která mě napadne. Ať vidí, jaké to je! Účinek je okamžitý, Bětušce se nakrabatí pusa a začne nabírat.

Maruška loví z pytlíku další figurku, ale já pokračuju ve výchovné lekci.

"Vidíš Bětuško, nelíbí se ti to. Marušce se taky nelíbilo, když jsi..."

"Ale mami!" Vpadne mi do toho Maruška. "Já už jsem to Bětušce odpustila. Běty, chceš zelený, nebo modrý?" A bez řečí přidává další figurky.

Chci ještě něco namítnout, ale sklapne mi pusa. Bětuška hraje s námi, výborně se bavíme, když vyhraje, skáče radostí a Maruška jí ještě poblahopřeje. Nakonec je z toho milá rodinná chvilka - a zařídilo ji čtyřleté dítě, které umí odpouštět.

Představuju si variantu, ve které by šel scénář podle mě. Bětuška pláče, že se k nám nemůže připojit, Maruška a já jí říkáme, že si za to může sama. Je to výchovné a správné! Jen ať pocítí následky svých činů, tak se to přece dělá, ne? Bětuška je nešťastná a ani my s Maruškou si hru neužijeme, když nám do toho Bětka řve.

Pomsta zraňuje. Odpuštění léčí.

A já jsem si znovu uvědomila, že děti toho o bezpodmínečné lásce a odpuštění vědí často mnohem víc, než my. A že mě často vychovávají daleko lépe, než já vychovávám je.

Maruška