Tak jsem včera nezabila dítě

A co vy, taky jste měli klidný prodloužený víkend?

Frčíme si to takhle z  polo-výletu domů (místo výpravy na hrad jsme kvůli dešti skončili v obchodě a následně v parku). Řídím já, ač můj muž je neporovnatelně zkušenější řidič, ale snažím se cvičit, když to jde. A cesta k nám domů, 8 km vesnicemi, co se může stát, že?

Vzorně padesátkou projíždím okrajem obce, už se vidím, jak na to za cedulí šlápnu, ať jsme brzo doma a uvaříme kaše, vykoupeme ty naše jesle a máme chvíli klid na práci. Koutkem oka vidím, že na parkovišti, které po pravé ruce míjím, nakládá nějaká rodina s dětmi věci do kufru auta. Nevěnuju jim pozornost, proč taky, svých dětí a svým krámů v kufru mám dost. Tedy, oprava, nevěnuju jim pozornost, dokud z té skupiny doslova nevypadne asi desetiletý kluk na silnici přímo přede mnou.

PŘÍMO PŘEDE MNOU.

Musel tam nějak blbnout na rantlu chodníku, nebo se s někým pošťuchovat. Vidím, že se snaží zvednout, ale nemá šanci, už se na něj ten náš sedmimístný kolos řídí povolenou padesátkou, která ale bude klukovi houby platná, jestli to nafasuje karosérií do hlavy.

Manžel řve, já přestávám dýchat a všechno vidím zvláštně zpomaleně. Strhávám volant do protisměru, kde v tu chvíli taky projíždí auto (doprdele práce!). Jedno škubnutí volantem, abych se vyhnula klukovi (neslyším žádnou ránu, znamená to, že jsem mu vyhla? Bože, prosím, ať to znamená, že jsem se mu vyhla), Druhé škubnutí volantem, abych uhnula před protijedoucím chudákem, který taky netuší, jak k tomu přišel, že se mu do cesty cpe nějaká blbka v Citroenu.

Žádný tříštění skel a mačkání plechů se nekoná, už jsem zpátky ve svém pruhu, zastavuju u krajnice a dýchám. Prostě jen dýchám. V zrcátku vidím, že kluk se v pořádku zvedl, chvíli tam probíhala nějaká vzrušená diskuze, pak si všimli, že jsem zastavila, dívají se k našemu autu v obavách, co bude. Možná mají strach, že vylezu, vezmu železnou tyč a půjdu je povzdělat o pravidlech bezpečného chování na krajnici. Ale nemůžu, za A nemám železnou tyč, za B se mi třesou nohy tak, že bych spíš potřebovala berle. Rozdejchávám to, klidným hlasem vysvětluju holkám, co se stalo, v čem chlapec udělal chybu a co nesmějí nikdy dělat ony.

Jedu domů. Jasný, dobrý, nic se nestalo. Ale je docela drsný představit si, že ve tři odpoledne vyjedete z domu jako poměrně spokojená máma čtyř dětí, která momentálně řeší hlavně barvu dortu a balení k moři, a v šest se můžete vrátit jako ta, co zabila-zmrzačila-sešrotovala něčí dítě, ať už v tom byla jakkoli nevině. Díky Bohu, že ty centimetry tam tentokrát byly.Nedej Bůh stát se mi někdy, že tam nebudou.