Loni touhle dobou jsem měla dva týdny do porodu, dvě děti mě kopaly zevnitř, dvě na mě visely zvenku a žaludek pořád ne a ne vzít v úvahu, že těhotenské nevolnosti mají přejít po prvním trimestru. Více a loňských jarních strastech zde
Není tedy divu, že mi srdce neplesalo tolik nad pampeliškami, jako nad představou, že už konečně budu moct zase dýchat. Až porodím. Jestli tedy vůbec porodím!
O to mileji a živelněji si užíváme letos. Malenky nám povyrostly, najednou si lezou, vstávají, zkoumají, mluví a jsou nedílnou součástí naší letošní jarní radosti, ke které ostatně mláďata neodmyslitelně patří. A tak běháme po dvoře a na zahradě bosí (nebo téměř bosí), zkoumáme první lesní kytky, pářící se žáby, pučící stromy, jíme venku, hrajeme si venku, mazlíme se venku a nejraději bychom tam i spaly, jen noci ještě nejsou dostatečně teplé. Je to radost, jeto požehnání, je to jaro, jak má být. Díky Bohu za ně.
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat